k47.cz

twitter RSS

Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů

18. 3. 2017 — k47

Byl jsem vzhůru dlouho do noci a odpoledne jsem se probudil na vesnici. Žádné pojivé vzpomínky, jak jsem se přesunul z místa A na místo B.

Peo stál před zrcadlem, mračil se a rozčesával si černé vlasy lesklé jako sklo. V poslední době šel naplno do vzhledu. Bylo mu skoro třicet, ale nechtěl tak vypadat. Já vyrazil na druhou stranu, začal jsem se stříhat na tři milimetry a na tváři nosil permanentní strniště. Když jsem vypadal jako Jason Statham, mohl bych získat trochu jeho energie a síly. Bohužel to tak nefungovalo. Spánkový režim se mi rozpadl na prach a v kloubech jsem cítil slabost.

„Bolí mě zuby,“ zahuhlal jsem z leže.

„Co?“ Peo do mě bodl pohledem a zpomalil pohyb hřebenu.

„Bolí mě čelisti.“

„Co?“ Zopakoval.

„Krásný vlasy, mimochodem,“ Komplimentem jsem se snažil zmírnil nápor probuzení.

„Díky, ale co?“

„Bruxismus. Drtím si zuby jako na MDMA.“

„Jo to byli časy,“ prohodil Peo a vrátil se ve svým vlasům a svému zrcadlu. Narážel na tu dobu, kdy jsme ve Francii dělali společníky plejádě zralých žen a permanentně jsme museli něčím podpírat empatii a odbourat bariéry.

Dal jsem si čerstvě uvařené kafe s ledem, aby šlo rychle dolů a zapil jím kapsli syndea. O deset minut později jsem vzplanul, jako kdyby do mě uhodil blesk. Únava a bolest zmizela, byl jsem připraven něco udělat, ale pak mi došlo že jsem uvízl v hloubi vesnického rozkladu.

„Tak, proč tady vlastně jsme?“

„Oheň,“ odvětil Peo, zrak přibitý k displeji telefonu, nezvedal hlavu.

Vzpomněl jsem si. Francouzi z Revolver magazínu včera v noci zavolali s naléhavým zadáním. Už nějakou dobu se snažili dostat do semknutých kruhů neo-pohanských rituálů. Věděli o nich ze zpravodajství Margaras Unlimited, ale nedařilo se jim dostat jejich lidi do středu paganismu. Najednou se ale něco zlomilo, Eduen Diviciacos souhlasil s přítomností několika reportérů u pravidelných ohňů kdesi v lesích na Severu.

„Proč my?“ vzpomněl jsem si, jak se Peo ptal s pochybnostmi v hlase.

„Může to být nebezpečné,“ řekl Francouz s pauzou. „Radši hodíme pod vlak vás, než někoho z našich.“

„To dává smysl.“ Těsně na sklonku rána jsme vyrazili vlakem, pronajali si jednu ze sítě chat a domků ztracených v lesích, které vlastnilo několik uprchlíků z Corporal Cortex. Začali je pronajímat společnostem a kreativním jednotlivcům, hledající místa, kde by mohli nerušeně pracovat. Po příjezdu jsem padl na nepovlečenou matraci a zabořil se do mělkého bahna spánku. Tam jsem se o pár hodin později probudil.

„Mimochodem Uke,“ vrátil jsem se k Peovi. „Promiň mi, že jsem tak smělý, ale kdo je ta holka na gauči?“

„Modelka,“ zasmál se Peo, jako někdo, kdo si vzpomněl na vtipnou anekdotu.

„Modelka proč?“

„Ruby ji narychlo najala.“

„Proč?“

„Říkala, že to bude sranda.“

„A kde je Ruby?“

„Nemám ponětí. Říkala, že jsi musí odskočit a pak se už nevrátila.“

„Jak se jmenuje?“

„Jana Alena Lamaczová, ale to už musíš vědět. Vždyť se znáte aspoň osm let.“

„Myslím tu holku,“ bodl jsem za sebe napřaženým prstem směrem, kde blondýna tiše oddechovala. Začínal jsem ztrácet trpělivost s jeho vtípky, bylo na mě ještě příliš brzo.

„Eva, nebo tak nějak,“ odpověděl a smál se očima.

Počkali jsme na večer, nasadili černé karnevalové masky, na ruce natáhli pásky s logem revolveru a s modelkou vyrazili do lesů. Cestou jsem zkoušel přidělený foťák—analogovou zrcadlovku od Minolty, která byla nejspíš starší než já sám. Neo-pohané souhlasili s naší přítomností, jen když všechna naše výbava bude pořádně lo-fi, svitky filmu a klasické SLR. Za mobil by nás přibili na kříž, za digitální zrcadlovku by nás rovnou roztrhali na kusy.

Procházeli jsme cestou lemovanou lampiony, kolem pomalu proudili lidé v maskách a bílých róbách, jako pradávní druidové. Patřili do všech věkových skupin, místní populace byla zkosená k mladší straně spektra, ale bílé vousy a perleťové nebyli nijak vzácné. Kdybych si měl tipovat, nejmladším muselo být patnáct let—přesně na hranici legální způsobilosti k sexu—ale bylo těžké to určit přesně, masky a róby z toho dělaly přinejlepším tipování. Otočil jsem se na naší modelku a i ona v černé masce s perlovým lemováním vypadala mladší než ve skutečnosti byla.

Za půl hodiny jsme dorazili do dopadové oblasti a do nosu mě praštila vůně čerstvé smůly. Byla to veliká louka skrytá v dolíku lesů, po okrajích prostranství stály bílé stany a hasičská auta a v prostředku se tměla obrovská hromada tlustých klád vyskládaná do obrovské hranice, která se tyčila dvacet nebo možná třicet metrů vysoko.

Peo zaklonil hlavu, aby dohlédl do vršku. „Kurva,“ ujelo mu. To množství dřeva bylo ohromující.

Když slunce zapadlo a první plameny začaly líně olizovat kůru, lidé kolem ohně vytvořili kruh bílého roucha a masek a začaly mezi nimi kolovat velké hrnce jakéhosi herbálního čaje, jsem se zeptal jednoho staršího druida: „Proč ty masky?“

„Je to tak lepší pro všechny,“ odpověděl neurčitě. „Každé pálení skončí několika těhotenstvími. Takhle jsou to děti nás všech.“

„Co?“ vyprskl jsem. „Mimochodem, co přesně je v tomhle čaji?“ Svět kolem mě začínal pomalu řídnout, linie se kroutily do podivných spirál, oheň náš všechny hrál ve svém náručí jako prastarý otec. „Už to začíná, už to začíná,“ drmolil jsem pro sebe. Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů, páry a skupinky, róby hořely, kůže oranžové probleskovala. „Mám 24 snímků na tomhle svitku,“ pomyslel jsem si. Slova se mi v hlavě převalovala jako líná guma. „Musím je dobře využít.“ Nebyl jsem si jistý, jestli bych ve stavu změněného vědomí dokázal vyměnit film a nechtěl jsem to riskovat.

Nádech, výdech, namířit hledáček na něco, co mým očím vypadá zajímavě, i když jsem si nemohl být jistý, jestli to, co jsem viděl vůbec existovalo. Nádech, výdech.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz