k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

přes zaťaté zuby mumlal šílené lži

8. 2. 2017 — k47 (♪)

Pro­bu­dil jsem se někdy kolem po­ledne, Peo spal na zemi u ra­di­á­toru, schou­lený jako pes, Ruby nebyla nikde k na­le­zení. Prv­ních 6 dnů do­om­sday party a každý z nás byl kolem 10k v mínusu, všechno přes více méně vel­ko­ob­chodní ceny.

Vzpo­mí­nám si, že hodinu před půl­nocí se Peo začal bavit s ně­ja­kou holkou – ospalý pohled, tenká obočí, de­li­kátní rty, křehká kon­sti­tuce.

Tou dobou jsem začal do­stá­vat kr­ve­žíz­nivé nálady. Po­stá­val jsem venku jenom v tričku, a i když ne­kou­řím, kouřil jsem s pár lidmi, přes zaťaté zuby mumlal šílené lži a snažil se získat trochu pří­čet­nosti. Ne­do­stá­vala se. V jednu chvíli jsem začal pro­hle­dá­vat kapsy a hledal, co by se dalo použít jako zbraň. Měl jsem u sebe jen pe­p­řový sprej, plnící pero a v pe­ně­žence ple­cho­vou desku ve­li­kosti kre­ditní karty s jednou stanou na­ostře­nou jako břitva. „To by mohlo stačit,“ po­mys­lel jsem si ve vnitř­ním chaosu toho oka­mžiku. „Tenhle půjde první, tenhle po něm a to­muhle na­ko­nec pod­říznu krční tepnu.“ Všechno v ten oka­mžik dávalo smysl. Žra­loci žerou jiné žra­loky, blíží se po­slední za­bou­chání zvonu. Proč jsou všichni tak klidní? Já bych nebyl.

V tom se ote­vřely dveře Úkrytu Al­ko­ho­liků, Ruby vy­hlédla ven. „Tady jsi.“ Uká­zala na ne­e­xis­tu­jící ho­dinky a palcem bodla za sebe.

Ná­sle­do­val jsem ji dovnitř, na baru vra­zila Peovi do ruky dvo­ji­tou vodku—nápoj bez chuti, bez zá­pa­chu a bez naděje. „Dvě a půl minuty,“ a vy­klo­pila do sebe dávku ohně.

„Co se děje?“ ze­ptala se dívka s ospa­lýma očima.

„Blíží se konec světa,“ od­po­vě­děla Ruby, jako kdyby to všechno vy­svět­lilo.

Chvíli po půl­noci jsme vy­padli, od­vlekli Pea od jeho ospalé divy, za­padli do nově zre­kon­stru­o­va­ných 12 kladiv. Noc byla při­bližně v po­lo­vině, po­tře­bo­vali jsme pro­teiny, po­tře­bo­vali jsme in­ter­mezzo. O čtyři a půl hodiny poz­ději jsme za­čí­nali padat. Už jsme nebyli to co dřív, ale na tom ne­zá­le­želo. Za pár dnů už ne­mu­síme být vůbec nic co dřív.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz