k47.cz

twitter RSS

další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz

19. 3. 2017 — k47

Druhý den jsem se probudil zase v Matičce Metropolis a výlet mezi neo-pohany mi připadal jen jako zlý sen. Peo spal na zemi jako zmlácený pes, záda přitisknutá k radiátoru, hlavu měl zalomenou v nepřirozeném úhlu.

„Vyvoláme ty fotky nebo jim je pošleme tak, jak jsou?“ Nabízel jsem o něco později možnost hodit zodpovědnost na krk Francouzům a na všechno zapomenout.

„Vyvoláme, pochopitelně,“ odpověděl Peo. Pro něj neexistovala jiná možnost. Sám si skoro nic nepamatoval, ale chtěl zjisti, co se přesně stalo, nebo aspoň najít co nejpřesnější náznaky minulosti.

„Vyspal ses s ní?“ zeptal jsem se, když jsme v koupelně louhovali svitky filmů ve vývojce a celé plejádě dalších chemikálií, o kterých jsem nevěděl nic do doby, než jsem si o nich přečetl před několika hodinami na internetu.

„S kým?“ zeptal se Peo. Celý včerejšek se ztratil v závoji halucinogenního dýmu, vzpomínky se rozpíjely jako vlhký inkoust.

„S tou modelkou.“

„Jo touhle.“ Peo ožil. „Byl bych rád, kdybych mohl říct, že ano. Ale…“ nedořekl a pohodil rameny. Odpověď mohla být na těch několika svitcích celuloidových snímků. Na jednom z nich mohl ležet na trávě s modelkou, zmrazen v oranžovém žáru plamenů.

Nenašli jsme ale nic. Jen záběry slavnosti kultu neo-pohanů, které se postupně začaly propadat do anonymních orgií v maskách.

Když jsem vylezl z koupelny, na gauči seděla Ruby.

„Co se ti stalo?“ Byla celá pomlácená a pohmožděná, měla monokl na levém oku, rozražený ret a čerstvé, ještě jasně červené modřiny ve tváři.

„Co myslíš?“ rozhlédla se kolem, jako kdyby nevěděla, o čem mluvím. „Ty myslíš tohle?“ Ukázala si na zbitou tvář a zachechtala se. „Přepadli mě. Tři chlápci na mě skočili, že prý chtějí můj telefon. Řekla jsem jim nasrat a pokračovala v chůzi, ale oni to mysleli vážně.“ Ruby se usmívala, jako kdyby vykládala o nejšťastnějším dnu jejího života.

Z koupelny vykoukl Peo, zarazil se, ukázal na ní a beze slov řekl: „What the fuck?“

„Švihli po mi pár těhle,“ Ruby zatnula ruce v pěst a teatrálně si jimi máchala před obličejem. „Očividně to v té chvíli nemysleli zas tak vážně, byli pomalí a jejich útokům se dalo snadno vyhnout. Uskočila jsem, pak jsem k jednomu z nich přiskočila a napálila mu ránu zboku do čelisti, až se z toho zapotácel. Pak jim to došlo: Začíná zábava.“

Ruby vypadala euforicky, když vykládala. Jako každá rvačka i tento konflikt byl ošklivý, krutý a krátký—pár ran na maximální výkon a bylo po všem.

„Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že nezareaguji dost rychle, že to přijde, třísknou mě a já budu hned ležet, že se nebudu bránit, že si nezatancujeme. Naštěstí se to nejhorší nestalo a bylo to skvělé.“ Ruby zaklonila hlavu a slastně zavřela oči. „Nakonec mě pomlátili a vzali mi telefon. Ale není to žádná velká ztráta. Před rokem a půl jsem do něj napájela maličký čip, který, když je dálkově aktivován, vyhodí ochranu napětí, to přetíží baterii a ta začne hořet nebo rovnou exploduje. Takže teď ti rváči nejspíš leží někde na JIPce s popáleninami.“

Jako vždycky byla připravena na všechny eventuality a počítala s nejhorším. Ona chtěla zažít to nejhorší a jedině v těch chvílích klidu po bouři byla spokojená.

Na chvíli nastala chvíle ticha. Ruby seděla na gauči, dívala se z okna ven na koruny stromů, které se kývaly ve větru, měla ruce za hlavou, nohu přes nohu a tváři spokojený výraz.

„Mám hlad, jdu do Kladiv. Chci sníst 7% masa průměrné krávy. Jedete taky?“ A tím to pro ní skončilo.

Stalo se jí něco hrozného, ale pro ní to byla jen další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz a nevěnovala ji pozornost. Nebyla odvážná, jen sama sebe nebrala jako něco skutečného, jako něco, o co je třeba se starat, o co má nějakou cenu. Ona jen byla, existovala jako pozorovat než cokoli jiného, její tělo a svaly byly jen prostředkem, který přesouval její mysl z místa na místo.

O pár hodin později jsme seděli u baru v útulku pro hipstery vedle bývalého baru TAB. U stolečků za námi nějaké exempláře kouřili vodní dýmky. Ruby si prohlížela snímky filmu proti světlu. Před námi baterie drinků čekala na půlnoc.

„Tady je,“ ukázala do rohu jednoho rámečku. „Tohle je Peo, tohle je moje modelka, sedí na trávě.“ Podala mi svitek filmu.

„Je to možné.“ Chvíli jsem zíral na dvě maličké postavičky v negativních barvách, ale nebyl jsem si vůbec jistý.

„Čas není skutečný, vzpomínky jsou nespolehlivé, minulost se nemusela stát, vědomí je iluze.“ Ruby se podívala na hodinky. Dvě a půl minuty do půlnoci. „Na konec iluzí.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz