Najednou jsem to měl v rukách: Konec světa v chemické podobě. Šlo o několik tabletek zalitých do kaluže lepidla na dně krabice s knihami, lepidlo mělo stejnou hustotu jako tablety a proto nebyly vidět na rentgenu, jasný rukopis 8.3, ex-hackera, který utekl do Jižní Ameriky, zapletl se do vývoje nových neurochemických agentů a který mi teď chtěl dát pár hodin náskok před zhroucením společnosti.

Šlo o třetí verzi mocného stimulantu libida, který nikdy nedostal oficiální jméno a říkalo se mu jen GRRBW. První várka byla silným neurotoxinem, který po sobě zanechal tisíce teenagerů s vyhlodanými mozky, druhá skoro vůbec nefungovala a třetí, kterou jsem teď mnul mezi prsty, v člověku zažehla plamen tak mocný, že ho nebylo možné uhasit.

Nakonec to přece jen dokázal, pomyslel jsem si. 8.3 průběžně rozesílal stále silnější vzorky, na síti se objevovaly zápisky výzkumníků a lidé je hltali s nadšením, transfixováni pokrokem. Všichni jsme sledovali, jak nám před očima staví stroj konce světa a nemohli jsme se toho nabažit. Nakonec se mu podařilo syntetizovat čistý GRRBW-3 a tím roztočil kola osudu.

Na kartonové krabici bylo místo mé adresy naškrábané jen slovo NEVERYOUNG – nikdy mladý. Nebylo pochyb, balík byl adresovaný mě. Nikdy jsem si nepřipadal, že jsem nějaké mládí měl, čas jen plynul, jakoby v tranzu, v podivné katatonii, kolem mě a já nikdy nic neudělal, kromě jediné věci se nikdy nic nezměnilo.

Ve dřezu ležela uříznutá hlava zasypaná ledem, jeden průstřel, kulka vpředu vnikla skrz čelist a vzadu vypařila vědomí ven krkem. Rozloučil jsem se s tlejícíma očima a rozšklebeným úsměvem. Věděl jsem, že se už nikdy nemůžu vrátit zpátky.

Hlava patřila jedinému kamarádovi, kterého jsem během třicet let čekání měl a kterého jsem přesto nikdy skutečně neznal. Teď jsem mířil za jeho vrahem, ne proto, abych napravil staré hříchy, ale abych je dotáhl do konce. Jeho vrah byl jediný člověk, na kterého jsem se mohl spolehnout, že se mnou projede koncem světa na druhou stranu.

Nezamykal jsem. Nebyl důvod. Město venku bylo klidné, zatím stále nevědělo, co ho čeká.

quarterGod – čtvrtbůh – čekal s dalšími dvěma muži opřený o dodávku, džíny, triko, kšiltovka, štíhlá postava, od pohledu nevypadal nijak nebezpečně. Patřil také také mezi bývalé hackery, znal 8.3, znal hlavu naloženou v ledu, sdíleli spolu hříchy mládí. Zatímco ostatní ze staré party začali zapadat do závějí bezvýznamnosti, on se stal vůdcem armády nájemných zabijáků. Říkal, že jedině se zbraní v ruce má moc něco změnit. Nezáleželo, jestli něco změní k lepšímu nebo horšímu, důležitá pro něj byla jen ta možnost.

„Konečně využíváš svůj potenciál naplno,“ řekl, když mě zahlédl. Jeho hlas zněl nepatřičně. Neměl v sobě žádné napětí, žádnou nervozitu, jako kdyby si ani neuvědomoval, že za dvacet minut může být mrtvý. Pro něj to byla jen práce, shodou náhod ta poslední, kterou kdy udělá. Teď nebo nikdy. Takhle skončí svět, přesně v noci, kdy se začne svíjet v prvních slastech GRRBW. Šlo jen o čas, kdo s koho, nebyla žádná naděje, zbývalo jen doběhnout do cíle jako první s vlastním koncem světa.

Otevřel dodávku a ukázal na hromadu výstroje připravenou pro mě: Nosná vesta, třicet pět zásobníků a samopal vz. 58 s masivní svítilnou.

„Zásobníky jsem vytisknul z plastu, nábojnice jsou polymerové,“ vysvětloval quarterGod a tvářil se skoro hrdě, „kdyby byly kovové, tak se z toho posereš, ale i tak to má přes dvacet kilo. A nezapomeň na tohle,“ na uši mi nasadil tlumící sluchátka. „Aktivní tlumení, utlumí střelbu, ale uslyšíš i ten nejtišší šepot.“

Postávali jsme kolem dodávky zaseknuté v centru města. Dva další zabijáci mlčky kouřili a opírali se zády o bok vozidla.

„Kolik je hodin?“

„Bude půlnoc,“ odpověděl quarterGod. „Za dvě a půl minuty.“

Zdálky zazněly výstřely, tiché a tenké jako rachocení kamínků v prázdné plechovce.

„Začali bez nás,“ procedil quarterGod skrz zuby s posměškem a kývl na své muže. „Snaží se nás předběhnout. To nemůžeme dopustit.“

Vyrazili jsme jako čtyři jezdci apokalypsy, připravení probudit strašlivé zlo, na přímé trajektorii ke klubu Rx. quarterGod svíral svojí věrnou osmapadesátku, jeden z jeho vrahů byl vyzbrojený lehkým kulometem, druhý v rukách držel samopal a na popruhu se mu houpal čtyřicetimilimetrový granátomet.

Před vchodem postával vyhazovač.

„Hey this is really nice place. We should go there.“ quarterGod zakřičel jako opilý turista a rychlým krokem vyrazil přímo k vyhazovači. Pravačkou si držel zbraň co nejtěsněji a co nejvýše u těla, aby měla nejmenší možný profil, pažbu zaraženou do podpaží.

Vyhazovač ho odkývl. O lidi jako my v Rx nestojí.

quarterGod bleskově zvedl zbraň, zapřel ji do ramene a dvakrát vystřelil, beze slov, na jeho tváři se nic nezměnilo, ani nemrkl, jedna rána prošla skrz srdce, druhá skrz ohryzek, desetina vteřiny a naše poslední cesta začala.

Nádech, výdech, nasadit sluchátka, zapnout lampy, musíme čistit.

Několik hlav nakouklo do prostoru za vchodem a jezdec apokalypsy s kulometem zahájil palbu, těla padala k zemi, quarterGod se zbraní stále zaseknutou v rameni, nedíval se skrz mířidla, ale zcela přesně věděl, kam jeho kulky dopadnou, zbraň byla součástí jeho těla, střílel s instinktem, reflexivně, krátké dávky, dva náboje na cíl, jeden do srdce, druhý do hlavy, mladá Japonka padla k zemi, chlápek k kšiltovce se bezvládně svalil, téměř nahé dívce explodovala čtvrtina lebky, šetřit náboji, máme hodně práce, první patro Rx, rozdělili jsme se na dvojice a točili se po ochozech. Jezdec s kulometem zahájil palbu do davů a quarterGod prováděl chirurgicky přesné dorážení.

Nádech, výdech, jedna rána, jedna mrtvá dívka, kulka skrz vystrašený mozek, kusy lebky ve vzduchu, růžová mlha, první výstřel je ten nejtěžší, po něm už není cesty zpět.

Nedokázal jsem popsat, jak jsem se cítil, když zazněly první výstřely, konečně se něco dělo, čekal jsem třicet let schoulený v paralýze, nikdy mladý, čas plul za okny a teď, konečně něco, jsem zvěstovatel konce světa, jeden z mnoha, přesto na zvláštním poslání. Jen v Matičce Metropolis samotné právě řádilo přes devět tisíc vrahů a trhali ji na kusy zevnitř, kulku za kulkou, tělo za tělem, exploze za explozí. Další tisíce hrdinů vykuchávají ostatní města v Republice, další armády křižují zbytkem světa, nikdo nešetřit, tohle je konec, jejich konec, my čtyři jezdci měli ten svůj, předběhli jsme 8.3, předběhli jsme jaderný Armageddon, předběhli jsme rozpadající se realitu, předběhli jsme solipsistické světy umělého rozumu, předběhli jsme klimatické peklo, předběhli jsme věčnost.

První vražda je strašlivá, třetí člověka šokuje, desátá je katastrofa, dvacátá je už rutinou, vše rychle ztratí své kouzlo, štěkání hlavní zní jako elektronické výbuchy taneční hudby, lidé jsou rváni na kusy, ale nic to neznamená, jde jen o úklid. Patro za patrem, ochoz za ochozem, dva jezdci apokalypsy vzadu, blokují únikové cesty, zbytek vyčistí patro, brodí se krví a kostmi a vyhaslým masem, zpátky a sestoupit níž. Rx měl stovky podlaží, svažoval se do hlubin Země, horní patra potažená mramorem a saténem, ty nejspodnější vytesané do surového kamene. Jak jsme sestupovali níž a mrtví nás odlehčovali od kil munice, teplota stoupala. Tam dole sídlil Velký Anihilátor, seděl na spáleném trůnu v kruhu svých nejvěrnějších uctívačů, kteří přirostli k zemi, jeho závoj plamenů olizoval tři patra ochozů. Jednou jsem ho viděl na vlastní oči, dny a noci na večírku v Rx, kontrolu nad vlastním tělem jsem ztratil po dvou hodinách, trvalo mi tři dny, než sem se protančil k jeho trůnu.

A my se k němu záplavami kulek prořezávali patro za patrem skrz barikádu vyděšeného masa a kostí a těl. Nikdo nemohl čekat, že konec světa přijde právě teď. I nejvěrnější akolytové, kteří věřili v konec dnů, v hloubi duše doufali, že se to stane někdy později. Apokalypsa teď. Nic jsem necítil, byla to jen práce, série úkonů, které je třeba vykonat, založit zásobník, dorazit závěr, zamířit, dvě rány na jedno tělo, absorbovat zpětný ráz a hledat další cíl, krev, maso, kosti, mozek, plíce, vnitřnosti, naděje, sny, touhy, to všechno byly jen věci, které je třeba uklidit, kus po kusu.

Granát rozezněl katakomby svojí písní, několik mužů a žen na vrcholu mládí, kteří se paralyzovaně krčili za stolem na protější straně místnosti a doufali, že je to nějak mine, že oni vyváznou, že přežijí, se rozletěli na krvavé cáry. To byl jejich konec, jiní stále ještě měli naději, průstřel kulkou nebyl nutně fatální, rychlá lékařská pomoc mohla oživit i lazary, ale v té době už žádná pomoc neexistovala. Koordinovaný bombový útok na nemocnice, policii, hasiče a složky armády vymazal poslední naději z map. Zaútočit v noci, svět se probudí závěrečného rána.

Poslední patro, vstup do poslední katakomby, velké kruhové arény s patry ochozů vytesanými do horkého surového kamene, tam dole seděl poklidně, jako dýchající socha, Velký Anihilátor, z horních pater na něj stékaly potoky temné krve, ale v horku jeho plamenů tuhly a začínaly doutnat.

quarterGod se na mě podíval a kdyby mu stále ještě fungovaly mimické svaly, sežehnuté horkem palby, vypadal, že by se temně smál.

Mlčenliví jezdci apokalypsy z batohů vysypali hromadu fosforových granátů a začali je házet na podlahu arény mezi nejoddanější vyznavače Plamene. Fosfor žhnul jasně bílým ohněm, musel jsem zamhouřit oči, abych snesl pohled skrz mléčný dým na klanící se, kteří se škvařili a praskali jako popcorn. Fosforové nálože padaly do žhnoucí arény, plameny zalily každý čtvereční centimetr podlahy. Velký Anihilátor se pohnul, probuzen plameny a hrůzou masakru. Vstal ze svého ohořelého trůnu, udělal dva kroky, pohlédl na nás, malé figurky na ochozu vytesaného z kyklopského kamene, kdybychom věřili v naději, možná bychom se báli, ale on sklonil hlavu a poklekl. Jeho plameny se rozprostíraly od jednoho kraje arény k druhémumu jako obrovská mihotavá křídla.

„Tohle je náš konec,“ řekl quarterGod. Možná jsem to řekl já nebo hlava naložená v ledu.