k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

ztratili jsme jeden den

17. 2. 2017 — k47 (♪)

Ospale jsem se po­tá­cel po baru Cen­zura, který přes den fun­go­val jako pro­svět­lená ka­várna pro hi-tech geeky, na sto­lech ote­vřené lap­topy a kou­řící šálky syn­te­tic­kého kafe, zdra­vil jsem ob­sluhu ranní směny, ti na rozdíl od oran­žo­vých vě­zeň­ských mun­důrů noční hlídky vy­pa­dali celkem přá­tel­sky. Když by si člověk od­mys­lel chy­bě­jící okna a fakt, že všechno to pří­jemné ranní slunce při­chází z LED panelů, kte­rými byly ob­le­peny všechny stěny od pod­lahy až po strop, tak by to vy­pa­dalo jako úplně ne­ná­padný podnik.

„Kolik. Je. Hodin.“ trhaně jsem se ptal ob­sluhy. Byly dvě od­po­ledne – ne­vý­hoda ne­ko­neč­ného rána, nebylo možné určit čas a hodiny ply­nuly plas­tic­kým tempem hor­kého ka­ra­melu.

Dvě hodiny ko­li­ká­tého? Čas ne­se­děl. Po­dí­val jsem se na te­le­fon. Chyběl jeden den.

Ruby vy­lezla ze sprchy pro per­so­nál, bosky, ve zmač­ka­ném ná­hrad­ním ná­těl­níku, který smrděl spá­le­ni­nou. Cen­zura se v po­sled­ních letech stala mon­strem ka­pi­lár­ních tunelů vy­se­ka­ných do dvou pater le­dovce zá­stavby města a stále se roz­ši­řo­val do vyš­ších pater a za­vr­tá­val hlou­běji. Zvenku nebyly žádné cedule, žádné zna­čení, jen ně­ko­lik dveří, ná­vštěv­ník musel znát cestu dovnitř. Nádech ex­klu­ziv­ního klubu po­má­hal ucho­vat kli­en­telu sta­bilní a vra­ce­jící se každý den v týdnu a každou hodinu. Tři směny ne­u­stále ro­to­valy a po­tře­bo­valy zázemí pro svoje fun­go­vání.

Ukázal jsem ji dis­plej te­le­fonu, palec pod dneš­ním datem. „Po­dí­vej, ztra­tili jsme jeden den.“

Jen mávla rukou. „Jeden den je při­ja­telná cena.“ A tím to pro ní skon­čilo, další po­div­nost za­řa­zená do pře­té­ka­jící kar­to­téky. „Mě spíš zajímá, kde mám boty. Venku je už celkem hezky, ale nechce se mi domů jít bosky. Když je ne­na­jdu, budeš mě muset odnést.“ Za­chech­tala se, mrkla na ob­sluhu a prstem bodla do ná­po­jo­vého lístku. „Syn­te­tic­kou dva­náctku.“

Boty ne­na­šla. Sedla si mi na ramena a odnesl jsem ji do Kladiv na tři čtvrtě kila masa a půl kila ze­le­niny. Byli jsme vy­hládlí jako po­lární ex­pe­dice, která si ne­vzala zásoby a vy­ra­zila na­lačno.

Peo nikde k na­le­zení, te­le­fon ne­zve­dal, byl of­fline, uprchlíci z Cor­po­ral Cortex pra­co­vali. Ne­na­šel jsem klíče od bytu a proto jsem ji na ra­me­nou odnesl zpátky do Cen­zury. Až do večera jsme seděli v Pyn­cho­nově kóji vy­ta­pe­to­vané strán­kami jeho knih, pili syn­te­tické kafe a četli—po­ti­chu, beze slov. Neměl jsem chuť nic dělat a jen jsem do­há­něl svůj rea­ding list.

Zvedl jsem zrak, až když Ruby na­lé­hala, abych ji odnesl do ob­chodu, aby si kou­pila nové boty a po svých jsme se vrá­tili zpátky. V té době se do Cen­zury už začali tlačit první noční tur­nusy ná­vštěv­níků—stejná sorta high-tech geeků, Crème de la crème čtyř uni­ver­zit s ob­vyklou dávkou expatů. Spodní patro se plnilo a lidské maso vy­té­kalo do dru­hého, na stěny se dala na­kres­lit čára záplav: až sem je plno.

Ob­jed­nali jsme si dva fos­fo­res­ku­jící gimlety a Ruby začala ob­vo­lá­vat uprch­líky z Cor­po­ral Cortex, jestli ne­chtějí vy­táh­nout hlavy z ulit.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz