k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

připraveni střílet do davu

15. 2. 2017 — k47 (♪)

Pře­padli jsme přes hranu půl­noci, expati od­pa­dá­vali, uprchlíci z Co­ro­ral Cortex to táhli dál a skon­čili jsme v Cen­zurě. Nad ránem za­vo­lali Fran­couzi z Rev magu – po­tře­bo­vali fo­to­gra­fické žol­dáky schopné oka­mžité mo­bi­li­zace, na­jed­nou někde začala ope­race ur­gent­ního cha­rak­teru, něco co se vy­skytne zcela bez va­ro­vání jednou za deset let, změní všechno a kdo se ne­pro­bo­juje dovnitř, není nic.

„Ok,“ od­po­vě­děla Ruby dlouze, „ale měl bys vědět, že jsem ne­spala už pár dnů.“ Chvíle ticha. „Teď mi vy­světli, proč bychom se měli nechat bi­čo­vat vašimi ší­le­nými ot­ro­káři?“

„Na rozdíl od vás, my se tady sna­žíme řídit byznys a máme re­pu­taci, kterou je třeba uchrá­nit. Dejte si všechno co po­tře­bu­jete, všechny vaše uppers, dow­ners, scre­a­mers, lau­ghers, jen abyste byli v pozoru, na­ostření a při­pra­veni stří­let do davu. Všechno pro­pla­tíme.“ Z te­le­fonu se ozvalo bušení do desky stolu.

„Uvě­do­mu­jete si, že se tím z vás stává dro­gový kartel.“

„Nebude to poprvé,“ od­vě­til stroze Fran­couz.

„Ok,“ od­po­vě­děla Ruby krátce. „Jaký je plán?“ A pak se něco stalo.

Z celé akce si ne­pa­ma­tuji vůbec nic. Byl jsem tam dva­náct hodin a pak jsem čtyři a půl hodiny upra­vo­val fotky, ale nemám z toho žádné vzpo­mínky, jako kdy­bych jel na au­to­pi­lota, uvnitř dutý a vy­hlo­daný, ale tělo se stále hýbalo, vy­ko­ná­valo na­u­čené me­cha­nické pohyby jako mrtvý cyk­lista z románu Alfreda Jarryho.

Ale přesto jsem ne­u­snul. Byli jsme příliš daleko za hra­nicí běžné únavy, hlu­boko v te­ri­to­riu de­li­ria a ner­vo­vého ko­lapsu. Stále jsem byl čilý, aspoň se to tak zdálo, ale při­pa­dalo mi, že od­se­ká­vám kusy lodě a házím je do kotle, jen abych mohl plout ještě aspoň chvíli, splá­cím dluhy jinými dluhy. Bylo to zvláštní, srdce jsem měl těžké a při­pa­dalo mi, že můj mozek není vy­vá­žený, šedá kůra vzadu v hlavě byla jakoby hustší a mnohem hmot­nější a celý mozek mi v lebce sklouzá­val dozadu. Skoro vůbec jsem ne­mr­kal, pohyb očních víček pů­so­bil nej­větší námahu, vy­si­lo­val mě víc než cokoli jiného. Přesto jsem nemohl usnout. Ruby byla na mírné vlně hy­po­ma­nie, Peo byl ne­sne­si­telně veselý a pořád se něčemu smál.

Večer jsme se po jídle v Kla­di­vech pře­su­nuli do Cen­zury, kde čekali uprchlíci z Cor­po­ral Cortex, sme­tení, vy­prahlí a po­mlá­cení.

„Pořád jsem ne­spala, už to musí být, asi tak, musí to být tři dny, možná čtyři, ale pořád to nemůžu za­lo­mit, lehnu si a jen zírám do stropu, v uších mi zní ne­kon­čící rachot vý­buchů, jako trhání země na kusy, ale nic ne­vi­dím, a čas mizí, jako šum te­le­viz­ních ob­ra­zo­vek,“ říkala trhaně Ruby, když jsme si v devět hodin do hlav začali tlačit tra­ma­dol v in­dustri­ál­ních dáv­kách. „Tohle by mělo pomoct.“

Nic jsme nepili, jen vodu, do které jsme drtili tra­ma­dol a usr­ká­vali bílý povlak, který se v mléč­ných vloč­kách pomalu snášel ke dnům skle­nic.

Ne­tr­valo to dlouho a uprchlíci z Cor­po­ral Cortex začali od­pa­dá­vat jako mouchy. Stali se z nich blá­bo­lící ba­to­lata vzná­še­jící se na hla­dině tep­lých moří. Ta ne­u­ko­ji­telná slast v žilách nás na­ko­nec všechny uko­lé­bala do ne­vě­domí.

Pro­bu­dili jsme se, všech pět, na mat­raci mezi mopy v kum­bále baru Cen­zura, po­ho­zení jako špi­navé hadry. Vstal jsem a pro­táhl se, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že čas ne­se­děl.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz