k47.cz

twitter RSS

probodal mu krční tepny

22. 2. 2017 — k47

Včera se nic nestalo. Kněz z Církve Omylů se vypařil a nikdo z jejich recesistické skupiny nebyl k nalezení. Většinu dne jsme strávili zalezlí v Cenzuře, kde se občas svatí otcové a řádové sestry scházeli, ale ten den se nikdo neukázal, jen obvyklé kádry hipsterů a high-tech geeků přes den a ti samí lidé v obzvláště nabroušené náladě přes noc. Mihla se tam skupinka profesorů a připadalo mi, že některé z nich poznávám ze svých let na ČVUTu, ale nebyl jsem si tím jistý, mohlo jít jen o přelud unavené mysli. Když jsme nebyli v Cenzuře, přebíhali jsme narychlo do Kladiv na něco k snědku a zase se rychle vraceli do zářících stěn Cenzury na silné dávky syntetického kafe.

Před půlnocí jsme zapili katastrofu tuplákem piva, které bylo zesílené čistou vodkou. Proč ne? V té době nám to připadalo jako dobrý nápad. O něco později Peo něco hučel do smečky expatů, chrlil gejzír bláznivých nesouvislých lží, začínal divoké anekdoty bez toho, aby tušil jak skončí a doufal, že neztratí slovní hybnost a nevyschne pramen spontánních fabrikací. Šlo mu o rozruch a doufal, že začnou zpívat pěsti.

Já se s Ruby drželi v pozadí—srkali jsme gimlety z elegantních sklenic v jedné ruce a zapíjeli to nastavovaným pivem z druhé. Nevěřil jsem si s konfrontací, připadalo mi, že jakmile by na mě někdo z nich promluvil, otevřel by se mi v kapse nůž a probodal mu krční tepny.

„Nepřipadáš si starý? Na tohle a všechno ostatní?“ zeptala se Ruby, když do sebe vyklopila poslední kapky z tupláku.

Neodpověděl jsem a probudil jsem se někdy v blízkosti poledne na matraci mezi mopy v oblasti Cenzury, která byla vyhrazena jen pro zaměstnance. Ruby ležela na zádech na tvrdé podlaze a cukala s sebou jako pes s nočními můrami.

Další pomalý den, kdy se nic nedělo. Ruby se snažila dovolat Anit, ale ta to nebrala, sháněla uprchlíky z Corporal Cortex, ale všichni byli mimo republiku, žádný z kontaktů v církvi omylů nechtěl mluvit a tvrdil, že o žádné akci ztracených hochů nic neví.

„To jsou jenom sračky,“ Ruby praštila telefonem. „Všichni v tom jedou.“ V té době jsme seděli v Kladivech a ládovali se tkáněmi mrtvých zvířat.

„Jak dlouho jsme v Cenzuře?“ zeptal se Peo.

„Nevím, pár dnů,“ Ruby s nezájmem pohodila rameny. Nezáleželo na tom.

„Měli bychom změnit prostředí.“

„Proč ne,“ odpověděla a už jsme po vlhké dlažbě klusali do RX na noiserockový koncert skupiny jejíž jméno jsem si nezapamatoval. V horním baru jsme si dali něco na promazání motorů a já se natlačil co nejblíž zábradlí ochozů a nakláněl se nad propastí prvního parta. Peo se prosekal davem se sklenicí Singapore Slingu a opřel se o bariéru vedle mě. V záblescích světla, které vybuchovaly s hudbou jsem sledoval lidi dole v propasti. A pak jsem ji uviděl. Strčil jsem do Pea, ukázal dolů a zakřičel mu do ucha: „Není to ta tvoje ospalá diva?“

Skutečně tam stála, dole v první řadě těsně před pódiem na pravé straně. Aspoň mi to tak tedy připadalo.

Peo ve vteřině dosrkal svůj SS, seběhl dolů, ale nenašel ji. Zmizela. Vrátil se zpátky na ochozy, schlíplý a zkroucený jako staré dřevo.

„No nic. Aspoň si můžeme připít na konec světa.“

„Ještě zdaleka není půlnoc.“

„To nevadí,“ řekl a s Ruby se začali sunout k baru v horním patře.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz