k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

Posledních pár dnů byla jen rozmazaná šmouha

14. 3. 2017 — k47 (♪)

Po­sled­ních pár dnů byla jen roz­ma­zaná šmouha. Vstát v Cen­zuře, pít, tra­ma­dol, hydro, syn­deum, S36, noc, Anit, kluby, hudba, světla, ráno. Pa­ma­tuji si jen mlhavě, jak jsem jednou stál s Anit a jejími ka­ma­rád­kami na nějaké terase, kouřil trávu a mumlal vo­do­pád veršů o konci světa, napůl slam poezie, napůl rap pro po­slední dny.

„Po­kra­čuj skalde,“ říkala Anit pružná jako guma a po­vě­sila se mi kolem krku.

Pak si vy­ba­vuji jen nějaké ná­městí. Jeden večer jsem na­ra­zil na kon­cert v centru města, byl jsem opilý, pár dnů jen s ně­ko­lika ho­di­nami spánku, na vy­so­kých dáv­kách S36, po­tá­cel jsem se městem, na hra­nici ko­lapsu a paniky, pokud byl někdo u kor­mi­dla, byl to někdo jiný, ne já.

Uviděl jsem malý prů­chod na boku u pódia, který vedl blíž k te­pa­jí­címu srdci zvuku a světla. Žádné zá­brany, pro­táhl jsem se dovnitř, ale v tom mě uvi­děla gorila z ochranky, za­vo­lal na mě a valil se blíž, aby mě za­sta­vil.

„What the fuck do you think you're doing? There are no fuc­king barries you cunt,“ za­kři­čel jsem na něj. Díval se na mě s mixem zma­tení a agrese, ne­ro­zu­měl an­g­licky, ale chápal, že to, co říkám, není nic pří­jem­ného. „If you want to stop people going there, put some fuc­king barriers there you cunt.“ Vrčel jsem na něj. „You are piece of shit, aren't you?“ Na­tla­čil jsem se mu přímo do tváře a bu­rá­cel na­dávky a ob­sce­nity, byl jsem v pla­me­nech, tak zuřivý, že jsem se ne­do­ká­zal kon­t­ro­lo­vat, svaly mi těkaly a bublaly jako horká láva, hlavu jsem měl roz­pá­le­nou, čekal jsem na oka­mžik, kdy můžu udeřit. Nemohl jsem za­ú­to­čit přímo, to jsem věděl až příliš dobře, musel jsem počkat, až za­ú­točí on a pak se pustit do při­mě­řené se­be­obrany, která bude všechno jen ne při­mě­řená.

Od­str­čil mě.

„What the fuck you are doing you fuc­king cunt,“ na­tla­čil jsem se zase blízko a na­dá­val mu do tváře.

Zatnul ruku v pěst, a ná­sle­do­val pohyb paže, který byl určen spíš k od­str­čení než ke zra­nění.

To byl signál. Jakoby jsem se za­po­tá­cel, udělal krok dozadu, při­sko­čil k němu, do vzdu­chu, pra­vač­kou jsem mu jednu vrazil shora do nosu, ozvalo se křupnutí chru­pa­vek, mysl se mu na oka­mžik za­tměla. Svalil se za zadek. „You fuc­king use­less cunt.“

Otočil jsem, abych zmizel, ale na scénu se pro­táhl po­li­cista. Ne­vi­děl za­čá­tek ani průběh ope­race, jen její dů­sle­dek. Otře­sený chlap z ochranky dřepěl na zemi, krev mu tekla přes rty a bar­vila mu zuby do ruda. Nad ním mladší je­di­nec, který si držel klouby na pra­vačce.

Byl jsem při­pra­vený od­ci­to­vat pa­ra­graf o při­mě­řené se­be­obraně a jít, ale došlo mi, že jsem zašel příliš daleko, nebyl jsem při­pra­vený, nebyl jsem krytý, zkosil jsem jed­noho chlápka na ve­řej­nosti, za světla, v davu lidí od kte­rých nás dělil jen jeden velký ge­ne­rá­tor na pod­vozku. Dřív jsem udělal mnohem horší věci, nej­horší z nich bylo nej­spíš roz­se­kání těla již mrt­vého hac­kera year_of_the_swine na kusy, ale vždy jsem byl krytý, při­pra­vený, na­prosto jistý, že se nic nemůže posrat, ale na­jed­nou jsem ujel, jedna stu­pidní rána mohla všechno zničit, mohl to být hák, který na naši stopu na­táhne zákon a ten zjistí víc, než by měl vědět. Zjistí, že teď nám v dead dropu leží půl kila S36.

Zpoza ge­ne­rá­toru se vy­klo­nil jeden kluk—vy­záblý, šedá mikina, velice krátké vlasy, pro­padlé tváře. „Já jsem svědek,“ řekl po chvíli, co sle­do­val gorilu z os­t­rahy. „Všechno jsem to viděl, ten maník z ochranky byl jako utr­že­nej ze řetězu. Tenhle,“ ukázal na mě, „se pro­táhl kolem těhle ge­ne­rá­torů,“ za­bou­chal na ple­chové šasi, „nebyla tam žádná ba­ri­éra, tak udělal pár kroků, aby se dostal blíž zboku k pódiu, tenhle maník si ho všim­nul, začal do něj rejt a pak mu jednu z ničeho nic vrazil.“

Po­li­cajt po­lo­žil pár otázek, ale pak se na­de­chl a odmávl nás. „Běžte do háje, oba dva.“ Ne­vý­razná rvačka bez svědků nebyla nic, co by chtěl řešit, zvlášť, když ani jedna strana ne­prahla po for­mál­ním pro­cesu.

Když po­li­cajt zmizel, kluk v mikině se ke mně na­klo­nil. „Dobrá po­dí­vaná,“ mlaskl.

„Díky,“ od­vě­til jsem ne­pří­tomně.

„Beze všeho, no gods, no mas­ters,“ řekl a do dlaně mi vsunul černou vi­zitku.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz