k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

Vezmi si moje tělo

1. 5. 2017 — k47 (♪)

Do klubu Rx jsem zapadl jako po­tá­pěč, který se po zádech noří do černé teplé vody. Vy­pla­val jsem z něj o měsíc poz­ději. Co se stalo mezi tím? Nebyl jsem si zcela jistý. Něco se muselo stát, nemohl jsem jen do­hle­dat de­taily. V po­sled­ních týd­nech se mi zhor­šo­vala paměť, za­čí­nal jsem mít plošné bo­lesti hlavy, které za­čí­naly krátce po pro­bu­zení a trvaly do doby, kdy prv­ních mo­le­kuly meta-syndea na­sy­tily ner­vové dál­nice, odvály všechny sta­rosti a úz­kosti pryč, a svezl jsem se po nich do EDM moře, které mi zvo­nilo v uších celé dny.

Z kapsy jsem někdy musel vy­lo­vit zmač­ka­nou černou vi­zitku a pak jsme museli sedět na stan­dupu anar­chis­tic­kých komiků. Sypali ze sebe vtipy o konci vlád­noucí třídy, o bom­bové kam­pani, která srovná zkor­na­tělý ka­pi­ta­lis­mus se zemí, o bom­bo­vém útoku na Wall Street v roce 1920, o přímé akci, o naději v re­vo­luci, o domácí stavbě trub­ko­vých bomb, útoku ja­der­nými zbra­němi na všechna da­ta­cen­tra světa. Mys­leli to vážně? Těžko říct. Chtěl jsem se na to za­po­me­nout a pro­bral jsem se v pe­ri­stal­tic­kých ka­ta­kom­bách klubu Rx uvěz­něný v zá­pla­vách roz­bou­ře­ného masa bi­čo­ván elek­tro­ni­kou a bez vzpo­mí­nek na to, jak jsem se tam ocitl.

Na chvíli se musela ukázat Ruby, mohlo to být v Kla­di­vech, nebo možná u nás v bytě, všude vy­řvá­val I wanna be your dog a rval omítku ze stěn.

„Jaké to bylo?“

„Dobré.“

„Jak moc dobré?“

„Nemůžu chodit dobré.“

Ale pak se zase ztra­tila. Zmi­zela s Anit na další ze série sou­kro­mých hé­do­nis­tic­kých raidů, který za­hr­nuje hro­madný sex v po­stupně ros­tou­cích sku­pi­nách. Anit dodá smy­sl­nost a po­žit­kář­ství, Ruby se po­stará o ener­gii a fy­zi­ka­litu. Celou noc a celý den. Do­hro­mady tvo­řily ne­za­sta­vi­telný tým.

Vrá­tila se fi­a­lová světla klubu Rx a těla je­doucí na au­to­pi­lota. Banda mediků a dok­torů, kteří se nad zbyt­kem po­sádky tyčila věkem, zá­so­bo­vala ná­moř­níky pa­le­tou nut­ných che­mi­ká­lií, aby party mohla po­kra­čo­vat do­ne­ko­nečna. Tak jsem to aspoň plá­no­val, jak dlouho jsem se mohl udržet na vysoké vlně, než přijde nutný krach? V té době jsem myslel, že to bude na­nej­výš pár dnů a pak se uvidí.

Museli jsme se dostat do po­hře­biště, které bylo plné koster a mršin psů v různém stupni roz­kladu. Museli nás tam na­stře­lit lidí z Rev magu, už dlou­hou zkou­šeli, kam až můžou zajít a kde máme své limity, než se nás ko­nečně zbaví.

„Proč?“ zeptal jsem se chlapa, který vlast­nil ono po­hře­biště.

„Ne­sná­ším ty mrchy,“ od­po­vě­děl stroze. Byl hrdý na to, že kaž­dého psa, který běhá na ulici sám bez pána v do­hledu, do­stane. Někdy psa, který na něj divoce štěká zpoza plotu, uklidní kusem sla­niny, vy­táhne ho přes plot a uškrtí ho tka­nič­kami od bot, jeho chlad­noucí tělo sbalí do batohu a mršinu v něm nosí celý den, než se ji večer může zbavit. „Trvá pár dnů, než začne smrdět,“ dodal sto­icky. „A když ho za­ba­líš do pytle na od­padky, nikdo nic ne­u­cítí.“

Stru­nou mi před očima musel uškr­tit kňu­čící štěně, ale vůbec to se mnou ne­po­hnulo. Šlo jen o fakta, ne­přímá a ne­o­sobní, jako kdy­bych se díval na film, při­pa­dalo mi, že každou chvíli musí začít zá­vě­rečné ti­tulky. Hlavní roli za­bi­jáka psů hrál pan X a za svou roli byl poz­ději no­mi­no­ván na Oskara. Ne­při­šlo mi to sku­tečné, hni­jící mrt­voly psů, jejich od­hod­laný vrah, nic z toho.

Zase jsem se na­ro­dil v Rx. Ztra­cený v sobě. Ztra­cený v bubla­jí­cích tělech. V rukou jsem měl ba­te­rii gin\toniků pro někoho.

Musel jsem si v dead dropu vy­zved­nout první balík BZD ze Sch­wartz fab, měli ro­zumné ceny a do­ru­čo­vali do dru­hého dne. Od té doby jsem byl v trvalé eu­fo­rii, kterou jen občas pře­ru­šily tečky života tam venku. Ne­cí­til jsem žádnou úzkost, ne­cí­til jsem skoro nic. Váleli jsme se v bytě ne­schopní zfor­mu­lo­vat dlou­ho­dobý plán nebo jen mlu­vená slova. Jak dlouho to mohlo vy­dr­žet? zase mě na­pa­dalo. Mohl bych mít ne­ko­nečný přísun BZD a opi­o­i­do­vých anal­ge­tik? Mohl bych je brát tak dlouho dokud se moje vědomí roz­pustí v blahu a ne­ko­nečnu? Doufal jsem že ano.

Pak jsem někdy po setmění musel přijít k sobě a z po­stele jsem se pře­va­lil přímo do klubu Rx. Bylo tam horko, tep­lota vy­tr­vale stou­pala, hlou­bili další a další patra pod zemí a čím blíž zem­skému jádru se do­stá­vali, tím větší žár spékal maso tan­cu­jící bouře. Někde tam museli vy­ko­pat Vel­kého Ani­hi­lá­tora, odě­ného v pla­me­nech na trůně ze spá­lené oceli.

Museli jsme se ocit­nout v ho­te­lo­vém pokoji se sku­pi­nou ano­rexi­ček, kolem krků vi­sačky, presspassy, ho­te­lová služba nám tam lif­ro­vala jedno sklo Ta­nque­raye za druhým, ano­rexičky zvra­celi na zá­chodě, světla, další pro­na­jatý pokoj, kde se na­tá­čelo porno, hnali jsme se nocí na ti­chých elek­tric­kých Zerech a hle­dali místa kde se schá­zeli do­ggeři. Jeden pár se mi­lo­val v autě, pu­b­li­kum se shluklo kolem okýnek a sle­do­valo jejich akci.

Na Zera jsme na­mon­to­vali masivní re­flek­tory a uhá­něli po šerých les­ních cestách za rantlem Ma­tičky Me­t­ro­po­lis. Za­sta­vil nás po­li­cista. Peo měl stále tech­nicky platný ři­di­čák, já si ho nikdy ne­u­dě­lal. Podal jsem po­li­cis­tovi ruku, chtěl jsem spad­nout z co nej­větší možné výšky. Všiml si stro­mečku, který jsem měl vy­te­to­vaný ve vi­d­lici mezi uka­zo­váč­kem a palcem—zna­mení přátel Firmy, a zasmál se. Mohli jsme se se­be­víc snažit selhat a na­ra­zit, ale pro­středí bylo na­sta­vené tak, aby nás za­chy­tilo. Proč? Stalo se to nebo šlo jen o přelud, který jsem zažil ve stře­vech klubu Rx, kde jsem spo­ly­kal všechno, co mi kdo nabídl? Po­dí­val jsem se na pra­vačku a sku­tečně jsem tam měl vy­te­to­vaný bledý stro­me­ček. Snažil se nás Rev mag im­plan­to­vat do hlubin Firmy, aby měl čer­stvé in­for­mace. Nebyli oni na­ko­nec jen pěšáci pra­cu­jící pro Mar­ga­ras Un­li­mi­ted, a my jejich pěšáci, aniž bychom si to uvě­do­mo­vali? Rev mag měl s Mar­ga­ra­sem dobré kon­takty, možná že jejich vztah fun­go­val na obě strany.

Vy­pla­val jsem zase v tem­ných vodách klubu Rx a sta­rosti rychle zmi­zely. Po zádech jsem skočil do davu a začal tan­co­vat jako blázen na hraně bubla­jící sopky.

Museli jsme po­stá­vat v prů­chodu pod pa­lá­cem Dlouhá. Možná já a Peo, možná já a Ruby. Jejich tváře pře­ska­ko­valy a pře­bli­ká­valy z jedné na druhou. Nic nebylo jisté. Nej­spíš jsme strá­vili od­po­ledne v uli­cích tro­chou street fo­to­gra­fie. Můj spo­leč­ník, ať už to byl kdo­koli, se na­klá­něl nad dis­ple­jem foťáku a pro­hlí­žel si na­se­kané snímky.

Kolem prošla mladá a krásná běž­kyně v jo­gger­ských le­gí­nách, při­tiskla či­po­vou kartu ke čtečce a zmi­zela v lu­xus­ních bytech nad námi. Všichni bohatí lidé byli krásní. Fy­zická do­ko­na­lost a prachy šly ruku v ruce. Co způ­so­bilo co v tomto pří­padě? Možná si bohatý chlap našel pře­krás­nou tro­fejní ženu a spolu zplo­dili ge­ne­raci per­fekt­ních exem­plářů, kteří měli ten nej­lepší možný start do života.

O pár dnů poz­ději po těch scho­dech bude vy­bí­hat quar­ter­God a jeho za­bi­jáci. Se­be­rou ji a uvězní v ně­které z čer­ných adres v Polsku, které pro­vo­zuje Kurwwwa. To bylo všechno, co jsem se do­zvě­děl od Rev magu, který to dostal re­por­tem z Mar­ga­ras Un­li­mi­ted nebo možná naopak. Země se do­slova hýbala pod nohama, sou­kromé armády se po­hy­bo­valy pod po­vr­chem, rodila se pa­ra­lelní polis fun­gu­jící zcela pro zisk. Kdo chtěl exis­to­vat mimo man­ti­nely, za­pla­til a pře­padl přes hranu světa. Na druhou stranu bylo ve vzdu­chu cítit, že al­ter­na­tiva je ko­nečně možná.

O pár dnů poz­ději anar­chisté z WS20 a BTS (Bomb those swines) pro­vedli první útok proti da­to­vému centru v Moskvě. Do­stali se na stře­chu, pro­pá­lili se skrz stře­chu ter­mi­tem a dovnitř sho­dili nálože. Ofi­ci­álně šlo o akt prů­mys­lové sa­bo­táže. Útok mohl být hnaný ide­o­lo­gií, ale pla­cený čer­nými penězi.

Začal se mi pod kůži zase vkrá­dat pocit, že nás někdo vy­u­žívá, ale my jsme příliš hloupí, ne­po­zorní nebo leh­ko­vážní, abychom si toho všimli. Obavy jsem zahnal pra­vi­del­nou dávkou BZD dřív, než se mohly roz­růst do plného pa­nic­kého zá­chvatu.

Museli jsme pro­chá­zet s ně­ko­lika anar­chisty pro­stor­nými halami bý­va­lého hotelu za­řízlého do kraje města jako mokva­jící jizva v bloku ne­ná­pad­ných budov. Pa­ma­tuji si, jak jsme rá­zo­vali míst­nostmi a de­ba­to­vali o jejich vy­u­žití.

„Tady bude klidná zóna, měkké světlo, po­hovky, tady budou Římané od­po­čí­vat a na­bí­rat síly,“ vzpo­mí­nám si, jak jedna anar­chistka uka­zo­vala a vy­svět­lo­vala.

„A bar?“ zeptal jsem se. Ve vzpo­mín­kách mi vlastní hlas zněl cize, jakoby z mag­ne­to­fo­no­vého pásku plného škrá­banců. „Přece ne­mů­žou jet na­prázdno.“

„Mohl by být tady,“ anar­chistka uká­zala do míst­nosti která se spo­jo­vala s tou sou­čas­nou jako pářící se had. „Ale…“

„Musíme mít li­cenci, to za­ří­díme přes Cen­zuru,“ můj hlas za­bublal. „Jak to bude fun­go­vat s lidmi?“

„Jen pro zvané. Člověk se do­stane dovnitř jen když je po­zvaný členem, který za něj ručí. Můžeme ho vy­ho­dit, když bude dělat pro­blémy…“

„To dává smysl.“

To jsem si pa­ma­to­val, ale ne­vě­děl jsem, co to zna­me­nalo. Když jsem poz­ději zkon­t­ro­lo­val ban­kovní účet, zmi­zelo mi z něj velké množ­ství peněz. Ne­vě­děl jsem kam se poděly, neměl jsem ani tu­še­ním, odkud se pů­vodně vzaly.

Rx byl tak hlu­boký, že do nej­spod­něj­šího patra, vy­te­sa­ného ho roz­pá­lené žuly, vedly výtahy.

Museli jsme v te­rén­ním džípu uhánět někam na Server, já, Peo a dvě kvě­ti­nové prin­cezny, po kli­ka­tých cestách, které se za­kou­sá­valy do srázů po­rost­lých sta­rými smrky. Musela být noc, možná se jen stmí­valo. Peo svíral volant a jel ma­xi­mální možnou rych­lostí, těsně na hraně, kdy ještě měl kon­t­rolu nad vozem.

Museli jsme spát na ši­ro­kých stro­hých pa­lan­dách na­tla­če­ných do malé míst­nosti s jedním oknem, pod kru­ci­fi­xem a obrazy dvou lidí, muže a ženy, kteří ze­mřeli krátce po druhé svě­tové válce. Jasně si vzpo­mí­nám na štipla­vou vůni starého prachu. Poslal nás snad Rev mag do sídla se­pa­ra­tis­tické křes­ťan­ské sekty, o které se říkalo, že každé ve­li­ko­noce ukři­žuje jed­noho člo­věka jako vtě­lení Kris­tovo, nebo jsme jen utí­kali z města s kvě­ti­no­vými prin­ceznami, na které jsme na­ra­zili při po­no­rech do klubu Rx?

Na ve­li­ko­noce Ruby musela pe­p­řo­vým spre­jem kropit ko­led­níky

Už od rána po­ska­ko­vala na místě a ne­mohla se dočkat prv­ního aktu odvety. „Oni mají zbraně,“ shr­no­vala své nad­šení, „ale nikdo neříká, že se my ne­mů­žeme oz­bro­jit.“ Před po­led­nem ji se­brali po­li­cisté, na slu­žebně se pozdra­vila s člo­vě­kem z Firmy a za pět minut byla zase venku. Ji je­di­nou sku­tečně ne­za­jí­maly ná­sledky, co se stane ji nebo co se stane se světem.

Díval jsem se z ka­men­ných ochozů hlubin klubu Rx do kru­ho­vého am­fi­te­átru. Lidé se tam kla­něli před Velkým Ani­hi­lá­to­rem. Vzduch se plnil štipla­vým kouřem, který měl ha­lu­ci­no­genní účinky.

Musel jsem se od­ně­kud vracet vlakem a musel jsem na­ra­zit na člo­věka, kte­rého jsem od­ně­kud mlhavě po­tká­val. Museli jsme se znát víc, než jsem si vzpo­mí­nal. Jel s ně­ja­kou dívkou, která mi také někoho při­po­mí­nala. Kde jsme se viděli? Vy­ba­vily se mi vý­buchy a tenký prou­žek krve na čele. Blá­bo­lil jsem jako idiot, vtipy bez pointy a ne­smy­slné pro­slovy. Kdo to byl? Za­po­mněl jsem na tu vzpo­mínku, nebo jsem za­po­mněl na toho člo­věka? Zmizel mi z hlavy snad kus mi­nu­losti?

Na­padlo mě, že jednou můžu za­po­me­nout i Pea a ta před­stava mi na­hnala ne­ko­nečný strach.

Peo mě musel pro­bu­dit vý­stře­lem z pis­tole. Vy­ba­vuji si ránu, která hřměla do­zní­va­jí­cími sny. Jen stěží mě do­ká­zala pro­brat, za­padla do pi­to­resk­ního pře­diva snů. Byl jsem ma­látný, pod vlivem sil­ných se­da­tiv, mysl a slova se vlekla jako roz­teklá žvý­kačka. Pro­sto­rem hučely temné tóny tracku Ma­chi­nes de­signed to fuck and die od NEI.

„Co?“ za­bublal jsem z po­lo­spánku.

„Dneska se koná dating ope­race—mladí muži, zralé ženy. Je čas na ně­ja­kou milf akci. Bude to sranda.“

„Jak tam stojíš, řekni mi kolik mám na sobě čer­s­tvých jizev?“ mumlal jsem do pol­štáře ve snaze do­ká­zat, že nejsem ve stavu se do něčeho pouš­tět.

„Se­dm­náct, ale když si vezmeš tmavou košili, nikdo nic ne­po­zná.“

Na před­loktí jsem našel tečku, která vy­pa­dala jako vpich. Už to začalo, po­mys­lel jsem si, byla to jen otázka času.

„Musíme vy­pa­dat mladí, make up ti srazí pár let.“

Dělalo se mi zle, po­tře­bo­val jsem ci­ga­retu a meta-syn­deum, za hodinu se do­sta­vily úz­kosti, BZD, pa­ma­tuji si na logo Sch­wartz fab s bílou sovou, teple z něj sálal klid.

Rx se změnil, lidé se vrhali z ochozů vstříc náručí Ani­hi­lá­tora a smrti, jen aby se aspoň na chvíli mohli hřát v teple jeho pla­menů.

Museli jsme sedět v ka­várně se zko­rum­po­va­nými de­tek­tivy z Firmy. Pak si vzpo­mí­nám, že jsme fotili na svatbě jed­noho z nich—mla­dého deta s tem­nými vlasy a bys­trým, ale pří­jem­ným po­hle­dem.

„Jo, málem bych za­po­mněl,“ říkal jiný de­tek­tiv, který také pří­sa­hal věr­nost Firmě, když jsme seděli u lavice mezi hosty v pre­ciz­ních ob­le­cích a krás­ných šatech, všichni ně­ja­kým způ­so­bem po­no­ření do bahna po­li­cejní kon­spi­race. Bylo to jako kdo je kdo z Firmy. Seděli tam všichni, od nej­vyš­ších příček až po po­chůz­káře sta­ra­jící se o hladký chod v uli­cích. „Na­ra­zili jsme na plá­no­va­nou štáru do vašeho bytu. Něco s dro­gami a Sch­wartz fab.“

„Hm,“ udělal Peo ne­vzru­šeně, ale možná to mohla být Ruby. V očích jsem mu však viděl zkla­mání, jako kdyby toužil, aby na nás ko­nečně do­padlo kla­divo spra­ve­dl­nosti a všechno to už nadobro skon­čilo.

„Pře­dali jsme to lidem z Firmy a ti nic ne­na­šli. Planý po­plach.“ De­tek­tiv si po­kle­pal na nos.

„Hm,“ za­hu­čel Peo znovu.

„Neměli jste tam nic, že ne?“

„Jenom se­dm­de­sát pět tisíc pi­lu­lek AMF.“ Zase ne­vzru­šený hlas, který hlásal kladná fakta.

Det zvedl obočí, jako kdyby se ptal, na co po­tře­bu­jeme tolik AMF.

„Pat­náct tisíc pro každou fa­kultu ČVUTu. Na­ku­pu­jeme od Sch­wartz fab a pro­dá­váme se sto­pro­centní marží, každý den začne dvacet nových stu­dentů ex­pe­ri­men­to­vat s AMF, je to jako kdy­bychom tiskli peníze. Meta-syn­deum mezi stu­denty neletí, chtějí ná­ra­zo­vou ener­gii na ce­lo­noční ma­ra­tony učení a ve­čírků. Nic lep­šího než návyk na AMF si ne­za­slouží.“ Za ně­ko­lik týdnů se začalo psát o dro­gové epi­de­mii na vy­so­kých ško­lách.

V Rx jsem za­hlédl Ruby na nej­vyš­ším ochozu. Sto pater do hlu­biny házela plné hrsti kapslí AMF, ty se v letu roz­pa­daly a na ma­nické davy dole se snášel bílý prach.

Museli jsme potkat dvě in­stagra­mové slečny, seděly ve vlaku, jedna z nich měla vedle sebe po­lo­že­nou zr­ca­dlovku, uka­zo­valy si fotky na te­le­fo­nech. Ruby jim podala vi­zitku fik­tiv­ního foto-studia Su­per­highways of July a něco s nimi začala do­ha­do­vat.

Já měl v té době co dělat, abych zůstal vzhůru. Došlo meta-syn­deum a všechny ostatní léky, které mi v té chvíli pluly v krev­ním ře­čišti, mě na­jed­nou začaly vál­co­vat. Vzpo­mí­nám si na dotek něčích útlých prstů. Zkon­t­ro­lo­valy mi tep na krku, když na­hma­taly mělký rytmus života, jejich vlast­ník se taky složil a zavřel oči. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se ještě někdy pro­bu­dím.

„Co kdyby to bylo na­po­sled, co se uvi­díme,“ roz­lou­čil jsem se s pla­men­ným anar­chis­tou, když mě vy­ha­zo­val před ba­rá­kem.

„Až tak?“

„Nej­spíš ne,“ od­po­vě­děl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná al­ter­na­tiva. Co jsem měl dělat? Držet hubu a ne­ná­vi­dět se, nebo otes­to­vat vody a skočit do hlu­bo­kého konce? Držel jsem hubu jako to­li­krát dřív, na upřím­nost jsem ne­se­bral sílu.

Od Ber­lína uběhl jeden rok. Dnes skon­čilo repete té divoké party, která nás roz­tr­hala na kusy, nad ránem za­ne­chala na hraně ko­lapsu v hro­ma­dách bez­vlád­ných nahých těl stu­dentů a ne­ne­chala jinou mož­nost než utíkat. Já s Peem jsme skon­čili v Anglii, nejdříve v Bris­tolu a pak v další etapě úniku na se­verní výspě Skot­ska, Ruby odvála do fran­couz­ské Mon­tel­lier, Gab­riela si při­vlast­nila noc, Mía se nikdy ne­za­sta­vila a stala se no­má­dem starého kon­ti­nentu. Tam jsem taky na­po­sledy viděl 8.3, který všechny bohatě zá­so­bo­val vzorky ex­pe­ri­men­tál­ního sti­mu­lantu libida GRRBW. To bylo zá­ro­veň ještě moc­něj­ším neu­ro­to­xi­nem, který si od té doby vy­žá­dal stovky obětí.

Repete skon­čilo těsně po půl­noci a nic se ne­stalo, všechno ve sta­rých ko­le­jích. Nebyl pro­blém v tom, že to nebyl tak divoký ve­čí­rek jako minule, jen máloco mohlo být, ale v tom, že mě už ne­do­ká­zalo vzru­šit, nic mě ne­ba­vilo, ne­cí­til jsem tu blá­ho­vou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, ne­u­ží­val jsem si života, ani trochu, každý den k ne­ro­ze­znání od toho před­cho­zího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpo­mí­nal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zů­stá­val na místě. Uvě­do­mil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec. Co jsem vastně věděl o Ruby? Co jsem věděl o Peovi?

Jeden rok a co se změ­nilo? Ne­vzpo­mí­nal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, na­jed­nou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké mar­tini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave fi­nally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet mi­nu­losti, když si ne­pa­ma­tuji, že jsem ně­ja­kou měl. Toho co zbylo, té špatné na­po­do­be­niny života, si ne­u­ží­vám. Má něco ta­ko­vého vůbec cenu? Často jsem vtip­ko­val, že mám v šuplíku při­pra­ve­nou lahev ginu a nabitý re­vol­ver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl mož­nost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

Když někdo na ve­čírku vy­prá­věl, jak na své oslavě na­ro­ze­nin vběhl do šatny, kde spolu sou­lo­žil jeho ka­ma­rád a ka­ma­rádka, kteří se ten den na­vzá­jem poprvé po­tkali, hlav­nou mi za­čí­nala pomalá plí­živá re­zo­no­vat panika.

O pár hodin poději jsem zni­čený a s hlavou plnou hyd­ro­ko­donu po­slou­chal hudbu, to jediné co mě drželo nad vodou.

I'm dri­ving alone,
I can be strong on my own,
I can be strong on my own,
I can be strong on my…

Nedalo se to snést, útěk nevedl nikam, vrazil jsem si jednu ránu do tváře, pravá lícní kost, a další a další, dokud jsem ne­za­čal vidět roz­ma­zaně a ne­za­čalo se mi dělat zle.

Zase jsem se ocitl v Rx, lidé se krou­tili jako červi v hni­jí­cím mase, Ani­hi­lá­tor se nad nimi tyčil a za­stře­šo­val je pří­vě­ti­vými pla­meny, zíral jsem na jeho oheň a nemohl jsem od­vrá­tit oči, neznám nikoho, ne­zů­stalo nic, po­klo­nil jsem se před ním a nechal se hladit jeho ohněm, „Vezmi si moje tělo,“ pro­hnalo se mi hlavou a maso v těle se mi začalo škva­řit, ko­nečně jsem se cítil spo­ko­jený.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz