k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

Království Soudného Dne

22. 6. 2017 — k47 (♪)

Seděli jsme v hluč­ném baru ztra­ce­ném v kry­sích uli­cích kdesi v centru města. Stěny se hrou­tily na prach, v pod­laze se ote­ví­raly trh­liny a ztě­žo­valy ma­né­v­ro­vání v pro­storu, i přesto jsme zů­stá­vali mo­bilní a vy­ši­nutí, divoké dis­kuze blýskaly jako letní bouřka, přijde náhle a na hodinu roz­svítí nebe obrazy konce světa, vět­šina se jich točila kolem dvou otázek: Kde je sakra Ruby a co bude dál? Před půl­nocí jsme si při­pili na Ar­maged­don Ar­mag­na­cem s AMF syn­te­ti­zo­va­ným v la­bo­ra­to­řích Sch­wartz Fab.

Teprve potom se tam začaly uka­zo­vat za­jí­mavé exis­tence, sta­ho­valy se na druhé straně noci, jako mag­ne­tické krysy, které hlavou vždy smě­řují k se­ver­nímu pólu a nikdy si nejsou sku­tečně jistí, čím chtějí být v životě, i když na­ve­nek mají spoustu plánů. Museli jsme tam být nej­starší s re­zer­vou pár roků a vy­pa­dat jako mon­stra z hlubin času, která si stále ne­stihla uvě­do­mit, že mají chcíp­nout nebo za­lo­žit rodiny, nakřáp­nout hy­po­téky a začít se na plný úvazek vě­no­vat kry­símu závodu.

Místní mladá krev tepala di­vo­kým rytmem a hýřila op­ti­mis­mem, který jsem po­zná­val z dávno ztra­cené dekády, pořád věřili, že to má nějaký smysl a sále ještě se jim na spodek lebek ne­u­sa­dil škra­loup pe­si­mismu.

V té době byly naše skle­nice plné ledu, oliv a ginu, který chut­nal jako levné ře­di­dlo smí­chané s levným mo­to­ro­vým olejem. Jestli by se dala zka­pal­nit bez­na­děj, zcela jistě by chut­nala přesně takhle.

„Je to strašné, ale musíme nějak zre­du­ko­vat ná­klady,“ říkal Peo jedné dívce, která přišla se sku­pi­nou ka­ma­rá­dek, jejich grupa po­stupně začala fúzo­vat s naší dvo­jicí ho­ro­lezců, vzá­jemné ko­mu­ni­kační linky se kří­žily a začaly zkra­to­vat. Peo se staral o dis­kuzi, já pře­vážně po kapsách hledal všechno, čím jsem mohl na­kr­mit mozek a snažil se to jíst co nej­více po­tajmu, i když jsem si byl jistý, že se­lhá­vám na celé čáře.

Někdy před sví­tá­ním mi v kapse za­vib­ro­val te­le­fon. Fran­couz z Rev magu bez pozdravu začal vy­klá­dat něco o ur­gent­ním zadání, které začíná za čtyři hodiny, které musíme stih­nout a přidal vý­mluvy o tom, že nám to už musel dávno říkat. Moje paměť ne­ob­sa­ho­vala žádnou ta­ko­vou in­for­maci, při­po­mí­nala zemi nikoho mezi zákopy První Války, jen bahno a díry po dě­lo­stře­lec­kých gra­ná­tech. „Ne­ro­zu­mím ti ani slovo,“ pa­ma­tuji, že jsem za­kři­čel, „musíš to vy­ří­dit s mým práv­ní­kem.“ Hodil jsem te­le­fon Peovi, chytil ho v letu letmým po­hy­bem, který zcela po­pí­ral jeho po­kro­čilý stav in­to­xi­kace.

Talk to me, Fren­chy“ za­hla­ho­lil Peo an­g­licky a tvářil se u toho strašně dů­le­žitě, obočí svraš­těná, při­ta­ká­val „uhnm, uhnm“, jako kdyby po­slou­chal zprávy ob­rov­ské dů­le­ži­tosti. To všechno byla voda na mlýn jeho pře­tvářky, sou­část iluze pro onu dívku, o které jsem se poz­ději do­zvě­děl, že se jme­nuje Ester.

„OK, in that case we have to be there, bye,“ za­vě­sil a vrátil mi te­le­fon. "Kde je Ruby?

„Kde by byla? Nechá se mrdat do prdele tempem sto euro za příraz.“

„V tom pří­padě,“ Peovi se roz­sví­tily oči, „máme jednu volnou přilbu. Pro tebe.“ Ukázal na Ester.

Na­sy­pali jsme do sebe všechno MS, abychom pře­mohli únavu a roz­ma­zané smysly a zost­řili sen­zo­rické vjemy na ma­xi­mum. Byl před námi dlouhý den a dlouhá cesta na Sever.

Když jsem zapil MS zbyt­kem drink, v pe­ri­fer­ním vidění jsem za­re­gis­tro­val pohled dív­čích očí. „Tohle nic není.“ Za­mumlal jsem. BZD, Oxy, Tram, AMF, MS, nic zá­sad­ního, nej­lépe jsem fun­go­val v ex­trém­ním stresu.

A vy­ra­zili jsme, ráno se pomalu pro­bou­zelo přes ho­ri­zont, elek­trická Zera mezi nohama, ma­xi­mální možná rych­lost. Kde jsme je vzali? Odkud přišly peníze? Pat­náct tisíc dolarů za stroj byla pálka, nebyl jsem si jistý, že bychom ji dali jen tak z voleje. Rev Mag ne­pla­til tolik, abychom si to mohli do­vo­lit, tedy aspoň jsem si to myslel. I když poz­ději jsem si všiml, že peníze z Rev magu začaly chodit z jiného účtu, ale v té době jsem tomu ne­při­klá­dal žádnou dů­le­ži­tost. Ne­do­ká­zal jsem si vzpo­me­nout na zadání, která jsme pro ně dělali a peníze byly po­dobně abs­trakt­ním pojmem. Doufal jsem jen, že nás nešidí, pro­tože ne­e­xis­to­valy důkazy, kte­rými jsme to mohli pro­ká­zat.

Chladný vítr mě ve vte­řině pro­bral. V batohu jsem nesl extra ba­te­rie, ne­chtěl jsem uváz­nou na cestě zpátky bez zásoby elek­tronů, Peo vezl dívku, její spon­tán­nost a leh­ko­váž­nost byla osvě­žu­jící, měla ten den večer s ka­ma­rády letět do Itálie, ale od­le­pila se od nich a vzala to okli­kou přes ci­zince a po­ten­ci­ální smrt v do­pravní nehodě. Já se za to ne­ná­vi­děl poz­ději, za to všechno, za to že jsem do­vo­lil za­táh­nout ne­vinné do naší sou­kromé zkázy, ale ne v tu chvíli na roz­ma­za­ném as­faltu, kdy jsem sviš­těl jako tichý hu­ri­kán po dál­nici, na­klo­něný na ří­dítka, s ři­di­čá­kem, který byl stále jen fraš­kou, kterou mi vydala Firma, do­pravní před­pisy jsem víc od­ha­do­val než znal, ale na tom ne­zá­le­želo, konec světa se blížil a my mu jeli vstříc ma­xi­mální možnou rych­lostí, čekali na smyk, čekali na ten po­slední moment, na agonii tri­umfu.

Proč ne?

A pak jsme do­ra­zili do Krá­lov­ství Soud­ného Dne. Bylo pevně za­říz­nuté do ne­změr­ných krajin Severu—masivní po­ze­mek, ne­ko­nečné čtve­reční ki­lo­me­try lesů, zdi­vo­če­lých polí a lomů, které pa­t­řily Py­ro­tech­ni­kovi, v prů­myslu de­strukce se mu pře­zdí­valo The Man Who Will Blow Up The World, pro­tože on to jako jediný myslel sku­tečně vážně a nikdo ne­po­chy­bo­val o jeho zá­mě­rech.

„Co kurva chcete?“ zazněl hlas z in­ter­komu u vstupní brány Krá­lov­ství.

„Jsme tu z Rev magu,“ od­po­vě­děl Peo, na vlně adre­na­linu, přežil cestu, MS naplno pra­co­val v jeho neu­ro­no­vých dál­ni­cích, nic ho ne­mohlo za­sta­vit.

„Co to do prdele meleš?“

La Re­vol­ver De Verre“ za­zpí­val.

„Tihle ža­bo­žrouti,“ za­sté­nal hlas a ne­o­chotně dodal: „Jdu pro vás.“

Za chvíli elek­trické motory začaly sípat a po­od­su­nuly masivní bránu. Za ní stál Pyro, metr se­dm­de­sát, na­krátko ostří­haný, hladce oho­lený, ve tváři ne­dů­vě­řivý výraz, který kaž­dého člo­věka po­va­žo­val za po­ten­ci­ální zdroj ne­bez­pečí, šedé špi­navé triko, kraťasy, žabky, hrubé ruce, která nikdy nikomu ne­po­dal. Ne­vy­dal žádný ex­pli­citní signál, jen do­časné sní­žení tenze říkalo, abychom vešli dovnitř.

„Mi­mo­cho­dem,“ řekl po chvíli, „to auto dole v za­táčce je po­li­cie. A teď jste se právě do­stali na můj po­li­cejní spis. Jste ve­d­lejší po­stavy na straně dva tisíce dvě stě devět, vy dva i tahle sle­činka. Dě­ko­vat ne­mu­síte.“

„Ona je naše asi­s­tentka,“ vy­ra­zil ze sebe Peo, aby vy­svět­lil třetí členku naší čety a zá­ro­veň se ji aspoň nějak snažil uleh­čit. Ne každý jel v za­tra­cení s ta­ko­vým gustem jako já a on.

„Co je mi do toho, co je ona zač? Nic mi nemůže udělat.“ Aniž bychom to věděli, Pyro nás pro­táhl kolem backs­cat­ter rent­genu a na­prosto přesně věděl, že u sebe nemáme nic ne­bez­peč­ného.

Když jsme se začali bavit o vý­buš­ni­nách, py­ro­tech­ni­kova ne­přá­tel­ská reakce po­vo­lila. Byl ex-ar­mád­ním de­mo­lič­ním ex­per­tem, který se po skon­čení af­ghán­ského tur­nusu, pro­sla­vil tím, že z betonu od­lí­val repliky mostů v ži­votní ve­li­kosti a vy­ha­zo­val je do vzdu­chu. Po­sta­vil po­lo­vinu Kar­lova mostu a ně­ko­lika pre­cizně umís­tě­nými ná­lo­žemi ho roz­lá­mal na prach. Ta jedna de­to­nace ho přes noc uči­nila slav­ným. Od té doby po­řá­dal ve­řejné de­mon­strace stále vět­ších a vět­ších náloží. Na jeho po­zemku se na­chá­zel lom, na jehož dně jisté za­ří­zení tiše čekalo na svůj oka­mžik slávy.

Nebyl jsem si zcela jistý, co po nás Rev mag chtěl. Toužil po pár fot­kách, po článku, po románu, nebo po špi­o­náži? Peo měl po­drob­nější in­for­mace, ale přesto věděl jen málo a ještě méně se staral. Pro něj to byla pří­le­ži­tost se dostat blíž k Ester, které skoro oka­mžitě začal říkat Exter. Ne­chtěl ji, chtěl svojí divu, ale Exter byla v tu chválí nej­lepší možnou ná­hraž­kou. Mladá, divoká, ne­spou­taná, ještě na ni ne­sta­čila do­leh­nout tíha světa, idea zod­po­věd­nosti nebo strach před vlastní zra­ni­tel­ností. Zatím se hnala světem ma­xi­mální možnou rych­lostí, kterou je člověk schopný vy­vi­nout těsně po pře­va­lení přes hranu dva­ceti let, čistá extáze, mladá, na­dr­žená a stu­pidní, chce všechno a chce to hned, riziko ne­e­xis­tuje, jde jen o te­o­re­tic­kou zá­le­ži­tost, mladý me­ta­bo­lis­mus fun­guje jako motor zá­vod­ního auta, žádný strach, žádný teror, žádný děs.

Pyro byl její pravý opak—ne­ná­vistný a tr­pě­livý, peč­livě plá­no­val, peč­livě se při­pra­vo­val, krok za krokem, den za dnem. Měl sny o tom, že vyhodí do vzdu­chu celá města, snil o mra­kodra­pech, které se se­sou­vají k zemi, o čtvr­tích, které mizí v mračnech prachu, o mos­tech, tu­ne­lech, dál­ni­cích, které na kusy rvou bloky peč­livě umís­tě­ných vý­buš­nin, o oka­mžiku kdy země praská a svět se potápí pod hla­dinu moře.

„Ale nic z toho nemůžu udělat, pro­tože po­li­cie sle­duje každý můj krok. Prý jsem číslo jedna na všech se­zna­mech po­ten­ci­ál­ních te­ro­ristů.“ Když chtěl odjet, musel za­vo­lat po­li­cii, když při­pra­vo­val další ex­plozi, musel za­vo­lat po­li­cii, když dlou­hou dobu nic ne­dě­lal, musel za­vo­lat po­li­cii. Volal tak často, že se osobně znal s každým poldou Severu a všechny je do po­sled­ního ne­ná­vi­děl a toužil je všechny vy­ho­dit do vzdu­chu. Všichni věděli o jeho snech, ale nikdo ho nemohl sebrat, pro­tože nikdy ne­u­dě­lal nic ne­zá­kon­ného. Sny pořád ještě nebyly trestné.

„Každou noc před spaním čtu trestní zá­ko­ník,“ říkal, když jsme po štěr­kové cestě krá­čeli k lomu číslo tři. „A jsem velice opa­trný. Když budu pro­hla­šo­vat, že všichni čer­noši by měli po­chcí­pat, je to proti národu, rase, pře­svěd­čení, ale když chci zabít všech sedm mi­li­ard lidí, není to nic proti ničemu.“ Temně se zasmál. „Go big or go home.“

Na dně lomu číslo tři sedělo něco me­cha­nic­kého, nádrže a trubky.

„Ter­mo­ba­rické za­ří­zení, ekvi­va­lent dvou a půl tun TNT.“ Pyro podal la­ko­nické vy­svět­lení, jako kdyby to nic nebylo. Pravda se za čísly skrý­vala velice dobře, bylo těžké po­cho­pit jejich sku­tečný rozsah. Dvě a půl bylo malé číslo, ale mas­ko­valo v sobě ohnivé de­struk­tivní peklo.

Ex­ploze byla na­plá­no­vaná na pevné datum, všechny lístky do tribun oba­le­ných nej­sil­něj­ším ba­lis­tic­kým sklem, jaké se dá koupit, byly už dlouho vy­pro­dané.

„Velká ex­ploze člo­věka změní. Když se pod ním třese země a má pocit, že se roz­padá sa­motná re­a­lita, začne být po­korný, je to něco jako spi­ri­tu­ální zá­ži­tek, v očích TNT, C4, RDX, PETN nebo ANFO nejsi nic než hmota.“

Jak mluvil o tr­ha­vi­nách a ex­plo­zích, po­stupně se ote­ví­ral a byl ho­vor­nější a sdíl­nější. Všem bylo jasné, jak ne­bez­pečný vlastně byl, ale aspoň se s námi začal bavit.

„Ukážu vám de­to­naci, ať máte fran­tí­kům co vy­prá­vět,“ pro­nesl už téměř jako člověk. „Ve čtyřce jsem na­vr­tal ně­ko­lik děr, můžu do nich strčit pár kilo semtexu.“ Čtyř­kou myslel čtvrtý lom, který se na­chá­zel v jeho uza­vře­ném krá­lov­ství, dva ki­lo­me­try na sever od toho tře­tího. Byla to masivní příkrá stěna žuly za­říz­nutá do ubí­ha­jí­cího svahu, před ní na vy­rov­na­ném štěr­ko­vém pro­stran­ství stálo pár osa­mo­ce­ných ba­ri­kád ba­lis­tic­kého skla pro při­hlí­že­jící. Pyro jednu po­po­nesl blíž k stěně žuly a na­zna­čil, ať se za ni skry­jeme a začal do hladké díry jednu za druhou tlačit měkké cihly plas­tické tr­ha­viny. Ne­vě­děl jsem, jestli je to málo nebo moc, zatím to byla jen tvárná bledá hmota, která při­po­mí­nala hrn­číř­skou hlínu. Za chvíli se vrátil za prů­svit­nou ba­ri­kádu, podal nám pěnové ucpávky do uší. Peo s nimi pomohl Exter, za roky, co chodil na kon­certy a bál se o svůj sluch, získal grif, stla­čit do ru­ličky, vsu­nout do ucha, co nej­hlou­běji, ale ne tak hlu­boko, aby se do­tý­kaly bu­bínku a nechat je pomalu ex­pan­do­vat.

Po­dí­val se na nás, beze slov, bez in­strukcí a když mu všichni při­kývli, stiskl spoušť a ex­ploze ro­ze­rvala kus skály, země se mám za­chvěla pod nohama, sprška kamení ná­silně za­bub­no­vala na ba­lis­tické sklo. Přišlo to tak náhle, v jeden oka­mžik se nic nedělo a vte­řinu nato vzduch roz­tr­hala de­to­nace. V pe­ri­fer­ním vidění jsem za­hlédl Exter, jak se s ĺek­nu­tím chy­tila Pea.

Pak jsem teprve vy­dech­nul.

Peo zůstal na Severu s Exter, šli něco za­kous­nout. Na­zna­čil mi, že jde o udá­lost jen pro dva, která se může márně pro­táh­nout a pří­da­vek bude vy­ža­do­vat postel ve velice levném hotelu.

„Říká ti něco jméno quar­ter­God?“ zeptal jsem se na­jed­nou Py­ro­tech­nika při od­chodu. Možná jsem se snažil aspoň na chvíli udržet v gra­vi­tač­ním poli Krá­lov­ství Soud­ného Dne.

„Jo,“ od­po­vě­děl stroze. „Všichni znají to jméno.“

„Ten chlap je ne­za­sta­vi­telný. Má armádu za­bi­jáků v žoldu a berou lidi zleva a zprava, jako by se nic nedělo. Když to už už vypadá, že jsou kom­pro­mi­to­vaní, všechny je uklidí a od­ně­kud vy­táhne další stovku vrahů a po­kra­čuje v práci, jako by se nic nedělo. Nej­spíš jsou krytí po­li­cií a Firmou.“

„Firmou? Co to je?“

„Nečteš noviny?“

„Ne, nechci, aby mi někdo vy­zra­dil konec.“

A tím to skon­čilo. Sedl jsem na Zero a sám vy­ra­zil ma­xi­mální možnou rych­lostí směrem k Ma­tičce Me­t­ro­po­lis, s hlavou vy­šrou­bo­va­nou na ma­xi­mální otáčky, se spán­ko­vou de­pri­vací a zu­ři­vostí, která se mi za­čí­nala bublat v žilách.

„I am become Death, the de­stroyer of worlds,“ pro­le­tělo mi ze slu­chá­tek hlavou jako starý rezavý šrap­nel z nějaké mi­nu­losti, která se nikdy ne­stala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz