ztratili jsme jeden den

Ospale jsem se potácel po baru Cenzura, který přes den fungoval jako prosvětlená kavárna pro hi-tech geeky, na stolech otevřené laptopy a kouřící šálky syntetického kafe, zdravil jsem obsluhu ranní směny, ti na rozdíl od oranžových vězeňských mundůrů noční hlídky vypadali celkem přátelsky. Když by si člověk odmyslel chybějící okna a fakt, že všechno to příjemné ranní slunce přichází z LED panelů, kterými byly oblepeny všechny stěny od podlahy až po strop, tak by to vypadalo jako úplně nenápadný podnik.

„Kolik. Je. Hodin.“ trhaně jsem se ptal obsluhy. Byly dvě odpoledne – nevýhoda nekonečného rána, nebylo možné určit čas a hodiny plynuly plastickým tempem horkého karamelu.

Dvě hodiny kolikátého? Čas neseděl. Podíval jsem se na telefon. Chyběl jeden den.

Ruby vylezla ze sprchy pro personál, bosky, ve zmačkaném náhradním nátělníku, který smrděl spáleninou. Cenzura se v posledních letech stala monstrem kapilárních tunelů vysekaných do dvou pater ledovce zástavby města a stále se rozšiřoval do vyšších pater a zavrtával hlouběji. Zvenku nebyly žádné cedule, žádné značení, jen několik dveří, návštěvník musel znát cestu dovnitř. Nádech exkluzivního klubu pomáhal uchovat klientelu stabilní a vracející se každý den v týdnu a každou hodinu. Tři směny neustále rotovaly a potřebovaly zázemí pro svoje fungování.

Ukázal jsem ji displej telefonu, palec pod dnešním datem. „Podívej, ztratili jsme jeden den.“

Jen mávla rukou. „Jeden den je přijatelná cena.“ A tím to pro ní skončilo, další podivnost zařazená do přetékající kartotéky. „Mě spíš zajímá, kde mám boty. Venku je už celkem hezky, ale nechce se mi domů jít bosky. Když je nenajdu, budeš mě muset odnést.“ Zachechtala se, mrkla na obsluhu a prstem bodla do nápojového lístku. „Syntetickou dvanáctku.“

Boty nenašla. Sedla si mi na ramena a odnesl jsem ji do Kladiv na tři čtvrtě kila masa a půl kila zeleniny. Byli jsme vyhládlí jako polární expedice, která si nevzala zásoby a vyrazila nalačno.

Peo nikde k nalezení, telefon nezvedal, byl offline, uprchlíci z Corporal Cortex pracovali. Nenašel jsem klíče od bytu a proto jsem ji na ramenou odnesl zpátky do Cenzury. Až do večera jsme seděli v Pynchonově kóji vytapetované stránkami jeho knih, pili syntetické kafe a četli—potichu, beze slov. Neměl jsem chuť nic dělat a jen jsem doháněl svůj reading list.

Zvedl jsem zrak, až když Ruby naléhala, abych ji odnesl do obchodu, aby si koupila nové boty a po svých jsme se vrátili zpátky. V té době se do Cenzury už začali tlačit první noční turnusy návštěvníků—stejná sorta high-tech geeků, Crème de la crème čtyř univerzit s obvyklou dávkou expatů. Spodní patro se plnilo a lidské maso vytékalo do druhého, na stěny se dala nakreslit čára záplav: až sem je plno.

Objednali jsme si dva fosforeskující gimlety a Ruby začala obvolávat uprchlíky z Corporal Cortex, jestli nechtějí vytáhnout hlavy z ulit.