k47.cz

twitter RSS

na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou

8. 3. 2017 — k47

Z nočních můr jsem vyplaval jako topící se člověk—škubnutí a hluboký nádech. Zdálo se mi, že pozadu padám do nekonečného moře šumu, který požírá zemi.

Ležel jsem zase na matracích v servisní zóně baru Cenzura, zaseknutý do hromady těl, rozházených a vzájemně propletených jako spadané stromy po vichřici. Ale něco nesedělo. Všechno působilo jako obvykle—horká těla, katatonie, mimo domov, žádná naděje. Jako už tolik týdnů jsem k sobě přišel na zemi baru Cenzura, který se stal mým druhým domovem. Technicky vzato mi patřilo pár procent podílu těchto zdí, ale nebyl jsem si jistý, jakou měly faktickou hodnotu a jak by to obstálo před zákonem. Těch pár procent mi tu však dovolilo zakotvit a přečkat nejhorší kus noci, kdy jsem začínal cítit postupující paniku a neklid. To mi stačilo.

Zvedl jsem se a v tom mi to došlo. Leželo tu víc těl než obvykle. Já, Peo, Ruby – to bylo dané—kdybych se neprobudil s nimi, začal bych panikařit, ale svíjely se tu další dvě—mladý muž a mladá žena, oba krásní jedinci, čisté tváře plné mládí a nevinnosti, žádné vrásky, žádné jizvy, žádné pochyby a cynismus. Jen neklidný spánek hučící opilostí.

Klukovi jsem z kapsy u kalhot vytáhl peněženku, vylovil z ní občanku, mžoural na čísla a snažil se v duchu počítat.

Peo se probudil, opatně vstal a protáhl si záda, až mu zakřupala páteř a spokojeně vydechl. Hrůza skončila, nový den a nové naděje.

Ukázal jsem mu občanku, palec pod datem narození. Souhlasně kývl, jako kdyby říkal: „Všechno v pořádku.“

Ruby najednou vyskočila na nohy. Vypadala jako kdyby vůbec nespala a mísilo se v ní insomnické šílenství s nekonečnou energií. „Čau kluci.“ Stáhla ze sebe nátělník a šla se osprchovat vapkou.

„Co to děláte?“ zahuhlal kluk s tváří stále přilepenou k betonové podlaze.

„Všichni půjdeme do pekla, to je jasný,“ říkala za chůze. „Ale než se to stane, nechci jít do vězení za kažení mládeže.“

„Hmm,“ zahučel matně kluk. „Jakto že nejste taky mrtví?“

„Protože tohle,“ Peo z kapsy vylovil tabletu s písmenem S vyraženým do povrchu. Palcem ji cvrnkl do vzduchu a já ji chytil do zubů jako lovecký pes.

Dívka se pohnula a jen co otevřela oči, začala zvracet.

„Dobré ráno,“ Pep procedil pobaveně skrz zuby.

„Co to je?“ Kluk se posadil na kraj matrace, rukama si objímal kolena, bledý, očividně mu bylo zle.

„To tě probere jako nic na světě. Dej si jednu.“ Podal mu jednu kapsli mezi prsty.

„Je to—nebezpečný?“ lámal ze sebe slova.

„Ne, podívej se na nás, my na tom žijeme a nic zlého nám to neudělalo.“

„To není dobrý příklad.“ Kluk zakroutil hlavou. Včerejšek byl intenzivnější než by nejspíš čekal. Ruby byla u kormidla, prováděla naší provizorní pátrací četu labyrinty města od katastrofy ke katastrofě. Když se poslední den konference IF začal hroutit bez oficiální after-party, začala nahánět lidi a organizovat svojí vlastní.

„Anit, lásko, kde jsi,“ telefonovala z ochozu a sledovala schodiště, po kterém první krysy opouštěly potápějící se loď. „Nutně tě potřebuju, tebe a tvoje prsa, aby rozproudila krev v těhle bláznech. Karlák, FEL, jo, vedle metra, deset minut, díky.“ Opřela se o zábradlí a potutelně se usmívala.

Její plán byl jednoduchý: Použít Anit, která vypadala jako z přebalu nějakého fetiš/glamour magazínu, jako návnadu na mladé geeky s horkou krví.

Když se Anit ukázala, začala lovit v davu. „After-party?“ ptala se náhodných skupinek. „My jdeme do jednoho podniku v centru, jdete taky?“ Když říkala „my“, rukou do té skupiny zahrnula mě, Pea, ale hlavně Anit v těsné bílé košili s příliš mnoha rozepnutými knoflíky.

„Je to jako lovit ryby granátem,“ naklonila se k Peovi a potichu se chechtala. Cílem byla samozřejmě Cenzura. Ona, jako spoluvlastnice, chtěla popostrčit tržby. Podařilo se jí nalákat i onoho kluka a holku, kteří to nakonec zalomili v servisní zóně.

„Anit, počítáš s tím, že to budeme muset prodat,“ říkala jí, když jsme se prosmýkli do Cenzury, v baru v dolním patře zaklepala na pult, řekla si o dvě caipirinhy a pokračovala nahoru.

„S tím nemám problém,“ přiznala se Anit a naklonila se k ní, aby ji políbila.

Ruby ji zastavila prstem přes rty. „Pravidlo monopolu číslo dvě: Nikdy nedávej víc, než musíš. Musíme to dávkovat velice pomalu, musíme je nechat čekat.“

Všechno se pak nějak zvrhlo. Pamatuji si až když se začala blížit půlnoc, seděl jsem u stolku v zářící kóji, čelo v dlani a pohrával si s prázdnou sklenicí od gimletu. Peo seděl napravo, zuřivě s jedním geekem diskutoval přednosti vimu a emascu, během diskuze byli vždy pět slov od pěstí, Ruby seděla nalevo, vínem krmila Anit, která ji hlavou ležela v klíně, potrefeně se hihňaly, oči semknuté v nepřerušované linii pohledů, všechno kolem vřelo jako ve včelím úlu, do kterého nějaký zvrácenec lije roztavený hliník. Účastníci konference IF se mísili s obvyklou dávkou expatů, generických geeků a kněžích církve omylů oblečených jen v krátkých černých šortkách a nátělnících s duhovými talárky, kteří se starali o to, aby tempo nikdy nezpomalilo pod sto kilometrů za hodinu, všichni vyšinutí, pomatení, na sestupné hraně signálu, ale stále naživu. Nonexistent Ideals podprahově hřměly z reproduktorů meditativní tranz tracku „Extravagance, risk and insanity“. Bylo to krásné. Poslední tanec posledního dne.

Bílé světlo začalo bublat tmou. Kněží z církve omylů začali přinášet masivní sklenice, vyrovnávali je na několik sousedních stolků do jedné zářící linie, desítky a desítky vedle sebe, jako pěšáky terakotové armády, jednu pro každého příchozího, na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou. Přinesli několik lahví Tanqueray ginu a začali je rozlévat do křišťálových nádob, pořádnou míru, dvě stě mili, možná čtvrt litru do každé, sto padesát korun ve velkoobchodních cenách. Otočil jsem se za sebe, na LCD stěnách zářily hodiny. Blížily se dvě a půl minuty do půlnoci.

Vteřinová ručička cvakla na šestku, místnost zableskla. Pozvedl jsem svojí sklenici a začal pít. Nikdo si s nikým nepřiťukl. Nebyl důvod. Nebyla naděje.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz