k47.cz

twitter RSS

svézt se na vlnách blesků

3. 3. 2017 — k47

Seděli jsme v trupu Bomb Bay Doors baru, pili gin\tonicy a čekali na rvačku. Nic se nedělo. Pravidlo číslo jedna bylo: Nikdy nezačínat. Mohli jsme se svézt na vlnách blesků a když by něco vypuklo, rychle se přidat a skočit mezi lidi s lámacími noži v zubech, ale prvotní impulz musel podle zákona o přiměřené sebeobraně přijít zvenčí.

Ruby se začínala nudit. Vyklopila do sebe orosený G\T a objednala jednu Delilah. Začala potajmu fotit zkroucené tváře ostatních pirátů na lodi, na internetu je proklepla, tvářím se snažila přiřadit jméno a vyhrabat na ně nějakou špínu, která by mohla zažehnout jiskry.

Peo chtěl říct něco lakonického a břitkého, ale nedostal se ani k prvnímu slovu. Začal škrábat několik dlouhých mělkých jizev na levém předloktí. Pár dnů staré linie červeno-černých strupů se drolily a svědily ho.

Podíval jsem se na vlastní ruce—hluboký zářez se celkem rychle zahojí, ale zůstane po něm brázda hrubé kůže, která mizí jen velice pomalu. Peo měl jednu takovou na hrudníku po operaci, kterou prodělal někdy v roce 2007. Linie, která mu zachránila život, slábla, ale stále byla vidět. Kdybych natáhl ruku, mohl bych mu ji nahmatat přes triko. Podíval se na mě a pak na můj drink, pořád skoro plný, a kývnul, jako kdyby popoháněl opozdilce dobíhající spoj do Valhally. Pod spodním rtem měl jizvu ve tvaru písmene Y, vlisovanou do bledé kůže. Napadlo mě, že právě to se mohlo líbit ospalé divě, se kterou se před několika dny začal proplétat, než jsme ho od ní násilím odvlekli. Říká se, že holky mají rády jizvy. Kdyby to byla pravda, mělo by se nám oběma dostávat mnohem větší pozornosti.

Vyklopil jsem do sebe zbytek tající hořkosti a ginu a natáhl se pro další dávku. Docházel čas, bylo třeba zrychlit.

Ruby ztrácela trpělivost a grácii. Vzala černý foťák s širokoúhlým objektivem, napochodovala před jednoho chlápka, od prsou odpálila fotku, lupnutí závěrky nevzbudilo žádnou pozornost, pokračovala v chůzi a vrátila se na svojí vysokou stoličku u baru.

„Tohle je tak nechutně snadný,“ kroutila hlavou. „Čekala jsem odpor. Čekala jsem aspoň něco.“ Sklonila se nad telefon, prohnala portrét rozpoznáváním tváří a vyhledávacími algoritmy a dostala shodu. „Podívejme se na to,“ zvedla pohled.

Idealisté a kyberpukové, kteří uvízli v devadesátých letech, stále považovali internet za druhý svět, který je od hmotné reality oddělen nepropustnou membránou. „Co se stane na jedné straně, tam taky zůstane“, nikdy moc neplatilo a o to méně teď, v dobách těsně před koncem světa. Oba světy byly protkané tunely a spojkami, jeden svět, jedno bojiště. Internet nebyl náš, nepatřil nové generaci, byla to jen nová výspa starých realit.

„Tenhle chlápek je člen kultu,“ zechechtala se. „Je to jeden z Jesus freaků, kteří na Václaváku vlají vlajkami a vyřvávají o královstvím božím. Pojďte, jdeme ho skřípnout.“

„Pověz mi o spasiteli Ježíši Kristu,“ vyzvala ho Ruby, když si před něj sedla.

Zvedl oči z telefonu, podíval se na ní a pak na mě a na Pea. Stáli jsme za ní se založenýma rukama jako ochranka. Nic neodpověděl.

„Já jsem ta holka na kterou čekáš,“ zasmála se a připravila pauzu do které měla zapadnout jeho zmatená odpověď. Ruby si na jeho Facebooku přečetla, že jde na rande a přibližně tušila na koho čeká—éterickou vílu, existující jen ve světě instagramových filtrů—rozhodně nikoho jako Ruby, která připomínala MMA rváčku v černém nátělníku.

Neřekl nic, jen se nejistě mračil.

„Co je v plánu? Nějaká pořádná akce v posteli?“ Ruby se k němu naklonila, zpod jeho košile vylovila řetízek s malým stříbrným krucifixem. „Nevím, co by na to řekl tenhle chlápek, myslím na sex před svatbou. Já vím jak rychle na to jdeš, četla jsem tvůj Facebook.“

Žádná konkrétní odpověď.

„Proboha, s tebou je neuvěřitelná nuda,“ odfrkla si a měla ho chuť praštit.

V Bomb Bay Doors se nic nedělo. Stáhli jsme se do Cenzury a tam jsme bohatě zásobeni martini koktejly čekali na půlnoc.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz