k47.cz

twitter RSS

žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení

8. 4. 2017 — k47

Ale pak mě všechen ten chlast a drogy konečně koply. Na ničem najednou nezáleželo.

Už jsem nedokázal fungovat bez BZD, koktejlu lékařských opiátů a celé palety stimulantů, jedno proti úzkosti, druhé proti bolesti a to třetí abych měl aspoň nějakou vůli žít a neudusil se ve spánku. Šlo o metastabilní konfiguraci, která nemohla vydržet příliš dlouho, ale o to jsem se v tu chvíli příliš nestaral. Buď jsem měl a mohl jsem fungovat, nebo jsem neměl a propadal jsem se do sebe jako vločky spáleného papíru.

Celý den jsme strávili zase v ulicích v autě, které patřilo Firmě. Řídil ho detektiv v civilu a připravoval sběr pro street cleanery.

„Můžete sebrat kohokoli?“ zeptal jsem se ho. „Někoho na moje přání?“

„Hmm?“ udělal nepřítomně, zatímco stále sledoval kraje ulic a hledal špinavou tvář vybranou ke zpracování. „Koho?“

„Jednu mladou blogerku.“

„To je špatný, to půjde jenom těžko. Po ní by se sháněli její rodiče, její kamarádi a tak.“

Ztichl jsem a poškrábal se na levém předloktí převázaném obvazem.

„Ale mohli bysme ji trochu šikanovat,“ detektiv ožil. „Můžeme ji proplesknout. Zastavíme ji na ulici, prohrábneme ji kapsy, řekneme, že u sebe má drogy, je podezřelá z prodeje, sebereme ji na pár dnů, pak se ukáže, že šlo o planý poplach, že se náš drogový pes pomátnul a s omluvou ji pustíme. Pro většinu lidí je pár dnů ve svěráku dost hrozný zážitek a ona se z toho může sesypat. To by stačilo, ne? Když zatlačí zpátky, podá žalobu, hodíme to prokurátorovi z Firmy a ten to zahodí jako by se nic nestalo.“

„Můžete to udělat?“

„Jo,“ prohodil detektiv lakonicky. „Váš malý článek nám udělal dobrou reklamu. Klienti se jen hrnou a už skoro nemáme koho sbírat z ulic. Něco drobného na oplátku můžeme zařídit. Řekni, kdo to je, proklepnu ji a uvidím, co se dá dělat.“

Poslal jsem mu odkaz na její blog. O našem setkání v Cenzuře tam psala jen krátkou zkazku, zcela bez fotek, která prošla téměř bez povšimnutí: „Nějaký psychopat mi zničil foťák, kartu a pak mě další psycho oslepil.“ Podala víc detailů, ale nezáleželo na nich. Celá Cenzura fungovala jako dokonalá past sloužící jejím vlastníkům. Manipulátoři pochopitelně nic neviděli a my nikdy nebyli na záběrech bezpečnostních kamer, byl na nich vždycky někdo jiný. Nic z toho, co psala, se podle dochovaných informací vůbec nikdy nestalo.

„Co teď?“ ptal se Peo. V té době se už setmělo a my seděli v Kladivech na pozdní večeři.

„Musíme počkat.“ Oba jsme věděli, že jsme překročili nějakou hranici, ale bylo nám to oběma jedno. Necítil jsem nic, žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení. Ta tupá emoční odezva mě trochu vyděsila. Bude to takhle napořád? Bude to takhle až do konce dnů, duše jako neopracovaná hrouda hlíny, uvnitř mrtvá, bez vzrušení a bez jiskry? Pomáhali jsme nakládat bezdomovce do policejních aut pro street cleanery a v tu chvíli to nebyli lidé, jen mršiny připravené k naporcování. Věděli jsme dobře, co se s nimi stane, ale ani trochu to s námi nepohlo.

Telefon zavibroval. „Ruby,“ hlesl Peo a otočil na mě displej telefonu.

Ruby se z výletu s Firmou vyvlékla s obvyklou nehorázností. V poledne v Kladivech mrkla na telefon: „Anit potřebuje mojí pomoc. Má na skladě dva výměnné studenty z Portugalska, kterým chce ukázal místní pohostinnost, jestli víte, o čem mluvím,“ mrkla na Pea.

„S kolika lidmi jsi spala za poslední dva měsíce?“

„Ohh,“ udělala Ruby, založila ruce a hledala odpověď v pavučinách u stropu. „Bylo jich víc než za posledních dvacet devět let. Mnohem víc.“

V posledních dnech začala ze svých hédonistických exkurzí se svojí nejlepší kamarádkou v tandemu posílat selfie. Na té poslední byl rozlehlý prostor Anitiny ložnice, Rubiny nahé svaly, bílé cákance na obličeji a v černých vlasech.

„Aspoň ona si něco užívá.“

Ze sluchátek pohozených na stole se linula tenká plechová čára hudby. Byl to track Empty & worthless od Nonexistent ideals. Na pozadí eskalujícího postrockového šílenství donekonečna samplovaly verše Elliotovy básně Hollow Men.

We are the hollow men
We are the stuffed men

Kytary kvílely jako skřípání zubů, letěly vzhůru, vzhůru, vzhůru.

Our dried voices, when
We whisper together
Are quiet and meaningless

Všechny nástroje spřažené do hurikánu šplhaly ke katartickému finiši, stupeň za stupněm, vytrvale a s nesnesitelným odhodláním.

This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper.

Co se změnilo? Nic.

Najednou jsem si připadal prázdný a napjatý, jakoby na hraně panického záchvatu. Neklid se začal šířit pod plachtou apatie a strnulosti. To jediné zůstalo—buď netečnost nebo panika. Když jsem byl v pohybu, mohl jsem předstírat, ale teď jsem seděl a nemohl jsem před sebou utíkat. Patnáct minut a připadal jsem si hůř a hůř. Vteřinu po vteřině. Cítil jsem, že zbývá dvacet minut do výbuchu paniky a třicet do okamžiku, kdy si probodnu zápěstí. Nechtěl jsem to opakovat, včera jsem ztratil půl litru krve a teď jsem se cítil trochu malátně.

Jeden mladý doktor, kterého jsem potkal na nevědomých cestách v klubu Rx, mi na místě předepsal BZD. Odtrhl jeden list z bločku, který stále nosil v zadní kapse kalhot a vtiskl mi ho do dlaně. Byl platný a v lékárně ho bez problémů vzali.

„Příště objednávej rovnou z Schwartz fab,“ dodal. V té době jsem ještě nevěděl, co tím myslel, ale teď v Kladivech jsem v z kapsy vytáhl plato BZD, které vypadalo jako kdyby právě sjelo z pásu fabriky, jen místo loga Roche, Novartisu, Mercku nebo Sanofi-Avnetis na něm byl vytištěn černý čtverec s bílou sovou, logo Schwartz fab.

Dotankoval jsem se plnou trojkombinací, zapil to velkým gin\tonicem a čekal.

A pak mě to konečně pohltilo. Cítil jsem vnitřní klid, žádnou bolest, žádné rozřezané předloktí, uvolněný, myslel jsem jasně.

„Co uděláme teď?“

„Odejdeme s pořádnou ránou,“ odpověděl Peo, oheň v očích.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz