k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

polofiktivní polibek a dopad na dlažbu

14. 2. 2017 — k47 (♪)

Matně si vzpo­mí­nám, že někdy před půl­nocí se Anit začala líbat s Ruby.

„Snap out of it you horny slut, we are re­spectable women,“ ohra­dila se Ruby an­g­licky. Spolu s uprch­líky z Cor­po­ral Cortex jsme seděli v Úkrytu Al­ko­ho­liků na­pě­cho­va­ném expaty a před nimi se ne­brz­dila v mi­xo­vání jazyků. Expati uvízli na os­t­rově, kde jim od­pí­rali jejich jazyk a uprchlíci z Cor­po­ral Cortex – nomádi bez do­mo­viny—pomalu ztrá­celi svůj rodný jazyk a kostru češ­tiny zá­pla­to­vali an­g­lic­kými frá­zemi a obraty.

„No we are not,“ za­huhlala ji Anit do krku.

„You are right.“ Ruby za­vřela oči a ne­chala se unášet vlnami.

Možná se to stalo, možná ne. Ne­pa­ma­tuji si přesně jestli nešlo jen o sen, který se mi zdál v tom oka­mžiku, kdy jsem na chvíli opřel hlavu o cih­lové stěny Úkrytu a usnul. V té době jsme museli být něco přes třicet šest hodin na nohách a všechno bylo možné. Ruby v těch chví­lích, kdy už nic ne­pů­so­bilo reálně, po­vo­lila a začala být re­cep­tiv­nější k smy­sl­ným a hé­do­nis­tic­kým po­žit­kům, místo ob­vyklé fy­zi­ka­lity a hru­bosti. Proč ne, od­škr­tat všechno ze se­znamu než přijde konec.

Chvíli potom nás vy­ho­dili ven. Ne­pa­ma­tuji se na de­taily. Možná jsme jen cítili, že musíme odejít, jinak se stane něco zlého. Ne­pa­ma­tuji si skoro nic.

Kaž­do­pádně to—po­lo­fik­tivní po­li­bek a dopad na dlažbu—dalo věci do pohybu. Byl to spouš­těč celé kaskády im­pulzů. Napůl mrt­vého, napůl v de­li­riu mě to pře­ho­dilo přes hranu. Na­jed­nou jsem měl zase ten starý pocit, že se nic neděje, že jen stojím na místě, po­zo­ruji běh času kolem a sám jsem pa­ra­ly­zo­ván a uvěz­něn ve vlast­ním těle. Byl to ten pocit, který mě málem zabil před měsíci v Dráž­ďa­nech. Ne­do­sta­tek ak­ti­vity mi při­pa­dal jako moje za­vi­nění a cítil jsem, že to ne­do­kážu změnit.

„Máš pepřák?“ zeptal jsem se Ruby, když jsme se s ně­ko­lika expaty a uprch­líky z Cor­po­ral Cortex na­tla­čili do 12 kladiv a dávali si půl­noční burger.

Ruby ne­zvedla zrak, jen v kapse vy­lo­vila ma­ličký kon­tej­ner a mrskla ho přes stůl.

Zvedl jsem housku a na maso na­stří­kal dávku ohně po­u­ží­va­ného ar­má­dou a po­li­cií. „Chceš taky?“ zeptal jsem se Pea.

„Oh yes, my prince,“ ožil Peo. „Po­tře­buju trochu ener­gie.“

„What the fuck, m8?“ Dva expati nás po­zo­ro­vali.

„Bon ap­pe­tit!“ zasmál se Peo a o dvě nebo tři minuty poz­ději jsme se sví­jeli v bo­les­tech, na jazyku syn­te­tický oheň, který se nedá uhasit, ale přesto jsme po­kra­čo­vali v jídle a vší silou uku­so­vali další a další sousta. Ma­ji­telka kladiv jen zvedla oči a sto­icky za­krou­tila hlavou.

Che­mická bolest byl ide­ální sympto­ma­tický lék, vy­tlouct klín klínem, za­po­me­nout na pro­blémy, za­po­me­nout na jiné bo­lesti a skon­čit s dobrou a stu­pidní his­tor­kou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz