k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

a sjížděla poslední vlnu

10. 2. 2017 — k47 (♪)

Užil jsem si dvě nebo tři hodiny in­terní paniky, kterou se zdrá­hám ozna­čo­vat spán­kem než mě pro­bu­dila hro­zivá bolest v zádech. Spal jsem s Peem na jedné mat­raci, ne­hybná ka­ta­to­nická těla, smí­řená s pla­meny apo­ka­ly­psy. Peo měl lepší chvíli než já. Sice se mu ne­po­da­řilo najít jeho ospa­lou divu, ale aspoň se nad ránem ne­vzbou­řilo jeho křehké neu­ro­nové lešení.

Bolest se pomalu šířila, plí­žila se pod kůží, jako sa­me­tové břitvy. Když jsem začal hekat bo­lestí, Peo se jen ve spánku pře­va­lil a chytil mě rukou kolem zad a po­kra­čo­val v ka­no­nádě snů. Trochu se mi ule­vilo, ale pak se mi do mozkovny začaly valit vzpo­mínky na vče­rejší noc a dnešní ráno.

Pro­boha! Anit fun­go­vala jako do­ko­nalý ka­ta­ly­zá­tor, jako bleskosvod pro špat­nou karmu. Ruby byla jako os­t­raha kon­cen­t­ráku a když se věci začaly vy­my­kat kon­t­role ro­ze­hnala po­vstání ku­lo­met­nou palbou. A oni se začaly vy­my­kat velice rychle.

V Úkrytu jsme na­ra­zili na bandu opi­lých Aus­tra­lanů, ex-trestanců, v té době bylo pa­de­sát pro­cent jejich těl­ních te­ku­tin vy­těs­něno al­ko­ho­lem, jen lehce nad běžným prů­mě­rem kon­ti­nentu-vězení, zo­ce­leni za­bi­jác­kou faunou hle­dali vzru­šení, ale v po­měrně ne­škod­ném srdci starého kon­ti­nentu se jim ne­do­stá­valo. Ci­vi­li­zo­vaná fasáda našeho světa se za­čí­nala drobit, ale pořád nic pro ko­ču­jící gangy ve stylu Mad Maxe.

Začali do­rá­žet na Anit, po­cho­pi­telně, museli si vybrat ženu, která je z 4.6% tvo­řena si­li­ko­nem. Anit se ne­chala, dobře věděla, že to na­star­tuje Ruby—její bý­va­lou ne­če­ka­nou se­xu­ální part­nerku a je­di­nou duši, která fun­guje na stej­ných vl­no­vých dél­kách, i když v opačné fázi.

„What the fuck mate?“ pozdra­vila oz­zieho ja­zy­kem, kte­rému ro­zu­měl. Pět minut na to ho před Úkry­tem mlá­tila do břicha, až ji začal zvra­cet na boty. „Don't even think about it,“ uká­zala na oz­zieho, který vy­pa­dal, že se chtěl přidat do tance. Ne­u­stou­pil. Ruby pus­tila límec Aus­tra­lana v kře­čích, po­ho­dila ho na dlažbu a vy­ra­zila mu vstříc, oči ne­hybné a chladné. Stáhla ze sebe šedou mikinu, svaly na před­lok­tích jí divoce tan­co­valy. Aus­tra­lané se ro­ze­stou­pili. Ruby se za­škle­bila a prošla mezi nimi. „Fuc­kers.“ Fun­go­vala na prin­cipu Ni­xo­novy madman theory—jejím stylem bylo kon­flikt es­ka­lo­vat, co to jen šlo. Pro­tistrana se vět­ši­nou začne chovat ra­ci­o­nálně a couvne, a když ne, Ruby byla při­pra­vená a od­hod­laná se pustit po­sled­ního kon­fliktu.

O něco poz­ději jsme po­ti­chu seděli v pro­svět­le­ných 90°, které bublaly spo­ko­je­ným ži­vo­tem, Ruby si pro­ta­ho­vala klouby na pra­vačce, a stí­rala mlhu ze svého piva.

„Díky,“ oto­čila se k Anit, „tohle jsem po­tře­bo­vala. Je to lepší než sex.“

Přihnala se půlnoc, zmi­zeli jsme v tros­kách HG, na jedno kolo apo­ka­lyp­tic­kých Mar­tini koktejlů a pár kousků Chivas Regal.

Dvě a půl minuty, Ruby pře­stala věřit v pouta ci­vi­li­zace a sjíž­děla po­slední vlnu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz