k47.cz

twitter RSS

polofiktivní polibek a dopad na dlažbu

14. 2. 2017 — k47

Matně si vzpomínám, že někdy před půlnocí se Anit začala líbat s Ruby.

„Snap out of it you horny slut, we are respectable women,“ ohradila se Ruby anglicky. Spolu s uprchlíky z Corporal Cortex jsme seděli v Úkrytu Alkoholiků napěchovaném expaty a před nimi se nebrzdila v mixování jazyků. Expati uvízli na ostrově, kde jim odpírali jejich jazyk a uprchlíci z Corporal Cortex – nomádi bez domoviny—pomalu ztráceli svůj rodný jazyk a kostru češtiny záplatovali anglickými frázemi a obraty.

„No we are not,“ zahuhlala ji Anit do krku.

„You are right.“ Ruby zavřela oči a nechala se unášet vlnami.

Možná se to stalo, možná ne. Nepamatuji si přesně jestli nešlo jen o sen, který se mi zdál v tom okamžiku, kdy jsem na chvíli opřel hlavu o cihlové stěny Úkrytu a usnul. V té době jsme museli být něco přes třicet šest hodin na nohách a všechno bylo možné. Ruby v těch chvílích, kdy už nic nepůsobilo reálně, povolila a začala být receptivnější k smyslným a hédonistickým požitkům, místo obvyklé fyzikality a hrubosti. Proč ne, odškrtat všechno ze seznamu než přijde konec.

Chvíli potom nás vyhodili ven. Nepamatuji se na detaily. Možná jsme jen cítili, že musíme odejít, jinak se stane něco zlého. Nepamatuji si skoro nic.

Každopádně to—polofiktivní polibek a dopad na dlažbu—dalo věci do pohybu. Byl to spouštěč celé kaskády impulzů. Napůl mrtvého, napůl v deliriu mě to přehodilo přes hranu. Najednou jsem měl zase ten starý pocit, že se nic neděje, že jen stojím na místě, pozoruji běh času kolem a sám jsem paralyzován a uvězněn ve vlastním těle. Byl to ten pocit, který mě málem zabil před měsíci v Drážďanech. Nedostatek aktivity mi připadal jako moje zavinění a cítil jsem, že to nedokážu změnit.

„Máš pepřák?“ zeptal jsem se Ruby, když jsme se s několika expaty a uprchlíky z Corporal Cortex natlačili do 12 kladiv a dávali si půlnoční burger.

Ruby nezvedla zrak, jen v kapse vylovila maličký kontejner a mrskla ho přes stůl.

Zvedl jsem housku a na maso nastříkal dávku ohně používaného armádou a policií. „Chceš taky?“ zeptal jsem se Pea.

„Oh yes, my prince,“ ožil Peo. „Potřebuju trochu energie.“

„What the fuck, m8?“ Dva expati nás pozorovali.

„Bon appetit!“ zasmál se Peo a o dvě nebo tři minuty později jsme se svíjeli v bolestech, na jazyku syntetický oheň, který se nedá uhasit, ale přesto jsme pokračovali v jídle a vší silou ukusovali další a další sousta. Majitelka kladiv jen zvedla oči a stoicky zakroutila hlavou.

Chemická bolest byl ideální symptomatický lék, vytlouct klín klínem, zapomenout na problémy, zapomenout na jiné bolesti a skončit s dobrou a stupidní historkou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz