k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

probodal mu krční tepny

22. 2. 2017 — k47 (♪)

Včera se nic ne­stalo. Kněz z Církve Omylů se vy­pa­řil a nikdo z jejich re­ce­sis­tické sku­piny nebyl k na­le­zení. Vět­šinu dne jsme strá­vili za­lezlí v Cen­zuře, kde se občas svatí otcové a řádové sestry schá­zeli, ale ten den se nikdo ne­u­ká­zal, jen ob­vyklé kádry hips­terů a high-tech geeků přes den a ti samí lidé v ob­zvláště na­brou­šené náladě přes noc. Mihla se tam sku­pinka pro­fe­sorů a při­pa­dalo mi, že ně­které z nich po­zná­vám ze svých let na ČVUTu, ale nebyl jsem si tím jistý, mohlo jít jen o přelud una­vené mysli. Když jsme nebyli v Cen­zuře, pře­bí­hali jsme na­rychlo do Kladiv na něco k snědku a zase se rychle vra­celi do zá­ří­cích stěn Cen­zury na silné dávky syn­te­tic­kého kafe.

Před půl­nocí jsme zapili ka­ta­strofu tuplá­kem piva, které bylo ze­sí­lené čistou vodkou. Proč ne? V té době nám to při­pa­dalo jako dobrý nápad. O něco poz­ději Peo něco hučel do smečky expatů, chrlil gejzír bláz­ni­vých ne­sou­vis­lých lží, za­čí­nal divoké anekdoty bez toho, aby tušil jak skončí a doufal, že ne­ztratí slovní hyb­nost a ne­vy­schne pramen spon­tán­ních fab­ri­kací. Šlo mu o roz­ruch a doufal, že začnou zpívat pěsti.

Já se s Ruby drželi v pozadí—srkali jsme gimlety z ele­gant­ních skle­nic v jedné ruce a za­pí­jeli to na­sta­vo­va­ným pivem z druhé. Ne­vě­řil jsem si s kon­fron­tací, při­pa­dalo mi, že jakmile by na mě někdo z nich pro­mlu­vil, ote­vřel by se mi v kapse nůž a pro­bo­dal mu krční tepny.

„Ne­při­pa­dáš si starý? Na tohle a všechno ostatní?“ ze­ptala se Ruby, když do sebe vy­klo­pila po­slední kapky z tupláku.

Ne­od­po­vě­děl jsem a pro­bu­dil jsem se někdy v blíz­kosti po­ledne na mat­raci mezi mopy v ob­lasti Cen­zury, která byla vy­hra­zena jen pro za­měst­nance. Ruby ležela na zádech na tvrdé pod­laze a cukala s sebou jako pes s noč­ními můrami.

Další pomalý den, kdy se nic nedělo. Ruby se sna­žila do­vo­lat Anit, ale ta to ne­brala, shá­něla uprch­líky z Cor­po­ral Cortex, ale všichni byli mimo re­pub­liku, žádný z kon­taktů v církvi omylů ne­chtěl mluvit a tvrdil, že o žádné akci ztra­ce­ných hochů nic neví.

„To jsou jenom sračky,“ Ruby praš­tila te­le­fo­nem. „Všichni v tom jedou.“ V té době jsme seděli v Kla­di­vech a lá­do­vali se tká­němi mrtvých zvířat.

„Jak dlouho jsme v Cen­zurě?“ zeptal se Peo.

„Nevím, pár dnů,“ Ruby s ne­zá­jmem po­ho­dila rameny. Ne­zá­le­želo na tom.

„Měli bychom změnit pro­středí.“

„Proč ne,“ od­po­vě­děla a už jsme po vlhké dlažbě klusali do RX na no­i­se­rockový kon­cert sku­piny jejíž jméno jsem si ne­za­pa­ma­to­val. V horním baru jsme si dali něco na pro­ma­zání motorů a já se na­tla­čil co nej­blíž zá­bradlí ochozů a na­klá­něl se nad pro­pastí prv­ního parta. Peo se pro­se­kal davem se skle­nicí Sin­ga­pore Slingu a opřel se o ba­ri­éru vedle mě. V zábles­cích světla, které vy­bucho­valy s hudbou jsem sle­do­val lidi dole v pro­pasti. A pak jsem ji uviděl. Strčil jsem do Pea, ukázal dolů a za­kři­čel mu do ucha: „Není to ta tvoje ospalá diva?“

Sku­tečně tam stála, dole v první řadě těsně před pódiem na pravé straně. Aspoň mi to tak tedy při­pa­dalo.

Peo ve vte­řině do­sr­kal svůj SS, seběhl dolů, ale ne­na­šel ji. Zmi­zela. Vrátil se zpátky na ochozy, schlíplý a zkrou­cený jako staré dřevo.

„No nic. Aspoň si můžeme připít na konec světa.“

„Ještě zda­leka není půlnoc.“

„To nevadí,“ řekl a s Ruby se začali sunout k baru v horním patře.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz