k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů

18. 3. 2017 — k47 (♪)

Byl jsem vzhůru dlouho do noci a od­po­ledne jsem se pro­bu­dil na ves­nici. Žádné pojivé vzpo­mínky, jak jsem se pře­su­nul z místa A na místo B.

Peo stál před zr­ca­dlem, mračil se a roz­če­sá­val si černé vlasy lesklé jako sklo. V po­slední době šel naplno do vzhledu. Bylo mu skoro třicet, ale ne­chtěl tak vy­pa­dat. Já vy­ra­zil na druhou stranu, začal jsem se stří­hat na tři mi­li­me­try a na tváři nosil per­ma­nentní str­niště. Když jsem vy­pa­dal jako Jason Statham, mohl bych získat trochu jeho ener­gie a síly. Bo­hu­žel to tak ne­fun­go­valo. Spán­kový režim se mi roz­padl na prach a v klou­bech jsem cítil sla­bost.

„Bolí mě zuby,“ za­huhlal jsem z leže.

„Co?“ Peo do mě bodl po­hle­dem a zpo­ma­lil pohyb hře­benu.

„Bolí mě če­listi.“

„Co?“ Zo­pa­ko­val.

„Krásný vlasy, mi­mo­cho­dem,“ Kom­pli­men­tem jsem se snažil zmír­nil nápor pro­bu­zení.

„Díky, ale co?“

„Bru­xis­mus. Drtím si zuby jako na MDMA.“

„Jo to byli časy,“ pro­ho­dil Peo a vrátil se ve svým vlasům a svému zr­ca­dlu. Na­rá­žel na tu dobu, kdy jsme ve Fran­cii dělali spo­leč­níky plejádě zra­lých žen a per­ma­nentně jsme museli něčím pod­pí­rat em­pa­tii a od­bou­rat ba­ri­éry.

Dal jsem si čer­s­tvě uva­řené kafe s ledem, aby šlo rychle dolů a zapil jím kapsli syndea. O deset minut poz­ději jsem vzpla­nul, jako kdyby do mě uhodil blesk. Únava a bolest zmi­zela, byl jsem při­pra­ven něco udělat, ale pak mi došlo že jsem uvízl v hloubi ves­nic­kého roz­kladu.

„Tak, proč tady vlastně jsme?“

„Oheň,“ od­vě­til Peo, zrak při­bitý k dis­pleji te­le­fonu, ne­zve­dal hlavu.

Vzpo­mněl jsem si. Fran­couzi z Re­vol­ver ma­ga­zínu včera v noci za­vo­lali s na­lé­ha­vým za­dá­ním. Už ně­ja­kou dobu se sna­žili dostat do semknu­tých kruhů neo-po­han­ských ri­tu­álů. Věděli o nich ze zpra­vo­daj­ství Mar­ga­ras Un­li­mi­ted, ale ne­da­řilo se jim dostat jejich lidi do středu pa­ga­nismu. Na­jed­nou se ale něco zlo­milo, Eduen Di­vi­ci­a­cos sou­hla­sil s pří­tom­ností ně­ko­lika re­por­térů u pra­vi­del­ných ohňů kdesi v lesích na Severu.

„Proč my?“ vzpo­mněl jsem si, jak se Peo ptal s po­chyb­nostmi v hlase.

„Může to být ne­bez­pečné,“ řekl Fran­couz s pauzou. „Radši hodíme pod vlak vás, než někoho z našich.“

„To dává smysl.“ Těsně na sklonku rána jsme vy­ra­zili vlakem, pro­na­jali si jednu ze sítě chat a domků ztra­ce­ných v lesích, které vlast­nilo ně­ko­lik uprch­líků z Cor­po­ral Cortex. Začali je pro­na­jí­mat spo­leč­nos­tem a kre­a­tiv­ním jed­not­liv­cům, hle­da­jící místa, kde by mohli ne­ru­šeně pra­co­vat. Po pří­jezdu jsem padl na ne­po­vle­če­nou mat­raci a za­bo­řil se do měl­kého bahna spánku. Tam jsem se o pár hodin poz­ději pro­bu­dil.

„Mi­mo­cho­dem Uke,“ vrátil jsem se k Peovi. „Promiň mi, že jsem tak smělý, ale kdo je ta holka na gauči?“

„Mo­delka,“ zasmál se Peo, jako někdo, kdo si vzpo­mněl na vtip­nou anekdotu.

„Mo­delka proč?“

„Ruby ji na­rychlo najala.“

„Proč?“

„Říkala, že to bude sranda.“

„A kde je Ruby?“

„Nemám ponětí. Říkala, že jsi musí od­sko­čit a pak se už ne­vrá­tila.“

„Jak se jme­nuje?“

„Jana Alena La­ma­c­zová, ale to už musíš vědět. Vždyť se znáte aspoň osm let.“

„Myslím tu holku,“ bodl jsem za sebe na­přa­že­ným prstem směrem, kde blon­dýna tiše od­de­cho­vala. Za­čí­nal jsem ztrá­cet tr­pě­li­vost s jeho vtípky, bylo na mě ještě příliš brzo.

„Eva, nebo tak nějak,“ od­po­vě­děl a smál se očima.

Po­čkali jsme na večer, na­sa­dili černé kar­ne­va­lové masky, na ruce na­táhli pásky s logem re­vol­veru a s mo­del­kou vy­ra­zili do lesů. Cestou jsem zkou­šel při­dě­lený foťák—ana­lo­go­vou zr­ca­dlovku od Mi­nolty, která byla nej­spíš starší než já sám. Neo-pohané sou­hla­sili s naší pří­tom­ností, jen když všechna naše výbava bude po­řádně lo-fi, svitky filmu a kla­sické SLR. Za mobil by nás při­bili na kříž, za di­gi­tální zr­ca­dlovku by nás rovnou roz­tr­hali na kusy.

Pro­chá­zeli jsme cestou le­mo­va­nou lam­pi­ony, kolem pomalu prou­dili lidé v mas­kách a bílých róbách, jako pra­dávní dru­i­dové. Pa­t­řili do všech vě­ko­vých skupin, místní po­pu­lace byla zko­sená k mladší straně spek­tra, ale bílé vousy a per­le­ťové nebyli nijak vzácné. Kdy­bych si měl ti­po­vat, nejmlad­ším muselo být pat­náct let—přesně na hra­nici le­gální způ­so­bi­losti k sexu—ale bylo těžké to určit přesně, masky a róby z toho dělaly při­nej­lep­ším ti­po­vání. Otočil jsem se na naší mo­delku a i ona v černé masce s per­lo­vým le­mo­vá­ním vy­pa­dala mladší než ve sku­teč­nosti byla.

Za půl hodiny jsme do­ra­zili do do­pa­dové ob­lasti a do nosu mě praš­tila vůně čer­stvé smůly. Byla to veliká louka skrytá v dolíku lesů, po okra­jích pro­stran­ství stály bílé stany a hasič­ská auta a v pro­středku se tměla ob­rov­ská hro­mada tlustých klád vy­sklá­daná do ob­rov­ské hra­nice, která se tyčila dvacet nebo možná třicet metrů vysoko.

Peo za­klo­nil hlavu, aby do­hlédl do vršku. „Kurva,“ ujelo mu. To množ­ství dřeva bylo ohro­mu­jící.

Když slunce za­padlo a první pla­meny začaly líně oli­zo­vat kůru, lidé kolem ohně vy­tvo­řili kruh bílého roucha a masek a začaly mezi nimi ko­lo­vat velké hrnce ja­ké­hosi her­bál­ního čaje, jsem se zeptal jed­noho star­šího druida: „Proč ty masky?“

„Je to tak lepší pro všechny,“ od­po­vě­děl ne­u­r­čitě. „Každé pálení skončí ně­ko­lika tě­ho­ten­stvími. Takhle jsou to děti nás všech.“

„Co?“ vy­prskl jsem. „Mi­mo­cho­dem, co přesně je v tomhle čaji?“ Svět kolem mě za­čí­nal pomalu říd­nout, linie se krou­tily do po­div­ných spirál, oheň náš všechny hrál ve svém náručí jako pra­starý otec. „Už to začíná, už to začíná,“ dr­mo­lil jsem pro sebe. Stíny za­čí­naly padat kolem hrou­tí­cích se pla­menů, páry a sku­pinky, róby hořely, kůže oran­žové pro­bles­ko­vala. „Mám 24 snímků na tomhle svitku,“ po­mys­lel jsem si. Slova se mi v hlavě pře­va­lo­vala jako líná guma. „Musím je dobře využít.“ Nebyl jsem si jistý, jestli bych ve stavu změ­ně­ného vědomí do­ká­zal vy­mě­nit film a ne­chtěl jsem to ris­ko­vat.

Nádech, výdech, na­mí­řit hle­dá­ček na něco, co mým očím vypadá za­jí­mavě, i když jsem si nemohl být jistý, jestli to, co jsem viděl vůbec exis­to­valo. Nádech, výdech.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz