k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

falešná jména a identity na jedno použití

20. 2. 2017 — k47 (♪)

Hned potom, co jsem blá­hově naťukl ztra­cené hochy ve fezech, do Cen­zury na­po­cho­do­vali kněží z Církve Omylů—re­ce­sisté v du­ho­vých ta­lár­cích a čer­ných sakách s po­řa­do­vým číslem na zádech. Razili si cestu rovnou ke ztra­ce­ným hochům, začali si při­ta­ho­vat židle, až kolem malého stolku vy­tvo­řili tlustý kruh ší­len­ství.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se mě jeden z di­vo­kých sva­tých otců.

„Karel Rossman,“ re­fle­xivně jsem použil jedno z fa­leš­ných jmen.

Svatý otec se na mě mračil, oči jakoby za­ostřené jeden cen­ti­metr za mojí lebku.

„V tom pří­padě tohle musí být Jo­se­lito“, ukázal na Pea a tohle „Anna Or­lov­ská,“ kývl na Ruby. Pa­ma­to­val si fa­lešná jména a iden­tity na jedno po­u­žití. „A děláte pro Rev mag.“ Po­kle­pal si na paži. Pořád jsme nosili pásky s logem Rev magu—to byl tiket, který do­ká­zal otevřít mnohé dveře ne­po­vo­la­ným.

Nešlo o bo­jo­vou poradu ztra­ce­ných hochů—gue­rilla-umělců, po­de­zří­va­ných z or­ga­ni­zace obřích ope­rací zná­mých tím, že byly až do oka­mžiku pravdy zcela uta­jené. Po­dí­lelo se na nich tisíce lidí, ale nikdo z nich se nikdy ne­pod­řekl. Kněží se ne­na­bí­zeli jako dob­ro­vol­níci, nic se tu ne­pro­jed­ná­valo, tohle nebyl jejich styl, ope­ro­vali v do­ko­na­lém uta­jení. Ztra­cení hoši chtěli jen pít a za­po­me­nout. Měli na co. Každá jejich anekdota v sobě měla jeden pokus o se­be­vraždu, často dva nebo víc.

Ale přesto se něco chys­talo. Jedna zblou­dilá věta něco na­zna­čila, akci masiv­ních roz­měrů, místo, čas a důvod ne­známý, ale přesto jsem věřil, že brzo něco vy­pukne.

Seděli jsme tam s nimi a de­kó­do­vali zprávy, které mohli být skryté v pod­textu, až do rána, kdy se začali ob­je­vo­vat první ka­vá­ren­ští po­va­leči. Kněží se vy­pa­řili, ztra­cení hoši zmi­zeli a já se od­po­ledne pro­bu­dil na mat­raci v ser­visní zóně. Třetí den v Cen­zuře.

„Byd­líte tu už na­po­řád?“ zeptal se ma­ni­pu­lá­tor z ob­sluhy. Když jsme vy­rá­želi do 12 kladiv na oběd.

„Jo, proč ne,“ od­vě­tila Ruby.

Když jsme pak v noci seděli v tros­kách baru HG, před půl­nocí tam na­klusal jeden z kádru sva­tých otců, temné vlasy a hlu­boké vrásky ve tváři s tex­tu­rou smir­ko­vého papíru, starší než vět­šina ostat­ních re­ce­sistů, ale od po­hledu velice od­hod­laný ba­lan­co­vat na hraně ab­sur­dity. Pro­dral se míst­ností narva­nou ci­zinci, expaty a hips­tery. Razil si cestu jako bul­do­zer s přáním zemřít a sedl si na lavici k našemu ro­ho­vému stolu.

„Pěkně to tu oži­vili po tom útoku,“ řekl po malé pauze. „Roz­lá­mali vstupní dveře, na­há­zeli zá­palné pumy do dol­ního patra, pár jich ne­chali tady a zmi­zeli. Na­jej­víš deset minut a celý blok začal hořet.“ Ostře nasál vzduch nosem. „V ten den jsem spal na­proti přes ulici a všechno jsem to měl z první ruky.“

„To je pěkný, ale co z toho?“ pře­ru­šila tok jeho slov Ruby.

„Jen si před­stav, jaké to muselo bydlet tady v bloku. V klidu spíš a na­jed­nou se pla­meny začnou plazit po pod­laze jako hadi?“

„Nechci se opa­ko­vat, ale jak jsem řekla: Co z toho?“

„Nic,“ od­bo­čil na­jed­nou ze vzpo­mí­nek do re­ál­ného světa. „Co říkáš, na várku bílých rusů?“ na­klo­nil se k Ruby.

„Mám dojem, že se mnou svatý otec flir­tuje,“ Ruby se oto­čila na mě a Pea a chech­tala se.

Čas se pro­hnul a začal se svíjet jako horká kví­le­jící ocel. Před půl­nocí jsme při­pili na soudný den—várka vel­kých pink ginů, rů­žo­vých jako horká kůže.

„Jaký je plán? Co potom?“ ptal se svatý otec.

„Nic,“ od­po­ví­dal Peo. „Stočit to do škarpy a nechat se strá­vit pla­meny.“

Otec jen za­bru­čel v ne­u­r­či­tém sou­hlasu. Věděl všechno, co chtěl vědět. Po­tře­bo­val zjis­tit jestli nám může věřit. Jedním ze způ­sobů, jak na to přijít, bylo s námi pít pár hodin a do­zvě­dět se ko­nečný plán. Lidé, kteří nevěří v nic jsou schopni všeho. Tak začali ztra­cení hoši, z ničeho, ztros­ko­tanci, vy­lou­čení ze spo­leč­nosti, ostat­ními, ale hlavně sami sebou, kon­flikt, který byl pře­vážně jen v jejich hla­vách, při­jali pra­vi­dla hry, podle kte­rých pro­hráli, pak jim došlo, že ne­po­tře­bují hrát lépe v man­ti­ne­lech na­sta­ve­ných pra­vi­del, ale musí za­vrh­nout pra­vi­dla a hru sa­mot­nou. Pak začali házet kost­kou a jejich život nabral ob­rátky.

Ve čtyři ráno, před tím, než za­vřeli trosky HG, svatý otec ko­nečně vy­je­vil důvod svojí pří­tom­nosti.

„Něco by tu bylo,“ na­klo­nil se na lokty. "Po­řá­dáme party—rave v prů­mys­lové hale za městem. Místo není ve­řejné, datum ještě není po­tvr­zené, ale pří­pravy se pomalu dávají do pohybu.

„Ko­nečně něco,“ vy­křikla Ruby a po­lí­bila ho na drsné čelo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz