k47.cz

twitter RSS

tisíc metrů čtverečních hladkého betonu

1. 6. 2017 — k47

Zabouchal jsem na dveře nejpodivnější adresy ve městě. Stále mi bylo zle.

„Proboha,“ tiše jsem zaklel a snažil se udržet rovnováhu.


Hodinu před tím mě probudil telefon vibrující na hranici mělkého spánku, rozechvíval mi mysl, jako vlny na povrchu klidného jezera. „Co chcete?“

„Anathemis Gerasimos souhlasil s fotkami svého paláce,“ vykřikl Francouzský hlas. „Musíš jít teď hned, jinak to odvolá.“

Neodporoval jsem. Jen jsem zanadával beze slov pro neviditelné publikum, vypil třetinu lahve whisky, která stála na podlaze, pak se vysoukal z postele do reality rozbořeného bytu. Vypadal strašně, šlo spíš o crashpad než o stabilní ubytování. Tváře přicházely a mizely jako floateři v kaleidoskopu, zanechávaly po sobě spoušť a díry ve stěnách, hrůza pokračovala noc za nocí, vršila se jako náplavy starých ztvrdlých plakátů, proč vstávat a proč jít spát, někde tam musel ležet revolver s jedním nábojem v bubínku, dvě a půl minuty, dvě a půl minuty. Nemohl jsem myslet jasně, pořád jsem slyšel blábolení, jako kdybych se stále ještě neprobudil. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem spal a zda jsem vůbec usnul. Možná jsem jen ležel na matraci pokryté ztvrdlým škraloupem jakési substance, civěl do stropu a nechal si mouchy sedat na nehybná bělma očí. Nepodíval jsem se kolik je hodin, nevšiml jsem si ani jestli byl den nebo noc, všechno splynulo do jedné bezbarvé skvrny za okny světa, nic nepůsobilo skutečně.

Jedna sklenice ginu, oxy, meta-syndeum a konečně jsem si připadal dostatečně čilý, abych se nasoukal do saka. Cílem byl palác Anathemise Gerasimose, dříve známého pod kratším jménem AnGer. Jaký tam byl dresscode? Čekal jsem svět opulentního luxusu, potají vybudovaného ze zbytků industriální moci.

Projel jsem bezčasím města, v krvi dost meta-syndea na to, abych mohl stát na nohách, vyzvracel se za ohybem ulice, upravil si tenkou černou kravatu, natáhl na paži pásku s logem Rev magu a zazvonil u vjezdu do veliké průmyslové haly.

„Kurva, ty vypadáš jako zasraná mrtvola.“ Ze dveří vykoukla plešatící hlava muže někde uprostřed třicítky a čtyřicítky, nevyváženě zamračeného, jedna polovina jeho tváře vypadala mnohem striktnější než ta druhá, měl brýle na očích a půl pohledu člověka, který od světa vždy čekal jen to nejhorší a svět ho nikdy nezklamal. „To ty zasraný Francouzi nemají nikoho, kdo není napůl mumie?“ zeptal se. Měl tendence mluvit sprostě, ale tón jeho hlasu tomu nikdy neodpovídal. Mohl všechno myslet jen jako vtip, ale nic v jeho hlase nebo řeči těla nenapovídalo, že šlo skutečně o vtip. „Těžká noc? Těžký den?“

„Těžké tři měsíce,“ odpověděl jsem a pořád jsem cítil pachuť zvratků u kořene jazyka.

„Tak pojď, vole,“ vtáhl mě dovnitř do obrovské haly, kterou koupil, aby ji přetvořil na gigantický luxusní apartmán, ale tam nebylo nic, jen ozvěna.

AnGer vydělal první miliony jako člen bandy zdivočelých statistiků, kteří analyzovali pravidla nových loterií a číselných her po celém světě. Když zjistili, že některá z nich má slabinu, okamžitě se vypravili do oné země s kufry plnými peněz a začali jednat—někdy museli hrát určitým stylem, jindy museli skoupit většinu lístků—statistika jim řekla, že když budou postupovat tímto stylem, nemůžou prohrát a oni, vystudovaní statistici, se svěřili zákonu velkých čísel. Zdrželi se jak dlouho jen mohli, hráli, dokud hra nebyla zrušená nebo dokud se po nich nezačala shánět místní policie. Jejich argument byl, že není nelegální být chytřejší, než zbytek populace.

Pak se dali na vysokofrekvenční obchodování. Psali algoritmy, které nakupovaly a prodávaly na burzách v dobách, kdy konkurence ještě nebyla tak ostrá a časy se stále ještě měřily na mikrosekundy.

Vypadl z vysokofrekvenční hry a začal spravovat hedge fondy a vydělával tím, že vsázel na finanční katastrofy. Když o něm vyšel článek The Man Who Sold the World, který ho popisoval jako krutého a nelítostného burzovního tyrana, znechuceně se vytratil ze všech svých podniků. Seděl na hromadě peněz a nikdo si nebyl jistý, co plánuje dál.

„Tak tohle si člověk koupí, když se mu po kapsách válí půl giga-euro?“ prohodil jsem. „Čekal jsem zlaté kliky a modelky v bazénu.“

„Původně jsem chtěl zasraně luxusní vilu někde v Los Angeles, ale pak jsem si řekl kurva proč? Místo toho jsem koupil tohle monstrum a chtěl jsem to předělat na nějakej zpíčenej megabarák, padesát ložnic a padesát hajzlů a kurvy s umělejma kozama, ale pak jsem si řekl do hajzlu proč vlastně. Neudělá to ze mě lepšího sráče. Spíš naopak. A tak jsem si nechal tohle,“ ukázal do prostoru a jeho slova se nesla se slabou ozvěnou.

Zůstalo mu prázdných tisíc metrů čtverečních hladkého betonu, vysoké stropy s ocelovými traverzami mezi nimiž se krabatila zkosená střešní okna. Jen v rohu stál stůl, vedle něj matrace, nízká lednice a elektrický přímotop. Nic jiného.

„Proč jste souhlasil s fotkami pro Rev mag?“ z ramene jsem shodil tašku a začal jsem v ní hledat širokoúhlý objektiv.

„Nemám zkurvený tušení,“ odfrkl, jako kdyby byl zhnusený sám sebou. „Možná pokání. Ať lidi vidí, že nejsem rozežraná svině.“ Působil dojmem, že jeden velice negativní článek v prestižních novinách ho zlomil, zastavil jeho kariéru profesionálního žraloka a začal přemýšlet, co má se sebou a svým bohatstvím dělat, aby to mělo nějaký smysl. Ale možná se jen v hloubi duše nesnášel, chtěl trpět a chtěl, aby to svět viděl.

Udělal jsem sérii fotek, které zachycovaly samotu tyrana, který je ztracený v prázdnotě svého vykuchaného impéria. Maličký člověk, otupený a zmatený, který téměř není vidět na snímcích sterilní industriální pustiny.

„Jediný, co jsem za poslední zkurvenej rok udělal,“ říkal jakoby na volnoběh, „bylo, že jsem postavil Katarzi.“

„Co to je?“

„Bar v centru,“ odpověděl stroze a polovina jeho tváře se neznatelně usmála, „někdy tam zajdi.“ Podal mi vizitku.

Když jsem odcházel, bylo mi už lépe.


Peo na mě čekal před Kladivy.

„Kdes byl, uke?“

„Sorry,“ Peo odhodil cigaretu. „Měl jsem schůzku s jednou holkou. Byl jsem přesvědčený, že je to diva z Úkrytu. Nebyla.“ Nehtem se škrábal v prohlubni jizvy pod spodním rtem.

„Vyspal ses s ní?“

„Jo, ale nejsem na sebe příliš hrdý,“ vydechl, jemné vrásky mu vystřelily z koutků očí. „Kde je Ruby?“ změnil téma. „Už týden jsem ji neviděl.“

„Kde asi? Spí s nějakým bohatým psychopatem.“ V bytě se jedné noci objevil balík tisícikorunových bankovek. Nejspíše šlo o její práci.

Matně si vzpomínám, že jsme ji museli před pár týdny fotit jako hrdinku proti infernu hořících aut a těžkému kouři pneumatik v plamenech. Napalmové inferno se rozlévalo po asfaltu a popraskaných stěnách a stékalo k jejím bosým nohám. Měla na sobě jen černý těsný nátělník a rozdrbané džinové šortky. Husté černé vlasy se přelévaly jako vlny pokryté ropnými skvrnami. Jaký byl smysl té operace, jsem si už nevzpomínal a ani jsem si nechtěl vzpomenout.

Plameny ve mě vyvolávaly zlé vzpomínky na nekonečné noci v klubu Rx. Když jsem se po tripu probudil, morálně na dně, byl jsem přesvědčený, že všechna ta hrůza se skutečně stala, že kopali hlouběji a pod vrstvami ztuhlé lávy objevili prastaré zlo Velkého Anihilátora.

„Co?“ ptal se Peo, když u mě seděl, na zemi vedle postele, nohy zkřížené do tureckého sedu, v očích obavy. „V Rx hořelo, to je pravda, ale Velký Anihilátor je jiný klub. Tebe jsme, Adame, našli u hořící hranice během pálení čarodějnic. Neodpovídal jsi a pomalu ses blížil plamenům, jako kdybys do nich chtěl skočit.“

V okamžiku, kdy mi to řekl, jsem zapochyboval. Možná, že v té době se v bytě objevil ten revolver s jedním nábojem v komoře.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz