k47.cz

twitter RSS

Království Soudného Dne

22. 6. 2017 — k47

Seděli jsme v hlučném baru ztraceném v krysích ulicích kdesi v centru města. Stěny se hroutily na prach, v podlaze se otevíraly trhliny a ztěžovaly manévrování v prostoru, i přesto jsme zůstávali mobilní a vyšinutí, divoké diskuze blýskaly jako letní bouřka, přijde náhle a na hodinu rozsvítí nebe obrazy konce světa, většina se jich točila kolem dvou otázek: Kde je sakra Ruby a co bude dál? Před půlnocí jsme si připili na Armageddon Armagnacem s AMF syntetizovaným v laboratořích Schwartz Fab.

Teprve potom se tam začaly ukazovat zajímavé existence, stahovaly se na druhé straně noci, jako magnetické krysy, které hlavou vždy směřují k severnímu pólu a nikdy si nejsou skutečně jistí, čím chtějí být v životě, i když navenek mají spoustu plánů. Museli jsme tam být nejstarší s rezervou pár roků a vypadat jako monstra z hlubin času, která si stále nestihla uvědomit, že mají chcípnout nebo založit rodiny, nakřápnout hypotéky a začít se na plný úvazek věnovat krysímu závodu.

Místní mladá krev tepala divokým rytmem a hýřila optimismem, který jsem poznával z dávno ztracené dekády, pořád věřili, že to má nějaký smysl a sále ještě se jim na spodek lebek neusadil škraloup pesimismu.

V té době byly naše sklenice plné ledu, oliv a ginu, který chutnal jako levné ředidlo smíchané s levným motorovým olejem. Jestli by se dala zkapalnit beznaděj, zcela jistě by chutnala přesně takhle.

„Je to strašné, ale musíme nějak zredukovat náklady,“ říkal Peo jedné dívce, která přišla se skupinou kamarádek, jejich grupa postupně začala fúzovat s naší dvojicí horolezců, vzájemné komunikační linky se křížily a začaly zkratovat. Peo se staral o diskuzi, já převážně po kapsách hledal všechno, čím jsem mohl nakrmit mozek a snažil se to jíst co nejvíce potajmu, i když jsem si byl jistý, že selhávám na celé čáře.

Někdy před svítáním mi v kapse zavibroval telefon. Francouz z Rev magu bez pozdravu začal vykládat něco o urgentním zadání, které začíná za čtyři hodiny, které musíme stihnout a přidal výmluvy o tom, že nám to už musel dávno říkat. Moje paměť neobsahovala žádnou takovou informaci, připomínala zemi nikoho mezi zákopy První Války, jen bahno a díry po dělostřeleckých granátech. „Nerozumím ti ani slovo,“ pamatuji, že jsem zakřičel, „musíš to vyřídit s mým právníkem.“ Hodil jsem telefon Peovi, chytil ho v letu letmým pohybem, který zcela popíral jeho pokročilý stav intoxikace.

Talk to me, Frenchy“ zahlaholil Peo anglicky a tvářil se u toho strašně důležitě, obočí svraštěná, přitakával „uhnm, uhnm“, jako kdyby poslouchal zprávy obrovské důležitosti. To všechno byla voda na mlýn jeho přetvářky, součást iluze pro onu dívku, o které jsem se později dozvěděl, že se jmenuje Ester.

„OK, in that case we have to be there, bye,“ zavěsil a vrátil mi telefon. "Kde je Ruby?

„Kde by byla? Nechá se mrdat do prdele tempem sto euro za příraz.“

„V tom případě,“ Peovi se rozsvítily oči, „máme jednu volnou přilbu. Pro tebe.“ Ukázal na Ester.

Nasypali jsme do sebe všechno MS, abychom přemohli únavu a rozmazané smysly a zostřili senzorické vjemy na maximum. Byl před námi dlouhý den a dlouhá cesta na Sever.

Když jsem zapil MS zbytkem drink, v periferním vidění jsem zaregistroval pohled dívčích očí. „Tohle nic není.“ Zamumlal jsem. BZD, Oxy, Tram, AMF, MS, nic zásadního, nejlépe jsem fungoval v extrémním stresu.

A vyrazili jsme, ráno se pomalu probouzelo přes horizont, elektrická Zera mezi nohama, maximální možná rychlost. Kde jsme je vzali? Odkud přišly peníze? Patnáct tisíc dolarů za stroj byla pálka, nebyl jsem si jistý, že bychom ji dali jen tak z voleje. Rev Mag neplatil tolik, abychom si to mohli dovolit, tedy aspoň jsem si to myslel. I když později jsem si všiml, že peníze z Rev magu začaly chodit z jiného účtu, ale v té době jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Nedokázal jsem si vzpomenout na zadání, která jsme pro ně dělali a peníze byly podobně abstraktním pojmem. Doufal jsem jen, že nás nešidí, protože neexistovaly důkazy, kterými jsme to mohli prokázat.

Chladný vítr mě ve vteřině probral. V batohu jsem nesl extra baterie, nechtěl jsem uváznou na cestě zpátky bez zásoby elektronů, Peo vezl dívku, její spontánnost a lehkovážnost byla osvěžující, měla ten den večer s kamarády letět do Itálie, ale odlepila se od nich a vzala to oklikou přes cizince a potenciální smrt v dopravní nehodě. Já se za to nenáviděl později, za to všechno, za to že jsem dovolil zatáhnout nevinné do naší soukromé zkázy, ale ne v tu chvíli na rozmazaném asfaltu, kdy jsem svištěl jako tichý hurikán po dálnici, nakloněný na řídítka, s řidičákem, který byl stále jen fraškou, kterou mi vydala Firma, dopravní předpisy jsem víc odhadoval než znal, ale na tom nezáleželo, konec světa se blížil a my mu jeli vstříc maximální možnou rychlostí, čekali na smyk, čekali na ten poslední moment, na agonii triumfu.

Proč ne?

A pak jsme dorazili do Království Soudného Dne. Bylo pevně zaříznuté do nezměrných krajin Severu—masivní pozemek, nekonečné čtvereční kilometry lesů, zdivočelých polí a lomů, které patřily Pyrotechnikovi, v průmyslu destrukce se mu přezdívalo The Man Who Will Blow Up The World, protože on to jako jediný myslel skutečně vážně a nikdo nepochyboval o jeho záměrech.

„Co kurva chcete?“ zazněl hlas z interkomu u vstupní brány Království.

„Jsme tu z Rev magu,“ odpověděl Peo, na vlně adrenalinu, přežil cestu, MS naplno pracoval v jeho neuronových dálnicích, nic ho nemohlo zastavit.

„Co to do prdele meleš?“

La Revolver De Verre“ zazpíval.

„Tihle žabožrouti,“ zasténal hlas a neochotně dodal: „Jdu pro vás.“

Za chvíli elektrické motory začaly sípat a poodsunuly masivní bránu. Za ní stál Pyro, metr sedmdesát, nakrátko ostříhaný, hladce oholený, ve tváři nedůvěřivý výraz, který každého člověka považoval za potenciální zdroj nebezpečí, šedé špinavé triko, kraťasy, žabky, hrubé ruce, která nikdy nikomu nepodal. Nevydal žádný explicitní signál, jen dočasné snížení tenze říkalo, abychom vešli dovnitř.

„Mimochodem,“ řekl po chvíli, „to auto dole v zatáčce je policie. A teď jste se právě dostali na můj policejní spis. Jste vedlejší postavy na straně dva tisíce dvě stě devět, vy dva i tahle slečinka. Děkovat nemusíte.“

„Ona je naše asistentka,“ vyrazil ze sebe Peo, aby vysvětlil třetí členku naší čety a zároveň se ji aspoň nějak snažil ulehčit. Ne každý jel v zatracení s takovým gustem jako já a on.

„Co je mi do toho, co je ona zač? Nic mi nemůže udělat.“ Aniž bychom to věděli, Pyro nás protáhl kolem backscatter rentgenu a naprosto přesně věděl, že u sebe nemáme nic nebezpečného.

Když jsme se začali bavit o výbušninách, pyrotechnikova nepřátelská reakce povolila. Byl ex-armádním demoličním expertem, který se po skončení afghánského turnusu, proslavil tím, že z betonu odlíval repliky mostů v životní velikosti a vyhazoval je do vzduchu. Postavil polovinu Karlova mostu a několika precizně umístěnými náložemi ho rozlámal na prach. Ta jedna detonace ho přes noc učinila slavným. Od té doby pořádal veřejné demonstrace stále větších a větších náloží. Na jeho pozemku se nacházel lom, na jehož dně jisté zařízení tiše čekalo na svůj okamžik slávy.

Nebyl jsem si zcela jistý, co po nás Rev mag chtěl. Toužil po pár fotkách, po článku, po románu, nebo po špionáži? Peo měl podrobnější informace, ale přesto věděl jen málo a ještě méně se staral. Pro něj to byla příležitost se dostat blíž k Ester, které skoro okamžitě začal říkat Exter. Nechtěl ji, chtěl svojí divu, ale Exter byla v tu chválí nejlepší možnou náhražkou. Mladá, divoká, nespoutaná, ještě na ni nestačila dolehnout tíha světa, idea zodpovědnosti nebo strach před vlastní zranitelností. Zatím se hnala světem maximální možnou rychlostí, kterou je člověk schopný vyvinout těsně po převalení přes hranu dvaceti let, čistá extáze, mladá, nadržená a stupidní, chce všechno a chce to hned, riziko neexistuje, jde jen o teoretickou záležitost, mladý metabolismus funguje jako motor závodního auta, žádný strach, žádný teror, žádný děs.

Pyro byl její pravý opak—nenávistný a trpělivý, pečlivě plánoval, pečlivě se připravoval, krok za krokem, den za dnem. Měl sny o tom, že vyhodí do vzduchu celá města, snil o mrakodrapech, které se sesouvají k zemi, o čtvrtích, které mizí v mračnech prachu, o mostech, tunelech, dálnicích, které na kusy rvou bloky pečlivě umístěných výbušnin, o okamžiku kdy země praská a svět se potápí pod hladinu moře.

„Ale nic z toho nemůžu udělat, protože policie sleduje každý můj krok. Prý jsem číslo jedna na všech seznamech potenciálních teroristů.“ Když chtěl odjet, musel zavolat policii, když připravoval další explozi, musel zavolat policii, když dlouhou dobu nic nedělal, musel zavolat policii. Volal tak často, že se osobně znal s každým poldou Severu a všechny je do posledního nenáviděl a toužil je všechny vyhodit do vzduchu. Všichni věděli o jeho snech, ale nikdo ho nemohl sebrat, protože nikdy neudělal nic nezákonného. Sny pořád ještě nebyly trestné.

„Každou noc před spaním čtu trestní zákoník,“ říkal, když jsme po štěrkové cestě kráčeli k lomu číslo tři. „A jsem velice opatrný. Když budu prohlašovat, že všichni černoši by měli pochcípat, je to proti národu, rase, přesvědčení, ale když chci zabít všech sedm miliard lidí, není to nic proti ničemu.“ Temně se zasmál. „Go big or go home.“

Na dně lomu číslo tři sedělo něco mechanického, nádrže a trubky.

„Termobarické zařízení, ekvivalent dvou a půl tun TNT.“ Pyro podal lakonické vysvětlení, jako kdyby to nic nebylo. Pravda se za čísly skrývala velice dobře, bylo těžké pochopit jejich skutečný rozsah. Dvě a půl bylo malé číslo, ale maskovalo v sobě ohnivé destruktivní peklo.

Exploze byla naplánovaná na pevné datum, všechny lístky do tribun obalených nejsilnějším balistickým sklem, jaké se dá koupit, byly už dlouho vyprodané.

„Velká exploze člověka změní. Když se pod ním třese země a má pocit, že se rozpadá samotná realita, začne být pokorný, je to něco jako spirituální zážitek, v očích TNT, C4, RDX, PETN nebo ANFO nejsi nic než hmota.“

Jak mluvil o trhavinách a explozích, postupně se otevíral a byl hovornější a sdílnější. Všem bylo jasné, jak nebezpečný vlastně byl, ale aspoň se s námi začal bavit.

„Ukážu vám detonaci, ať máte frantíkům co vyprávět,“ pronesl už téměř jako člověk. „Ve čtyřce jsem navrtal několik děr, můžu do nich strčit pár kilo semtexu.“ Čtyřkou myslel čtvrtý lom, který se nacházel v jeho uzavřeném království, dva kilometry na sever od toho třetího. Byla to masivní příkrá stěna žuly zaříznutá do ubíhajícího svahu, před ní na vyrovnaném štěrkovém prostranství stálo pár osamocených barikád balistického skla pro přihlížející. Pyro jednu poponesl blíž k stěně žuly a naznačil, ať se za ni skryjeme a začal do hladké díry jednu za druhou tlačit měkké cihly plastické trhaviny. Nevěděl jsem, jestli je to málo nebo moc, zatím to byla jen tvárná bledá hmota, která připomínala hrnčířskou hlínu. Za chvíli se vrátil za průsvitnou barikádu, podal nám pěnové ucpávky do uší. Peo s nimi pomohl Exter, za roky, co chodil na koncerty a bál se o svůj sluch, získal grif, stlačit do ruličky, vsunout do ucha, co nejhlouběji, ale ne tak hluboko, aby se dotýkaly bubínku a nechat je pomalu expandovat.

Podíval se na nás, beze slov, bez instrukcí a když mu všichni přikývli, stiskl spoušť a exploze rozervala kus skály, země se mám zachvěla pod nohama, sprška kamení násilně zabubnovala na balistické sklo. Přišlo to tak náhle, v jeden okamžik se nic nedělo a vteřinu nato vzduch roztrhala detonace. V periferním vidění jsem zahlédl Exter, jak se s ĺeknutím chytila Pea.

Pak jsem teprve vydechnul.

Peo zůstal na Severu s Exter, šli něco zakousnout. Naznačil mi, že jde o událost jen pro dva, která se může márně protáhnout a přídavek bude vyžadovat postel ve velice levném hotelu.

„Říká ti něco jméno quarterGod?“ zeptal jsem se najednou Pyrotechnika při odchodu. Možná jsem se snažil aspoň na chvíli udržet v gravitačním poli Království Soudného Dne.

„Jo,“ odpověděl stroze. „Všichni znají to jméno.“

„Ten chlap je nezastavitelný. Má armádu zabijáků v žoldu a berou lidi zleva a zprava, jako by se nic nedělo. Když to už už vypadá, že jsou kompromitovaní, všechny je uklidí a odněkud vytáhne další stovku vrahů a pokračuje v práci, jako by se nic nedělo. Nejspíš jsou krytí policií a Firmou.“

„Firmou? Co to je?“

„Nečteš noviny?“

„Ne, nechci, aby mi někdo vyzradil konec.“

A tím to skončilo. Sedl jsem na Zero a sám vyrazil maximální možnou rychlostí směrem k Matičce Metropolis, s hlavou vyšroubovanou na maximální otáčky, se spánkovou deprivací a zuřivostí, která se mi začínala bublat v žilách.

„I am become Death, the destroyer of worlds,“ proletělo mi ze sluchátek hlavou jako starý rezavý šrapnel z nějaké minulosti, která se nikdy nestala.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz