k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz

19. 3. 2017 — k47

Druhý den jsem se pro­bu­dil zase v Ma­tičce Me­t­ro­po­lis a výlet mezi neo-pohany mi při­pa­dal jen jako zlý sen. Peo spal na zemi jako zmlá­cený pes, záda při­tisk­nutá k ra­di­á­toru, hlavu měl za­lo­me­nou v ne­při­ro­ze­ném úhlu.

„Vy­vo­láme ty fotky nebo jim je po­šleme tak, jak jsou?“ Na­bí­zel jsem o něco poz­ději mož­nost hodit zod­po­věd­nost na krk Fran­couzům a na všechno za­po­me­nout.

„Vy­vo­láme, po­cho­pi­telně,“ od­po­vě­děl Peo. Pro něj ne­e­xis­to­vala jiná mož­nost. Sám si skoro nic ne­pa­ma­to­val, ale chtěl zjisti, co se přesně stalo, nebo aspoň najít co nej­přes­nější ná­znaky mi­nu­losti.

„Vyspal ses s ní?“ zeptal jsem se, když jsme v kou­pelně lou­ho­vali svitky filmů ve vý­vojce a celé plejádě dal­ších che­mi­ká­lií, o kte­rých jsem ne­vě­děl nic do doby, než jsem si o nich pře­četl před ně­ko­lika ho­di­nami na in­ter­netu.

„S kým?“ zeptal se Peo. Celý vče­rej­šek se ztra­til v závoji ha­lu­ci­no­gen­ního dýmu, vzpo­mínky se rozpí­jely jako vlhký in­koust.

„S tou mo­del­kou.“

„Jo touhle.“ Peo ožil. „Byl bych rád, kdy­bych mohl říct, že ano. Ale…“ ne­do­řekl a po­ho­dil rameny. Od­po­věď mohla být na těch ně­ko­lika svit­cích ce­lu­loi­do­vých snímků. Na jednom z nich mohl ležet na trávě s mo­del­kou, zmra­zen v oran­žo­vém žáru pla­menů.

Ne­na­šli jsme ale nic. Jen záběry slav­nosti kultu neo-pohanů, které se po­stupně začaly pro­pa­dat do ano­nym­ních orgií v mas­kách.

Když jsem vylezl z kou­pelny, na gauči seděla Ruby.

„Co se ti stalo?“ Byla celá po­mlá­cená a po­hmož­děná, měla monokl na levém oku, roz­ra­žený ret a čer­stvé, ještě jasně čer­vené mod­řiny ve tváři.

„Co myslíš?“ roz­hlédla se kolem, jako kdyby ne­vě­děla, o čem mluvím. „Ty myslíš tohle?“ Uká­zala si na zbitou tvář a za­chech­tala se. „Pře­padli mě. Tři chlápci na mě sko­čili, že prý chtějí můj te­le­fon. Řekla jsem jim nasrat a po­kra­čo­vala v chůzi, ale oni to mys­leli vážně.“ Ruby se usmí­vala, jako kdyby vy­klá­dala o nej­šťast­něj­ším dnu jejího života.

Z kou­pelny vy­koukl Peo, za­ra­zil se, ukázal na ní a beze slov řekl: „What the fuck?“

„Švihli po mi pár těhle,“ Ruby za­tnula ruce v pěst a te­a­trálně si jimi má­chala před ob­li­če­jem. „Oči­vidně to v té chvíli ne­mys­leli zas tak vážně, byli pomalí a jejich útokům se dalo snadno vy­hnout. Usko­čila jsem, pak jsem k jed­nomu z nich při­sko­čila a na­pá­lila mu ránu zboku do če­listi, až se z toho za­po­tá­cel. Pak jim to došlo: Začíná zábava.“

Ruby vy­pa­dala eu­fo­ricky, když vy­klá­dala. Jako každá rvačka i tento kon­flikt byl oš­k­livý, krutý a krátký—pár ran na ma­xi­mální výkon a bylo po všem.

„Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že ne­za­re­a­guji dost rychle, že to přijde, třísk­nou mě a já budu hned ležet, že se nebudu bránit, že si ne­za­tan­cu­jeme. Na­štěstí se to nej­horší ne­stalo a bylo to skvělé.“ Ruby za­klo­nila hlavu a slastně za­vřela oči. „Na­ko­nec mě po­mlá­tili a vzali mi te­le­fon. Ale není to žádná velká ztráta. Před rokem a půl jsem do něj na­pá­jela ma­ličký čip, který, když je dál­kově ak­ti­vo­ván, vyhodí ochranu napětí, to pře­tíží ba­te­rii a ta začne hořet nebo rovnou ex­plo­duje. Takže teď ti rváči nej­spíš leží někde na JIPce s po­pá­le­ni­nami.“

Jako vždycky byla při­pra­vena na všechny even­tu­a­lity a po­čí­tala s nej­hor­ším. Ona chtěla zažít to nej­horší a jedině v těch chví­lích klidu po bouři byla spo­ko­jená.

Na chvíli na­stala chvíle ticha. Ruby seděla na gauči, dívala se z okna ven na koruny stromů, které se kývaly ve větru, měla ruce za hlavou, nohu přes nohu a tváři spo­ko­jený výraz.

„Mám hlad, jdu do Kladiv. Chci sníst 7% masa prů­měrné krávy. Jedete taky?“ A tím to pro ní skon­čilo.

Stalo se jí něco hroz­ného, ale pro ní to byla jen další běžná hrůza, kterou za­lo­žila do kar­to­téky hrůz a ne­vě­no­vala ji po­zor­nost. Nebyla od­vážná, jen sama sebe ne­brala jako něco sku­teč­ného, jako něco, o co je třeba se starat, o co má ně­ja­kou cenu. Ona jen byla, exis­to­vala jako po­zo­ro­vat než cokoli jiného, její tělo a svaly byly jen pro­střed­kem, který pře­sou­val její mysl z místa na místo.

O pár hodin poz­ději jsme seděli u baru v útulku pro hips­tery vedle bý­va­lého baru TAB. U sto­lečků za námi nějaké exem­pláře kou­řili vodní dýmky. Ruby si pro­hlí­žela snímky filmu proti světlu. Před námi ba­te­rie drinků čekala na půlnoc.

„Tady je,“ uká­zala do rohu jed­noho rá­mečku. „Tohle je Peo, tohle je moje mo­delka, sedí na trávě.“ Podala mi svitek filmu.

„Je to možné.“ Chvíli jsem zíral na dvě ma­ličké po­sta­vičky v ne­ga­tiv­ních bar­vách, ale nebyl jsem si vůbec jistý.

„Čas není sku­tečný, vzpo­mínky jsou ne­spo­leh­livé, mi­nu­lost se ne­mu­sela stát, vědomí je iluze.“ Ruby se po­dí­vala na ho­dinky. Dvě a půl minuty do půl­noci. „Na konec iluzí.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz