falešná jména a identity na jedno použití

Hned potom, co jsem bláhově naťukl ztracené hochy ve fezech, do Cenzury napochodovali kněží z Církve Omylů—recesisté v duhových talárcích a černých sakách s pořadovým číslem na zádech. Razili si cestu rovnou ke ztraceným hochům, začali si přitahovat židle, až kolem malého stolku vytvořili tlustý kruh šílenství.

„A ty jsi kdo?“ zeptal se mě jeden z divokých svatých otců.

„Karel Rossman,“ reflexivně jsem použil jedno z falešných jmen.

Svatý otec se na mě mračil, oči jakoby zaostřené jeden centimetr za mojí lebku.

„V tom případě tohle musí být Joselito“, ukázal na Pea a tohle „Anna Orlovská,“ kývl na Ruby. Pamatoval si falešná jména a identity na jedno použití. „A děláte pro Rev mag.“ Poklepal si na paži. Pořád jsme nosili pásky s logem Rev magu—to byl tiket, který dokázal otevřít mnohé dveře nepovolaným.

Nešlo o bojovou poradu ztracených hochů—guerilla-umělců, podezřívaných z organizace obřích operací známých tím, že byly až do okamžiku pravdy zcela utajené. Podílelo se na nich tisíce lidí, ale nikdo z nich se nikdy nepodřekl. Kněží se nenabízeli jako dobrovolníci, nic se tu neprojednávalo, tohle nebyl jejich styl, operovali v dokonalém utajení. Ztracení hoši chtěli jen pít a zapomenout. Měli na co. Každá jejich anekdota v sobě měla jeden pokus o sebevraždu, často dva nebo víc.

Ale přesto se něco chystalo. Jedna zbloudilá věta něco naznačila, akci masivních rozměrů, místo, čas a důvod neznámý, ale přesto jsem věřil, že brzo něco vypukne.

Seděli jsme tam s nimi a dekódovali zprávy, které mohli být skryté v podtextu, až do rána, kdy se začali objevovat první kavárenští povaleči. Kněží se vypařili, ztracení hoši zmizeli a já se odpoledne probudil na matraci v servisní zóně. Třetí den v Cenzuře.

„Bydlíte tu už napořád?“ zeptal se manipulátor z obsluhy. Když jsme vyráželi do 12 kladiv na oběd.

„Jo, proč ne,“ odvětila Ruby.

Když jsme pak v noci seděli v troskách baru HG, před půlnocí tam naklusal jeden z kádru svatých otců, temné vlasy a hluboké vrásky ve tváři s texturou smirkového papíru, starší než většina ostatních recesistů, ale od pohledu velice odhodlaný balancovat na hraně absurdity. Prodral se místností narvanou cizinci, expaty a hipstery. Razil si cestu jako buldozer s přáním zemřít a sedl si na lavici k našemu rohovému stolu.

„Pěkně to tu oživili po tom útoku,“ řekl po malé pauze. „Rozlámali vstupní dveře, naházeli zápalné pumy do dolního patra, pár jich nechali tady a zmizeli. Najejvíš deset minut a celý blok začal hořet.“ Ostře nasál vzduch nosem. „V ten den jsem spal naproti přes ulici a všechno jsem to měl z první ruky.“

„To je pěkný, ale co z toho?“ přerušila tok jeho slov Ruby.

„Jen si představ, jaké to muselo bydlet tady v bloku. V klidu spíš a najednou se plameny začnou plazit po podlaze jako hadi?“

„Nechci se opakovat, ale jak jsem řekla: Co z toho?“

„Nic,“ odbočil najednou ze vzpomínek do reálného světa. „Co říkáš, na várku bílých rusů?“ naklonil se k Ruby.

„Mám dojem, že se mnou svatý otec flirtuje,“ Ruby se otočila na mě a Pea a chechtala se.

Čas se prohnul a začal se svíjet jako horká kvílející ocel. Před půlnocí jsme připili na soudný den—várka velkých pink ginů, růžových jako horká kůže.

„Jaký je plán? Co potom?“ ptal se svatý otec.

„Nic,“ odpovídal Peo. „Stočit to do škarpy a nechat se strávit plameny.“

Otec jen zabručel v neurčitém souhlasu. Věděl všechno, co chtěl vědět. Potřeboval zjistit jestli nám může věřit. Jedním ze způsobů, jak na to přijít, bylo s námi pít pár hodin a dozvědět se konečný plán. Lidé, kteří nevěří v nic jsou schopni všeho. Tak začali ztracení hoši, z ničeho, ztroskotanci, vyloučení ze společnosti, ostatními, ale hlavně sami sebou, konflikt, který byl převážně jen v jejich hlavách, přijali pravidla hry, podle kterých prohráli, pak jim došlo, že nepotřebují hrát lépe v mantinelech nastavených pravidel, ale musí zavrhnout pravidla a hru samotnou. Pak začali házet kostkou a jejich život nabral obrátky.

Ve čtyři ráno, před tím, než zavřeli trosky HG, svatý otec konečně vyjevil důvod svojí přítomnosti.

„Něco by tu bylo,“ naklonil se na lokty. "Pořádáme party—rave v průmyslové hale za městem. Místo není veřejné, datum ještě není potvrzené, ale přípravy se pomalu dávají do pohybu.

„Konečně něco,“ vykřikla Ruby a políbila ho na drsné čelo.