k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Toho tady už asi nepotkám, žejo?

3. 4. 2017 — k47 (♪)

Pře­kro­čil jsem po­my­sl­nou čáru a na­jed­nou jsem byl uvnitř, křik, hluk, hudba, lidé, elek­trická at­mo­sféra. Mi­lo­val jsem ty mo­menty, kdy město ožilo jako jeden obří or­ga­nis­mus, kdy ulice byly na­pě­cho­vané ší­len­stvím, pře­té­kaly ak­ti­vi­tou, kdy se všechno se­běhlo do jed­noho místa a jed­noho oka­mžiku a jiskry se daly vy­kře­sat všude.

Ve městě se běžel půl-ma­ra­ton, plazil se sta­rými uli­cemi jako dva­ce­ti­ki­lo­me­t­rový had, ro­ze­klaný a sto­čený do sebe, jako uro­bo­ros za­čí­nal tam, kde končil. Když jsem vy­str­čil hlavu z vý­chodu metra, viděl jsem ba­ri­kádu lidí a osm tisíc zá­vod­níků, kteří se dávali do pohybu, po­dobní utr­ženě lavině, která smete všechno, co se jí po­staví do cesty.

Peo po­ba­veně žvýkal ranní dávku prv­ního ni­ko­tinu. „Lovely,“ hlesl.

Pro­pásli jsme start, to bylo jisté. Ne­při­šli jsme kvůli závodu, chtěli jsme chaos, po­tře­bo­vali jsme zabít čas. Za­brali jsme místa v otočce, usa­dili se za ba­ri­kády s moc­nými te­le­ob­jek­tivy a čekali. V plánu bylo dostat se tak blízko akce a být tak otravní, že nás or­ga­ni­zá­toři budou muset vy­ho­dit. S even­tu­a­li­tou, že velkým te­le­ob­jek­ti­vem sra­zíme běžce na prvním místě a za­mí­cháme se stupni vítězů, bylo nutné po­čí­tat. Až se na nás se­běhne kr­ve­žíz­nivý dav, za­pá­líme dý­mov­nice, vy­tvo­říme pře­hradu kouře, stáh­neme se zpátky do la­by­rintu metra a zmi­zíme. Když ani to ne­po­může, bude čas spus­tit palbu do davu a vy­ba­lit cihlu plas­tické tr­ha­viny. To všechno jen proto, abychom našli klid duše před ve­čer­ním se­stu­pem.

Bo­hu­žel jsme za­brali místa na druhé straně za­táčky—vý­borný spot pro te­le­foto por­tréty běžců, ale zlé místo pro fy­zic­kou di­verzi. Hlavní blok běžců se pro­hnal kolem. Svě­tová špička svalů a těl pra­cu­jí­cích jako pre­cizní stoj zmi­zela za ohybem ulice. Pře­stala exis­to­vat.

Po dvou nebo třech ho­di­nách spánku jsem byl příliš líný a apa­tický, abych se na stra­te­gic­kém po­sta­vení snažil něco změnit. Měl jsem s sebou pásku s logem Re­vol­veru, ale s tou jsem mohl jen někoho uškr­tit. V tomto pro­středí neměla žádnou moc.

Po prvním bloku přišlo ticho, ulice zela prázd­no­tou, pro­fe­si­o­ná­lové se pro­hnali kolem, prach z jejich po­drá­žek si zase začal sedat. Chvíle klidu.

„Co teď?“ otočil jsem se na Pea.

Líně se opíral o ba­ri­kádu, ne­pří­tomně zíral před sebe, jako stu­dená ješ­těrka, pomalu se na­de­chl a po­kr­čil rameny. Ne­zá­le­želo na tom. Po­čkali jsme. Nej­rych­lejší běžci z pomalé vět­šiny se začali blížit, zatím jen ně­ko­lik, jako před­zvěst roje, ale počty rychle sílily. Za pár minut se ulicí valil sou­vislý proud těl a potu, každý další po­ma­lejší než ten před­chozí, ale stále v pohybu, stále s na­sa­ze­ním. Velice rychle to pře­stal být závod a stala se z toho oslava. Kolik běžců mělo ně­ja­kou šanci zví­tě­zit? Možná dvacet z prv­ního bloku. Zbý­va­jí­cích osm tisíc nemělo žádnou naději, ale přesto běželi. Staří, mladí, lidé tak straš­livě mimo vr­cho­lo­vou kon­dici, jak to bylo jen možné, za­mra­čené, se­schlé tváře, které v životě něco už viděli.

Začali se ob­je­vo­vat první re­ce­sisté a po­divné cha­rak­tery. Kolem pro­běhl někdo v kos­týmu mrkve, jeden chlap v saku, piráti, paruky, vě­zeň­ský mundůr, za­hlédl jsem jed­noho kněze z Církve Omylů. Kvůli nim se vy­pla­tilo čekat, oni tvo­řili bar­vi­tou duši celé ex­tra­va­ganzy. Blok pro­fe­si­o­nálů se pro­hnal po­lo­vi­nou závodu za pár vteřin, ale na nich ne­zá­le­želo, je jsem ne­chtěl vidět, chtěl jsem po­zo­ro­vat masiv běžců za nimi, oněch dol­ních 99%, oni byli za­jí­maví, in­spi­ru­jící, dávali naději. Pak se začaly ob­je­vo­vat hloučky běžců s vozíky, vezli děti s po­sti­že­ním mo­bi­lity, běželi za ty, kdo ne­mů­žou. Ve stínu pro­fíků se sla­vila hu­ma­nita, lid­skost a so­li­da­rita. Zase jsem si při­pa­dal jako člověk. Naděje exis­tuje, op­ti­mis­mus není mrtvý, aspoň ne v tuto chvíli na tomto místě . Dav se začal ředit lidmi s me­dai­lemi a ve stří­br­ných termo-dekách pře­ho­ze­ných přes ramena jako alo­ba­loví su­per­mani.

Na rohu za­sta­vilo po­li­cejní auto, okýnka sta­žená, stráž­ník se slu­neč­ními brý­lemi se vy­klo­nil: „Ne­chcete si na­sed­nout?“

Po­slední nádech, zavřít oči, ná­sle­do­val ponor do kal­ných hlubin.

Re­por­táž pro Rev mag o street cle­a­ne­rech ne­skon­čila u jed­noho drob­ného článku. Chtěli víc in­for­mací. Minule jsme při­hlí­želi tomu, co dělají s bez­do­movci, které se­be­rou z ulice a když jsme byli v tom, za­po­jili jsme se do pro­cesu a pro­stře­lili pár kon­če­tin hře­bí­ko­vací pis­tolí. Teď bylo v plánu s otu­pě­lými po­hledy sle­do­vat sběr a čiš­tění ulic.

„Jo, žádný fotky, plz,“ pro­ce­dil skrz koutek úst po­li­cista. Roz­přáhl jsem ruce, jako kdy­bych chtěl říct, že to je jasné, že přesně tak to bylo do­mlu­vené. „Bylo by špatný, kdyby byl někdo z našich vidět ve slu­žeb­ním,“ dodal přesto pří­sluš­ník zákona. Někdo z našich. Kon­spi­race se začala roz­má­hat slož­kami zákona jako ra­ko­vinná cho­bot­nice, skoro každý v tom jel nebo věděl o někom, kdo na­po­máhá sběru. V celé ope­raci se točily slušné peníze, ulice byly o něco čistší a všechno se konalo v pra­covní době, dva­krát za­pla­cené, jednou čer­nými penězi, po­druhé státem.

„Co se stalo s tím, kte­rého jste vzali minule?“ zeptal se Peo.

Pří­sluš­ník zákona se podr­bal na bradě. „Toho,“ roz­po­mí­nal si pomalu, jako kdyby všechny vzpo­mínky byly při­kryté tlus­tou vrst­vou pre­ven­tiv­ního alibi, „jsme vy­čis­tili od DNA, na­pě­cho­vali fluni­t­ra­ze­pa­mem a vy­ho­dili v Par­du­bi­cích. Byl zma­tený a po­bláz­něný, skon­čil ve cvo­khausu.“ Zákon se po­tla­čo­vaně zasmál. „Do­stali z něj jen zma­tené skřeky. Byl úplně mimo.“

Když to řekl, nic jsem ne­cí­til. Mohl mluvit o kusu masa z mra­záku a mělo by to stejný dopad.

„Stejně nemůžu uvěřit, že nás tu jen tak vozíte v po­li­cej­ním autě a o všem takhle ote­vřeně mlu­víte.“ Peo se snažil udržet linku hovoru. Meta-syn­deum za­čí­nalo vy­prchá­vat, pod kůži se mu plí­žily první ne­vol­nosti a sla­bost, jeho řeč byla trhaná a nucená.

„Jo, to je v po­řádku,“ Zákon se sa­mo­libě zasmál. „Děláte Firmě dobrou re­klamu.“ Za­to­čil, na­de­chl se a po­kra­čo­val: „I když je pravda, že pro­bíhá in­terní vy­šet­řo­vání. Ale člověk, který vede inkvi­zici, byl fa­lešně ob­vi­něn z toho, že v tom taky jede, a bude co ne­vi­dět se­sa­zen. On není z Firmy, ale na­hradí ho jeden z našich. Ten nic ne­na­jde a vy­šet­řo­vání ukončí.“

Hodinu jsme kři­žo­vali uli­cemi ve snaze najít dnešní cíl na kterém si po­chutná nějaký bohatý hla­voun nad­ná­rodní kor­po­race. Ne­mohli jsme ho najít. Po­chůz­káři z Firmy ho včera le­gi­ti­mo­vali. Iden­tita seděla, obýval stále stejné místo na la­vičce před ná­dra­žím, měli v plánu ho dneska skříp­nout, ale na­jed­nou se ztra­til.

„A co třeba to­ho­hle?“ ukázal jsem na ožralu, který spal na la­vičce, když jsme se vrá­tili zpátky a stáli na rohu Wa­shing­to­novy ulice. "Ten tady taky vždycky po­se­dává, opilý kra­bi­co­vým vínem.

„Jo, proč ne?“ pro­ho­dil Zákon, tla­čila ho uzá­věrka, měli sebrat jed­noho z ulice a kli­enti se už chys­tali vy­ra­zit na kraj města do prů­mys­lo­vých hal. „Na­saďte si tyhle,“ hodil k nám na zadní se­dačku dvoje zr­ca­dlové pi­lotní brýle. „Pro jis­totu.“ Firma mohla mít celé město pod palcem, ale stále museli ope­ro­vat s obe­zřet­ností.

Zákon vy­stou­pil. Sle­do­val jsem, jak pro­bu­dil opi­lého bez­do­movce, chvíli se s ním bavil a už ho v pou­tech od­vá­děl do vozu, stále jen napůl při vědomí. Zákon si sedl za volant a za­kře­nil se. Všechno šlo podle plánu. Odvezl ho za město. Na praš­ných cestách čekala do­dávka s chlapy v ove­ra­lech a mas­kách, opí­rali se o kapotu a kou­řili.

„Pa­ma­tu­jete si naše no­vi­náře?“ zeptal se s ši­ro­kým úsmě­vem Zákon. Muži klidně při­kývli. Všechno bylo v po­řádku, nic nebylo třeba vy­svět­lo­vat. Pa­ma­to­vali si nás z ope­race z hře­bí­ko­vací pis­tolí. Jeden z nich ukázal palcem za sebe k zadním dveřím do­dávky a věci se daly do pohybu. Dva vzali bez­do­movce a na­lo­žili ho dozadu.

Peo prsty na­zna­čil, jestli někdo z mužů v ove­ra­lech nemá ci­ga­retu. Jeden z kapsy vytáhl kra­bičku a při­pá­lil mu.

„Jak to šlo?“ zeptal muž se pak, když jsme seděli v do­dávce.

„Hladce,“ od­vě­til Peo a vy­foukl dým. „Je to jiný chlá­pek, než na jakého měli po­sví­ceno, ale…“ Ne­do­řekl a na­de­chl se ni­ko­tinu a dehtu. Všem bylo jasné, co to zna­mená. Další ztra­cená duše zmlá­cená do krve, vy­pla­vená na po­břeží ne­zná­mého města, chr­lící po­bláz­něná slova o che­micky za­po­me­nu­tém únosu, která nej­spíš skončí v ústavu. Zni­čené tělo, zni­čená duše, vy­braná rukou osudu. Poz­ději Firma začala s ver­ti­kální in­te­grací a ob­sa­dila pozice psy­chi­atrů, kteří dělali po­sudky, aby zjed­no­du­šila chod celé ope­race.

„Jsou vždycky takhle klidní?“ zeptal se za chvíli Peo, když se na ho­ri­zontu ro­ze­vřel chřtán prů­mys­lové zóny.

„Někdy,“ po­kr­čil rameny muž v ove­ralu za vo­lan­tem. „Když se vzteká, tak ho zmlá­tíme. Už je na cestě, tak na tom moc ne­zá­leží.“

„Hmm,“ udělal Peo sou­hlasně, jako kdyby to dávalo per­fektní smysl, ale v jeho za­bru­čení nebyla žádná emo­ci­o­nální odezva.

Za­sta­vili jsme u známé haly z ne­ú­pros­ného šedého plechu. Tady kon­čila naše pro­pustka. Ten­to­krát jsme mohli být jen venku. Klient si nepřál žádnou extra po­zor­nost. Po­stá­vali jsme u do­dávky a kou­řili, za­tímco muži v ove­ra­lech vedli bez­do­movce, kte­rému stále ještě ne­do­chá­zel jeho osud, dovnitř haly. Na štěrku za­sta­vilo černé BMW.

Za hodinu a půl bylo po všem. Muž v ove­ralu vyšel ven, čistil si ruce kusem hadru a tvářil se spo­ko­jeně. Neřekl nic, jen nabídl ci­ga­retu.

„Jak to šlo?“ ptal se Peo na cestě zpátky.

„Hmm,“ za­hu­čel muž v ove­ralu s očima upře­nýma k vo­zovce. „Ne­pří­jemná zá­le­ži­tost. Došlo na škr­cení tka­nič­kami od bot. Chlá­pek úplně zfi­a­lo­věl. Hmm.“

A to bylo všechno. Zpátky v hlavní tepně města jsme za­pluli do baru Cen­zura, dvě velké vodky na ka­me­nech a pomalu jsme pře­mí­tali, co se stalo a co o tom na­pí­šeme. Teď to ne­pů­so­bilo tak dras­ticky jako minule, skoro mi při­pa­dalo, že není co psát. Po­znali jsme proces, fun­go­val bez závad jako na­ma­zaný stroj.

Pak se v Cen­zurě pod Prvním Ohněm uká­zala Ruby.

„Kdes byla?“

„Anit nutně po­tře­bo­vala pomoct s jedním ka­ma­rá­dem.“ Kolem po­sled­ního slova udě­lala vzdušné uvo­zovky. „Však to znáte: Ve třech je to vždycky lepší.“ Na­klo­nila se blíž. „A řeknu vám, ona nemá žádnou fy­zičku, po­tře­buje někoho do tag týmu, aby to stálo aspoň za něco.“ Za­chech­tala se a po­ru­čila si špi­navé vodka-mar­tini. „Jak to šlo?“

„Pa­ma­tu­ješ si toho ožre­lého dědka, který každý den na la­vič­kách před hla­vá­kem četl poezii?“ Peo od­po­vě­děl otáz­kou a kousal si při tom zá­děrky na prs­tech.

„Jo,“ Ruby se napila z nízké masivní skle­nice a nos­tal­gicky se za­vzpo­mí­nala. „Se­dá­val na la­vič­kách v Sherwo­odu od dob, kdy jsme cho­dili na vy­so­kou.“

„Tak toho vzali, je roz­lá­maný na třísky.“ Peo se za­klo­nil a po­de­přel hlavu rukama.

Rubin výraz ve tváři s ne­změ­nil. Stále z ní vy­za­řo­vala pří­jemná záře. „Fuck him.“ Odfrkla. „Toho tam už ne­po­tkám, žejo?“

Peo za­krou­til hlavou, uvnitř mrtvý.

S těmi slovy na patře jsme se ne­chali unášet pla­meny Prv­ního Ohně k půl­noci, nikde žádná známá duše, kněží z církve omylů nebyli k na­le­zení, Ztra­cení Hoši ve fezech ztra­ceni, 23:57:30 jsme si při­pili čistou vodkou z půl­li­trů.

Pa­ma­tuji si pak, jak jsem kr­vá­cel z levého před­loktí, velká jizva při­po­mí­nala šlic na kůži kau­ču­kov­níku, kýval jsem rukou a na­ta­ho­val a za­tí­nal prsty, aby krev prou­dila. „Při­prav se,“ vydal jsem pokyn. Peo natáhl ruku a rantlem skle­nice se­škrábl tuh­noucí krev do skle­nice vodky a ledu. Za chvíli jsme před sebou měli tři nádoby s rudými chuchvalci.

Ruby sle­do­vala obsah skle­nice proti světlu. „Ne­chutný. Je to jako ka­ni­ba­lis­mus pro ne­roz­hodný. Tohle ještě před chvílí byla tvoje tkáň. Na zdraví.“ Chuchvalce při­po­mí­naly plíseň, která za ně­ko­lik dnů vy­roste ve skle­nici slad­kého nápoje.

Napili jsme se.

„Vidíš ta­mhletu holku,“ strčil do mě ne­ná­padně Peo a kout­kem oka ukázal na dívku, drobná po­stava, blond vlasy, zelené kalhoty s bílým páskem, modré dlouhé rukávy. „Pořád na nás zírá a fotí. Je na čase ji pro­vět­rat.“ Sehnul se a z batohu vytáhl pár věcí. S při­pra­ve­nými ná­stroji de­strukce se k ní při­to­čil. „Ty jsi fo­to­blo­gerka?“ zeptal se s tváří an­dílka, ale než sta­čila od­po­vě­dět, dal se do práce, chladně a me­cha­nicky, stále však udr­žo­val oční kon­takt, na tváří pří­jemný úsměv. Vzal ji foťák, na­sa­dil na něj starý blesk, který měl vysoký spouš­těcí proud, jednou spus­til, záblesk a tenký zápach spá­le­ného kře­míku. Pře­to­čil stroj, vytáhl z něj pa­mě­ťo­vou kartu, při­lo­žil ji na kon­takty malé kra­bičky, která nesla velký kon­den­zá­tor, ozvalo se tlu­mené lupnutí, data na kartě spá­lená na kře­mí­kový popel, za­lo­žil ji zpátky, sejmul blesk, právě včas na reakci na její repliku. „To je za­jí­mavé,“ řekl s vy­has­lýma očima, pří­jemný úsměv zmizel, tvář mu splaskla. Deset vteřin a stihl zničit její stroj a její práci. Vrátil se zpátky pít chuchvalce ztuhlé krve a nechal ji sa­mot­nou s její novou si­tu­ací.

Za chvíli přišla blíž, aby něco řekla, ale Ruby ji vra­zila blesk do očí a osle­pila ji.

Ona dívka byla fo­to­blo­gerka, která právě ob­je­vila bar Cen­zura a chtěla z něj udělat pár fotek a něco o něm napsat. V té době jsem ještě ne­vě­děl, že o pár dnů poz­ději bude sedět v cele a čekat na roz­hod­nutí zlo­vol­ného soudu, zcela v li­bo­vůli Firmy, která bude zase čekat na to, co řeknu já.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz