k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy

19. 2. 2017 — k47 (♪)

Vče­rej­šek byl klidný a bez zvlášt­ních udá­lostí. Peo se na chvíli ukázal, při­nesl naše lap­topy, v Cen­zuře byla dobrá wifi a tak jsme měli všechno, co mo­derní člověk po­tře­buje k životu. Na jídlo jsme pře­běhli do 12 kladiv, ale pak zase rychle na­klusali do zá­ří­cích stěn Cen­zury a čekali, až se začne stmí­vat a noc houst­nout, hlavy sklo­pené, oči při­bité k zá­ří­cím dis­plejům, umělé slunce za­pa­dalo za syn­te­tický ho­ri­zont, pod­ni­kem se pro­to­čily dva tur­nusy ma­ni­pu­lá­torů. Když jsem zvedl oči, pro­stor byl plný hi-tech kli­en­tely a zá­ří­cích nápojů—to bylo pro­středí ve kterém jsme vzkvé­tali.

Když jsme si s Ruby ob­jed­nali první sku­tečný drink, Sin­ga­pore sling, v kóji se ukázal Peo a za­řa­dil se na své místo pá­t­rací čety. „Tak co jako bude, he?“

„Kdes byl celý den?“ vy­zví­dala Ruby. „Našel jsi snad tu svojí ospa­lou divu a po­sled­ních 24 hodin jste strá­vili v po­steli?“

„Jo. Strá­vil jsem hodně času v po­steli, to je pravda.“ Peo mhou­řil oči a po­hrá­val si s ledem ve skle­nici. „S mi­gré­nou.“ Po­slední dva týdny si začaly vy­bí­rat daň i na těch nej­lep­ších z nás.

Před půl­nocí jsme zmi­zeli. Lidé z Rev magu nás na­vedli na ve­čí­rek, který se konal v centru. Za­má­vali jsme presspasy a už jsme se sunuli dovnitř. Žádné zadání, jen prémie pro po­stra­da­telné žol­dáky, před­zvěst, že se chystá něco vel­kého.

Byla to pec plná špat­ného EDM, hor­kých těl a mladé krve. Ne­při­pa­dal jsem si jen mimo svůj živel, při­pa­dal jsem si jako z jiného sto­letí, i když jsme se v po­dob­ných si­tu­a­cích vy­skytli už ti­síc­krát, někdy do­konce pla­cení za roz­ruch a exces, a vždycky jsem si li­bo­val v ano­nym­ních chaosu, dneska to pro­středí pů­so­bilo ob­zvlášť cize—jako kdy­bych přes noc ze­stár­nul o deset let.

Ne­do­ká­zal jsem myslet na nic jiného, než jak sem do­tla­čit co nej­větší objem na­palmu a plas­tic­kých tr­ha­vin a celé to tu spálit na prach. Konec musel přijít, tak proč se nestát poslem špat­ných zpráv pro ne­in­for­mo­vané masy. Vy­ha­zo­vači u vchodu byli při­nej­lep­ším laxní. Tým od­hod­la­ných ex­ter­mi­ná­torů by sem bez pro­blémů za večer do­ká­zal pro­pa­šo­vat značné množ­ství tr­ha­vin a dvě a půl minuty před půl­nocí je od­pá­lit.

My si plá­no­vali jen připít—kapka v moři jiných drinků, ale s velkou sym­bo­lic­kou hod­no­tou. Ale ani to se tady na­ko­nec ne­stalo.

Ruby ihned zmi­zela v davu, za půl hodiny jsem ji za­hlédl, jak se baví s jedním exem­plár­ním samcem. Za deset minut se ne­chala při­špen­d­lit ke stěně a váš­nivě ho líbala. Loktem jsem strčil do Pea. „Po­dí­vej, začalo pářící období. Ruby ko­nečně našla Ado­nise, který od­po­vídá její fy­zické kon­sti­tuci.“

„Tohle ne­do­padne dobře, skalde.“ Peo ji znal příliš dlouho a dobře věděl, jak fun­go­vala její mysl.

Sle­do­vali jsme z po­vzdálí, skrytí ve vl­no­bití hlav.

Jednou rukou ho jemně vzala za krk, po­stu­po­vala k jeho tváři a rtům. Na­jed­nou mu chy­tila jazyk, rukou z kapsy vy­lo­vila že­lez­nou destičku ve­li­kosti kre­ditní karty s jednou hranou na­ostře­nou jako břitva a napříč ja­zy­kem mu udě­lala kr­va­vou čáru. Manévr trval vte­řinu, na­nej­výš dvě. Ne­hnula se z místa, stála před ním v tě­lesné vzdá­le­nosti kon­spi­rá­torů a po­ba­veně sle­do­vala jeho zma­tení a bubla­jící zlost. Poz­ději se svě­řila, že jediné, na co v ten oka­mžik mys­lela, bylo: „Vraž mi jednu. Vraž mi jednu. Vraž mi jednu.“

Nic se ale ne­stalo.

You are fuc­king weak,“ pro­ce­dila Ruby na­štvaně a hodila po něm zmuchla­nou účtenku.

Přišla k nám, Peo radši zíral do svého G\T.

„Tihle lidi jsou tak strašně nudní.“

Blí­žila se půlnoc, zvedli jsme kotvy a na­běhli do svo­bod­ných pří­stavů Cen­zury. Dole na baru nám ma­ni­pu­lá­tor do rukou vrazil daiquiri v půl­li­t­rech. Nahoře jsem za­hlédl ztra­cené hochy ve fezech se­hnuté nad prů­zrač­nými drinky. Jeden z nich si po­hrá­val s šes­tistěn­nou hrací kost­kou.

V té době jsem měl v krvi víc ohně než krve a ne­za­jí­maly mě ná­sledky. „Co máte plánu ten­to­krát?“ při­sedl jsem si k jejich stolu.

Ztra­cení hoši zvedli zraky a bez slova mě sle­do­vali.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz