k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

pud sebezáchovy v úsporném režimu

26. 2. 2017 — k47 (♪)

„Dů­le­žitá otázka, kluci,“ řekla Ruby s náhlou na­lé­ha­vostí, když jsme se mihli pod koněm a hnali se dolů Vác­la­vá­kem, v rukách ple­chovky piva z ve­čerky, na­žha­vení, na­ostření, při­pra­vení vtrh­nout do LMB a ohluch­nout. „Kdy­byste mě ne­znali a já bych vám řekla, že jsme lesba, věřili byste tomu.“

„Na sto pro­cent,“ od­po­vě­děl ji Peo s pusou plnou pěny. „Myslím si to i tak.“

„Dobře,“ Ruby se spo­ko­jeně napila. Ná­měs­tím lom­co­val vichr a metal nám štěrk do tváří.

„Proč?“

„Ta holka v klubu X.,“ Ruby uká­zala směrem, kde tušila ty kli­katé ka­ta­komby, „začala jsem ji tlačit tyhle lži a byla jsem velice,“ prsty na­črtla vzdušné uvo­zovky, „se­xu­álně aser­tivní.“

„Proč?“

„Proč ne?“ A tím to skon­čilo jako ti­síc­krát před­tím. Začala dělat hro­zivé věci ze špatně pro­myš­le­ných důvodů, bez plánu po­stupu a bez ohledu na možné ná­sledky, jen aby se za­ba­vila na tři čtvrtě hodiny.

Vra­zili jsme do LMB, horní patro, fronta k šatnám se táhla po scho­dech skoro až ke vchodu, je třeba jít na­lehko, akce se může rozjet a kotel lid­ských těl pro­stor roz­pálí do tep­loty hor­kého potu, měl jsem na sobě jen černé triko a foťák, te­to­vání na bledé kůži zářila víc než ob­vykle, Peo taky těsný černý V-neck, Ruby černý wi­fe­be­a­ter, temné vlasy svá­zané drátem, otočka na baru, jeden gin\tonic do každé ruky, pro­bo­jo­vat se do přední řady, první akt už hrál, Aby Wolf, elek­tro­nika a pop, za­padli jsme do prv­ního valu přímo před kru­hové pódium kolem kte­rého se celý podnik ob­tá­čel, po­slu­chači na place a vysoko lé­ta­jící zvrhlíci na ocho­zech, ale jen dole a vpředu to mělo nějaký smysl, být tam, tady a teď, co nej­blíže epi­cen­tru, co nej­blíže re­pro­duk­to­rům a per­for­me­rům, tak nahlas až z toho začnou bolet zuby, když něco dělat, tak to dělat po­řádně, vy­hle­dat srdce ší­len­ství a sjet vlny elek­tric­kých výbojů.

Peo srkal svůj G\T a po­ba­veně sle­do­val celou show, světlo, hudbu, Aby Wolf. Bylo to už pár týdnů, co jsem byl na kon­certě pro kon­cert sa­motný. Vět­ši­nou jsme se tam táhli za cha­o­sem, na val­níku Rev magu, který pro­ta­ho­val své žol­dáky na nej­růz­nější akce a doufal, že se stane něco šo­ku­jí­cího. Skoro nikdy se ne­stalo nic, i když jsme bodali do vosího hnízda ze všech sil, pud se­bezá­chovy v úspor­ném režimu.

První akt to za­lo­mil a do kulaté arény vsko­čil As­t­ro­nau­ta­lis, světlé vlasy na­krátko ostří­hané, štíhlý a plný ener­gie. Začal na vysoké vlně, 1515 Wa­shing­ton. V krát­kém sledu ná­sle­do­valy The Case of Wil­liam Smith, In the Tall GrassCon­trails. Všechno fun­go­valo jak mělo, ale nějak mě to ne­za­pa­lo­valo, ne­do­stá­val jsem ty zá­vratné stavy extáze, vy­tr­žení z vlast­ního těla, nikdy jsem si ne­pře­stal uvě­do­mo­vat sebe, že stojím v davu jako po­slu­chač al­ter­na­tiv­ního hip hopu.

Štouchl jsem loktem do Ruby a hlavou ukázal ven.

Ruby ne­re­a­go­vala. Po­tře­bo­vala trochu zved­nout, pus­tila se ni­ko­ti­nové žvý­kačky, která ob­sa­hem che­mic­kého sti­mu­lantu od­po­ví­dala dva­ceti ci­ga­re­tám. Za­kousla se a ni­ko­tin ji začal pálit horní patro. Po­ku­sila se najít útěchu v le­do­vém G\T, marně. Začala se dusit a zlo­mila se v pase. Pře­krásná dívka, která se na­su­nula vedle, se na ní zhro­zeně po­dí­vala. Ruby vy­le­těla na nohy. „Jsem v po­řádku.“ Sply­nula s ohněm za jedno a niq si začal pro­pra­co­vá­vat cestu krev­ním ře­čiš­těm. Na­bídla oheň kolem, jednu jsem si vzal jednu jsem si vzal a vy­de­cho­val pla­meny.

Pak začaly me­lo­dické tóny The River, the Woods pod kte­rými bublalo ur­gentní napětí. To byla před­zvěst zlomu, první ozvěny ex­ploze.

Me, I follow roads com­pul­si­vely till sirens call me off Then I wander, eyes closed, following song

Pak Astro pře­řa­dil na vyšší ob­rátky. „Konec po­ma­lých pís­ni­ček. Odteď ne­bu­dete mít čas si od­dech­nout. Kdo byl na mi­nu­lých vy­stou­pe­ních ví, co přijde. Tři pra­vi­dla: Všichni budou zpívat, kdo nezná slova, ať si je vy­myslí. Všichni budou tan­co­vat, kdo neumí, pře­kva­pení, všichni tan­cu­jeme hrozně. A ještě don't be dicks.“

Začal vy­prá­vět, že psal o konci světa a bez­moci, kterou cítíme když s tím někdy ne­mů­žeme nic udělat. Ur­gentní pod­kres se roz­trhl pod jeho slovy. „Donald Trump je teď pre­zi­den­tem USA a to zna­mená, že konec světa může přijít každou chvíli. When you see the bombs start fal­ling, the first thing you gonna think is 'shit, I should have danced on that As­t­ro­nau­ta­lis con­cert'

To byl bod zlomu, ta per­spek­tiva všechno změ­nila, byli jsme v tom spolu, tady a teď, v tenhle jeden večer ne­zá­le­želo na ničem jiném, dance, be crazy, kup si lístek, na­sedni, nech se unášet. Eu­fo­rie byla hma­ta­telná.

Vrhl se do davu, aby nás roz­po­hy­bo­val pro­střed­nic­tvím Guard The Flame, od té doby byli všichni více ve vzdu­chu něž na nohách. Začal Kurt Kobain, SIKE!, Run­ning away from God, každá další na vyšší ob­rátky než ta před­chozí, s vyšší in­ten­zi­tou, nebyl to kon­cert, šlo o výheň zpo­ce­ných těl na­la­dě­ných na stej­nou vlnu, une­se­ných cha­o­sem a ší­len­stvím. Ne­u­vě­do­mo­val jsem si sám sebe, byl jsem kapkou v roz­bou­ře­ném moři, spo­ko­jený, smí­řený, po­slední tanec před apo­ka­ly­p­sou. Kdy jindy než teď?

A pak se všechno na jeden nádech od­ml­čelo a přišel první encore Di­mi­tri Men­de­leevAttila Ambrus. A pak druhý pří­da­vek—fre­estyle. Astro při­znal lásku k Re­pub­lice, která ho při­ví­tala vře­leji než jeho do­mo­vina. Byl jedním z nás. Možná jsme stáli na čáře zlomu, možná ne. Pra­málo na tom zá­le­želo, vy­pla­vení na hla­dinu lidí, eu­fo­rické mra­ven­čení ve sva­lech, vy­dechli jsme a za­pluli k ob­lé­ha­ným barům.

Tolik op­ti­mismu a pocitu jed­noty a naděje a emoč­ního uspo­ko­jení jako jsem ne­cí­til už dlouho. V po­rov­nání se sa­mo­li­bou exhi­bicí poetů, ze které jsme museli utéct, která si li­bo­vala a osla­vo­vala vlastní chyt­rost a dů­my­sl­nost, šlo o mnohem pri­mi­tiv­nější akt—tanec pod pa­da­jí­cími bom­bami, ale při­nesl pocit, že jsme v tom spolu až do konce, ať přijde kdy a v jaké formě chce.

Peo od­lo­žil prázd­nou skle­nici, horké oči a horký dech a řekl: „What a rush! What. A. Rush.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz