podívej se na tu sebranku

Poprvé za tři týdny jsme přeskočili drink na oslavu konce světa. Ne že by nebylo proč, ale zapomněli jsme. Nebyl čas, vůle nebo mozková kapacita.

Peo, stále zpocený a s horkýma očima, se lokty opíral o bar v LMB. Hltal pivo, aby zchladil rozpálené tělo, euforie jím divoce pulzovala, přiznal se, že poprvé za několik měsíců se konečně cítil dobře, spokojený a na vysoké vlně. Naposledy se jen vzdáleně přiblížil, když se dával do řeči s jeho ospalou divou. Byl jako vyhlodaná skořápka endorfinu. Nezůstávalo v něm nic jiného. Hudba a dav, který byl minulou hodinu a půl víc ve vzduchu než na nohách, z něj všechno ostatní vymlátili, na nic nezbylo místo.

Právě skončil koncert Astronautalise a zase nám vehnal divokou krev do žil. Když ne teď, tak kdy jindy?

A den začínal tak mizerně. Probudil jsem se s hrozivou bolestí hlavy. Šlo o změnu oproti obvyklým bolestem zad, které pálily jako rozžhavený kov, ale nikoli příjemnou. Otevřel jsem oči a hned jsem si připadal jako uschlé podzimní listí—vítr by mě rozfoukal na prach.

„Víš co potřebuješ?“ naváděla Ruby.

Zasténal jsem bolestí na znamení, ať pokračuje. Byli jsme zrovna zcela bez Tramadolu. Stačilo by pár stovek mg a byl bych na nohách, připraven k akci, aspoň dočasně.

„Železo,“ Ruby zvedla obočí. „Jedna nebo dvě tuny dřepů a mrtvol tě probere jako nic. "A ještě jako tvoje lékárnice ti předepisuji akutní anestetikum.“ Vykloktal jsem si ginem a bolest se na chvíli dala zvládat.

Zajedli jsme na vrakoviště, na dlouhé osy navařily pár desítek kilo šrotu a začali zvedat. Třikrát jsem se pozvracel, ale bolest hlavy ustoupila. Bylo to jako vytloukání klínu klínem, jednu hrůzu vytěsnit jinou, tělo se v panice může zachovat překvapivě a zapomenout na stará muka.

„Co teď?“ ptal se Peo, když jsme seděli ve tramvaji, smrděli potem a odháněli ostatní cestující.

Ruby sehnutá nad telefonem prohodila: „Dneska večer se koná nějaké poetická extravagance v X. Mohla by to být sranda.“

„Proč ne?“ řekl jsem a na patách stmívání jsme vyrazili městem.

Do X jsme naklusali jako komando: Všichni tři v šedivých mikinách s kapucí a bez značení na znamení solidarity s nejnižšími škraloupy společnosti. Cítil jsem, že ve světě bez naděje se počítá i malé gesto na znamení, že jsme v tom všichni spolu, že jednota nás dělá silnými.

Rozhlédl jsem se po labyrintu X. Mechanické sochy a struktury prorůstaly cihlovými stěnami jako zvrácená technologická rakovina. Kdyby H.R. Giger měl příjemný sen, zdálo by se mu o klubu X. Koupil jsem tři Heinekeny a přidal se k Ruby a Peovi, kteří se sunuli sálem v katakombách s širokými klenutými stropy. Vpředu malá aréna pro umělce zalitá fialovým světlem, hala bez židlí, pár lidí posedávalo u stěn.

„Poezie na stojáka,“ prohodil Peo, když mu v ruce přistála studená lahev. „To je novinka.“

Místnost začala houstnout lidmi. Hnědá saka, záplaty na loktech přidávaly krédo stejně jako nefunkční šály, archaické vousy a nemoderní brýle. Velká část umělců a jejich sympatizantů tvořila anachronistický mišmaš, soutěž ve stylistickém zbrojení a zároveň forma marketingu. Posluchači museli vědět, že jim v krvi koluje umění a nemohli ani na vteřinu pochybovat. Byla to uzavřená skupina, která vzájemně umocňovala své preference a hodnoty.

„Podívej se na tu sebranku,“ pochechtávala se Ruby a čistila si krátké nehty kovovou destičkou velikosti kreditní karty s jedou stranou naostřenou jako břitva. „Nakřápneme pár lebek a zmizíme, nevidím tu žádné bezpečností kamery.“

Ale slušnost převládla, zaklesli jsme se mezi hipstery a poslouchali. Ruby zůstala úplně vzadu, opírala se o biomechanický barový pult, stáhla ze sebe hrubou šeď, odhalila provazy svalů a začala se bavit s nějakou dívkou, která se zrovna překlopila přes hranu dvaceti let. Později, když se mi začínala krev vařit v žilách, jsem ji zahlédl v periferním vidění, jak si podávaly cigaretu a lámaly do sebe jedno pivo za druhým.

S Peem jsme se prodrali dopředu, těsně za vlnu posluchačů, kteří seděli na podlaze a vytvořili půlkruh před prvním performerem. Než jsme museli vypadnout přišlo jich ještě několik, všichni falešní hip jidášové oblečení do tvídu, slili se do jedné polymorfní figury bez tváře, nedokázal jsem rozpoznat jednoho od druhého, splynuli do hekatoncheira—padesát hlav a každá stejná. Pásmem se linuly dvě výrazné tematické linie: prvoplánové snahy šokovat za každou cenu a slepé odmítání jakýchkoli náznaků autority, které hraničilo s paranoiou. Ze všech prezentovaných děl bylo jasně cítit, že všechno je v hajzlu a konec ja na dosah. Nenabízeli žádnou alternativu, žádnou naději, žádný plán nebo řešení, zabředli v bahně a tím to pro ně končilo, kapitulace, konec všeho. Tvrdili, že všechno je v hajzlu, oslavovali beznaděj a nezajímala je budoucnost. Ale šlo jen o pózu, sami si připadali tak chytří a mazaní.

„Tohle je strašný,“ naklonil se ke mně Peo, obočí zkroucená do grimasy pochyb. Špičkou boty vrazil do lahve odložené na podlaze, spadla a začala rachtat v poetické pauze. Pár hlav se pohnulo.

Udělal jsem pár fotek. Scenerie básníka obklopeného těsným kruhem posluchačů měla své kouzlo, oproštěná od slov vypadala zajímavě.

Ale pak začali s dalším kolem—začali znovu vychvalovat pocit bezmoci, samolibě velebit vlastní chytrost a mazanost, oslavovat beznaděj a nemožnost progresu.

Peo se ke mně naklonil, zašeptal slova z The Phoenix: „Hey young blood, doesn't it feel like our time is running out?“ a zmizeli jsme.

Celá za estráda mi zanechala pachuť v ústech.

V metru na cestě do centra byla Ruby sehnutá nad telefonem, palcem skrolovala po displeji. Zvedla hlavu a prohlásila: „Astronautalis.“

To byl náš další plán.