k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

podívej se na tu sebranku

24. 2. 2017 — k47 (♪)

Poprvé za tři týdny jsme pře­sko­čili drink na oslavu konce světa. Ne že by nebylo proč, ale za­po­mněli jsme. Nebyl čas, vůle nebo mozková ka­pa­cita.

Peo, stále zpo­cený a s hor­kýma očima, se lokty opíral o bar v LMB. Hltal pivo, aby zchla­dil roz­pá­lené tělo, eu­fo­rie jím divoce pul­zo­vala, při­znal se, že poprvé za ně­ko­lik měsíců se ko­nečně cítil dobře, spo­ko­jený a na vysoké vlně. Na­po­sledy se jen vzdá­leně při­blí­žil, když se dával do řeči s jeho ospa­lou divou. Byl jako vy­hlo­daná sko­řápka en­dor­finu. Ne­zů­stá­valo v něm nic jiného. Hudba a dav, který byl mi­nu­lou hodinu a půl víc ve vzdu­chu než na nohách, z něj všechno ostatní vy­mlá­tili, na nic ne­zbylo místo.

Právě skon­čil kon­cert As­t­ro­nau­ta­lise a zase nám vehnal di­vo­kou krev do žil. Když ne teď, tak kdy jindy?

A den za­čí­nal tak mi­zerně. Pro­bu­dil jsem se s hro­zi­vou bo­lestí hlavy. Šlo o změnu oproti ob­vyk­lým bo­les­tem zad, které pálily jako roz­žha­vený kov, ale nikoli pří­jem­nou. Ote­vřel jsem oči a hned jsem si při­pa­dal jako uschlé pod­zimní listí—vítr by mě rozfou­kal na prach.

„Víš co po­tře­bu­ješ?“ na­vá­děla Ruby.

Za­sté­nal jsem bo­lestí na zna­mení, ať po­kra­čuje. Byli jsme zrovna zcela bez Tra­ma­dolu. Sta­čilo by pár stovek mg a byl bych na nohách, při­pra­ven k akci, aspoň do­časně.

„Železo,“ Ruby zvedla obočí. „Jedna nebo dvě tuny dřepů a mrtvol tě pro­bere jako nic. "A ještě jako tvoje lé­kár­nice ti pře­de­pi­suji akutní aneste­ti­kum.“ Vy­klok­tal jsem si ginem a bolest se na chvíli dala zvlá­dat.

Za­jedli jsme na vra­ko­viště, na dlouhé osy na­va­řily pár de­sí­tek kilo šrotu a začali zvedat. Tři­krát jsem se po­z­vra­cel, ale bolest hlavy ustou­pila. Bylo to jako vy­tlou­kání klínu klínem, jednu hrůzu vy­těs­nit jinou, tělo se v panice může za­cho­vat pře­kva­pivě a za­po­me­nout na stará muka.

„Co teď?“ ptal se Peo, když jsme seděli ve tram­vaji, smr­děli potem a od­há­něli ostatní ces­tu­jící.

Ruby se­hnutá nad te­le­fo­nem pro­ho­dila: „Dneska večer se koná nějaké po­e­tická ex­tra­va­gance v X. Mohla by to být sranda.“

„Proč ne?“ řekl jsem a na patách stmí­vání jsme vy­ra­zili městem.

Do X jsme na­klusali jako ko­mando: Všichni tři v še­di­vých mi­ki­nách s kapucí a bez zna­čení na zna­mení so­li­da­rity s nej­niž­šími škra­loupy spo­leč­nosti. Cítil jsem, že ve světě bez naděje se počítá i malé gesto na zna­mení, že jsme v tom všichni spolu, že jed­nota nás dělá sil­nými.

Roz­hlédl jsem se po la­by­rintu X. Me­cha­nické sochy a struk­tury pro­růs­taly cih­lo­vými stě­nami jako zvrá­cená tech­no­lo­gická ra­ko­vina. Kdyby H.R. Giger měl pří­jemný sen, zdálo by se mu o klubu X. Koupil jsem tři He­i­ne­keny a přidal se k Ruby a Peovi, kteří se sunuli sálem v ka­ta­kom­bách s ši­ro­kými kle­nu­tými stropy. Vpředu malá aréna pro umělce zalitá fi­a­lo­vým svět­lem, hala bez židlí, pár lidí po­se­dá­valo u stěn.

„Poezie na sto­jáka,“ pro­ho­dil Peo, když mu v ruce při­stála stu­dená lahev. „To je no­vinka.“

Míst­nost začala houst­nout lidmi. Hnědá saka, zá­platy na loktech při­dá­valy krédo stejně jako ne­funkční šály, ar­chaické vousy a ne­mo­derní brýle. Velká část umělců a jejich sym­pa­ti­zantů tvo­řila ana­chro­nis­tický mišmaš, soutěž ve sty­lis­tic­kém zbro­jení a zá­ro­veň forma mar­ke­tingu. Po­slu­chači museli vědět, že jim v krvi koluje umění a ne­mohli ani na vte­řinu po­chy­bo­vat. Byla to uza­vřená sku­pina, která vzá­jemně umoc­ňo­vala své pre­fe­rence a hod­noty.

„Po­dí­vej se na tu se­branku,“ po­chech­tá­vala se Ruby a čis­tila si krátké nehty ko­vo­vou destič­kou ve­li­kosti kre­ditní karty s jedou stra­nou na­ostře­nou jako břitva. „Nakřáp­neme pár lebek a zmi­zíme, ne­vi­dím tu žádné bez­peč­ností kamery.“

Ale sluš­nost pře­vládla, za­klesli jsme se mezi hips­tery a po­slou­chali. Ruby zů­stala úplně vzadu, opí­rala se o bi­o­me­cha­nický barový pult, stáhla ze sebe hrubou šeď, od­ha­lila pro­vazy svalů a začala se bavit s ně­ja­kou dívkou, která se zrovna pře­klo­pila přes hranu dva­ceti let. Poz­ději, když se mi za­čí­nala krev vařit v žilách, jsem ji za­hlédl v pe­ri­fer­ním vidění, jak si po­dá­valy ci­ga­retu a lámaly do sebe jedno pivo za druhým.

S Peem jsme se pro­drali do­předu, těsně za vlnu po­slu­chačů, kteří seděli na pod­laze a vy­tvo­řili půl­kruh před prvním per­for­me­rem. Než jsme museli vy­pad­nout přišlo jich ještě ně­ko­lik, všichni fa­lešní hip ji­dášové ob­le­čení do tvídu, slili se do jedné po­ly­morfní figury bez tváře, ne­do­ká­zal jsem roz­po­znat jed­noho od dru­hého, sply­nuli do he­ka­ton­che­ira—pa­de­sát hlav a každá stejná. Pásmem se linuly dvě vý­razné te­ma­tické linie: pr­vo­plá­nové snahy šo­ko­vat za každou cenu a slepé od­mí­tání ja­kých­koli ná­znaků au­to­rity, které hra­ni­čilo s pa­ra­no­iou. Ze všech pre­zen­to­va­ných děl bylo jasně cítit, že všechno je v hajzlu a konec ja na dosah. Ne­na­bí­zeli žádnou al­ter­na­tivu, žádnou naději, žádný plán nebo řešení, za­bředli v bahně a tím to pro ně kon­čilo, ka­pi­tu­lace, konec všeho. Tvr­dili, že všechno je v hajzlu, osla­vo­vali bez­na­děj a ne­za­jí­mala je bu­douc­nost. Ale šlo jen o pózu, sami si při­pa­dali tak chytří a mazaní.

„Tohle je strašný,“ na­klo­nil se ke mně Peo, obočí zkrou­cená do gri­masy pochyb. Špič­kou boty vrazil do lahve od­lo­žené na pod­laze, spadla a začala rach­tat v po­e­tické pauze. Pár hlav se po­hnulo.

Udělal jsem pár fotek. Sce­ne­rie bás­níka ob­klo­pe­ného těsným kruhem po­slu­chačů měla své kouzlo, oproš­těná od slov vy­pa­dala za­jí­mavě.

Ale pak začali s dalším kolem—začali znovu vy­chva­lo­vat pocit bez­moci, sa­mo­libě ve­le­bit vlastní chyt­rost a ma­za­nost, osla­vo­vat bez­na­děj a ne­mož­nost pro­gresu.

Peo se ke mně na­klo­nil, za­šep­tal slova z The Pho­enix: „Hey young blood, doesn't it feel like our time is run­ning out?“ a zmi­zeli jsme.

Celá za es­tráda mi za­ne­chala pachuť v ústech.

V metru na cestě do centra byla Ruby se­hnutá nad te­le­fo­nem, palcem skro­lo­vala po dis­pleji. Zvedla hlavu a pro­hlá­sila: „As­t­ro­nau­ta­lis.“

To byl náš další plán.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz