k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

výškový tábor

18. 2. 2017 — k47 (♪)

Celý vče­rej­šek jsme do sebe lámaly gimlety, mar­tini koktejly s chutí špatně vy­ka­lené oceli a při­dá­vali wishky sour pro dobrou náladu. Ruby se ze všech uprch­líků z Cor­po­ral Cortex po­da­řilo mo­bi­li­zo­vat jen ( ._.). Ten se před pár dny vrátil do města, aby školil bez­peč­nost v IT od­dě­lení nějaké gi­gan­tické nad­ná­rodní spo­leč­nosti. Neměla jméno, tvář, identitu, byla to jen roz­plizlá kor­po­rátní entita, která bobt­nala do ne­za­dr­ži­tel­ných roz­měrů a bylo stále těžší a těžší ji udržet po­hro­madě a v bez­pečí před online útoky.

„Rád bych, ale máme outing. Jdu s nimi na pár drinků,“ od­po­ví­dal ( ._.).

„Naveď je sem, z to­ho­hle ZOO jim praskne hlava,“ chech­tala se Ruby. Jako spo­lu­vlast­níka Cen­zury ji za­jí­maly pře­de­vším tržby, které může vy­lá­kat z dobře pla­ce­ných kor­po­rát­ních krys.

Za čtvrt hodiny celá IT skva­dra seděla v kóji v horním patře a ob­sluha na zářící stůl po­klá­dala salvy drinků.

„Kolik ti platí za sedm dnů ško­lení?“ ze­ptala se ho o něco poz­ději Ruby. Člen IT grupy, který chodil na golf s jedním z vy­so­kých ma­na­žerů a viděl do fi­nanč­ního pozadí celé trans­akce, ji od­po­vě­děl. Ruby z toho za­cukaly koutky, ale udr­žela se. „To není zlý,“ za­škle­bila se. „Na­ko­nec si to zvět­šení penisu přece jen budeš moct do­vo­lit.“

„Sice to není tolik, kolik sis vy­dě­lala pro­sti­tucí, ale já jsem spo­ko­jený. Kolik že to bylo? Dvě stě pa­de­sát nebo tři sta pa­de­sát tisíc euro?“ ( ._.) kon­tro­val.

You vi­ci­ous swine. Aspoň jsem se vy­spala s holkou, na rozdíl od…“ větu do­kon­čila po­hy­bem uka­zo­váčku, který za­bodla ( ._.) do tváře. Usrkla svůj nápoj a dodala: „I když to bylo pod vlivem nar­ko­tik a proti mé vůli, ale stejně…“

Ale v té době se už ne­za­dr­ži­telně blí­žila půlnoc. Ruby ne­chala při­nést ko­lečko níz­kých masiv­ních skle­nic po okraj na­pl­ně­ných Ta­nque­ray ginem, na po­vrchu plaval sotva zře­telný povlak, ole­jová skvrna, která matně zářila barvami duhy.

„Dvě a půl minuty, čas pít pro apo­ka­ly­psu, pít pro soudný den.“

Potom se zví­řata z IT smečky začala od­lu­po­vat a lámat jako le­do­vec v tep­lých mořích. Vra­celi se ke svým ro­di­nám a pří­tel­ky­ním, měli život, kam se vrátit, pro ně byl únik vždycky jen na jeden večer a pak se re­a­lita začala ozývat se svými te­le­fo­náty a maily v inboxu.

My zů­stali až do rána a zase usnuli na mat­raci v kum­bále mezi mopy.

V po­ledne mě pro­bu­dil te­le­fon, volal Peo: „Kde sakra vězíte?“

„Kde jsi ty?“

„Doma, kde bych sakra byl? Kde jste vy?“

„V Cen­zuře, za­lo­žili jsme tady výš­kový tábor.“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz