Toho tady už asi nepotkám, žejo?

Překročil jsem pomyslnou čáru a najednou jsem byl uvnitř, křik, hluk, hudba, lidé, elektrická atmosféra. Miloval jsem ty momenty, kdy město ožilo jako jeden obří organismus, kdy ulice byly napěchované šílenstvím, přetékaly aktivitou, kdy se všechno seběhlo do jednoho místa a jednoho okamžiku a jiskry se daly vykřesat všude.

Ve městě se běžel půl-maraton, plazil se starými ulicemi jako dvacetikilometrový had, rozeklaný a stočený do sebe, jako uroboros začínal tam, kde končil. Když jsem vystrčil hlavu z východu metra, viděl jsem barikádu lidí a osm tisíc závodníků, kteří se dávali do pohybu, podobní utrženě lavině, která smete všechno, co se jí postaví do cesty.

Peo pobaveně žvýkal ranní dávku prvního nikotinu. „Lovely,“ hlesl.

Propásli jsme start, to bylo jisté. Nepřišli jsme kvůli závodu, chtěli jsme chaos, potřebovali jsme zabít čas. Zabrali jsme místa v otočce, usadili se za barikády s mocnými teleobjektivy a čekali. V plánu bylo dostat se tak blízko akce a být tak otravní, že nás organizátoři budou muset vyhodit. S eventualitou, že velkým teleobjektivem srazíme běžce na prvním místě a zamícháme se stupni vítězů, bylo nutné počítat. Až se na nás seběhne krvežíznivý dav, zapálíme dýmovnice, vytvoříme přehradu kouře, stáhneme se zpátky do labyrintu metra a zmizíme. Když ani to nepomůže, bude čas spustit palbu do davu a vybalit cihlu plastické trhaviny. To všechno jen proto, abychom našli klid duše před večerním sestupem.

Bohužel jsme zabrali místa na druhé straně zatáčky—výborný spot pro telefoto portréty běžců, ale zlé místo pro fyzickou diverzi. Hlavní blok běžců se prohnal kolem. Světová špička svalů a těl pracujících jako precizní stoj zmizela za ohybem ulice. Přestala existovat.

Po dvou nebo třech hodinách spánku jsem byl příliš líný a apatický, abych se na strategickém postavení snažil něco změnit. Měl jsem s sebou pásku s logem Revolveru, ale s tou jsem mohl jen někoho uškrtit. V tomto prostředí neměla žádnou moc.

Po prvním bloku přišlo ticho, ulice zela prázdnotou, profesionálové se prohnali kolem, prach z jejich podrážek si zase začal sedat. Chvíle klidu.

„Co teď?“ otočil jsem se na Pea.

Líně se opíral o barikádu, nepřítomně zíral před sebe, jako studená ještěrka, pomalu se nadechl a pokrčil rameny. Nezáleželo na tom. Počkali jsme. Nejrychlejší běžci z pomalé většiny se začali blížit, zatím jen několik, jako předzvěst roje, ale počty rychle sílily. Za pár minut se ulicí valil souvislý proud těl a potu, každý další pomalejší než ten předchozí, ale stále v pohybu, stále s nasazením. Velice rychle to přestal být závod a stala se z toho oslava. Kolik běžců mělo nějakou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Zbývajících osm tisíc nemělo žádnou naději, ale přesto běželi. Staří, mladí, lidé tak strašlivě mimo vrcholovou kondici, jak to bylo jen možné, zamračené, seschlé tváře, které v životě něco už viděli.

Začali se objevovat první recesisté a podivné charaktery. Kolem proběhl někdo v kostýmu mrkve, jeden chlap v saku, piráti, paruky, vězeňský mundůr, zahlédl jsem jednoho kněze z Církve Omylů. Kvůli nim se vyplatilo čekat, oni tvořili barvitou duši celé extravaganzy. Blok profesionálů se prohnal polovinou závodu za pár vteřin, ale na nich nezáleželo, je jsem nechtěl vidět, chtěl jsem pozorovat masiv běžců za nimi, oněch dolních 99%, oni byli zajímaví, inspirující, dávali naději. Pak se začaly objevovat hloučky běžců s vozíky, vezli děti s postižením mobility, běželi za ty, kdo nemůžou. Ve stínu profíků se slavila humanita, lidskost a solidarita. Zase jsem si připadal jako člověk. Naděje existuje, optimismus není mrtvý, aspoň ne v tuto chvíli na tomto místě . Dav se začal ředit lidmi s medailemi a ve stříbrných termo-dekách přehozených přes ramena jako alobaloví supermani.

Na rohu zastavilo policejní auto, okýnka stažená, strážník se slunečními brýlemi se vyklonil: „Nechcete si nasednout?“

Poslední nádech, zavřít oči, následoval ponor do kalných hlubin.

Reportáž pro Rev mag o street cleanerech neskončila u jednoho drobného článku. Chtěli víc informací. Minule jsme přihlíželi tomu, co dělají s bezdomovci, které seberou z ulice a když jsme byli v tom, zapojili jsme se do procesu a prostřelili pár končetin hřebíkovací pistolí. Teď bylo v plánu s otupělými pohledy sledovat sběr a čištění ulic.

„Jo, žádný fotky, plz,“ procedil skrz koutek úst policista. Rozpřáhl jsem ruce, jako kdybych chtěl říct, že to je jasné, že přesně tak to bylo domluvené. „Bylo by špatný, kdyby byl někdo z našich vidět ve služebním,“ dodal přesto příslušník zákona. Někdo z našich. Konspirace se začala rozmáhat složkami zákona jako rakovinná chobotnice, skoro každý v tom jel nebo věděl o někom, kdo napomáhá sběru. V celé operaci se točily slušné peníze, ulice byly o něco čistší a všechno se konalo v pracovní době, dvakrát zaplacené, jednou černými penězi, podruhé státem.

„Co se stalo s tím, kterého jste vzali minule?“ zeptal se Peo.

Příslušník zákona se podrbal na bradě. „Toho,“ rozpomínal si pomalu, jako kdyby všechny vzpomínky byly přikryté tlustou vrstvou preventivního alibi, „jsme vyčistili od DNA, napěchovali flunitrazepamem a vyhodili v Pardubicích. Byl zmatený a poblázněný, skončil ve cvokhausu.“ Zákon se potlačovaně zasmál. „Dostali z něj jen zmatené skřeky. Byl úplně mimo.“

Když to řekl, nic jsem necítil. Mohl mluvit o kusu masa z mrazáku a mělo by to stejný dopad.

„Stejně nemůžu uvěřit, že nás tu jen tak vozíte v policejním autě a o všem takhle otevřeně mluvíte.“ Peo se snažil udržet linku hovoru. Meta-syndeum začínalo vyprchávat, pod kůži se mu plížily první nevolnosti a slabost, jeho řeč byla trhaná a nucená.

„Jo, to je v pořádku,“ Zákon se samolibě zasmál. „Děláte Firmě dobrou reklamu.“ Zatočil, nadechl se a pokračoval: „I když je pravda, že probíhá interní vyšetřování. Ale člověk, který vede inkvizici, byl falešně obviněn z toho, že v tom taky jede, a bude co nevidět sesazen. On není z Firmy, ale nahradí ho jeden z našich. Ten nic nenajde a vyšetřování ukončí.“

Hodinu jsme křižovali ulicemi ve snaze najít dnešní cíl na kterém si pochutná nějaký bohatý hlavoun nadnárodní korporace. Nemohli jsme ho najít. Pochůzkáři z Firmy ho včera legitimovali. Identita seděla, obýval stále stejné místo na lavičce před nádražím, měli v plánu ho dneska skřípnout, ale najednou se ztratil.

„A co třeba tohohle?“ ukázal jsem na ožralu, který spal na lavičce, když jsme se vrátili zpátky a stáli na rohu Washingtonovy ulice. "Ten tady taky vždycky posedává, opilý krabicovým vínem.

„Jo, proč ne?“ prohodil Zákon, tlačila ho uzávěrka, měli sebrat jednoho z ulice a klienti se už chystali vyrazit na kraj města do průmyslových hal. „Nasaďte si tyhle,“ hodil k nám na zadní sedačku dvoje zrcadlové pilotní brýle. „Pro jistotu.“ Firma mohla mít celé město pod palcem, ale stále museli operovat s obezřetností.

Zákon vystoupil. Sledoval jsem, jak probudil opilého bezdomovce, chvíli se s ním bavil a už ho v poutech odváděl do vozu, stále jen napůl při vědomí. Zákon si sedl za volant a zakřenil se. Všechno šlo podle plánu. Odvezl ho za město. Na prašných cestách čekala dodávka s chlapy v overalech a maskách, opírali se o kapotu a kouřili.

„Pamatujete si naše novináře?“ zeptal se s širokým úsměvem Zákon. Muži klidně přikývli. Všechno bylo v pořádku, nic nebylo třeba vysvětlovat. Pamatovali si nás z operace z hřebíkovací pistolí. Jeden z nich ukázal palcem za sebe k zadním dveřím dodávky a věci se daly do pohybu. Dva vzali bezdomovce a naložili ho dozadu.

Peo prsty naznačil, jestli někdo z mužů v overalech nemá cigaretu. Jeden z kapsy vytáhl krabičku a připálil mu.

„Jak to šlo?“ zeptal muž se pak, když jsme seděli v dodávce.

„Hladce,“ odvětil Peo a vyfoukl dým. „Je to jiný chlápek, než na jakého měli posvíceno, ale…“ Nedořekl a nadechl se nikotinu a dehtu. Všem bylo jasné, co to znamená. Další ztracená duše zmlácená do krve, vyplavená na pobřeží neznámého města, chrlící poblázněná slova o chemicky zapomenutém únosu, která nejspíš skončí v ústavu. Zničené tělo, zničená duše, vybraná rukou osudu. Později Firma začala s vertikální integrací a obsadila pozice psychiatrů, kteří dělali posudky, aby zjednodušila chod celé operace.

„Jsou vždycky takhle klidní?“ zeptal se za chvíli Peo, když se na horizontu rozevřel chřtán průmyslové zóny.

„Někdy,“ pokrčil rameny muž v overalu za volantem. „Když se vzteká, tak ho zmlátíme. Už je na cestě, tak na tom moc nezáleží.“

„Hmm,“ udělal Peo souhlasně, jako kdyby to dávalo perfektní smysl, ale v jeho zabručení nebyla žádná emocionální odezva.

Zastavili jsme u známé haly z neúprosného šedého plechu. Tady končila naše propustka. Tentokrát jsme mohli být jen venku. Klient si nepřál žádnou extra pozornost. Postávali jsme u dodávky a kouřili, zatímco muži v overalech vedli bezdomovce, kterému stále ještě nedocházel jeho osud, dovnitř haly. Na štěrku zastavilo černé BMW.

Za hodinu a půl bylo po všem. Muž v overalu vyšel ven, čistil si ruce kusem hadru a tvářil se spokojeně. Neřekl nic, jen nabídl cigaretu.

„Jak to šlo?“ ptal se Peo na cestě zpátky.

„Hmm,“ zahučel muž v overalu s očima upřenýma k vozovce. „Nepříjemná záležitost. Došlo na škrcení tkaničkami od bot. Chlápek úplně zfialověl. Hmm.“

A to bylo všechno. Zpátky v hlavní tepně města jsme zapluli do baru Cenzura, dvě velké vodky na kamenech a pomalu jsme přemítali, co se stalo a co o tom napíšeme. Teď to nepůsobilo tak drasticky jako minule, skoro mi připadalo, že není co psát. Poznali jsme proces, fungoval bez závad jako namazaný stroj.

Pak se v Cenzuře pod Prvním Ohněm ukázala Ruby.

„Kdes byla?“

„Anit nutně potřebovala pomoct s jedním kamarádem.“ Kolem posledního slova udělala vzdušné uvozovky. „Však to znáte: Ve třech je to vždycky lepší.“ Naklonila se blíž. „A řeknu vám, ona nemá žádnou fyzičku, potřebuje někoho do tag týmu, aby to stálo aspoň za něco.“ Zachechtala se a poručila si špinavé vodka-martini. „Jak to šlo?“

„Pamatuješ si toho ožrelého dědka, který každý den na lavičkách před hlavákem četl poezii?“ Peo odpověděl otázkou a kousal si při tom záděrky na prstech.

„Jo,“ Ruby se napila z nízké masivní sklenice a nostalgicky se zavzpomínala. „Sedával na lavičkách v Sherwoodu od dob, kdy jsme chodili na vysokou.“

„Tak toho vzali, je rozlámaný na třísky.“ Peo se zaklonil a podepřel hlavu rukama.

Rubin výraz ve tváři s nezměnil. Stále z ní vyzařovala příjemná záře. „Fuck him.“ Odfrkla. „Toho tam už nepotkám, žejo?“

Peo zakroutil hlavou, uvnitř mrtvý.

S těmi slovy na patře jsme se nechali unášet plameny Prvního Ohně k půlnoci, nikde žádná známá duše, kněží z církve omylů nebyli k nalezení, Ztracení Hoši ve fezech ztraceni, 23:57:30 jsme si připili čistou vodkou z půllitrů.

Pamatuji si pak, jak jsem krvácel z levého předloktí, velká jizva připomínala šlic na kůži kaučukovníku, kýval jsem rukou a natahoval a zatínal prsty, aby krev proudila. „Připrav se,“ vydal jsem pokyn. Peo natáhl ruku a rantlem sklenice seškrábl tuhnoucí krev do sklenice vodky a ledu. Za chvíli jsme před sebou měli tři nádoby s rudými chuchvalci.

Ruby sledovala obsah sklenice proti světlu. „Nechutný. Je to jako kanibalismus pro nerozhodný. Tohle ještě před chvílí byla tvoje tkáň. Na zdraví.“ Chuchvalce připomínaly plíseň, která za několik dnů vyroste ve sklenici sladkého nápoje.

Napili jsme se.

„Vidíš tamhletu holku,“ strčil do mě nenápadně Peo a koutkem oka ukázal na dívku, drobná postava, blond vlasy, zelené kalhoty s bílým páskem, modré dlouhé rukávy. „Pořád na nás zírá a fotí. Je na čase ji provětrat.“ Sehnul se a z batohu vytáhl pár věcí. S připravenými nástroji destrukce se k ní přitočil. „Ty jsi fotoblogerka?“ zeptal se s tváří andílka, ale než stačila odpovědět, dal se do práce, chladně a mechanicky, stále však udržoval oční kontakt, na tváří příjemný úsměv. Vzal ji foťák, nasadil na něj starý blesk, který měl vysoký spouštěcí proud, jednou spustil, záblesk a tenký zápach spáleného křemíku. Přetočil stroj, vytáhl z něj paměťovou kartu, přiložil ji na kontakty malé krabičky, která nesla velký kondenzátor, ozvalo se tlumené lupnutí, data na kartě spálená na křemíkový popel, založil ji zpátky, sejmul blesk, právě včas na reakci na její repliku. „To je zajímavé,“ řekl s vyhaslýma očima, příjemný úsměv zmizel, tvář mu splaskla. Deset vteřin a stihl zničit její stroj a její práci. Vrátil se zpátky pít chuchvalce ztuhlé krve a nechal ji samotnou s její novou situací.

Za chvíli přišla blíž, aby něco řekla, ale Ruby ji vrazila blesk do očí a oslepila ji.

Ona dívka byla fotoblogerka, která právě objevila bar Cenzura a chtěla z něj udělat pár fotek a něco o něm napsat. V té době jsem ještě nevěděl, že o pár dnů později bude sedět v cele a čekat na rozhodnutí zlovolného soudu, zcela v libovůli Firmy, která bude zase čekat na to, co řeknu já.