k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

všechno kdysi bublalo v těhle stěnách

5. 3. 2017 — k47 (♪)

Kar­lovo ná­městí, ČVUT, FEL. Prošli jsme skle­ně­nými dveřmi za­sa­ze­nými do staré zá­stavby, kolem tur­ni­ketů a skrz tunely do srdce bloku zá­stavby starého města.

„Tohle je zvláštní,“ říkala Ruby, když se se za­klo­ně­nou hlavou otá­čela kolem vlastní osy a dívala se skrz skle­něný strop ves­ti­bulu. Šlo o mo­derní střep oceli a skla za­sa­zený mezi staré domy. Tudy vedla cesta do naší staré školy, z níž jsem já a Peo byli vy­ho­zení dva­krát a bez poct. „Nos­tal­gický trip,“ pro­ho­dila Ruby na­jed­nou.

V budově FELu se konala IF—kon­fe­rence pří­z­nivců open source a linuxu, byl to sraz masiv­ních geeků, kteří jeli v ko­lek­tiv­ním snu o svo­bodě díky tech­no­lo­gii a pla­vali v tech­nic­kém moři jako žra­loci, se­be­jistí, mo­ti­vo­vaní, hard­ware a soft­ware bylo jejich pís­ko­viště. Při­pa­dal jsem si jako doma, jako mezi svými. Tyto chodby, které které se od našich dob jen pra­málo změ­nilo, jsem znal do po­sled­ního de­tailu. Mohl jsem zavřít oči a na­vi­go­vat se po­slepu.

Vy­běhli jsme jedny schody, kou­pili ba­te­rii club maté—ener­ge­tic­kých nápojů, které chut­naly jako vy­má­chané ci­ga­rety, další schody, oku­ko­vali jsme u stánků s 3d tis­kár­nami, ser­very a pev­nosti uži­va­telů tex­to­vého edi­toru vim—ar­chaic­kého kusu soft­waru, který byl do dneška ne­pře­ko­naný ve svých mož­nos­tech a svém stylu, a tvořil kolem sebe za­pá­le­nou ko­mu­nitu, která na něj pří­sa­hala a vy­kři­ko­vala jména Bill Joy a Bram Mo­o­le­naar v oka­mžiku vy­vr­cho­lení—další schody, za­pluli jsme do velké po­slu­chárny a usa­dili se na nej­vyš­ším místě na kraji po­slední řady lavic a sklop­ných se­dá­tek.

Držel jsem se při zemi, pro­tože jsem se ne­cí­til zrovna nej­lépe. Rev mag nás včera poslal do místní výspy beer drin­king so­ci­ety—ce­lo­svě­to­vého ko­lek­tivu hé­do­nistů, kteří si li­bo­vali ve vzác­ných a bi­zar­ních pivech.

Ruby vypila svojí váhu v pivu. Jednou před půl­nocí a pak znovu po půl­noci – všechno od hut­ných bel­gic­kých piv, které chut­naly jako všechno na světě, jen ne jako pivo, která do sebe běžně láme po­pu­lace Re­pub­liky, až po ra­ritní lek­tvary, které vařil řád mnichů v jes­ky­ních blízko ně­mec­kého Ma­ri­enbergu a ve kterém byli lou­ho­vány třísky z Kris­tova kříže.

Všude kolem se usa­zo­vali ge­e­kové, vět­ši­nou muži, téměř žádné zá­stup­kyně něž­ného po­hlaví. Tak to v tomhle oboru cho­dilo a od doby, co jsme v těhle stě­nách stu­do­vali, se změ­nilo jen málo.

„Můžu vás po­prosit?“ jeden kluk, který vy­pa­dal jako exem­plární pří­sluš­ník třetí ge­ne­race Viet­namců ži­jí­cích v Re­pub­lice, vstal a snažil se pro­táh­nout ven z řady lavic. Vás. Snad nejsem zas tak starý, po­mys­lel jsem si. Všichni čle­nové téhle volně de­fi­no­vané sku­piny měli být bratry. Všichni jsme v tom spolu.

Avšak tohle nebyla jen hra mla­dých. V po­slu­chárně jsem viděl, plešatá ko­lečka na mnoha hla­vách. Kul­tura geeků na­sá­vala lidi dovnitř, ale ne­pouš­těla je ven. Omá­mení po­kra­čo­valo přes všechny pře­kážky života.

Roz­hlédl jsem se kolem sebe a pak mě to teprve naplno koplo—všechno vy­pa­dalo přesně tak, jak jsem si to pa­ma­to­val: Vysoká okna, nahoře na stě­nách motory, které po­sou­valy masivní ža­lu­zie, řady lavic se svět­lého dřeva, po hmatu jsem po­zná­val ten výřez u kraje řady lavic, do kte­rého jsem mohl za­kles­nout nohu. Všechno jako dřív, čas se musel za­sta­vit.

Tady to začalo. Tady začal můj život. V téhle in­sti­tuci jsem ko­nečně poznal Pea a pak i Ruby—všichni tři ve stej­ném roč­níku, stej­ném oboru, se stej­ným osudem.

Tady vznikl Blac­kHât, odsud vzešli uprchlíci z Cor­po­ral Cortex, tady začal řádit EVEN­DE­E­PER, všechno kdysi bublalo v těhle stě­nách. Peo se roz­há­dal s Blac­kHâ­tem, Ruby sama odešla a za­ne­chala po sobě le­gendu.

„Možná bych tu mohla potkat nějaké známé tváře,“ řekla Ruby a vy­sko­čila z místa a pře­va­lila se přes zadní ba­ri­kádu opě­ra­del.

„Myslíš nějaké černé klo­bouky?“ zeptal se Peo s po­chyb­nostmi. „Ty už ne­po­znáš. A oni ne­po­znají tebe.“

„To nevíš, dokud to ne­zku­síš.“

Já s Peem zů­stali na vy­prá­vění bast­líře ex­tra­o­ri­naire o jeho hac­ko­vání Ar­duina a oži­vo­vali se doušky club maté. Zase jsem si při­pa­dal jako kdysi—sedět v po­slu­chárně a ne­dá­vat pozor. Jak dlouho to bylo? Šest let? Osm? Už jsem si ani ne­vzpo­mí­nal, při­pa­dalo mi to jako z jiného života. Jako kdy­bych to ani nebyl já.

Vy­lezli jsme ven do bufetu na něco k za­kous­nutí, co by mohlo uklid­nit pro­tes­tu­jící ža­lu­dek.

Ruby se zrovna začala bavit s ně­ja­kým še­di­vým chláp­kem. Při­po­mí­nal pro­fe­sora z dáv­ných let.

„Slečna La­ma­c­zová?“ za­lo­vil v paměti. V našem roč­níku byli tři dívky a Ruby z nich byla nej­vý­raz­nější, nebylo těžké si ji za­pa­ma­to­vat—vlasy černé jako dehet a kon­stantní úškle­bek, jako kdyby něco plá­no­vala. Ale po tolika letech?

„Pořád slečna,“ za­chech­tala se Ruby a žer­tovně do něj štouch­nula loktem, „ale to se může změnit, když za­hra­jete svoje karty správně.“

Zeptal se, kam ji osud zavál.

„Pra­cuju v Rev magu.“ Uká­zala si na paži. Od vče­rejška si ne­sun­dala pásku Rev magu—černý pruh s šedým re­vol­ve­rem v šedém kruhu.

„Takže jste opus­tila IT?“

„Z větší části,“ od­po­vě­děla, „V Rev magu můžu pít při práci a do­konce je to silně do­po­ru­čo­váno. To hrálo velkou roli v roz­ho­do­vání.“

„Oh,“ udělal pro­fe­sor a vůbec se ne­di­vil. Všechno mu dávalo per­fektní smysl. „O čem píšete teď?“

„O konci světa,“ od­po­vě­děla úsečně. „Bude se konat veliká end of the world party, na roz­lou­če­nou.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz