k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

svézt se na vlnách blesků

3. 3. 2017 — k47 (♪)

Seděli jsme v trupu Bomb Bay Doors baru, pili gin\tonicy a čekali na rvačku. Nic se nedělo. Pra­vi­dlo číslo jedna bylo: Nikdy ne­za­čí­nat. Mohli jsme se svézt na vlnách blesků a když by něco vy­puklo, rychle se přidat a skočit mezi lidi s lá­ma­cími noži v zubech, ale pr­votní impulz musel podle zákona o při­mě­řené se­be­obraně přijít zvenčí.

Ruby se za­čí­nala nudit. Vy­klo­pila do sebe oro­sený G\T a ob­jed­nala jednu De­li­lah. Začala po­tajmu fotit zkrou­cené tváře ostat­ních pirátů na lodi, na in­ter­netu je pro­klepla, tvářím se sna­žila při­řa­dit jméno a vy­hra­bat na ně ně­ja­kou špínu, která by mohla za­žeh­nout jiskry.

Peo chtěl říct něco la­ko­nic­kého a břit­kého, ale ne­do­stal se ani k prv­nímu slovu. Začal škrá­bat ně­ko­lik dlou­hých měl­kých jizev na levém před­loktí. Pár dnů staré linie čer­veno-čer­ných strupů se dro­lily a svě­dily ho.

Po­dí­val jsem se na vlastní ruce—hlu­boký zářez se celkem rychle zahojí, ale zů­stane po něm brázda hrubé kůže, která mizí jen velice pomalu. Peo měl jednu ta­ko­vou na hrud­níku po ope­raci, kterou pro­dě­lal někdy v roce 2007. Linie, která mu za­chrá­nila život, slábla, ale stále byla vidět. Kdy­bych natáhl ruku, mohl bych mu ji na­hma­tat přes triko. Po­dí­val se na mě a pak na můj drink, pořád skoro plný, a kývnul, jako kdyby po­po­há­něl opoz­dilce do­bí­ha­jící spoj do Valhally. Pod spod­ním rtem měl jizvu ve tvaru pís­mene Y, vli­so­va­nou do bledé kůže. Na­padlo mě, že právě to se mohlo líbit ospalé divě, se kterou se před ně­ko­lika dny začal pro­plé­tat, než jsme ho od ní ná­si­lím od­vlekli. Říká se, že holky mají rády jizvy. Kdyby to byla pravda, mělo by se nám oběma do­stá­vat mnohem větší po­zor­nosti.

Vy­klo­pil jsem do sebe zbytek tající hoř­kosti a ginu a natáhl se pro další dávku. Do­chá­zel čas, bylo třeba zrych­lit.

Ruby ztrá­cela tr­pě­li­vost a grácii. Vzala černý foťák s ši­ro­ko­úh­lým ob­jek­ti­vem, na­po­cho­do­vala před jed­noho chlápka, od prsou od­pá­lila fotku, lupnutí zá­věrky ne­vzbu­dilo žádnou po­zor­nost, po­kra­čo­vala v chůzi a vrá­tila se na svojí vy­so­kou sto­ličku u baru.

„Tohle je tak ne­chutně snadný,“ krou­tila hlavou. „Čekala jsem odpor. Čekala jsem aspoň něco.“ Sklo­nila se nad te­le­fon, pro­hnala por­trét roz­po­zná­vá­ním tváří a vy­hle­dá­va­cími al­go­ritmy a do­stala shodu. „Po­dí­vejme se na to,“ zvedla pohled.

Ide­a­listé a ky­ber­pu­kové, kteří uvízli v de­va­de­sá­tých letech, stále po­va­žo­vali in­ter­net za druhý svět, který je od hmotné re­a­lity od­dě­len ne­pro­pust­nou mem­brá­nou. „Co se stane na jedné straně, tam taky zů­stane“, nikdy moc ne­pla­tilo a o to méně teď, v dobách těsně před koncem světa. Oba světy byly protkané tunely a spoj­kami, jeden svět, jedno bo­jiště. In­ter­net nebyl náš, ne­pa­t­řil nové ge­ne­raci, byla to jen nová výspa sta­rých realit.

„Tenhle chlá­pek je člen kultu,“ ze­chech­tala se. „Je to jeden z Jesus freaků, kteří na Vác­la­váku vlají vlaj­kami a vy­řvá­vají o krá­lov­stvím božím. Pojďte, jdeme ho skříp­nout.“

„Pověz mi o spa­si­teli Ježíši Kristu,“ vy­zvala ho Ruby, když si před něj sedla.

Zvedl oči z te­le­fonu, po­dí­val se na ní a pak na mě a na Pea. Stáli jsme za ní se za­lo­že­nýma rukama jako ochranka. Nic ne­od­po­vě­děl.

„Já jsem ta holka na kterou čekáš,“ za­smála se a při­pra­vila pauzu do které měla za­pad­nout jeho zma­tená od­po­věď. Ruby si na jeho Fa­ce­booku pře­četla, že jde na rande a při­bližně tušila na koho čeká—éte­ric­kou vílu, exis­tu­jící jen ve světě in­stagra­mo­vých filtrů—roz­hodně nikoho jako Ruby, která při­po­mí­nala MMA rváčku v černém ná­těl­níku.

Neřekl nic, jen se ne­jistě mračil.

„Co je v plánu? Nějaká po­řádná akce v po­steli?“ Ruby se k němu na­klo­nila, zpod jeho košile vy­lo­vila ře­tí­zek s malým stří­br­ným kru­ci­fi­xem. „Nevím, co by na to řekl tenhle chlá­pek, myslím na sex před svat­bou. Já vím jak rychle na to jdeš, četla jsem tvůj Fa­ce­book.“

Žádná kon­krétní od­po­věď.

„Pro­boha, s tebou je ne­u­vě­ři­telná nuda,“ odfrkla si a měla ho chuť praš­tit.

V Bomb Bay Doors se nic nedělo. Stáhli jsme se do Cen­zury a tam jsme bohatě zá­so­beni mar­tini koktejly čekali na půlnoc.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz