k47.cz

twitter RSS

Následoval by mě, kdybych odešel?

28. 3. 2017 — k47

Všechno od okamžiku, kdy jsme si před půlnocí připili na apokalypsu, byla jen rozmazaná šmouha.

Odložil jsem sklenici vodka-martini špinavého jako štěrk do moře křenících se kněží z Církve Omylů. Včera jsme porušili poslední pravidlo, zlomili poslední pečeť, atavistické časy volaly, nic nefungovalo, byl jsem unavený, prázdný, připadal si bez krve, bez energie, bez morálky, bez naděje ani síly pokračovat dál, mohl jsem skočit tady a teď. V peněžence jsem stále nosil tu plechovou destičku velikosti kreditní karty nabroušenou jako břitva. Dva tahy do krčních tepen. Proč to odkládat? Kolikrát jsem se pokusil zabít? Dvakrát, co si pamatuji, možná třikrát, všechno se to slévalo, nemohl jsem se soustředit, předávkování opiáty, jednou postřelený, pár minut klinicky mrtvý. Tolik pokusů a tolik šancí, ale stále jsem se plahočil údolím agonie. Už nic nebyla pravda. Na ničem nezáleželo. Konec dnů vítá připravené, proaktivní se dostanou do přednostní fronty na spasení. Kdo obětoval maso bezbranných, nemohl být nevinný. Nezůstala víra. Myšlenky se mi převalovaly v hlavě jako tlustí masožraví červi.

Zaryl jsem si roh nabroušené karty do krku. Žádný pohyb, jen jsem tlačil zaoblenou hranu skrz kůži. Necítil jsem nic, žádný tlak, žádnou bolest.

Peo se na mě podíval zpod zamračené linky obočí. V ruce si pohrával se svojí kreditní břitvou. Následoval by mě, kdybych odešel? Já se za ním už jednou vydal.

Přikryl jsem si ránu rukou a zpod dlaně začala téct krev, pomalu jako tuhnoucí asfalt.

Ruby si všimla temného lepkavého karmínu. Přeskočila kněze, přisedla si blíž, dřepla si na židli jako duch opice, skrčená, lokty na kolenou, nic neříkala. Z kapes džín vylovila několik plat MS. Měla toho s sebou požehnaně, taky na ní nejspíš začala doléhat tíha a rozhodla se připravit na těžké dny po smrti morálky. Na desku stolu vylámala hromadu tablet a začala je drtit dnem sklenice. Mohlo tam být padesát nebo šedesát jednotek průmyslové síly, ještě teplých z černé továrny někde v Polsku, všiml jsem si ražení 1000MS, proboha. Když rozdrtila první várku, z kapes vylovila další volně ložené hroudy MS a rozemlela je do rostoucí hromady neurochemické smrti. Z prstů mi vytáhla kartu-břitvu se zaschlým škraloupem černé krve, hromadu MS rozdělila na tři části, jednu seškrábla a překlopila mi ji do drinku.

„Poslední tanec,“ pohnula přísnými rty, které čekaly na poslední propustku.

Ve vzduchu jsem zakroužil mléčnou vodkou, a v duchu neobratně počítal. Mohlo jít o terminální dávku MS, nevzpomínal jsem si, kolik miligramů bylo LD50, ale v každém případě tohle bylo rozhodně víc. Klepaly se mi ruce, poslední nádech, poslední výdech, napil jsem se, do poslední kapky, dnem vzhůru, cítil jsem syntetickou hořkost nasáklou smradem nemocničních podlah, napili se i ostatní, v hlavě mi začal hrát Avatar od Swans, Your life is in my hand, Your mind is in my eye, Your eye is in my eye a pomalu jsem roztával, tíha a tenze mi mizela z rukou, nohy mě začaly brnět, neklid v žilách, socha se drolila, těžký dech, osm minut a padesát jedna vteřin k finále.

„Let's get this shitshow on the road.“ Ruby vyskočila na nohy, drhla zuby, srdce ji přeskakovalo, musela se hýbat.

Zmizeli jsme. Vypletli jsme se z klubka poblázněných kněží na plavbu ulicemi, neměli jsme žádný plán, žádný neexistoval a ani existovat nemohl, slovo „naposledy“ už neznělo tak zvláštně jako dřív.

Město bylo cizí a lhostejné, jako staří hříšníci, kteří se tváří, že minulost není a nikdy nebyla, protože jen když předstírají, že zapomněli, se můžou podívat do zrcadla. Nebyl jsem unavený, nebyl jsem nic, jen hlubokomořská ryba plavající ve zkumavce. Stále jsem si svíral prosakující krk, který pomalu bublal temnými perlami. Nikdo si toho nevšiml, nikoho to nezajímalo, noční armády pochodovaly ulicemi s hlavami sklopenými a očima naladěnýma na frekvenci mimo hmatatelnou realitu, svět se vyfukoval jako prasklý balón, spadal do sebe, asfalt se vlnil jako mokré hadry.

Vletěli jsme do Rx, do podzemních pater fialového saténu a měkké kůže, kterým otřásal EDM remix Turangalîla symfonie, s každým beatem se mi rozostřilo vidění, srdce mi bušilo rychle a ledabyle, tohle bylo doupě, kde se žilo tempem 400 euro za hodinu, ženy v šatech, které nebyly nikdy dostatečně formální a odhalovaly víc masa než skrývaly, muži v temných oblecích, tenkých kravatách a precizních sestřizích, sledovali naše vyšinutá těla, nasaďte na ně masky a možná jsme s nimi včera prolili krev.

O jedno patro níž jsme narazili na Anit a její známé, kteří pracovali jako PR pro otrokáře, zběhlé státy, překupníky zbraní a teroristy, všichni do posledního psychopati a patologičtí lháři, mladí a krásní lidé bez duše, bez emocí, skelné oči plné podvodů, mohli nám dát kontakty na své klienty, mohli jsme si vyměnit poznámky, na budoucnosti záleží jen tehdy, pokud v tom jsou peníze, dneska výplata, dluhy zaplatí někdo jiný. Okamžitě jsme si padli do noty. Ruby skočila na kožené sofa vedle Anit a objala ji, její tělo hořelo, kůže prosvítala plameny.

„Co se děje?“ zeptala se Anit.

Ruby se naklonila, až se jí rty dotýkala ucha a zašeptla: „Třicet tisíc.“

„Třicet tisíc, co?“ Anit se hloubavě zamračila. „Hlavně neříkej, že…“

Ruby přikývla, tektonické pláty se sunuly jako želé, víno s psychopaty a sviněmi, G\T, whisky, kterou osobně destiloval George Washington v sudu z Kristova kříže, příšerně naživu, probuzení krakenové, všechno do sebe zapadalo jako masivní ozubená kola mechanické velryby, kdo nezhřešil ať hodí kamenem, nikdo se nepohnul, jen někteří si to přiznali.

„Kolik by stála malá armáda? Je čas na převrat.“ Jen se zasmáli, všechno se dalo koupit, quarterGod stále velel svému vojsku žoldáků, protékali trhlinami společnosti, k dispozici na zavolání, dvě stě chlapíků s automatickými zbraněmi, připraveni vzít útokem parlament a pověsit prezidenta na pouliční lampu.

Pamatuji si, že jsem tancoval. Seběhl jsem do podpalubí, daleko pod ochozy postavenými z lepkavých lží pro vysoké kasty, high flyiers, high rollers, iluze pro horní škraloup jednoho a půl procenta a jejich doprovod, Anit to s nimi táhla, připravená na postel s politiky olezlými plísní korupce, tak ona fungovala, tak ona žila, tak si vydělala první milion, jednu noc v posteli, druhý den prodat dary na ebayi, její psychopati a svině byli profesionální přitakávači, kývali hlavami ve směru peněz. Dole to žilo orgastickým rytmem bez naděje. Turangalîla a elektro, anachronismus na maximální možnou hlasitost a já se hýbal, poprvé po miléniu, poprvé bez otěží, naděje byly překážkou, ale ne teď v moři zpocených těl, naposledy bez pohledu dál, oči ztracené uvnitř v peristaltických stroboskopech, všichni tihle lidé, za dvě a půl minuty mrtví.

„Tak kolik za tu špinavou bombu?“

Každý znal někoho, každý měl kontakt.

Trhavé vzpomínky, jako okraje roztřepeného plátna, slunce se zasekávalo, mrtvé pixely na obloze, místa a časy se staly jedním, pamatuji si vůni Kladiv, opilé cizince v HG, ztracené duše v Úkrytu, nekonečné panoptikum města, které se táhlo od horizontu k horizontu, nikoli v prostoru, ale v čase. Pamatuji si na Uprchlíky z Corporal Cortex, plánovali jsme do vodáren pumpovat GRRBW a pak sledovat, jak společnost po zádech padá do vod zvířecích instinktů a policejní těžkooděnci čistí ulice a na místě kastrují každého, kdo na sobě nemá kalhoty, sex je přečin číslo jedna, postaven mimo zákon dokud se situace neuklidní.

Zase zpátky v Rx pod klenbou rozeklaných světel, hlavu zvrácenou do sebe, tělo na volnoběh, autopilot neunesl pomyšlení na nastavený kurz, zbláznil se a zastřelil, velitelským můstkem se proháněly chuchvalce slámy, v ohlodaných žebrech mrakodrapů se začaly usazovat masivní zmutované sovy s tváří Orsona Wellese, vídal jsem tváře známé zpod koberce vědomí, vyměnili jsme si obřadní pozdravy a podání rukou, která měla čtyři předehry a hlavní akt vedl k vykloubení zápěstí, ve dlani mi skončil papírek s schématem jaderné bomby na jedné straně a kubánskou vlajkou na druhé, nic se nezměnilo, realita neexistovala, nic ji nemohlo nabourat ještě víc, co nikdy nebylo naživu, nemohlo zemřít.

Ruby se bavila s bandou mediků, vzájemně se nahazovali defibrilátory, znali kliku zubařů, kteří do Republiky pašovali BZD a sedativa.

„Tak co tady máte?“ řvala jim do ucha přes kalnou hudbu, která omotávala konečky nervů smirkovým papírem. Pak odešla.

Seděl jsem v Kladivech s Peem a dvěma dívkami, z ulic se dovnitř valila přívalová vlna švábů. V CR jsme našli Rusa, který měl na skladě spoustu hříchu, ceny byly rozumné, zvlášť pro ty, kdo nakupovali v objemu za velkoobchodní částky, musel si najmout asistentku, aby zvládl objem zakázek.

Do Rx jsme vklouzli jako do spodních pater sliznic obrovské sépie, odřená realita skel, záchodky pod fluorescenčními světly, břitvou-kartou jsem uhlazoval linie, dívka se sehnula, nasála, narovnala se jako jiná osoba a vrhla se na mě, světla nikdy nevyhasínala, první oheň žil v lidech, neklidných hlavách lapajících po teplu a bláznivém štěstí, byl jsem tam, zbaven svobodné vůle jako pes se vzteklinou, který musí kousat, musel jsem být v peci posledního soudu, rozlámaný do posledního dne, dokonce i Anit sklouzla po požární skluzavce dolů do ohňů a snažila se ze všech sil zapomenout aspoň do rána, které přicházelo příliš brzo, příliš náhle, vyklidit pozice a čekat do dalšího výstřelu.

Na popud Rev magu jsem se bavil s jedním polským teroristou v černém kulichu, rozhovor se brzo svezl k logistickým otázkám revoluce, kde sehnat dost lidí, dost zbraní a dost trhavin. Povstání začínala s málem, zažíhali je osamocení plukovníci Kurtzové s legií věrných a od nich se začaly šířit jako provazce pavučin a infikovat srdce nevinných.

„A co kdybychom zneužili už existující organizaci pro vaše účely?“ zeptala se Ruby a myslela tím Církev Omylů, ztracené hochy, Čtyřicet tisíc slepých opic nebo kohokoli jiného, kdo už fungoval v utajení. „Trochu je popostrčit a pak sledovat jak se sežerou vlastní setrvačností.“ V té době jsme seděli na střešní terase nějakého klubu, vstup jen pro horní procento v každém oboru—byznys, krása nebo hrůza, nezáleželo na detailech nebo akreditaci, každý dobrý se protáhl dovnitř, co jsem tam dělal já, nebylo jasné. Anit se bavila s jinými zlatokopkami, vyměňovali si tipy a plánovali nájezdy na nadržené hejly aspoň s jedním megaeurem na účtě.

Slunce se přiblížilo horizontu a skoplo mě zpátky do strojoven Rx mezi dělníky lopotící se u kotlů eskapismu, vyhazovač mě poznal už z dálky, bokem pracoval pro Poláka v černém kulichu, vázal kabely k plastickým roznětkám, stará slupka, známé maso, loupalo se jako seschlá kůra, každý měl kontakt, každý znal kupce.

„Jako obvykle,“ naklonil jsem se ke klukovi, který studoval na vysoké organickou chemii, podali jsme si ruce, mezi prsty mi zůstal malý balíček. „Tebe jsem potřeboval vidět.“ Jedno obratné gesto, známé tváře, jedno kolečko drinků, potřebujeme klid mezi počmáranými kachlíky, hudba začala sílit uvnitř, náběžná hrana, drop, ráno.

Probudil jsem se na matraci v dezolátním bytě. Byl jsem zesláblý a rozhlížel jsem se jako studenokrevný plaz za lednového rána. Slyšel jsem, jak Peo zvrací na záchodě. Od chvíle, co jsem se naposledy podíval na hodinky nebo usnul, uběhly čtyři dny. Nic se nezměnilo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz