k47.cz

twitter RSS

výškový tábor

18. 2. 2017 — k47

Celý včerejšek jsme do sebe lámaly gimlety, martini koktejly s chutí špatně vykalené oceli a přidávali wishky sour pro dobrou náladu. Ruby se ze všech uprchlíků z Corporal Cortex podařilo mobilizovat jen ( ._.). Ten se před pár dny vrátil do města, aby školil bezpečnost v IT oddělení nějaké gigantické nadnárodní společnosti. Neměla jméno, tvář, identitu, byla to jen rozplizlá korporátní entita, která bobtnala do nezadržitelných rozměrů a bylo stále těžší a těžší ji udržet pohromadě a v bezpečí před online útoky.

„Rád bych, ale máme outing. Jdu s nimi na pár drinků,“ odpovídal ( ._.).

„Naveď je sem, z tohohle ZOO jim praskne hlava,“ chechtala se Ruby. Jako spoluvlastníka Cenzury ji zajímaly především tržby, které může vylákat z dobře placených korporátních krys.

Za čtvrt hodiny celá IT skvadra seděla v kóji v horním patře a obsluha na zářící stůl pokládala salvy drinků.

„Kolik ti platí za sedm dnů školení?“ zeptala se ho o něco později Ruby. Člen IT grupy, který chodil na golf s jedním z vysokých manažerů a viděl do finančního pozadí celé transakce, ji odpověděl. Ruby z toho zacukaly koutky, ale udržela se. „To není zlý,“ zašklebila se. „Nakonec si to zvětšení penisu přece jen budeš moct dovolit.“

„Sice to není tolik, kolik sis vydělala prostitucí, ale já jsem spokojený. Kolik že to bylo? Dvě stě padesát nebo tři sta padesát tisíc euro?“ ( ._.) kontroval.

You vicious swine. Aspoň jsem se vyspala s holkou, na rozdíl od…“ větu dokončila pohybem ukazováčku, který zabodla ( ._.) do tváře. Usrkla svůj nápoj a dodala: „I když to bylo pod vlivem narkotik a proti mé vůli, ale stejně…“

Ale v té době se už nezadržitelně blížila půlnoc. Ruby nechala přinést kolečko nízkých masivních sklenic po okraj naplněných Tanqueray ginem, na povrchu plaval sotva zřetelný povlak, olejová skvrna, která matně zářila barvami duhy.

„Dvě a půl minuty, čas pít pro apokalypsu, pít pro soudný den.“

Potom se zvířata z IT smečky začala odlupovat a lámat jako ledovec v teplých mořích. Vraceli se ke svým rodinám a přítelkyním, měli život, kam se vrátit, pro ně byl únik vždycky jen na jeden večer a pak se realita začala ozývat se svými telefonáty a maily v inboxu.

My zůstali až do rána a zase usnuli na matraci v kumbále mezi mopy.

V poledne mě probudil telefon, volal Peo: „Kde sakra vězíte?“

„Kde jsi ty?“

„Doma, kde bych sakra byl? Kde jste vy?“

„V Cenzuře, založili jsme tady výškový tábor.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz