k47.cz

twitter RSS

Vezmi si moje tělo

1. 5. 2017 — k47

Do klubu Rx jsem zapadl jako potápěč, který se po zádech noří do černé teplé vody. Vyplaval jsem z něj o měsíc později. Co se stalo mezi tím? Nebyl jsem si zcela jistý. Něco se muselo stát, nemohl jsem jen dohledat detaily. V posledních týdnech se mi zhoršovala paměť, začínal jsem mít plošné bolesti hlavy, které začínaly krátce po probuzení a trvaly do doby, kdy prvních molekuly meta-syndea nasytily nervové dálnice, odvály všechny starosti a úzkosti pryč, a svezl jsem se po nich do EDM moře, které mi zvonilo v uších celé dny.

Z kapsy jsem někdy musel vylovit zmačkanou černou vizitku a pak jsme museli sedět na standupu anarchistických komiků. Sypali ze sebe vtipy o konci vládnoucí třídy, o bombové kampani, která srovná zkornatělý kapitalismus se zemí, o bombovém útoku na Wall Street v roce 1920, o přímé akci, o naději v revoluci, o domácí stavbě trubkových bomb, útoku jadernými zbraněmi na všechna datacentra světa. Mysleli to vážně? Těžko říct. Chtěl jsem se na to zapomenout a probral jsem se v peristaltických katakombách klubu Rx uvězněný v záplavách rozbouřeného masa bičován elektronikou a bez vzpomínek na to, jak jsem se tam ocitl.

Na chvíli se musela ukázat Ruby, mohlo to být v Kladivech, nebo možná u nás v bytě, všude vyřvával I wanna be your dog a rval omítku ze stěn.

„Jaké to bylo?“

„Dobré.“

„Jak moc dobré?“

„Nemůžu chodit dobré.“

Ale pak se zase ztratila. Zmizela s Anit na další ze série soukromých hédonistických raidů, který zahrnuje hromadný sex v postupně rostoucích skupinách. Anit dodá smyslnost a požitkářství, Ruby se postará o energii a fyzikalitu. Celou noc a celý den. Dohromady tvořily nezastavitelný tým.

Vrátila se fialová světla klubu Rx a těla jedoucí na autopilota. Banda mediků a doktorů, kteří se nad zbytkem posádky tyčila věkem, zásobovala námořníky paletou nutných chemikálií, aby party mohla pokračovat donekonečna. Tak jsem to aspoň plánoval, jak dlouho jsem se mohl udržet na vysoké vlně, než přijde nutný krach? V té době jsem myslel, že to bude nanejvýš pár dnů a pak se uvidí.

Museli jsme se dostat do pohřebiště, které bylo plné koster a mršin psů v různém stupni rozkladu. Museli nás tam nastřelit lidí z Rev magu, už dlouhou zkoušeli, kam až můžou zajít a kde máme své limity, než se nás konečně zbaví.

„Proč?“ zeptal jsem se chlapa, který vlastnil ono pohřebiště.

„Nesnáším ty mrchy,“ odpověděl stroze. Byl hrdý na to, že každého psa, který běhá na ulici sám bez pána v dohledu, dostane. Někdy psa, který na něj divoce štěká zpoza plotu, uklidní kusem slaniny, vytáhne ho přes plot a uškrtí ho tkaničkami od bot, jeho chladnoucí tělo sbalí do batohu a mršinu v něm nosí celý den, než se ji večer může zbavit. „Trvá pár dnů, než začne smrdět,“ dodal stoicky. „A když ho zabalíš do pytle na odpadky, nikdo nic neucítí.“

Strunou mi před očima musel uškrtit kňučící štěně, ale vůbec to se mnou nepohnulo. Šlo jen o fakta, nepřímá a neosobní, jako kdybych se díval na film, připadalo mi, že každou chvíli musí začít závěrečné titulky. Hlavní roli zabijáka psů hrál pan X a za svou roli byl později nominován na Oskara. Nepřišlo mi to skutečné, hnijící mrtvoly psů, jejich odhodlaný vrah, nic z toho.

Zase jsem se narodil v Rx. Ztracený v sobě. Ztracený v bublajících tělech. V rukou jsem měl baterii gin\toniků pro někoho.

Musel jsem si v dead dropu vyzvednout první balík BZD ze Schwartz fab, měli rozumné ceny a doručovali do druhého dne. Od té doby jsem byl v trvalé euforii, kterou jen občas přerušily tečky života tam venku. Necítil jsem žádnou úzkost, necítil jsem skoro nic. Váleli jsme se v bytě neschopní zformulovat dlouhodobý plán nebo jen mluvená slova. Jak dlouho to mohlo vydržet? zase mě napadalo. Mohl bych mít nekonečný přísun BZD a opioidových analgetik? Mohl bych je brát tak dlouho dokud se moje vědomí rozpustí v blahu a nekonečnu? Doufal jsem že ano.

Pak jsem někdy po setmění musel přijít k sobě a z postele jsem se převalil přímo do klubu Rx. Bylo tam horko, teplota vytrvale stoupala, hloubili další a další patra pod zemí a čím blíž zemskému jádru se dostávali, tím větší žár spékal maso tancující bouře. Někde tam museli vykopat Velkého Anihilátora, oděného v plamenech na trůně ze spálené oceli.

Museli jsme se ocitnout v hotelovém pokoji se skupinou anorexiček, kolem krků visačky, presspassy, hotelová služba nám tam lifrovala jedno sklo Tanqueraye za druhým, anorexičky zvraceli na záchodě, světla, další pronajatý pokoj, kde se natáčelo porno, hnali jsme se nocí na tichých elektrických Zerech a hledali místa kde se scházeli doggeři. Jeden pár se miloval v autě, publikum se shluklo kolem okýnek a sledovalo jejich akci.

Na Zera jsme namontovali masivní reflektory a uháněli po šerých lesních cestách za rantlem Matičky Metropolis. Zastavil nás policista. Peo měl stále technicky platný řidičák, já si ho nikdy neudělal. Podal jsem policistovi ruku, chtěl jsem spadnout z co největší možné výšky. Všiml si stromečku, který jsem měl vytetovaný ve vidlici mezi ukazováčkem a palcem—znamení přátel Firmy, a zasmál se. Mohli jsme se sebevíc snažit selhat a narazit, ale prostředí bylo nastavené tak, aby nás zachytilo. Proč? Stalo se to nebo šlo jen o přelud, který jsem zažil ve střevech klubu Rx, kde jsem spolykal všechno, co mi kdo nabídl? Podíval jsem se na pravačku a skutečně jsem tam měl vytetovaný bledý stromeček. Snažil se nás Rev mag implantovat do hlubin Firmy, aby měl čerstvé informace. Nebyli oni nakonec jen pěšáci pracující pro Margaras Unlimited, a my jejich pěšáci, aniž bychom si to uvědomovali? Rev mag měl s Margarasem dobré kontakty, možná že jejich vztah fungoval na obě strany.

Vyplaval jsem zase v temných vodách klubu Rx a starosti rychle zmizely. Po zádech jsem skočil do davu a začal tancovat jako blázen na hraně bublající sopky.

Museli jsme postávat v průchodu pod palácem Dlouhá. Možná já a Peo, možná já a Ruby. Jejich tváře přeskakovaly a přeblikávaly z jedné na druhou. Nic nebylo jisté. Nejspíš jsme strávili odpoledne v ulicích trochou street fotografie. Můj společník, ať už to byl kdokoli, se nakláněl nad displejem foťáku a prohlížel si nasekané snímky.

Kolem prošla mladá a krásná běžkyně v joggerských legínách, přitiskla čipovou kartu ke čtečce a zmizela v luxusních bytech nad námi. Všichni bohatí lidé byli krásní. Fyzická dokonalost a prachy šly ruku v ruce. Co způsobilo co v tomto případě? Možná si bohatý chlap našel překrásnou trofejní ženu a spolu zplodili generaci perfektních exemplářů, kteří měli ten nejlepší možný start do života.

O pár dnů později po těch schodech bude vybíhat quarterGod a jeho zabijáci. Seberou ji a uvězní v některé z černých adres v Polsku, které provozuje Kurwwwa. To bylo všechno, co jsem se dozvěděl od Rev magu, který to dostal reportem z Margaras Unlimited nebo možná naopak. Země se doslova hýbala pod nohama, soukromé armády se pohybovaly pod povrchem, rodila se paralelní polis fungující zcela pro zisk. Kdo chtěl existovat mimo mantinely, zaplatil a přepadl přes hranu světa. Na druhou stranu bylo ve vzduchu cítit, že alternativa je konečně možná.

O pár dnů později anarchisté z WS20 a BTS (Bomb those swines) provedli první útok proti datovému centru v Moskvě. Dostali se na střechu, propálili se skrz střechu termitem a dovnitř shodili nálože. Oficiálně šlo o akt průmyslové sabotáže. Útok mohl být hnaný ideologií, ale placený černými penězi.

Začal se mi pod kůži zase vkrádat pocit, že nás někdo využívá, ale my jsme příliš hloupí, nepozorní nebo lehkovážní, abychom si toho všimli. Obavy jsem zahnal pravidelnou dávkou BZD dřív, než se mohly rozrůst do plného panického záchvatu.

Museli jsme procházet s několika anarchisty prostornými halami bývalého hotelu zařízlého do kraje města jako mokvající jizva v bloku nenápadných budov. Pamatuji si, jak jsme rázovali místnostmi a debatovali o jejich využití.

„Tady bude klidná zóna, měkké světlo, pohovky, tady budou Římané odpočívat a nabírat síly,“ vzpomínám si, jak jedna anarchistka ukazovala a vysvětlovala.

„A bar?“ zeptal jsem se. Ve vzpomínkách mi vlastní hlas zněl cize, jakoby z magnetofonového pásku plného škrábanců. „Přece nemůžou jet naprázdno.“

„Mohl by být tady,“ anarchistka ukázala do místnosti která se spojovala s tou současnou jako pářící se had. „Ale…“

„Musíme mít licenci, to zařídíme přes Cenzuru,“ můj hlas zabublal. „Jak to bude fungovat s lidmi?“

„Jen pro zvané. Člověk se dostane dovnitř jen když je pozvaný členem, který za něj ručí. Můžeme ho vyhodit, když bude dělat problémy…“

„To dává smysl.“

To jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem, co to znamenalo. Když jsem později zkontroloval bankovní účet, zmizelo mi z něj velké množství peněz. Nevěděl jsem kam se poděly, neměl jsem ani tušením, odkud se původně vzaly.

Rx byl tak hluboký, že do nejspodnějšího patra, vytesaného ho rozpálené žuly, vedly výtahy.

Museli jsme v terénním džípu uhánět někam na Server, já, Peo a dvě květinové princezny, po klikatých cestách, které se zakousávaly do srázů porostlých starými smrky. Musela být noc, možná se jen stmívalo. Peo svíral volant a jel maximální možnou rychlostí, těsně na hraně, kdy ještě měl kontrolu nad vozem.

Museli jsme spát na širokých strohých palandách natlačených do malé místnosti s jedním oknem, pod krucifixem a obrazy dvou lidí, muže a ženy, kteří zemřeli krátce po druhé světové válce. Jasně si vzpomínám na štiplavou vůni starého prachu. Poslal nás snad Rev mag do sídla separatistické křesťanské sekty, o které se říkalo, že každé velikonoce ukřižuje jednoho člověka jako vtělení Kristovo, nebo jsme jen utíkali z města s květinovými princeznami, na které jsme narazili při ponorech do klubu Rx?

Na velikonoce Ruby musela pepřovým sprejem kropit koledníky

Už od rána poskakovala na místě a nemohla se dočkat prvního aktu odvety. „Oni mají zbraně,“ shrnovala své nadšení, „ale nikdo neříká, že se my nemůžeme ozbrojit.“ Před polednem ji sebrali policisté, na služebně se pozdravila s člověkem z Firmy a za pět minut byla zase venku. Ji jedinou skutečně nezajímaly následky, co se stane ji nebo co se stane se světem.

Díval jsem se z kamenných ochozů hlubin klubu Rx do kruhového amfiteátru. Lidé se tam klaněli před Velkým Anihilátorem. Vzduch se plnil štiplavým kouřem, který měl halucinogenní účinky.

Musel jsem se odněkud vracet vlakem a musel jsem narazit na člověka, kterého jsem odněkud mlhavě potkával. Museli jsme se znát víc, než jsem si vzpomínal. Jel s nějakou dívkou, která mi také někoho připomínala. Kde jsme se viděli? Vybavily se mi výbuchy a tenký proužek krve na čele. Blábolil jsem jako idiot, vtipy bez pointy a nesmyslné proslovy. Kdo to byl? Zapomněl jsem na tu vzpomínku, nebo jsem zapomněl na toho člověka? Zmizel mi z hlavy snad kus minulosti?

Napadlo mě, že jednou můžu zapomenout i Pea a ta představa mi nahnala nekonečný strach.

Peo mě musel probudit výstřelem z pistole. Vybavuji si ránu, která hřměla doznívajícími sny. Jen stěží mě dokázala probrat, zapadla do pitoreskního přediva snů. Byl jsem malátný, pod vlivem silných sedativ, mysl a slova se vlekla jako rozteklá žvýkačka. Prostorem hučely temné tóny tracku Machines designed to fuck and die od NEI.

„Co?“ zabublal jsem z polospánku.

„Dneska se koná dating operace—mladí muži, zralé ženy. Je čas na nějakou milf akci. Bude to sranda.“

„Jak tam stojíš, řekni mi kolik mám na sobě čerstvých jizev?“ mumlal jsem do polštáře ve snaze dokázat, že nejsem ve stavu se do něčeho pouštět.

„Sedmnáct, ale když si vezmeš tmavou košili, nikdo nic nepozná.“

Na předloktí jsem našel tečku, která vypadala jako vpich. Už to začalo, pomyslel jsem si, byla to jen otázka času.

„Musíme vypadat mladí, make up ti srazí pár let.“

Dělalo se mi zle, potřeboval jsem cigaretu a meta-syndeum, za hodinu se dostavily úzkosti, BZD, pamatuji si na logo Schwartz fab s bílou sovou, teple z něj sálal klid.

Rx se změnil, lidé se vrhali z ochozů vstříc náručí Anihilátora a smrti, jen aby se aspoň na chvíli mohli hřát v teple jeho plamenů.

Museli jsme sedět v kavárně se zkorumpovanými detektivy z Firmy. Pak si vzpomínám, že jsme fotili na svatbě jednoho z nich—mladého deta s temnými vlasy a bystrým, ale příjemným pohledem.

„Jo, málem bych zapomněl,“ říkal jiný detektiv, který také přísahal věrnost Firmě, když jsme seděli u lavice mezi hosty v precizních oblecích a krásných šatech, všichni nějakým způsobem ponoření do bahna policejní konspirace. Bylo to jako kdo je kdo z Firmy. Seděli tam všichni, od nejvyšších příček až po pochůzkáře starající se o hladký chod v ulicích. „Narazili jsme na plánovanou štáru do vašeho bytu. Něco s drogami a Schwartz fab.“

„Hm,“ udělal Peo nevzrušeně, ale možná to mohla být Ruby. V očích jsem mu však viděl zklamání, jako kdyby toužil, aby na nás konečně dopadlo kladivo spravedlnosti a všechno to už nadobro skončilo.

„Předali jsme to lidem z Firmy a ti nic nenašli. Planý poplach.“ Detektiv si poklepal na nos.

„Hm,“ zahučel Peo znovu.

„Neměli jste tam nic, že ne?“

„Jenom sedmdesát pět tisíc pilulek AMF.“ Zase nevzrušený hlas, který hlásal kladná fakta.

Det zvedl obočí, jako kdyby se ptal, na co potřebujeme tolik AMF.

„Patnáct tisíc pro každou fakultu ČVUTu. Nakupujeme od Schwartz fab a prodáváme se stoprocentní marží, každý den začne dvacet nových studentů experimentovat s AMF, je to jako kdybychom tiskli peníze. Meta-syndeum mezi studenty neletí, chtějí nárazovou energii na celonoční maratony učení a večírků. Nic lepšího než návyk na AMF si nezaslouží.“ Za několik týdnů se začalo psát o drogové epidemii na vysokých školách.

V Rx jsem zahlédl Ruby na nejvyšším ochozu. Sto pater do hlubiny házela plné hrsti kapslí AMF, ty se v letu rozpadaly a na manické davy dole se snášel bílý prach.

Museli jsme potkat dvě instagramové slečny, seděly ve vlaku, jedna z nich měla vedle sebe položenou zrcadlovku, ukazovaly si fotky na telefonech. Ruby jim podala vizitku fiktivního foto-studia Superhighways of July a něco s nimi začala dohadovat.

Já měl v té době co dělat, abych zůstal vzhůru. Došlo meta-syndeum a všechny ostatní léky, které mi v té chvíli pluly v krevním řečišti, mě najednou začaly válcovat. Vzpomínám si na dotek něčích útlých prstů. Zkontrolovaly mi tep na krku, když nahmataly mělký rytmus života, jejich vlastník se taky složil a zavřel oči. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se ještě někdy probudím.

„Co kdyby to bylo naposled, co se uvidíme,“ rozloučil jsem se s plamenným anarchistou, když mě vyhazoval před barákem.

„Až tak?“

„Nejspíš ne,“ odpověděl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná alternativa. Co jsem měl dělat? Držet hubu a nenávidět se, nebo otestovat vody a skočit do hlubokého konce? Držel jsem hubu jako tolikrát dřív, na upřímnost jsem nesebral sílu.

Od Berlína uběhl jeden rok. Dnes skončilo repete té divoké party, která nás roztrhala na kusy, nad ránem zanechala na hraně kolapsu v hromadách bezvládných nahých těl studentů a nenechala jinou možnost než utíkat. Já s Peem jsme skončili v Anglii, nejdříve v Bristolu a pak v další etapě úniku na severní výspě Skotska, Ruby odvála do francouzské Montellier, Gabriela si přivlastnila noc, Mía se nikdy nezastavila a stala se nomádem starého kontinentu. Tam jsem taky naposledy viděl 8.3, který všechny bohatě zásoboval vzorky experimentálního stimulantu libida GRRBW. To bylo zároveň ještě mocnějším neurotoxinem, který si od té doby vyžádal stovky obětí.

Repete skončilo těsně po půlnoci a nic se nestalo, všechno ve starých kolejích. Nebyl problém v tom, že to nebyl tak divoký večírek jako minule, jen máloco mohlo být, ale v tom, že mě už nedokázalo vzrušit, nic mě nebavilo, necítil jsem tu bláhovou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, neužíval jsem si života, ani trochu, každý den k nerozeznání od toho předchozího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpomínal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zůstával na místě. Uvědomil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec. Co jsem vastně věděl o Ruby? Co jsem věděl o Peovi?

Jeden rok a co se změnilo? Nevzpomínal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, najednou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké martini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave finally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet minulosti, když si nepamatuji, že jsem nějakou měl. Toho co zbylo, té špatné napodobeniny života, si neužívám. Má něco takového vůbec cenu? Často jsem vtipkoval, že mám v šuplíku připravenou lahev ginu a nabitý revolver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl možnost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

Když někdo na večírku vyprávěl, jak na své oslavě narozenin vběhl do šatny, kde spolu souložil jeho kamarád a kamarádka, kteří se ten den navzájem poprvé potkali, hlavnou mi začínala pomalá plíživá rezonovat panika.

O pár hodin poději jsem zničený a s hlavou plnou hydrokodonu poslouchal hudbu, to jediné co mě drželo nad vodou.

I'm driving alone,
I can be strong on my own,
I can be strong on my own,
I can be strong on my…

Nedalo se to snést, útěk nevedl nikam, vrazil jsem si jednu ránu do tváře, pravá lícní kost, a další a další, dokud jsem nezačal vidět rozmazaně a nezačalo se mi dělat zle.

Zase jsem se ocitl v Rx, lidé se kroutili jako červi v hnijícím mase, Anihilátor se nad nimi tyčil a zastřešoval je přívětivými plameny, zíral jsem na jeho oheň a nemohl jsem odvrátit oči, neznám nikoho, nezůstalo nic, poklonil jsem se před ním a nechal se hladit jeho ohněm, „Vezmi si moje tělo,“ prohnalo se mi hlavou a maso v těle se mi začalo škvařit, konečně jsem se cítil spokojený.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz