k47.cz

twitter RSS

připraveni střílet do davu

15. 2. 2017 — k47

Přepadli jsme přes hranu půlnoci, expati odpadávali, uprchlíci z Cororal Cortex to táhli dál a skončili jsme v Cenzuře. Nad ránem zavolali Francouzi z Rev magu – potřebovali fotografické žoldáky schopné okamžité mobilizace, najednou někde začala operace urgentního charakteru, něco co se vyskytne zcela bez varování jednou za deset let, změní všechno a kdo se neprobojuje dovnitř, není nic.

„Ok,“ odpověděla Ruby dlouze, „ale měl bys vědět, že jsem nespala už pár dnů.“ Chvíle ticha. „Teď mi vysvětli, proč bychom se měli nechat bičovat vašimi šílenými otrokáři?“

„Na rozdíl od vás, my se tady snažíme řídit byznys a máme reputaci, kterou je třeba uchránit. Dejte si všechno co potřebujete, všechny vaše uppers, downers, screamers, laughers, jen abyste byli v pozoru, naostření a připraveni střílet do davu. Všechno proplatíme.“ Z telefonu se ozvalo bušení do desky stolu.

„Uvědomujete si, že se tím z vás stává drogový kartel.“

„Nebude to poprvé,“ odvětil stroze Francouz.

„Ok,“ odpověděla Ruby krátce. „Jaký je plán?“ A pak se něco stalo.

Z celé akce si nepamatuji vůbec nic. Byl jsem tam dvanáct hodin a pak jsem čtyři a půl hodiny upravoval fotky, ale nemám z toho žádné vzpomínky, jako kdybych jel na autopilota, uvnitř dutý a vyhlodaný, ale tělo se stále hýbalo, vykonávalo naučené mechanické pohyby jako mrtvý cyklista z románu Alfreda Jarryho.

Ale přesto jsem neusnul. Byli jsme příliš daleko za hranicí běžné únavy, hluboko v teritoriu deliria a nervového kolapsu. Stále jsem byl čilý, aspoň se to tak zdálo, ale připadalo mi, že odsekávám kusy lodě a házím je do kotle, jen abych mohl plout ještě aspoň chvíli, splácím dluhy jinými dluhy. Bylo to zvláštní, srdce jsem měl těžké a připadalo mi, že můj mozek není vyvážený, šedá kůra vzadu v hlavě byla jakoby hustší a mnohem hmotnější a celý mozek mi v lebce sklouzával dozadu. Skoro vůbec jsem nemrkal, pohyb očních víček působil největší námahu, vysiloval mě víc než cokoli jiného. Přesto jsem nemohl usnout. Ruby byla na mírné vlně hypomanie, Peo byl nesnesitelně veselý a pořád se něčemu smál.

Večer jsme se po jídle v Kladivech přesunuli do Cenzury, kde čekali uprchlíci z Corporal Cortex, smetení, vyprahlí a pomlácení.

„Pořád jsem nespala, už to musí být, asi tak, musí to být tři dny, možná čtyři, ale pořád to nemůžu zalomit, lehnu si a jen zírám do stropu, v uších mi zní nekončící rachot výbuchů, jako trhání země na kusy, ale nic nevidím, a čas mizí, jako šum televizních obrazovek,“ říkala trhaně Ruby, když jsme si v devět hodin do hlav začali tlačit tramadol v industriálních dávkách. „Tohle by mělo pomoct.“

Nic jsme nepili, jen vodu, do které jsme drtili tramadol a usrkávali bílý povlak, který se v mléčných vločkách pomalu snášel ke dnům sklenic.

Netrvalo to dlouho a uprchlíci z Corporal Cortex začali odpadávat jako mouchy. Stali se z nich blábolící batolata vznášející se na hladině teplých moří. Ta neukojitelná slast v žilách nás nakonec všechny ukolébala do nevědomí.

Probudili jsme se, všech pět, na matraci mezi mopy v kumbále baru Cenzura, pohození jako špinavé hadry. Vstal jsem a protáhl se, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že čas neseděl.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz