k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

peníze a maso

11. 2. 2017 — k47 (♪)

Heavy stuff,“ vzpo­mí­nám si, jak re­a­go­val jeden z uprch­líků z Cor­po­ral Cortex, když mu během oběda v 12 kla­di­vech Anit líčila po­tyčku Ruby s opi­lými Aus­tra­lany. „Po­kou­šíš štěstí.“

„A?“ Ruby od­vě­tila la­ko­nicky. „V čem je pro­blém? Going down in a blaze of glory, hej?“

„Myslím tím,“ uprch­lík z Cor­po­ral Cortex prudce nasál vzduch nosem a tvář na oka­mžik zkrou­til do gro­teskní gri­masy, „tohle město skoro vý­hradně fun­guje pro tu­risty. Začít je řezat v jejich re­zer­va­cích zavání pro­blémy.“ Na­rá­žel na starou náladu, která byla jasně cítit v tep­nách his­to­ric­kého srdce města. Byl to luna­park udr­žo­vaný jako výběh pro tu­risty, přes den pla­tící pre­mium za trochu stře­do­věké omítky starého kon­ti­nentu a v noci extra ceny za ve­čírky v klu­bech po­sta­ve­ných ze lží a mla­dého masa dych­ti­vého po něčem víc, než se jim může do­stá­vat v kor­na­tí­cích ka­pi­lárách Staré Země—exces v jas­ných re­flek­to­rech top klubů, čis­tých a pre­ciz­ních, po­sta­ve­ných pro kli­en­telu hle­da­jící únik s kre­ditní kartou—všechno byla na­bídka a po­ptávka—peníze a maso, jedno si zá­ko­nitě muselo najít to druhé. Anit byla v tomhle světě jako doma—často zvaná na účet nej­vyšší kasty, aby s nimi slízla sme­tanu z vrchu, za jejich peníze a pro jejich po­ba­vení—někdy se nás sna­žila vy­táh­nout nahoru, do pen­thousů a klubů na stře­chách s vý­hle­dem na město te­pa­jící špínou a pří­zem­ností, týden nebo dva zpátky bychom s ní šli, jako di­ver­zanti na­bou­rat za­běh­nutý řád ve zlatém škra­loupu, svraš­těná obočí, bez humoru, jen abychom o tom mohli podat zprávu, po­ten­ci­álně jako článek pro NKP nebo Rev mag, ale ne teď, dvě a půl minuty všechno změ­nily. Teď mi dávalo smysl jedině tam pro­táh­nout zá­palné pumy a celou tu okouz­lu­jící frašku atrak­tiv­ních a úspěš­ných lidí spálit na prach. Proč ne? Do­stali bychom tak náskok před zbyt­kem světa a vjeli do té zrádné zá­kruty San Marina jako první—za­tnout zuby a čekat na náraz.

Ruby na uprch­líky z Cor­po­ral Cortex jen mávla rukou. Znala z paměti polohu všech kamer v centru me­t­ro­pole a po­bláz­ně­ného Aus­tra­lana vy­táhla do slepé skvrny bez­peč­nost­ního sys­tému. I během oka­mžiků ší­len­ství měla všechno pod kon­t­ro­lou.

„Dneska jdeme do baru Bomb Bay Doors, vezmi další uprch­líky z Cor­po­ral Cortex, třeba se dočkáš nějaké akce.“ Usmála se a udě­laly se jí jemné vrásky kolem očí. „Kdo je ještě ve městě? Je tady aspoň ( ._.)?“

Uprch­lík z Cor­po­ral Cortex při­kývl.

„Tak přijďte, všechno za vás platím. Máte limit 100k.“ Z pe­ně­ženky vy­táhla kre­ditní kartu a prstem pře­jíž­děla po stří­br­ných vy­vý­še­ných čís­lech. „Ještě pořád mi zbývá něco z bit­co­i­nové 2013 bub­liny.“ Ale už ne o moc déle.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz