k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS

tisíc metrů čtverečních hladkého betonu

1. 6. 2017 — k47 (♪)

Za­bou­chal jsem na dveře nej­po­div­nější adresy ve městě. Stále mi bylo zle.

„Pro­boha,“ tiše jsem zaklel a snažil se udržet rov­no­váhu.


Hodinu před tím mě pro­bu­dil te­le­fon vibru­jící na hra­nici měl­kého spánku, ro­ze­chví­val mi mysl, jako vlny na po­vrchu klid­ného jezera. „Co chcete?“

„Anathe­mis Ge­ra­si­mos sou­hla­sil s fot­kami svého paláce,“ vy­křikl Fran­couz­ský hlas. „Musíš jít teď hned, jinak to odvolá.“

Ne­od­po­ro­val jsem. Jen jsem za­na­dá­val beze slov pro ne­vi­di­telné pu­b­li­kum, vypil tře­tinu lahve whisky, která stála na pod­laze, pak se vy­sou­kal z po­stele do re­a­lity roz­bo­ře­ného bytu. Vy­pa­dal strašně, šlo spíš o cra­sh­pad než o sta­bilní uby­to­vání. Tváře při­chá­zely a mizely jako flo­a­teři v ka­lei­do­skopu, za­ne­chá­valy po sobě spoušť a díry ve stě­nách, hrůza po­kra­čo­vala noc za nocí, vršila se jako ná­plavy sta­rých ztvrd­lých pla­kátů, proč vstá­vat a proč jít spát, někde tam musel ležet re­vol­ver s jedním ná­bo­jem v bu­bínku, dvě a půl minuty, dvě a půl minuty. Nemohl jsem myslet jasně, pořád jsem slyšel blá­bo­lení, jako kdy­bych se stále ještě ne­pro­bu­dil. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem spal a zda jsem vůbec usnul. Možná jsem jen ležel na mat­raci po­kryté ztvrd­lým škra­lou­pem jakési sub­stance, civěl do stropu a nechal si mouchy sedat na ne­hybná bělma očí. Ne­po­dí­val jsem se kolik je hodin, ne­všiml jsem si ani jestli byl den nebo noc, všechno sply­nulo do jedné bez­barvé skvrny za okny světa, nic ne­pů­so­bilo sku­tečně.

Jedna skle­nice ginu, oxy, meta-syn­deum a ko­nečně jsem si při­pa­dal do­sta­tečně čilý, abych se na­sou­kal do saka. Cílem byl palác Anathe­mise Ge­ra­si­mose, dříve zná­mého pod krat­ším jménem AnGer. Jaký tam byl dresscode? Čekal jsem svět opu­lent­ního luxusu, potají vy­bu­do­va­ného ze zbytků in­dustri­ální moci.

Projel jsem bez­ča­sím města, v krvi dost meta-syndea na to, abych mohl stát na nohách, vy­zvra­cel se za ohybem ulice, upra­vil si tenkou černou kra­vatu, natáhl na paži pásku s logem Rev magu a za­zvo­nil u vjezdu do veliké prů­mys­lové haly.

„Kurva, ty vy­pa­dáš jako za­sraná mrt­vola.“ Ze dveří vy­koukla pleša­tící hlava muže někde upro­střed tři­cítky a čty­ři­cítky, ne­vy­vá­ženě za­mra­če­ného, jedna po­lo­vina jeho tváře vy­pa­dala mnohem strikt­nější než ta druhá, měl brýle na očích a půl po­hledu člo­věka, který od světa vždy čekal jen to nej­horší a svět ho nikdy ne­zkla­mal. „To ty za­sraný Fran­couzi nemají nikoho, kdo není napůl mumie?“ zeptal se. Měl ten­dence mluvit sprostě, ale tón jeho hlasu tomu nikdy ne­od­po­ví­dal. Mohl všechno myslet jen jako vtip, ale nic v jeho hlase nebo řeči těla ne­na­po­ví­dalo, že šlo sku­tečně o vtip. „Těžká noc? Těžký den?“

„Těžké tři měsíce,“ od­po­vě­děl jsem a pořád jsem cítil pachuť zvratků u kořene jazyka.

„Tak pojď, vole,“ vtáhl mě dovnitř do ob­rov­ské haly, kterou koupil, aby ji pře­tvo­řil na gi­gan­tický lu­xusní apartmán, ale tam nebylo nic, jen ozvěna.

AnGer vy­dě­lal první mi­li­ony jako člen bandy zdi­vo­če­lých sta­tis­tiků, kteří ana­ly­zo­vali pra­vi­dla nových lo­te­rií a čí­sel­ných her po celém světě. Když zjis­tili, že ně­která z nich má sla­binu, oka­mžitě se vy­pra­vili do oné země s kufry plnými peněz a začali jednat—někdy museli hrát ur­či­tým stylem, jindy museli skou­pit vět­šinu lístků—sta­tis­tika jim řekla, že když budou po­stu­po­vat tímto stylem, ne­mů­žou pro­hrát a oni, vy­stu­do­vaní sta­tis­tici, se svě­řili zákonu vel­kých čísel. Zdr­želi se jak dlouho jen mohli, hráli, dokud hra nebyla zru­šená nebo dokud se po nich ne­za­čala shánět místní po­li­cie. Jejich ar­gu­ment byl, že není ne­le­gální být chytřejší, než zbytek po­pu­lace.

Pak se dali na vy­so­ko­frekvenční ob­cho­do­vání. Psali al­go­ritmy, které na­ku­po­valy a pro­dá­valy na bur­zách v dobách, kdy kon­ku­rence ještě nebyla tak ostrá a časy se stále ještě měřily na mi­k­ro­sekundy.

Vypadl z vy­so­ko­frekvenční hry a začal spra­vo­vat hedge fondy a vy­dě­lá­val tím, že vsázel na fi­nanční ka­ta­strofy. Když o něm vyšel článek The Man Who Sold the World, který ho po­pi­so­val jako kru­tého a ne­lí­tost­ného bur­zov­ního tyrana, zne­chu­ceně se vy­tra­til ze všech svých pod­niků. Seděl na hro­madě peněz a nikdo si nebyl jistý, co plá­nuje dál.

„Tak tohle si člověk koupí, když se mu po kapsách válí půl giga-euro?“ pro­ho­dil jsem. „Čekal jsem zlaté kliky a mo­delky v bazénu.“

„Pů­vodně jsem chtěl za­sraně lu­xusní vilu někde v Los An­ge­les, ale pak jsem si řekl kurva proč? Místo toho jsem koupil tohle mon­strum a chtěl jsem to pře­dě­lat na ně­ja­kej zpí­če­nej me­ga­ba­rák, pa­de­sát ložnic a pa­de­sát hajzlů a kurvy s umě­lejma kozama, ale pak jsem si řekl do hajzlu proč vlastně. Ne­u­dělá to ze mě lep­šího sráče. Spíš naopak. A tak jsem si nechal tohle,“ ukázal do pro­storu a jeho slova se nesla se slabou ozvě­nou.

Zů­stalo mu prázd­ných tisíc metrů čtve­reč­ních hlad­kého betonu, vysoké stropy s oce­lo­vými tra­ver­zami mezi nimiž se kra­ba­tila zko­sená střešní okna. Jen v rohu stál stůl, vedle něj mat­race, nízká led­nice a elek­trický pří­motop. Nic jiného.

„Proč jste sou­hla­sil s fot­kami pro Rev mag?“ z ramene jsem shodil tašku a začal jsem v ní hledat ši­ro­ko­úhlý ob­jek­tiv.

„Nemám zkur­vený tušení,“ odfrkl, jako kdyby byl zhnusený sám sebou. „Možná pokání. Ať lidi vidí, že nejsem ro­ze­žraná svině.“ Pů­so­bil dojmem, že jeden velice ne­ga­tivní článek v pres­tiž­ních no­vi­nách ho zlomil, za­sta­vil jeho ka­ri­éru pro­fe­si­o­nál­ního žra­loka a začal pře­mýš­let, co má se sebou a svým bo­hat­stvím dělat, aby to mělo nějaký smysl. Ale možná se jen v hloubi duše ne­sná­šel, chtěl trpět a chtěl, aby to svět viděl.

Udělal jsem sérii fotek, které za­chy­co­valy samotu tyrana, který je ztra­cený v prázd­notě svého vy­ku­cha­ného im­pé­ria. Ma­ličký člověk, otu­pený a zma­tený, který téměř není vidět na sním­cích ste­rilní in­dustri­ální pus­tiny.

„Jediný, co jsem za po­slední zkur­ve­nej rok udělal,“ říkal jakoby na vol­no­běh, „bylo, že jsem po­sta­vil Ka­tarzi.“

„Co to je?“

„Bar v centru,“ od­po­vě­děl stroze a po­lo­vina jeho tváře se ne­zna­telně usmála, „někdy tam zajdi.“ Podal mi vi­zitku.

Když jsem od­chá­zel, bylo mi už lépe.


Peo na mě čekal před Kla­divy.

„Kdes byl, uke?“

„Sorry,“ Peo od­ho­dil ci­ga­retu. „Měl jsem schůzku s jednou holkou. Byl jsem pře­svěd­čený, že je to diva z Úkrytu. Nebyla.“ Nehtem se škrá­bal v pro­hlubni jizvy pod spod­ním rtem.

„Vyspal ses s ní?“

„Jo, ale nejsem na sebe příliš hrdý,“ vy­de­chl, jemné vrásky mu vy­stře­lily z koutků očí. „Kde je Ruby?“ změnil téma. „Už týden jsem ji ne­vi­děl.“

„Kde asi? Spí s ně­ja­kým bo­ha­tým psy­cho­pa­tem.“ V bytě se jedné noci ob­je­vil balík ti­sí­ci­ko­ru­no­vých ban­ko­vek. Nej­spíše šlo o její práci.

Matně si vzpo­mí­nám, že jsme ji museli před pár týdny fotit jako hr­dinku proti in­fernu ho­ří­cích aut a těž­kému kouři pne­u­ma­tik v pla­me­nech. Na­pal­mové in­ferno se roz­lé­valo po as­faltu a po­praska­ných stě­nách a sté­kalo k jejím bosým nohám. Měla na sobě jen černý těsný ná­těl­ník a roz­dr­bané dži­nové šortky. Husté černé vlasy se pře­lé­valy jako vlny po­kryté rop­nými skvr­nami. Jaký byl smysl té ope­race, jsem si už ne­vzpo­mí­nal a ani jsem si ne­chtěl vzpo­me­nout.

Pla­meny ve mě vy­vo­lá­valy zlé vzpo­mínky na ne­ko­nečné noci v klubu Rx. Když jsem se po tripu pro­bu­dil, mo­rálně na dně, byl jsem pře­svěd­čený, že všechna ta hrůza se sku­tečně stala, že kopali hlou­běji a pod vrst­vami ztuhlé lávy ob­je­vili pra­staré zlo Vel­kého Ani­hi­lá­tora.

„Co?“ ptal se Peo, když u mě seděl, na zemi vedle po­stele, nohy zkří­žené do tu­rec­kého sedu, v očích obavy. „V Rx hořelo, to je pravda, ale Velký Ani­hi­lá­tor je jiný klub. Tebe jsme, Adame, našli u hořící hra­nice během pálení ča­ro­děj­nic. Ne­od­po­ví­dal jsi a pomalu ses blížil pla­me­nům, jako kdybys do nich chtěl skočit.“

V oka­mžiku, kdy mi to řekl, jsem za­po­chy­bo­val. Možná, že v té době se v bytě ob­je­vil ten re­vol­ver s jedním ná­bo­jem v komoře.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz