k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS

převážně jen poslouchal

12. 2. 2017 — k47 (♪)

Vzpo­mí­nám si jak jsme se dvěma uprch­líky z Cor­po­ral Cortex za­padli do baru Bomb Bay Doors a o hodinu a půl poz­ději jsme se vy­va­lili ven, když si­tu­ace za­čí­nala houst­nout. Pa­ra­noia sílila a nože za­čí­naly vy­ska­ko­vat.

Anit zmi­zela před ně­ja­kou dobou, na­ra­zila na ně­ja­kého svého ka­ma­ráda a spolu se vy­pa­řili do noci. Její slov­ník měl za­jí­mavé ne­jed­no­znač­nosti—ka­ma­rád mohl být pla­to­nický kumpán, jako byla Ruby, nebo fuc­kbuddy, jako bylo 15% města.

Ruby vy­padla o něco poz­ději ne­známo kam. Jednou jsem se otočil směrem k baru, kde za­čí­naly bublat zá­rodky po­ten­ci­ální rvačky, a Ruby byla pryč. Zmi­zela mezi dvěma po­líčky filmu.

„Kde je?“ zeptal jsem se Pea, který se bavil s lidmi u ve­d­lej­šího ku­la­tého stolku. Peo s gu­y­li­ne­rem, jako rocker s po­chyb­ným srdcem, jen po­kr­čil rameny.

Klo­pý­tali jsme na dlažbě, s pár ano­nym­ními dušemi, zná­mými uprch­líků z Cor­po­ral Cortex, na sou­kro­mou na­ro­ze­ni­no­vou party. Někdo, jehož jméno jsem za­po­mněl, slavil velkou tři­cítku, pro­lé­zal dírou na druhou stranu života, do zá­vě­rečné etapy, která se už jen sva­žuje do pro­pasti, a chtěl slyšet po­řádný vý­střel star­tovní pis­tole.

Jídlo a al­ko­hol, dva­náct lidí v aréně, další po­ku­řo­vali na bal­kóně, elek­tro­nika na­bí­jela vzduch sta­tic­kým ná­bo­jem, osla­ve­nec, jeho žena, dvě děti, které měly jít spát, ale ne­mohly, když se kolem nich dělo tolik nových věcí.

Na­pá­jel jsem se kombem vodka-tonic z velké ká­dinky ukra­dené z uni­ver­zitní che­mické la­bo­ra­toře, kde stu­denti vaří nové syn­te­tické drogy. Držel jsem se při zemi, místo ob­vyk­lých ší­le­ných lží, jsem pře­vážně jen po­slou­chal. V jenom bodě se večer ne­če­kaně zpo­ma­lil a lidé začali pomalu od­ví­jet klubka svých ži­vot­ních pří­běhů.

Party-boy sku­piny, no­mi­nálně křes­ťan, který se vyspal se vším, co se po­hnulo, zkusil ma­xi­málně trávu a pár­krát špetku MDMA, nic sil­něj­šího, nic ve větším mě­řítku. I divoké děti se pře­kva­pivě držely při zemi, možná oba­vami z ne­pro­bá­da­ného, možná v nich zů­stá­vala lešení pro­pri­ety. Proč se brzdit zrovna teď během konce časů?

Sto pa­de­sát vteřin před půl­nocí jsme si při­pili. Peo začal štědře roz­lé­vat vodku do všech nádob, které byly aspoň trochu prázdné. Jednu na konec dnů.

Pří­běhy se za­čí­naly vršit jeden na druhý. Jeden chlá­pek dostal ko­pačky od jeho pří­tel­kyně, která odešla s lesbou, jiný vy­prá­věl o své ex z uni­ver­zit­ních let, která ex­pe­ri­men­to­vala s nej­růz­něj­šími dro­gami během sexu. Ne­do­zvě­děl jsem se, jestli i on do­stá­val něco extra, trochu neu­ro­che­mic­kého na­kopnutí, ale ne­zá­le­želo na tom.

Kon­ti­nu­ita se začala trhat.

A pak jsem se pro­bu­dil, ve své po­steli, Ruby pořád nikde, Peo a uprchlíci z Cor­po­ral Cortex usnuli v do­pa­dové zóně, já radši odešel. Za­čí­nal jsem se nudit a na jazyku mi sílila chuť zkyslé krve. Ne­chtěl jsem nic ris­ko­vat.

Na obědě v Kla­di­vech jsem seděl sám, měl jsem před sebou ote­vřený laptop, musel jsem ko­nečně udělat ně­ja­kou práci, do slu­chá­tek mi hrál No Words No Thou­ghts od Swans, když v tom se zne­na­dání uká­zala Ruby.

„Kde jsi byla?“ stáhl jsem slu­chátka z uší a trochu po­o­křál.

„Ne­zá­leží kde jsem byla, ale kde budeme dneska?“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz