k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení

8. 4. 2017 — k47 (♪)

Ale pak mě vše­chen ten chlast a drogy ko­nečně koply. Na ničem na­jed­nou ne­zá­le­želo.

Už jsem ne­do­ká­zal fun­go­vat bez BZD, koktejlu lé­kař­ských opiátů a celé palety sti­mu­lantů, jedno proti úz­kosti, druhé proti bo­lesti a to třetí abych měl aspoň ně­ja­kou vůli žít a ne­u­du­sil se ve spánku. Šlo o me­tasta­bilní kon­fi­gu­raci, která ne­mohla vy­dr­žet příliš dlouho, ale o to jsem se v tu chvíli příliš ne­sta­ral. Buď jsem měl a mohl jsem fun­go­vat, nebo jsem neměl a pro­pa­dal jsem se do sebe jako vločky spá­le­ného papíru.

Celý den jsme strá­vili zase v uli­cích v autě, které pa­t­řilo Firmě. Řídil ho de­tek­tiv v civilu a při­pra­vo­val sběr pro street cle­a­nery.

„Můžete sebrat ko­ho­koli?“ zeptal jsem se ho. „Někoho na moje přání?“

„Hmm?“ udělal ne­pří­tomně, za­tímco stále sle­do­val kraje ulic a hledal špi­na­vou tvář vy­bra­nou ke zpra­co­vání. „Koho?“

„Jednu mladou blo­gerku.“

„To je špatný, to půjde jenom těžko. Po ní by se shá­něli její rodiče, její ka­ma­rádi a tak.“

Ztichl jsem a po­škrá­bal se na levém před­loktí pře­vá­za­ném ob­va­zem.

„Ale mohli bysme ji trochu ši­ka­no­vat,“ de­tek­tiv ožil. „Můžeme ji pro­plesk­nout. Za­sta­víme ji na ulici, pro­hráb­neme ji kapsy, řek­neme, že u sebe má drogy, je po­de­zřelá z pro­deje, se­be­reme ji na pár dnů, pak se ukáže, že šlo o planý po­plach, že se náš dro­gový pes po­mát­nul a s omluvou ji pus­tíme. Pro vět­šinu lidí je pár dnů ve svě­ráku dost hrozný zá­ži­tek a ona se z toho může se­sy­pat. To by sta­čilo, ne? Když za­tlačí zpátky, podá žalobu, hodíme to pro­ku­rá­to­rovi z Firmy a ten to zahodí jako by se nic ne­stalo.“

„Můžete to udělat?“

„Jo,“ pro­ho­dil de­tek­tiv la­ko­nicky. „Váš malý článek nám udělal dobrou re­klamu. Kli­enti se jen hrnou a už skoro nemáme koho sbírat z ulic. Něco drob­ného na oplátku můžeme za­ří­dit. Řekni, kdo to je, pro­klepnu ji a uvidím, co se dá dělat.“

Poslal jsem mu odkaz na její blog. O našem se­tkání v Cen­zuře tam psala jen krát­kou zkazku, zcela bez fotek, která prošla téměř bez po­všim­nutí: „Nějaký psy­cho­pat mi zničil foťák, kartu a pak mě další psycho osle­pil.“ Podala víc de­tailů, ale ne­zá­le­želo na nich. Celá Cen­zura fun­go­vala jako do­ko­nalá past slou­žící jejím vlast­ní­kům. Ma­ni­pu­lá­toři po­cho­pi­telně nic ne­vi­děli a my nikdy nebyli na zá­bě­rech bez­peč­nost­ních kamer, byl na nich vždycky někdo jiný. Nic z toho, co psala, se podle do­cho­va­ných in­for­mací vůbec nikdy ne­stalo.

„Co teď?“ ptal se Peo. V té době se už setmělo a my seděli v Kla­di­vech na pozdní večeři.

„Musíme počkat.“ Oba jsme věděli, že jsme pře­kro­čili ně­ja­kou hra­nici, ale bylo nám to oběma jedno. Ne­cí­til jsem nic, žádnou em­pa­tii, žádnou sta­rost, žádné po­tě­šení. Ta tupá emoční odezva mě trochu vy­dě­sila. Bude to takhle na­po­řád? Bude to takhle až do konce dnů, duše jako ne­o­pra­co­vaná hrouda hlíny, uvnitř mrtvá, bez vzru­šení a bez jiskry? Po­má­hali jsme na­klá­dat bez­do­movce do po­li­cej­ních aut pro street cle­a­nery a v tu chvíli to nebyli lidé, jen mršiny při­pra­vené k na­por­co­vání. Věděli jsme dobře, co se s nimi stane, ale ani trochu to s námi ne­pohlo.

Te­le­fon za­vib­ro­val. „Ruby,“ hlesl Peo a otočil na mě dis­plej te­le­fonu.

Ruby se z výletu s Firmou vy­vlékla s ob­vyklou ne­ho­ráz­ností. V po­ledne v Kla­di­vech mrkla na te­le­fon: „Anit po­tře­buje mojí pomoc. Má na skladě dva vý­měnné stu­denty z Por­tu­gal­ska, kterým chce ukázal místní po­hos­tin­nost, jestli víte, o čem mluvím,“ mrkla na Pea.

„S kolika lidmi jsi spala za po­slední dva měsíce?“

„Ohh,“ udě­lala Ruby, za­lo­žila ruce a hle­dala od­po­věď v pa­vu­či­nách u stropu. „Bylo jich víc než za po­sled­ních dvacet devět let. Mnohem víc.“

V po­sled­ních dnech začala ze svých hé­do­nis­tic­kých ex­kurzí se svojí nej­lepší ka­ma­rád­kou v tan­demu po­sí­lat selfie. Na té po­slední byl roz­lehlý pro­stor Ani­tiny lož­nice, Rubiny nahé svaly, bílé cá­kance na ob­li­čeji a v čer­ných vla­sech.

„Aspoň ona si něco užívá.“

Ze slu­chá­tek po­ho­ze­ných na stole se linula tenká ple­chová čára hudby. Byl to track Empty & worthless od No­nexis­tent ideals. Na pozadí es­ka­lu­jí­cího po­strocko­vého ší­len­ství do­ne­ko­nečna samplo­valy verše El­li­o­tovy básně Hollow Men.

We are the hollow men
We are the stuf­fed men

Kytary kví­lely jako skří­pání zubů, letěly vzhůru, vzhůru, vzhůru.

Our dried voices, when
We whisper to­ge­ther
Are quiet and me­a­nin­gless

Všechny ná­stroje spřa­žené do hu­ri­kánu špl­haly ke ka­tar­tic­kému finiši, stupeň za stup­něm, vy­tr­vale a s ne­sne­si­tel­ným od­hod­lá­ním.

This is the way the world ends
Not with a bang but a whim­per.

Co se změ­nilo? Nic.

Na­jed­nou jsem si při­pa­dal prázdný a na­pjatý, jakoby na hraně pa­nic­kého zá­chvatu. Neklid se začal šířit pod plach­tou apatie a str­nu­losti. To jediné zů­stalo—buď ne­teč­nost nebo panika. Když jsem byl v pohybu, mohl jsem před­stí­rat, ale teď jsem seděl a nemohl jsem před sebou utíkat. Pat­náct minut a při­pa­dal jsem si hůř a hůř. Vte­řinu po vte­řině. Cítil jsem, že zbývá dvacet minut do vý­buchu paniky a třicet do oka­mžiku, kdy si pro­bodnu zá­pěstí. Ne­chtěl jsem to opa­ko­vat, včera jsem ztra­til půl litru krve a teď jsem se cítil trochu ma­látně.

Jeden mladý doktor, kte­rého jsem potkal na ne­vě­do­mých cestách v klubu Rx, mi na místě pře­de­psal BZD. Odtrhl jeden list z bločku, který stále nosil v zadní kapse kalhot a vtiskl mi ho do dlaně. Byl platný a v lé­kárně ho bez pro­blémů vzali.

„Příště ob­jed­ná­vej rovnou z Sch­wartz fab,“ dodal. V té době jsem ještě ne­vě­děl, co tím myslel, ale teď v Kla­di­vech jsem v z kapsy vytáhl plato BZD, které vy­pa­dalo jako kdyby právě sjelo z pásu fab­riky, jen místo loga Roche, No­var­tisu, Mercku nebo Sanofi-Av­ne­tis na něm byl vy­tiš­těn černý čtve­rec s bílou sovou, logo Sch­wartz fab.

Do­tan­ko­val jsem se plnou troj­kom­bi­nací, zapil to velkým gin\to­ni­cem a čekal.

A pak mě to ko­nečně po­hl­tilo. Cítil jsem vnitřní klid, žádnou bolest, žádné roz­ře­zané před­loktí, uvol­něný, myslel jsem jasně.

„Co udě­láme teď?“

„Ode­jdeme s po­řád­nou ránou,“ od­po­vě­děl Peo, oheň v očích.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz