k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou

8. 3. 2017 — k47 (♪)

Z noč­ních můr jsem vy­pla­val jako topící se člověk—škub­nutí a hlu­boký nádech. Zdálo se mi, že pozadu padám do ne­ko­neč­ného moře šumu, který požírá zemi.

Ležel jsem zase na mat­ra­cích v ser­visní zóně baru Cen­zura, za­sek­nutý do hro­mady těl, roz­há­ze­ných a vzá­jemně pro­ple­te­ných jako spa­dané stromy po vichřici. Ale něco ne­se­dělo. Všechno pů­so­bilo jako ob­vykle—horká těla, ka­ta­to­nie, mimo domov, žádná naděje. Jako už tolik týdnů jsem k sobě přišel na zemi baru Cen­zura, který se stal mým druhým do­mo­vem. Tech­nicky vzato mi pa­t­řilo pár pro­cent podílu těchto zdí, ale nebyl jsem si jistý, jakou měly fak­tic­kou hod­notu a jak by to ob­stálo před zá­ko­nem. Těch pár pro­cent mi tu však do­vo­lilo za­kot­vit a pře­čkat nej­horší kus noci, kdy jsem za­čí­nal cítit po­stu­pu­jící paniku a neklid. To mi sta­čilo.

Zvedl jsem se a v tom mi to došlo. Leželo tu víc těl než ob­vykle. Já, Peo, Ruby – to bylo dané—kdy­bych se ne­pro­bu­dil s nimi, začal bych pa­ni­ka­řit, ale sví­jely se tu další dvě—mladý muž a mladá žena, oba krásní je­dinci, čisté tváře plné mládí a ne­vin­nosti, žádné vrásky, žádné jizvy, žádné po­chyby a cy­nis­mus. Jen ne­klidný spánek hučící opi­lostí.

Klu­kovi jsem z kapsy u kalhot vytáhl pe­ně­ženku, vy­lo­vil z ní ob­čanku, mžou­ral na čísla a snažil se v duchu po­čí­tat.

Peo se pro­bu­dil, opatně vstal a pro­táhl si záda, až mu za­křu­pala páteř a spo­ko­jeně vy­de­chl. Hrůza skon­čila, nový den a nové naděje.

Ukázal jsem mu ob­čanku, palec pod datem na­ro­zení. Sou­hlasně kývl, jako kdyby říkal: „Všechno v po­řádku.“

Ruby na­jed­nou vy­sko­čila na nohy. Vy­pa­dala jako kdyby vůbec ne­spala a mísilo se v ní in­somnické ší­len­ství s ne­ko­neč­nou ener­gií. „Čau kluci.“ Stáhla ze sebe ná­těl­ník a šla se ospr­cho­vat vapkou.

„Co to děláte?“ za­huhlal kluk s tváří stále při­le­pe­nou k be­to­nové pod­laze.

„Všichni pů­jdeme do pekla, to je jasný,“ říkala za chůze. „Ale než se to stane, nechci jít do vězení za kažení mlá­deže.“

„Hmm,“ za­hu­čel matně kluk. „Jakto že nejste taky mrtví?“

„Pro­tože tohle,“ Peo z kapsy vy­lo­vil tabletu s pís­me­nem S vy­ra­že­ným do po­vrchu. Palcem ji cvrnkl do vzdu­chu a já ji chytil do zubů jako lo­vecký pes.

Dívka se po­hnula a jen co ote­vřela oči, začala zvra­cet.

„Dobré ráno,“ Pep pro­ce­dil po­ba­veně skrz zuby.

„Co to je?“ Kluk se po­sa­dil na kraj mat­race, rukama si ob­jí­mal kolena, bledý, oči­vidně mu bylo zle.

„To tě pro­bere jako nic na světě. Dej si jednu.“ Podal mu jednu kapsli mezi prsty.

„Je to—ne­bez­pečný?“ lámal ze sebe slova.

„Ne, po­dí­vej se na nás, my na tom žijeme a nic zlého nám to ne­u­dě­lalo.“

„To není dobrý pří­klad.“ Kluk za­krou­til hlavou. Vče­rej­šek byl in­ten­ziv­nější než by nej­spíš čekal. Ruby byla u kor­mi­dla, pro­vá­děla naší pro­vi­zorní pá­t­rací četu la­by­rinty města od ka­ta­strofy ke ka­ta­strofě. Když se po­slední den kon­fe­rence IF začal hrou­tit bez ofi­ci­ální after-party, začala na­há­nět lidi a or­ga­ni­zo­vat svojí vlastní.

„Anit, lásko, kde jsi,“ te­le­fo­no­vala z ochozu a sle­do­vala scho­diště, po kterém první krysy opouš­těly po­tá­pě­jící se loď. „Nutně tě po­tře­buju, tebe a tvoje prsa, aby roz­prou­dila krev v těhle bláznech. Karlák, FEL, jo, vedle metra, deset minut, díky.“ Opřela se o zá­bradlí a po­tu­telně se usmí­vala.

Její plán byl jed­no­du­chý: Použít Anit, která vy­pa­dala jako z pře­balu ně­ja­kého fetiš/gla­mour ma­ga­zínu, jako návnadu na mladé geeky s horkou krví.

Když se Anit uká­zala, začala lovit v davu. „After-party?“ ptala se ná­hod­ných sku­pi­nek. „My jdeme do jed­noho pod­niku v centru, jdete taky?“ Když říkala „my“, rukou do té sku­piny za­hr­nula mě, Pea, ale hlavně Anit v těsné bílé košili s příliš mnoha ro­ze­pnu­tými knof­líky.

„Je to jako lovit ryby gra­ná­tem,“ na­klo­nila se k Peovi a po­ti­chu se chech­tala. Cílem byla sa­mo­zřejmě Cen­zura. Ona, jako spo­lu­vlast­nice, chtěla po­po­str­čit tržby. Po­da­řilo se jí na­lá­kat i onoho kluka a holku, kteří to na­ko­nec za­lo­mili v ser­visní zóně.

„Anit, po­čí­táš s tím, že to budeme muset prodat,“ říkala jí, když jsme se pro­smýkli do Cen­zury, v baru v dolním patře za­kle­pala na pult, řekla si o dvě cai­pi­rinhy a po­kra­čo­vala nahoru.

„S tím nemám pro­blém,“ při­znala se Anit a na­klo­nila se k ní, aby ji po­lí­bila.

Ruby ji za­sta­vila prstem přes rty. „Pra­vi­dlo mo­no­polu číslo dvě: Nikdy ne­dá­vej víc, než musíš. Musíme to dáv­ko­vat velice pomalu, musíme je nechat čekat.“

Všechno se pak nějak zvrhlo. Pa­ma­tuji si až když se začala blížit půlnoc, seděl jsem u stolku v zářící kóji, čelo v dlani a po­hrá­val si s prázd­nou skle­nicí od gimletu. Peo seděl na­pravo, zuřivě s jedním geekem dis­ku­to­val před­nosti vimu a emascu, během dis­kuze byli vždy pět slov od pěstí, Ruby seděla nalevo, vínem krmila Anit, která ji hlavou ležela v klíně, po­tre­feně se hihňaly, oči semknuté v ne­pře­ru­šo­vané linii po­hledů, všechno kolem vřelo jako ve včelím úlu, do kte­rého nějaký zvrá­ce­nec lije roz­ta­vený hliník. Účast­níci kon­fe­rence IF se mísili s ob­vyklou dávkou expatů, ge­ne­ric­kých geeků a kně­žích církve omylů ob­le­če­ných jen v krát­kých čer­ných šort­kách a ná­těl­ní­cích s du­ho­vými ta­lárky, kteří se sta­rali o to, aby tempo nikdy ne­zpo­ma­lilo pod sto ki­lo­me­trů za hodinu, všichni vy­ši­nutí, po­ma­tení, na se­stupné hraně sig­nálu, ale stále naživu. No­nexis­tent Ideals pod­pra­hově hřměly z re­pro­duk­torů me­di­ta­tivní tranz tracku „Ex­tra­va­gance, risk and insa­nity“. Bylo to krásné. Po­slední tanec po­sled­ního dne.

Bílé světlo začalo bublat tmou. Kněží z církve omylů začali při­ná­šet masivní skle­nice, vy­rov­ná­vali je na ně­ko­lik sou­sed­ních stolků do jedné zářící linie, de­sítky a de­sítky vedle sebe, jako pěšáky tera­ko­tové armády, jednu pro kaž­dého pří­cho­zího, na roz­lou­če­nou s každou duší, po­zva­nou i ne­zva­nou. Při­nesli ně­ko­lik lahví Ta­nque­ray ginu a začali je roz­lé­vat do křiš­ťá­lo­vých nádob, po­řád­nou míru, dvě stě mili, možná čtvrt litru do každé, sto pa­de­sát korun ve vel­ko­ob­chod­ních cenách. Otočil jsem se za sebe, na LCD stě­nách zářily hodiny. Blí­žily se dvě a půl minuty do půl­noci.

Vte­ři­nová ru­čička cvakla na šestku, míst­nost za­bleskla. Po­zvedl jsem svojí skle­nici a začal pít. Nikdo si s nikým ne­při­ťukl. Nebyl důvod. Nebyla naděje.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz