k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Náš konec

5. 7. 2017 — k47 (♪)

Na­jed­nou jsem to měl v rukách: Konec světa v che­mické podobě. Šlo o ně­ko­lik table­tek za­li­tých do kaluže le­pi­dla na dně kra­bice s kni­hami, le­pi­dlo mělo stej­nou hus­totu jako tablety a proto nebyly vidět na rent­genu, jasný ru­ko­pis 8.3, ex-hac­kera, který utekl do Jižní Ame­riky, za­pletl se do vývoje nových neu­ro­che­mic­kých agentů a který mi teď chtěl dát pár hodin náskok před zhrou­ce­ním spo­leč­nosti.

Šlo o třetí verzi moc­ného sti­mu­lantu libida, který nikdy ne­do­stal ofi­ci­ální jméno a říkalo se mu jen GRRBW. První várka byla silným neu­ro­to­xi­nem, který po sobě za­ne­chal tisíce te­e­nagerů s vy­hlo­da­nými mozky, druhá skoro vůbec ne­fun­go­vala a třetí, kterou jsem teď mnul mezi prsty, v člo­věku za­žehla plamen tak mocný, že ho nebylo možné uhasit.

Na­ko­nec to přece jen do­ká­zal, po­mys­lel jsem si. 8.3 prů­běžně ro­ze­sí­lal stále sil­nější vzorky, na síti se ob­je­vo­valy zá­pisky vý­zkum­níků a lidé je hltali s nad­še­ním, transfi­xo­váni po­kro­kem. Všichni jsme sle­do­vali, jak nám před očima staví stroj konce světa a ne­mohli jsme se toho na­ba­žit. Na­ko­nec se mu po­da­řilo syn­te­ti­zo­vat čistý GRRBW-3 a tím roz­to­čil kola osudu.

Na kar­to­nové kra­bici bylo místo mé adresy na­škrá­bané jen slovo NE­VE­RY­OUNG – nikdy mladý. Nebylo pochyb, balík byl ad­re­so­vaný mě. Nikdy jsem si ne­při­pa­dal, že jsem nějaké mládí měl, čas jen plynul, jakoby v tranzu, v po­divné ka­ta­to­nii, kolem mě a já nikdy nic ne­u­dě­lal, kromě jediné věci se nikdy nic ne­změ­nilo.

Ve dřezu ležela uříz­nutá hlava za­sy­paná ledem, jeden prů­střel, kulka vpředu vnikla skrz čelist a vzadu vy­pa­řila vědomí ven krkem. Roz­lou­čil jsem se s tle­jí­címa očima a roz­škle­be­ným úsmě­vem. Věděl jsem, že se už nikdy nemůžu vrátit zpátky.

Hlava pa­t­řila je­di­nému ka­ma­rá­dovi, kte­rého jsem během třicet let čekání měl a kte­rého jsem přesto nikdy sku­tečně neznal. Teď jsem mířil za jeho vrahem, ne proto, abych na­pra­vil staré hříchy, ale abych je dotáhl do konce. Jeho vrah byl jediný člověk, na kte­rého jsem se mohl spo­leh­nout, že se mnou pro­jede koncem světa na druhou stranu.

Ne­za­my­kal jsem. Nebyl důvod. Město venku bylo klidné, zatím stále ne­vě­dělo, co ho čeká.

quar­ter­God – čtvrt­bůh – čekal s dal­šími dvěma muži opřený o do­dávku, džíny, triko, kšil­tovka, štíhlá po­stava, od po­hledu ne­vy­pa­dal nijak ne­bez­pečně. Patřil také také mezi bývalé hac­kery, znal 8.3, znal hlavu na­lo­že­nou v ledu, sdí­leli spolu hříchy mládí. Za­tímco ostatní ze staré party začali za­pa­dat do závějí bez­vý­znam­nosti, on se stal vůdcem armády ná­jem­ných za­bi­jáků. Říkal, že jedině se zbraní v ruce má moc něco změnit. Ne­zá­le­želo, jestli něco změní k lep­šímu nebo hor­šímu, dů­le­žitá pro něj byla jen ta mož­nost.

„Ko­nečně vy­u­ží­váš svůj po­ten­ciál naplno,“ řekl, když mě za­hlédl. Jeho hlas zněl ne­pa­t­řičně. Neměl v sobě žádné napětí, žádnou ner­vo­zitu, jako kdyby si ani ne­u­vě­do­mo­val, že za dvacet minut může být mrtvý. Pro něj to byla jen práce, shodou náhod ta po­slední, kterou kdy udělá. Teď nebo nikdy. Takhle skončí svět, přesně v noci, kdy se začne svíjet v prv­ních slas­tech GRRBW. Šlo jen o čas, kdo s koho, nebyla žádná naděje, zbý­valo jen do­běh­nout do cíle jako první s vlast­ním koncem světa.

Ote­vřel do­dávku a ukázal na hro­madu vý­stroje při­pra­ve­nou pro mě: Nosná vesta, třicet pět zá­sob­níků a sa­mo­pal vz. 58 s masivní sví­til­nou.

„Zá­sob­níky jsem vy­tisk­nul z plastu, ná­boj­nice jsou po­ly­me­rové,“ vy­svět­lo­val quar­ter­God a tvářil se skoro hrdě, „kdyby byly kovové, tak se z toho po­se­reš, ale i tak to má přes dvacet kilo. A ne­za­po­meň na tohle,“ na uši mi na­sa­dil tlu­mící slu­chátka. „Ak­tivní tlu­mení, utlumí střelbu, ale usly­šíš i ten nej­tišší šepot.“

Po­stá­vali jsme kolem do­dávky za­sek­nuté v centru města. Dva další za­bi­jáci mlčky kou­řili a opí­rali se zády o bok vo­zi­dla.

„Kolik je hodin?“

„Bude půlnoc,“ od­po­vě­děl quar­ter­God. „Za dvě a půl minuty.“

Zdálky za­zněly vý­střely, tiché a tenké jako ra­cho­cení ka­mínků v prázdné ple­chovce.

„Začali bez nás,“ pro­ce­dil quar­ter­God skrz zuby s po­směš­kem a kývl na své muže. „Snaží se nás před­běh­nout. To ne­mů­žeme do­pus­tit.“

Vy­ra­zili jsme jako čtyři jezdci apo­ka­ly­psy, při­pra­vení pro­bu­dit straš­livé zlo, na přímé tra­jek­to­rii ke klubu Rx. quar­ter­God svíral svojí věrnou osma­pa­de­sátku, jeden z jeho vrahů byl vy­zbro­jený lehkým ku­lo­me­tem, druhý v rukách držel sa­mo­pal a na po­pruhu se mu houpal čty­ři­ce­ti­mi­li­me­t­rový gra­ná­to­met.

Před vcho­dem po­stá­val vy­ha­zo­vač.

„Hey this is really nice place. We should go there.“ quar­ter­God za­kři­čel jako opilý tu­rista a rych­lým krokem vy­ra­zil přímo k vy­ha­zo­vači. Pra­vač­kou si držel zbraň co nej­těs­něji a co nej­výše u těla, aby měla nejmenší možný profil, pažbu za­ra­že­nou do pod­paží.

Vy­ha­zo­vač ho odkývl. O lidi jako my v Rx ne­stojí.

quar­ter­God bles­kově zvedl zbraň, zapřel ji do ramene a dva­krát vy­stře­lil, beze slov, na jeho tváři se nic ne­změ­nilo, ani nemrkl, jedna rána prošla skrz srdce, druhá skrz ohry­zek, de­se­tina vte­řiny a naše po­slední cesta začala.

Nádech, výdech, na­sa­dit slu­chátka, za­pnout lampy, musíme čistit.

Ně­ko­lik hlav na­kouklo do pro­storu za vcho­dem a jezdec apo­ka­ly­psy s ku­lo­me­tem za­há­jil palbu, těla padala k zemi, quar­ter­God se zbraní stále za­sek­nu­tou v rameni, ne­dí­val se skrz mí­ři­dla, ale zcela přesně věděl, kam jeho kulky do­pad­nou, zbraň byla sou­částí jeho těla, stří­lel s in­stink­tem, re­fle­xivně, krátké dávky, dva náboje na cíl, jeden do srdce, druhý do hlavy, mladá Ja­ponka padla k zemi, chlá­pek k kšil­tovce se bez­vládně svalil, téměř nahé dívce ex­plo­do­vala čtvr­tina lebky, šetřit náboji, máme hodně práce, první patro Rx, roz­dě­lili jsme se na dvo­jice a točili se po ocho­zech. Jezdec s ku­lo­me­tem za­há­jil palbu do davů a quar­ter­God pro­vá­děl chi­rur­gicky přesné do­rá­žení.

Nádech, výdech, jedna rána, jedna mrtvá dívka, kulka skrz vy­stra­šený mozek, kusy lebky ve vzdu­chu, růžová mlha, první vý­střel je ten nej­těžší, po něm už není cesty zpět.

Ne­do­ká­zal jsem popsat, jak jsem se cítil, když za­zněly první vý­střely, ko­nečně se něco dělo, čekal jsem třicet let schou­lený v pa­ra­lýze, nikdy mladý, čas plul za okny a teď, ko­nečně něco, jsem zvěs­to­va­tel konce světa, jeden z mnoha, přesto na zvlášt­ním po­slá­ním. Jen v Ma­tičce Me­t­ro­po­lis sa­motné právě řádilo přes devět tisíc vrahů a trhali ji na kusy ze­vnitř, kulku za kulkou, tělo za tělem, ex­ploze za ex­plozí. Další tisíce hrdinů vy­ku­chá­vají ostatní města v Re­pub­lice, další armády kři­žují zbyt­kem světa, nikdo ne­šet­řit, tohle je konec, jejich konec, my čtyři jezdci měli ten svůj, před­běhli jsme 8.3, před­běhli jsme ja­derný Ar­maged­don, před­běhli jsme roz­pa­da­jící se re­a­litu, před­běhli jsme so­lip­sis­tické světy umě­lého rozumu, před­běhli jsme kli­ma­tické peklo, před­běhli jsme věč­nost.

První vražda je straš­livá, třetí člo­věka šokuje, desátá je ka­ta­strofa, dva­cátá je už ru­ti­nou, vše rychle ztratí své kouzlo, ště­kání hlavní zní jako elek­tro­nické vý­buchy ta­neční hudby, lidé jsou rváni na kusy, ale nic to ne­zna­mená, jde jen o úklid. Patro za patrem, ochoz za ocho­zem, dva jezdi apo­ka­ly­psy vzadu, blo­kují úni­kové cesty, zbytek vy­čistí patro, brodí se krví a kostmi a vy­has­lým masem, zpátky a se­stou­pit níž. Rx měl stovky pod­laží, sva­žo­val se do hlubin Země, horní patra po­ta­žená mra­mo­rem a sa­té­nem, ty nej­spod­nější vy­te­sané do su­ro­vého kamene, jak jsme se­stu­po­vali níž a mrtví nás od­leh­čo­vali od kil munice, tep­lota stou­pala. Tam dole sídlil Velký Ani­hi­lá­tor, seděl na spá­le­ném trůnu v kruhu svých nej­věr­něj­ších uctí­vačů, kteří při­rostli k zemi, jeho závoj pla­menů oli­zo­val tři patra ochozů. Jednou jsem ho viděl na vlastní oči, dny a noci na ve­čírku v Rx, kon­t­rolu nad vlast­ním tělem jsem ztra­til po dvou ho­di­nách, trvalo mi tři dny, než sem se pro­tan­čil k jeho trůnu.

A my se k němu zá­pla­vami kulek pro­ře­zá­vali patro za patrem skrz ba­ri­kádu vy­dě­še­ného masa a kostí a těl. Nikdo nemohl čekat, že konec světa přijde právě teď. I nej­věr­nější ako­ly­tové, kteří věřili v konec dnů, v hloubi duše dou­fali, že se to stane někdy poz­ději. Apo­ka­ly­psa teď. Nic jsem ne­cí­til, byla to jen práce, série úkonů, které je třeba vy­ko­nat, za­lo­žit zá­sob­ník, do­ra­zit závěr, za­mí­řit, dvě rány na jedno tělo, ab­sor­bo­vat zpětný ráz a hledat další cíl, krev, maso, kosti, mozek, plíce, vnitř­nosti, naděje, sny, touhy, to všechno byly jen věci, které je třeba ukli­dit, kus po kusu.

Granát ro­ze­zněl ka­ta­komby svojí písní, ně­ko­lik mužů a žen na vr­cholu mládí, kteří se pa­ra­ly­zo­vaně krčili za stolem na pro­tější straně míst­nosti a dou­fali, že je to nějak mine, že oni vy­váz­nou, že pře­žijí, se roz­le­těli na krvavé cáry. To byl jejich konec, jiní stále ještě měli naději, prů­střel kulkou nebyl nutně fa­tální, rychlá lé­kař­ská pomoc mohla oživit i lazary, ale v té době už žádná pomoc ne­e­xis­to­vala. Ko­or­di­no­vaný bom­bový útok na ne­moc­nice, po­li­cii, hasiče a složky armády vy­ma­zal po­slední naději z map. Za­ú­to­čit v noci, svět se pro­budí zá­vě­reč­ného rána.

Po­slední patro, vstup do po­slední ka­ta­komby, velké kru­hové arény s patry ochozů vy­te­sa­nými do hor­kého su­ro­vého kamene, tam dole seděl po­klidně, jako dý­cha­jící socha, Velký Ani­hi­lá­tor, z hor­ních pater na něj sté­kaly potoky temné krve, ale v horku jeho pla­menů tuhly a za­čí­naly dout­nat.

quar­ter­God se na mě po­dí­val a kdyby mu stále ještě fun­go­valy mi­mické svaly, se­žeh­nuté horkem palby, vy­pa­dal, že by se temně smál.

Ml­čen­liví jezdci apo­ka­ly­psy z batohů vy­sy­pali hro­madu fos­fo­ro­vých gra­nátů a začali je házet na pod­lahu arény mezi nej­od­da­nější vy­zna­vače Pla­mene. Fosfor žhnul jasně bílým ohněm, musel jsem za­mhou­řit oči, abych snesl pohled skrz mléčný dým na kla­nící se, kteří se škva­řili a praskali jako po­p­corn. Fos­fo­rové nálože padaly do žhnoucí arény, pla­meny zalily každý čtve­reční cen­ti­metr pod­lahy. Velký Ani­hi­lá­tor se pohnul, pro­bu­zen pla­meny a hrůzou ma­sa­kru. Vstal ze svého oho­ře­lého trůnu, udělal dva kroky, po­hlédl na nás, malé fi­gurky na ochozu vy­te­sa­ného z ky­klop­ského kamene, kdy­bychom věřili v naději, možná bychom se báli, ale on sklo­nil hlavu a po­klekl. Jeho pla­meny se roz­pro­stí­raly od jed­noho kraje arény k dru­hé­mumu jako ob­rov­ská mi­ho­tavá křídla.

„Tohle je náš konec,“ řekl quar­ter­God. Možná jsem to řekl já nebo hlava na­lo­žená v ledu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz