k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Následoval by mě, kdybych odešel?

28. 3. 2017 — k47 (♪)

Všechno od oka­mžiku, kdy jsme si před půl­nocí při­pili na apo­ka­ly­psu, byla jen roz­ma­zaná šmouha.

Od­lo­žil jsem skle­nici vodka-mar­tini špi­na­vého jako štěrk do moře kře­ní­cích se kněží z Církve Omylů. Včera jsme po­ru­šili po­slední pra­vi­dlo, zlo­mili po­slední pečeť, ata­vis­tické časy volaly, nic ne­fun­go­valo, byl jsem una­vený, prázdný, při­pa­dal si bez krve, bez ener­gie, bez mo­rálky, bez naděje ani síly po­kra­čo­vat dál, mohl jsem skočit tady a teď. V pe­ně­žence jsem stále nosil tu ple­cho­vou destičku ve­li­kosti kre­ditní karty na­brou­še­nou jako břitva. Dva tahy do krč­ních tepen. Proč to od­klá­dat? Ko­li­krát jsem se po­ku­sil zabít? Dva­krát, co si pa­ma­tuji, možná tři­krát, všechno se to slé­valo, nemohl jsem se sou­stře­dit, pře­dáv­ko­vání opiáty, jednou po­stře­lený, pár minut kli­nicky mrtvý. Tolik pokusů a tolik šancí, ale stále jsem se pla­ho­čil údolím agonie. Už nic nebyla pravda. Na ničem ne­zá­le­želo. Konec dnů vítá při­pra­vené, pro­ak­tivní se do­sta­nou do před­nostní fronty na spa­sení. Kdo obě­to­val maso bez­bran­ných, nemohl být ne­vinný. Ne­zů­stala víra. Myš­lenky se mi pře­va­lo­valy v hlavě jako tlustí ma­so­žraví červi.

Zaryl jsem si roh na­brou­šené karty do krku. Žádný pohyb, jen jsem tlačil za­ob­le­nou hranu skrz kůži. Ne­cí­til jsem nic, žádný tlak, žádnou bolest.

Peo se na mě po­dí­val zpod za­mra­čené linky obočí. V ruce si po­hrá­val se svojí kre­ditní břitvou. Ná­sle­do­val by mě, kdy­bych odešel? Já se za ním už jednou vydal.

Při­kryl jsem si ránu rukou a zpod dlaně začala téct krev, pomalu jako tuh­noucí asfalt.

Ruby si všimla tem­ného lep­ka­vého kar­mínu. Pře­sko­čila kněze, při­sedla si blíž, dřepla si na židli jako duch opice, skr­čená, lokty na ko­le­nou, nic ne­ří­kala. Z kapes džín vy­lo­vila ně­ko­lik plat MS. Měla toho s sebou po­žeh­naně, taky na ní nej­spíš začala do­lé­hat tíha a roz­hodla se při­pra­vit na těžké dny po smrti mo­rálky. Na desku stolu vy­lá­mala hro­madu tablet a začala je drtit dnem skle­nice. Mohlo tam být pa­de­sát nebo še­de­sát jed­no­tek prů­mys­lové síly, ještě tep­lých z černé to­várny někde v Polsku, všiml jsem si ražení 1000MS, pro­boha. Když roz­dr­tila první várku, z kapes vy­lo­vila další volně ložené hroudy MS a ro­ze­mlela je do ros­toucí hro­mady neu­ro­che­mické smrti. Z prstů mi vy­táhla kartu-břitvu se za­schlým škra­lou­pem černé krve, hro­madu MS roz­dě­lila na tři části, jednu se­škrábla a pře­klo­pila mi ji do drinku.

„Po­slední tanec,“ po­hnula přís­nými rty, které čekaly na po­slední pro­pustku.

Ve vzdu­chu jsem za­krou­žil mléč­nou vodkou, a v duchu ne­ob­ratně po­čí­tal. Mohlo jít o ter­mi­nální dávku MS, ne­vzpo­mí­nal jsem si, kolik mi­li­gramů bylo LD50, ale v každém pří­padě tohle bylo roz­hodně víc. Kle­paly se mi ruce, po­slední nádech, po­slední výdech, napil jsem se, do po­slední kapky, dnem vzhůru, cítil jsem syn­te­tic­kou hoř­kost na­sáklou smra­dem ne­moc­nič­ních podlah, napili se i ostatní, v hlavě mi začal hrát Avatar od Swans, Your life is in my hand, Your mind is in my eye, Your eye is in my eye a pomalu jsem roz­tá­val, tíha a tenze mi mizela z rukou, nohy mě začaly brnět, neklid v žilách, socha se dro­lila, těžký dech, osm minut a pa­de­sát jedna vteřin k finále.

„Let's get this shit­show on the road.“ Ruby vy­sko­čila na nohy, drhla zuby, srdce ji pře­ska­ko­valo, musela se hýbat.

Zmi­zeli jsme. Vy­pletli jsme se z klubka po­bláz­ně­ných kněží na plavbu uli­cemi, neměli jsme žádný plán, žádný ne­e­xis­to­val a ani exis­to­vat nemohl, slovo „na­po­sledy“ už ne­znělo tak zvláštně jako dřív.

Město bylo cizí a lhos­tejné, jako staří hříš­níci, kteří se tváří, že mi­nu­lost není a nikdy nebyla, pro­tože jen když před­stí­rají, že za­po­mněli, se můžou po­dí­vat do zr­ca­dla. Nebyl jsem una­vený, nebyl jsem nic, jen hlu­bo­ko­moř­ská ryba pla­va­jící ve zku­mavce. Stále jsem si svíral pro­sa­ku­jící krk, který pomalu bublal tem­nými per­lami. Nikdo si toho ne­všiml, nikoho to ne­za­jí­malo, noční armády po­cho­do­valy uli­cemi s hla­vami sklo­pe­nými a očima na­la­dě­nýma na frek­venci mimo hma­ta­tel­nou re­a­litu, svět se vy­fu­ko­val jako prasklý balón, spadal do sebe, asfalt se vlnil jako mokré hadry.

Vle­těli jsme do Rx, do pod­zem­ních pater fi­a­lo­vého saténu a měkké kůže, kterým otřá­sal EDM remix Tu­ran­ga­lîla sym­fo­nie, s každým beatem se mi rozost­řilo vidění, srdce mi bušilo rychle a le­da­byle, tohle bylo doupě, kde se žilo tempem 400 euro za hodinu, ženy v šatech, které nebyly nikdy do­sta­tečně for­mální a od­ha­lo­valy víc masa než skrý­valy, muži v tem­ných ob­le­cích, ten­kých kra­va­tách a pre­ciz­ních sestři­zích, sle­do­vali naše vy­ši­nutá těla, na­saďte na ně masky a možná jsme s nimi včera pro­lili krev.

O jedno patro níž jsme na­ra­zili na Anit a její známé, kteří pra­co­vali jako PR pro ot­ro­káře, zběhlé státy, pře­kup­níky zbraní a te­ro­risty, všichni do po­sled­ního psy­cho­pati a pa­to­lo­gičtí lháři, mladí a krásní lidé bez duše, bez emocí, skelné oči plné pod­vodů, mohli nám dát kon­takty na své kli­enty, mohli jsme si vy­mě­nit po­známky, na bu­douc­nosti záleží jen tehdy, pokud v tom jsou peníze, dneska vý­plata, dluhy za­platí někdo jiný. Oka­mžitě jsme si padli do noty. Ruby sko­čila na kožené sofa vedle Anit a objala ji, její tělo hořelo, kůže pro­sví­tala pla­meny.

„Co se děje?“ ze­ptala se Anit.

Ruby se na­klo­nila, až se jí rty do­tý­kala ucha a za­šeptla: „Třicet tisíc.“

„Třicet tisíc, co?“ Anit se hlou­bavě za­mra­čila. „Hlavně ne­ří­kej, že…“

Ruby při­kývla, tek­to­nické pláty se sunuly jako želé, víno s psy­cho­paty a svi­němi, G\T, whisky, kterou osobně desti­lo­val George Wa­shing­ton v sudu z Kris­tova kříže, pří­šerně naživu, pro­bu­zení kra­ke­nové, všechno do sebe za­pa­dalo jako masivní ozu­bená kola me­cha­nické velryby, kdo ne­zhře­šil ať hodí ka­me­nem, nikdo se ne­po­hnul, jen ně­kteří si to při­znali.

„Kolik by stála malá armáda? Je čas na pře­vrat.“ Jen se za­smáli, všechno se dalo koupit, quar­ter­God stále velel svému vojsku žol­dáků, pro­té­kali trh­li­nami spo­leč­nosti, k dis­po­zici na za­vo­lání, dvě stě chla­píků s au­to­ma­tic­kými zbra­němi, při­pra­veni vzít útokem par­la­ment a po­vě­sit pre­zi­denta na pou­liční lampu.

Pa­ma­tuji si, že jsem tan­co­val. Seběhl jsem do pod­pa­lubí, daleko pod ochozy po­sta­ve­nými z lep­ka­vých lží pro vysoké kasty, high fly­iers, high rollers, iluze pro horní škra­loup jed­noho a půl pro­centa a jejich do­pro­vod, Anit to s nimi táhla, při­pra­vená na postel s po­li­tiky olez­lými plísní ko­rupce, tak ona fun­go­vala, tak ona žila, tak si vy­dě­lala první milion, jednu noc v po­steli, druhý den prodat dary na ebayi, její psy­cho­pati a svině byli pro­fe­si­o­nální při­ta­ká­vači, kývali hla­vami ve směru peněz. Dole to žilo or­gas­tic­kým rytmem bez naděje. Tu­ran­ga­lîla a elek­tro, ana­chro­nis­mus na ma­xi­mální možnou hla­si­tost a já se hýbal, poprvé po mi­lé­niu, poprvé bez otěží, naděje byly pře­káž­kou, ale ne teď v moři zpo­ce­ných těl, na­po­sledy bez po­hledu dál, oči ztra­cené uvnitř v pe­ri­stal­tic­kých stro­bo­sko­pech, všichni tihle lidé, za dvě a půl minuty mrtví.

„Tak kolik za tu špi­na­vou bombu?“

Každý znal někoho, každý měl kon­takt.

Trhavé vzpo­mínky, jako okraje roz­tře­pe­ného plátna, slunce se za­se­ká­valo, mrtvé pixely na obloze, místa a časy se staly jedním, pa­ma­tuji si vůni Kladiv, opilé ci­zince v HG, ztra­cené duše v Úkrytu, ne­ko­nečné pa­nop­ti­kum města, které se táhlo od ho­ri­zontu k ho­ri­zontu, nikoli v pro­storu, ale v čase. Pa­ma­tuji si na Uprch­líky z Cor­po­ral Cortex, plá­no­vali jsme do vo­dá­ren pum­po­vat GRRBW a pak sle­do­vat, jak spo­leč­nost po zádech padá do vod zví­ře­cích in­stinktů a po­li­cejní těž­ko­o­děnci čistí ulice a na místě kas­t­rují kaž­dého, kdo na sobě nemá kalhoty, sex je přečin číslo jedna, po­sta­ven mimo zákon dokud se si­tu­ace ne­u­klidní.

Zase zpátky v Rx pod klen­bou ro­ze­kla­ných světel, hlavu zvrá­ce­nou do sebe, tělo na vol­no­běh, au­to­pi­lot ne­u­nesl po­myš­lení na na­sta­vený kurz, zbláz­nil se a za­stře­lil, ve­li­tel­ským můst­kem se pro­há­něly chuchvalce slámy, v ohlo­da­ných žeb­rech mra­kodrapů se začaly usa­zo­vat masivní zmu­to­vané sovy s tváří Orsona Wellese, vídal jsem tváře známé zpod ko­berce vědomí, vy­mě­nili jsme si ob­řadní pozdravy a podání rukou, která měla čtyři pře­de­hry a hlavní akt vedl k vy­klou­bení zá­pěstí, ve dlani mi skon­čil pa­pí­rek s sché­ma­tem ja­derné bomby na jedné straně a ku­bán­skou vlaj­kou na druhé, nic se ne­změ­nilo, re­a­lita ne­e­xis­to­vala, nic ji ne­mohlo na­bou­rat ještě víc, co nikdy nebylo naživu, ne­mohlo zemřít.

Ruby se bavila s bandou mediků, vzá­jemně se na­ha­zo­vali de­fib­ri­lá­tory, znali kliku zubařů, kteří do Re­pub­liky pa­šo­vali BZD a se­da­tiva.

„Tak co tady máte?“ řvala jim do ucha přes kalnou hudbu, která omo­tá­vala ko­nečky nervů smir­ko­vým pa­pí­rem. Pak odešla.

Seděl jsem v Kla­di­vech s Peem a dvěma dív­kami, z ulic se dovnitř valila pří­va­lová vlna švábů. V CR jsme našli Rusa, který měl na skladě spoustu hříchu, ceny byly ro­zumné, zvlášť pro ty, kdo na­ku­po­vali v objemu za vel­ko­ob­chodní částky, musel si najmout asi­s­tentku, aby zvládl objem za­ká­zek.

Do Rx jsme vklouzli jako do spod­ních pater sliz­nic ob­rov­ské sépie, odřená re­a­lita skel, zá­chodky pod flu­o­rescenč­ními světly, břitvou-kartou jsem uhla­zo­val linie, dívka se se­hnula, nasála, na­rov­nala se jako jiná osoba a vrhla se na mě, světla nikdy ne­vy­ha­sí­nala, první oheň žil v lidech, ne­klid­ných hla­vách la­pa­jí­cích po teplu a bláz­ni­vém štěstí, byl jsem tam, zbaven svo­bodné vůle jako pes se vztekli­nou, který musí kousat, musel jsem být v peci po­sled­ního soudu, roz­lá­maný do po­sled­ního dne, do­konce i Anit sklouzla po po­žární skluzavce dolů do ohňů a sna­žila se ze všech sil za­po­me­nout aspoň do rána, které při­chá­zelo příliš brzo, příliš náhle, vy­kli­dit pozice a čekat do dal­šího vý­střelu.

Na popud Rev magu jsem se bavil s jedním pol­ským te­ro­ris­tou v černém ku­li­chu, roz­ho­vor se brzo svezl k lo­gis­tic­kým otáz­kám re­vo­luce, kde sehnat dost lidí, dost zbraní a dost tr­ha­vin. Po­vstání za­čí­nala s málem, za­ží­hali je osa­mo­cení plu­kov­níci Kur­t­zové s legií věr­ných a od nich se začaly šířit jako pro­vazce pa­vu­čin a in­fi­ko­vat srdce ne­vin­ných.

„A co kdy­bychom zne­u­žili už exis­tu­jící or­ga­ni­zaci pro vaše účely?“ ze­ptala se Ruby a mys­lela tím Církev Omylů, ztra­cené hochy, Čty­ři­cet tisíc sle­pých opic nebo ko­ho­koli jiného, kdo už fun­go­val v uta­jení. „Trochu je po­po­str­čit a pak sle­do­vat jak se se­že­rou vlastní se­tr­vač­ností.“ V té době jsme seděli na střešní terase ně­ja­kého klubu, vstup jen pro horní pro­cento v každém oboru—byznys, krása nebo hrůza, ne­zá­le­želo na de­tai­lech nebo akre­di­taci, každý dobrý se pro­táhl dovnitř, co jsem tam dělal já, nebylo jasné. Anit se bavila s jinými zla­to­kop­kami, vy­mě­ňo­vali si tipy a plá­no­vali ná­jezdy na na­dr­žené hejly aspoň s jedním me­ga­e­u­rem na účtě.

Slunce se při­blí­žilo ho­ri­zontu a skoplo mě zpátky do stro­jo­ven Rx mezi děl­níky lo­po­tící se u kotlů es­ka­pismu, vy­ha­zo­vač mě poznal už z dálky, bokem pra­co­val pro Poláka v černém ku­li­chu, vázal kabely k plas­tic­kým roz­nětkám, stará slupka, známé maso, lou­palo se jako se­schlá kůra, každý měl kon­takt, každý znal kupce.

„Jako ob­vykle,“ na­klo­nil jsem se ke klu­kovi, který stu­do­val na vysoké or­ga­nic­kou chemii, podali jsme si ruce, mezi prsty mi zůstal malý ba­lí­ček. „Tebe jsem po­tře­bo­val vidět.“ Jedno ob­ratné gesto, známé tváře, jedno ko­lečko drinků, po­tře­bu­jeme klid mezi po­čmá­ra­nými kach­líky, hudba začala sílit uvnitř, ná­běžná hrana, drop, ráno.

Pro­bu­dil jsem se na mat­raci v dez­o­lát­ním bytě. Byl jsem ze­sláblý a roz­hlí­žel jsem se jako stu­de­no­krevný plaz za led­no­vého rána. Slyšel jsem, jak Peo zvrací na zá­chodě. Od chvíle, co jsem se na­po­sledy po­dí­val na ho­dinky nebo usnul, uběhly čtyři dny. Nic se ne­změ­nilo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz