všechno kdysi bublalo v těhle stěnách

Karlovo náměstí, ČVUT, FEL. Prošli jsme skleněnými dveřmi zasazenými do staré zástavby, kolem turniketů a skrz tunely do srdce bloku zástavby starého města.

„Tohle je zvláštní,“ říkala Ruby, když se se zakloněnou hlavou otáčela kolem vlastní osy a dívala se skrz skleněný strop vestibulu. Šlo o moderní střep oceli a skla zasazený mezi staré domy. Tudy vedla cesta do naší staré školy, z níž jsem já a Peo byli vyhození dvakrát a bez poct. „Nostalgický trip,“ prohodila Ruby najednou.

V budově FELu se konala IF—konference příznivců open source a linuxu, byl to sraz masivních geeků, kteří jeli v kolektivním snu o svobodě díky technologii a plavali v technickém moři jako žraloci, sebejistí, motivovaní, hardware a software bylo jejich pískoviště. Připadal jsem si jako doma, jako mezi svými. Tyto chodby, které které se od našich dob jen pramálo změnilo, jsem znal do posledního detailu. Mohl jsem zavřít oči a navigovat se poslepu.

Vyběhli jsme jedny schody, koupili baterii club maté—energetických nápojů, které chutnaly jako vymáchané cigarety, další schody, okukovali jsme u stánků s 3d tiskárnami, servery a pevnosti uživatelů textového editoru vim—archaického kusu softwaru, který byl do dneška nepřekonaný ve svých možnostech a svém stylu, a tvořil kolem sebe zapálenou komunitu, která na něj přísahala a vykřikovala jména Bill Joy a Bram Moolenaar v okamžiku vyvrcholení—další schody, zapluli jsme do velké posluchárny a usadili se na nejvyšším místě na kraji poslední řady lavic a sklopných sedátek.

Držel jsem se při zemi, protože jsem se necítil zrovna nejlépe. Rev mag nás včera poslal do místní výspy beer drinking society—celosvětového kolektivu hédonistů, kteří si libovali ve vzácných a bizarních pivech.

Ruby vypila svojí váhu v pivu. Jednou před půlnocí a pak znovu po půlnoci – všechno od hutných belgických piv, které chutnaly jako všechno na světě, jen ne jako pivo, která do sebe běžně láme populace Republiky, až po raritní lektvary, které vařil řád mnichů v jeskyních blízko německého Marienbergu a ve kterém byli louhovány třísky z Kristova kříže.

Všude kolem se usazovali geekové, většinou muži, téměř žádné zástupkyně něžného pohlaví. Tak to v tomhle oboru chodilo a od doby, co jsme v těhle stěnách studovali, se změnilo jen málo.

„Můžu vás poprosit?“ jeden kluk, který vypadal jako exemplární příslušník třetí generace Vietnamců žijících v Republice, vstal a snažil se protáhnout ven z řady lavic. Vás. Snad nejsem zas tak starý, pomyslel jsem si. Všichni členové téhle volně definované skupiny měli být bratry. Všichni jsme v tom spolu.

Avšak tohle nebyla jen hra mladých. V posluchárně jsem viděl, plešatá kolečka na mnoha hlavách. Kultura geeků nasávala lidi dovnitř, ale nepouštěla je ven. Omámení pokračovalo přes všechny překážky života.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak mě to teprve naplno koplo—všechno vypadalo přesně tak, jak jsem si to pamatoval: Vysoká okna, nahoře na stěnách motory, které posouvaly masivní žaluzie, řady lavic se světlého dřeva, po hmatu jsem poznával ten výřez u kraje řady lavic, do kterého jsem mohl zaklesnout nohu. Všechno jako dřív, čas se musel zastavit.

Tady to začalo. Tady začal můj život. V téhle instituci jsem konečně poznal Pea a pak i Ruby—všichni tři ve stejném ročníku, stejném oboru, se stejným osudem.

Tady vznikl BlackHât, odsud vzešli uprchlíci z Corporal Cortex, tady začal řádit EVENDEEPER, všechno kdysi bublalo v těhle stěnách. Peo se rozhádal s BlackHâtem, Ruby sama odešla a zanechala po sobě legendu.

„Možná bych tu mohla potkat nějaké známé tváře,“ řekla Ruby a vyskočila z místa a převalila se přes zadní barikádu opěradel.

„Myslíš nějaké černé klobouky?“ zeptal se Peo s pochybnostmi. „Ty už nepoznáš. A oni nepoznají tebe.“

„To nevíš, dokud to nezkusíš.“

Já s Peem zůstali na vyprávění bastlíře extraorinaire o jeho hackování Arduina a oživovali se doušky club maté. Zase jsem si připadal jako kdysi—sedět v posluchárně a nedávat pozor. Jak dlouho to bylo? Šest let? Osm? Už jsem si ani nevzpomínal, připadalo mi to jako z jiného života. Jako kdybych to ani nebyl já.

Vylezli jsme ven do bufetu na něco k zakousnutí, co by mohlo uklidnit protestující žaludek.

Ruby se zrovna začala bavit s nějakým šedivým chlápkem. Připomínal profesora z dávných let.

„Slečna Lamaczová?“ zalovil v paměti. V našem ročníku byli tři dívky a Ruby z nich byla nejvýraznější, nebylo těžké si ji zapamatovat—vlasy černé jako dehet a konstantní úšklebek, jako kdyby něco plánovala. Ale po tolika letech?

„Pořád slečna,“ zachechtala se Ruby a žertovně do něj štouchnula loktem, „ale to se může změnit, když zahrajete svoje karty správně.“

Zeptal se, kam ji osud zavál.

„Pracuju v Rev magu.“ Ukázala si na paži. Od včerejška si nesundala pásku Rev magu—černý pruh s šedým revolverem v šedém kruhu.

„Takže jste opustila IT?“

„Z větší části,“ odpověděla, „V Rev magu můžu pít při práci a dokonce je to silně doporučováno. To hrálo velkou roli v rozhodování.“

„Oh,“ udělal profesor a vůbec se nedivil. Všechno mu dávalo perfektní smysl. „O čem píšete teď?“

„O konci světa,“ odpověděla úsečně. „Bude se konat veliká end of the world party, na rozloučenou.“