k47.cz

twitter RSS

tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy

19. 2. 2017 — k47

Včerejšek byl klidný a bez zvláštních událostí. Peo se na chvíli ukázal, přinesl naše laptopy, v Cenzuře byla dobrá wifi a tak jsme měli všechno, co moderní člověk potřebuje k životu. Na jídlo jsme přeběhli do 12 kladiv, ale pak zase rychle naklusali do zářících stěn Cenzury a čekali, až se začne stmívat a noc houstnout, hlavy sklopené, oči přibité k zářícím displejům, umělé slunce zapadalo za syntetický horizont, podnikem se protočily dva turnusy manipulátorů. Když jsem zvedl oči, prostor byl plný hi-tech klientely a zářících nápojů—to bylo prostředí ve kterém jsme vzkvétali.

Když jsme si s Ruby objednali první skutečný drink, Singapore sling, v kóji se ukázal Peo a zařadil se na své místo pátrací čety. „Tak co jako bude, he?“

„Kdes byl celý den?“ vyzvídala Ruby. „Našel jsi snad tu svojí ospalou divu a posledních 24 hodin jste strávili v posteli?“

„Jo. Strávil jsem hodně času v posteli, to je pravda.“ Peo mhouřil oči a pohrával si s ledem ve sklenici. „S migrénou.“ Poslední dva týdny si začaly vybírat daň i na těch nejlepších z nás.

Před půlnocí jsme zmizeli. Lidé z Rev magu nás navedli na večírek, který se konal v centru. Zamávali jsme presspasy a už jsme se sunuli dovnitř. Žádné zadání, jen prémie pro postradatelné žoldáky, předzvěst, že se chystá něco velkého.

Byla to pec plná špatného EDM, horkých těl a mladé krve. Nepřipadal jsem si jen mimo svůj živel, připadal jsem si jako z jiného století, i když jsme se v podobných situacích vyskytli už tisíckrát, někdy dokonce placení za rozruch a exces, a vždycky jsem si liboval v anonymních chaosu, dneska to prostředí působilo obzvlášť cize—jako kdybych přes noc zestárnul o deset let.

Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než jak sem dotlačit co největší objem napalmu a plastických trhavin a celé to tu spálit na prach. Konec musel přijít, tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy. Vyhazovači u vchodu byli přinejlepším laxní. Tým odhodlaných exterminátorů by sem bez problémů za večer dokázal propašovat značné množství trhavin a dvě a půl minuty před půlnocí je odpálit.

My si plánovali jen připít—kapka v moři jiných drinků, ale s velkou symbolickou hodnotou. Ale ani to se tady nakonec nestalo.

Ruby ihned zmizela v davu, za půl hodiny jsem ji zahlédl, jak se baví s jedním exemplárním samcem. Za deset minut se nechala přišpendlit ke stěně a vášnivě ho líbala. Loktem jsem strčil do Pea. „Podívej, začalo pářící období. Ruby konečně našla Adonise, který odpovídá její fyzické konstituci.“

„Tohle nedopadne dobře, skalde.“ Peo ji znal příliš dlouho a dobře věděl, jak fungovala její mysl.

Sledovali jsme z povzdálí, skrytí ve vlnobití hlav.

Jednou rukou ho jemně vzala za krk, postupovala k jeho tváři a rtům. Najednou mu chytila jazyk, rukou z kapsy vylovila železnou destičku velikosti kreditní karty s jednou hranou naostřenou jako břitva a napříč jazykem mu udělala krvavou čáru. Manévr trval vteřinu, nanejvýš dvě. Nehnula se z místa, stála před ním v tělesné vzdálenosti konspirátorů a pobaveně sledovala jeho zmatení a bublající zlost. Později se svěřila, že jediné, na co v ten okamžik myslela, bylo: „Vraž mi jednu. Vraž mi jednu. Vraž mi jednu.“

Nic se ale nestalo.

You are fucking weak,“ procedila Ruby naštvaně a hodila po něm zmuchlanou účtenku.

Přišla k nám, Peo radši zíral do svého G\T.

„Tihle lidi jsou tak strašně nudní.“

Blížila se půlnoc, zvedli jsme kotvy a naběhli do svobodných přístavů Cenzury. Dole na baru nám manipulátor do rukou vrazil daiquiri v půllitrech. Nahoře jsem zahlédl ztracené hochy ve fezech sehnuté nad průzračnými drinky. Jeden z nich si pohrával s šestistěnnou hrací kostkou.

V té době jsem měl v krvi víc ohně než krve a nezajímaly mě následky. „Co máte plánu tentokrát?“ přisedl jsem si k jejich stolu.

Ztracení hoši zvedli zraky a bez slova mě sledovali.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz