k47.cz

twitter RSS

přes zaťaté zuby mumlal šílené lži

8. 2. 2017 — k47

Probudil jsem se někdy kolem poledne, Peo spal na zemi u radiátoru, schoulený jako pes, Ruby nebyla nikde k nalezení. Prvních 6 dnů doomsday party a každý z nás byl kolem 10k v mínusu, všechno přes více méně velkoobchodní ceny.

Vzpomínám si, že hodinu před půlnocí se Peo začal bavit s nějakou holkou – ospalý pohled, tenká obočí, delikátní rty, křehká konstituce.

Tou dobou jsem začal dostávat krvežíznivé nálady. Postával jsem venku jenom v tričku, a i když nekouřím, kouřil jsem s pár lidmi, přes zaťaté zuby mumlal šílené lži a snažil se získat trochu příčetnosti. Nedostávala se. V jednu chvíli jsem začal prohledávat kapsy a hledal, co by se dalo použít jako zbraň. Měl jsem u sebe jen pepřový sprej, plnící pero a v peněžence plechovou desku velikosti kreditní karty s jednou stanou naostřenou jako břitva. „To by mohlo stačit,“ pomyslel jsem si ve vnitřním chaosu toho okamžiku. „Tenhle půjde první, tenhle po něm a tomuhle nakonec podříznu krční tepnu.“ Všechno v ten okamžik dávalo smysl. Žraloci žerou jiné žraloky, blíží se poslední zabouchání zvonu. Proč jsou všichni tak klidní? Já bych nebyl.

V tom se otevřely dveře Úkrytu Alkoholiků, Ruby vyhlédla ven. „Tady jsi.“ Ukázala na neexistující hodinky a palcem bodla za sebe.

Následoval jsem ji dovnitř, na baru vrazila Peovi do ruky dvojitou vodku—nápoj bez chuti, bez zápachu a bez naděje. „Dvě a půl minuty,“ a vyklopila do sebe dávku ohně.

„Co se děje?“ zeptala se dívka s ospalýma očima.

„Blíží se konec světa,“ odpověděla Ruby, jako kdyby to všechno vysvětlilo.

Chvíli po půlnoci jsme vypadli, odvlekli Pea od jeho ospalé divy, zapadli do nově zrekonstruovaných 12 kladiv. Noc byla přibližně v polovině, potřebovali jsme proteiny, potřebovali jsme intermezzo. O čtyři a půl hodiny později jsme začínali padat. Už jsme nebyli to co dřív, ale na tom nezáleželo. Za pár dnů už nemusíme být vůbec nic co dřív.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz