k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík

24. 3. 2017 — k47 (♪)

Pro­bu­dily mě vib­race. Rubin te­le­fon zvonil po­ho­zený na zemi, jeho ma­ji­telka nikde v do­hledu, byt prázdný, mat­race vy­chladlé, jen kabely se po zemi stále sví­jely jako elek­tričtí hadi.

„Chcete se dívat jak zbijou pár bez­do­movců?“ zeptal z te­le­fonu hlas s fran­couz­ským pří­zvu­kem.

„Bůh přece jenom exis­tuje,“ za­mumlal jsem pro sebe.

Večer jsme stáli na po­břeží Vr­šo­vické ulice—všichni tři ob­le­čení do sak s ten­kými kra­va­tami, do­konce i Ruby, jako tři rváči, černé ru­ka­vice a na pažích pásky s logem La Re­vol­ver De Verre. Ta šedá si­lu­eta zbraně na černém pozadí fun­go­vala jako uni­ver­zální vstu­penka. Do­ká­zala otevřít mnohé dveře, které vedly po­každé do stejné míst­noti—k násilí, ne­bez­peční a chaosu. Re­vol­ver ani jinak ne­fun­go­val. Byl to fran­couz­ský ma­ga­zín, který si vy­bu­do­val pověst in­ves­ti­ga­tivní žur­na­lis­ti­kou, která šla za hra­nice vkusu, mo­rál­ních zásad a často i zákona. Když svět šel do hajzlu, lidé z Rev magu byli u toho v gonzo stylu, stáli v první řadě, stali se sou­částí a dost často sami roz­d­mý­chá­vali pla­meny, všichni po­stra­da­telní, hnaní spíš touhou po se­bez­ni­čení než ně­ja­kým hlub­ším žur­na­lis­tic­kým in­stink­tem.

Ne­dávno se Rev magu po­da­řilo přes Mar­ga­ras Un­li­mi­ted—tajnou službu bez státní pří­sluš­nosti—získat kon­takty na sku­pinu, která si říkala street cle­a­ners. Začali jako parta dob­ro­vol­níků, která po­má­hala Špíně, jak říkali bez­do­mov­cům, z ulic měst. Brzy si ale uvě­do­mili, že když ohnou pů­vodní byznys plán, může z toho něco káp­nout. Bez­do­movci nikomu ne­chybí, nikdo se po nich ne­shání a když zmizí, prostě zmizí. Po nocích začali z ulic sbírat bez­do­movce, svážet je do prů­mys­lové haly za městem a při­pra­vo­vat je pro bo­ha­tou kli­en­telu, která si chtěla vybít své těžce pla­cené frustrace na smr­du­tém mase a špi­navé krvi. Nikdy nikoho ne­za­bili a ráno po­mlá­cené duše zase vy­ho­dili na ulici a ne­chali je třást ve stra­chu, kdy přijde další sběr.

Dneska jsme ne­vy­pa­dali jako no­vi­náři, do­konce ani ti z Rev magu, kteří jsou vět­ši­nou hrubší parta. Ruby byla zmlá­cená, měla mod­řiny v ob­li­čeji, které pomalu za­čí­naly černat. Já měl pra­vačku v ob­va­zech, pár nakřápnu­tých kloubů. Peo na tom byl nej­lépe a jen ho bolelo za krkem a chodil s hlavou mírně zko­se­nou do strany.

Za chvíli u nás za­sta­vilo černé auto. Na­sa­dili jsme masky a po­no­řili se mezi další muže v čer­ných sakách, ru­ka­vi­cích a mas­kách.

Ruby uká­zala na logo Re­vol­veru, Peo zvedl foťák a blesk. Jeden z mužů při­kývl a ulice se začala míhat za okny. Uvnitř byl jiný svět než venku, byla to gen­t­ri­fi­kace v malém mě­řítku, venku roz­klad města, uvnitř re­a­lita peč­livě kon­stru­o­vaná pro horní jedno pro­cento. Všechno se dalo koupit a všechno se také ku­po­valo.

Nikdo ne­mlu­vil, povaha naší dohody byla všem jasná a všichni s ní sou­hla­sili. Nebylo třeba nic dal­šího ob­jas­ňo­vat.

Za­sta­vili jsme na kraji města, v zóně ne­ko­neč­ných ple­cho­vých hal roz­pro­stí­ra­jící se od ho­ri­zontu k ho­ri­zontu. Vzná­šela se nad ní ne­změrná bez­útěš­nost, která přes den tepala in­dustri­ál­ním rytmem, ale v noci usí­nala mělkým spán­kem. Slyšel jsem vlaky a při­pa­dalo mi, že když bych se po­sta­vil na špičky, mohl bych na ho­ri­zontu spat­řit obří me­cha­nické brouky z ná­klad­ního ná­draží, ale ze všech stran nás ob­klo­po­valy vysoké ple­chové ploty.

Vešli jsme dovnitř s lehkou ozvě­nou, mezi dvěma prů­mys­lo­vými lam­pami seděl otr­haný muž. Byl při­vá­zaný k židli, ruce za zády, v ústech roubík. Kolem po­stá­valo pár chla­píků v pra­cov­ních ove­ra­lech. Ve tmě jsem viděl pla­mínky ci­ga­ret.

Klient přišel blíž, ob­klo­pený street cle­a­nery v ob­le­cích. Muži v ove­ra­lech Špínu zvedli na nohy. Klient se k němu na­klo­nil, změřil ho po­hle­dem, odfrkl si a vrazil mu koleno do břicha. Bez­do­mo­vec se svalil na zem, re­zig­no­vaně, jakoby bez ener­gie na vzdor. Zapadl do ozu­be­ných kol stroje, kte­rému nemohl vzdo­ro­vat.

Muži v ove­ra­lech kli­en­tovi podali base­ballo­vou pálku a ten se pustil do práce. Pro­stor na­pl­nily rány a tlu­mené sté­nání. Bez­do­mo­vec se skácel na zem, jeho kr­vá­ce­jící tvář sklouzla do kužele žlu­tého světla.

„Tohle znám. Už pár­krát po mě na Hlav­ním chtěl drobné,“ pro­ho­dil jsem, spíš pro sebe než pro někoho jiného.

„Mám ho nechat?“ zeptal se klient s ne­če­ka­ným sou­ci­tem. „Klidně to od­vo­lám a nechám si sebrat někoho jiného.“ Spa­sení se oči­vidně do­čkali jenom ti, kdo mají kon­takty.

„Ne,“ řekl jsem a vlastní hlas mi zněl cize, jako vzdá­lené dunění zvonu. „Jen ho roz­lá­mej.“

„Neměli bysme to od­vo­lat?“ ptal se Peo jako sláb­noucí hlas mo­rálky.

Ne­od­po­ví­dal jsem. Mlčky jsem sle­do­val bez­do­movce. Kr­vá­cel a marně se snažil křičet skrz roubík. Čtyři chla­píci v čer­ných ob­le­cích s čer­nými ko­že­nými ru­ka­vi­cemi ho drželi u země a za­kle­ká­vali mu ruce.

„Ne,“ od­vě­til jsem pomalu. „Nemá to smysl. Nic nemá.“

Jeden ze street cle­a­nerů byl dů­stoj­ník po­li­cie. To on kývl na ná­vštěvu z novin. Šlo o tak­tický manévr, který měl ukázat, že se ničeho nebojí a budou po­kra­čo­vat v čiš­tění ulic dál. Pu­b­li­cita pro ně nebyla hroz­bou, byla to dobrá re­klama.

Za chvíli jeden muž v ove­ralu při­nesl elek­tric­kou hře­bí­ko­vací pis­toli. „Zlatý hřeb večera.“ Ze tmy se někdo zlostně zasmál. Klient vzal hře­bí­ko­vač a za­tímco muži v ove­ra­lech bez­do­movce drželi, aby se nemohl hýbat, klient při­lo­žil hlaveň prů­mys­lo­vého ná­stroje k lýtku.

„Chcete ho nechat vy­kr­vá­cet?“ pře­ru­šila ho Ruby. Klient od­mí­tavě za­ký­val hlavou. V tom jed­no­du­chém pohybu byla za­kó­do­vaná zlo­věstná jis­tota, že mu všechno kromě vraždy projde. „Tady má tepnu, kterou bys neměl pro­stře­lit.“ Na od­ha­le­ném lýtku prstem na­črtla čáru od ústí hře­bí­ko­vače.

„Jsi doktor?“ zeptal se klient.

„Jo, vy­stu­do­vala jsem zdrávku v Gu­an­ta­námu,“ za­chech­tala se Ruby.

Klient po­su­nul ústí, zaryl ho do kůže a mrkl na Ruby, jako kdyby si žádal zdra­votní po­su­dek. Ruby mlčky při­kývla. Hře­bí­ko­vač sykl a bez­do­mo­vec za­sté­nal, jeho nářek byl tlu­mený hadrem roubíku.

„Nikde ne­stříká žádná krev, to je dobrý. Můžete mu stře­lit jednu mezi kosti v lýtku. To bude velice ne­pří­jemné.“

Další syk­nutí, další hřeb se zaryl do smrš­tě­ného masa.

„Ne­chcete taky?“ Klient kývl na mě a na Pea a na­bí­zel nám hře­bí­ko­vač jako kdyby šlo o pis­toli, hlavní dolů. „Jednu pro naše žur­na­lis­tické přá­tele.“ V jeho hlase nebylo nic zlo­věst­ného, zněl jako štědrý člověk, který pomáhá bliž­nímu v tísni.

Vzal jsem ná­stroj, na bez­do­mov­cově ruce jsem na­hma­tal tepnu, otočil ji dlaní vzhůru, na vnitřek před­loktí při­lo­žil stu­dené hrdlo s če­ka­jí­cím pro­jek­ti­lem a stiskl spoušť. Syk­nutí. Hřebík mu vy­ču­ho­val z druhé strany ruky, hustá temná krev pro­sa­ko­vala z rány.

„Víte, co v téhle si­tu­aci nemáte dělat?“ Vyrval jsem hřebík ven, za­úpění. „Vy­ta­ho­vat před­mět ven.“

„A co teď?“

„Vy­čis­tíme plac, vy­čis­tíme mu rány, střík­neme mu trochu ro­hyp­nolu, aby se mu lépe za­po­mí­nalo a hodíme ho na ulici.“

Tím to skon­čilo.

Vrá­tili jsme se na povrch města, spá­lili obleky, pře­vlékli se do uni­fo­rem všední ano­ny­mity, sedli si v baru Cen­zura pod pla­meny Prv­ního Ohně a začali se­pi­so­vat článek pro Rev mag. Po je­de­nácté jsme měli fi­nální text. Byl psaný z Peova po­hledu, pod jeho fa­leš­ným jménem Jo­se­lito. On v něm byl hlasem mo­rálky, který pomalu slábl, až se úplně vy­tra­til a na­ko­nec taky vy­stře­lil hřebík do tě­ka­jí­cího masa.

„Bůh ne­e­xis­tuje a všechno je do­vo­leno,“ říkal jsem o půl hodiny poz­ději, když jsme začali pít mar­tini koktejly v prů­mys­lo­vém mě­řítku.

Pocity si ještě ne­sta­čily sed­nout, neměl jsem čas nad tím pře­mýš­let a po­cho­pit, co se vlastně stalo. Ne­chtěl jsem nikdy po­cho­pit. Když svět jde do háje, je lepší být při­pra­ven na kolaps mo­rálky. I když to nebylo to nej­horší, co jsme kdy udě­lali, bylo to mnohem víc, než jsem chtěl udělat.

Do cen­zury se začali řinout svatí otcové a řádové sestry z Církve Omylů – re­ce­sisté, kteří ne­u­dě­lali nikdy nic zlého, kteří chtěli svět spasit, ve velkém jeli v cha­ritě, byli ak­ti­visté, chtěli lepší zítřky, ne­vě­řili sku­tečně v konec světa, byla to pro ně další recese, vý­chozí bod, od kte­rého se můžou od­ra­zit jen směrem vzhůru.

Jeden z nich poznal Ruby, po­kle­pal si na ne­e­xis­tu­jící ho­dinky. „Blíží se dvě a půl minuty do půl­noci, při­pi­jeme si s vámi na soudný den.“

„Jo, to by nebylo špatný,“ od­vě­til jsem una­veně. Všechno mi přišlo ne­sku­tečné.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz