k47.cz

twitter RSS

převážně jen poslouchal

12. 2. 2017 — k47

Vzpomínám si jak jsme se dvěma uprchlíky z Corporal Cortex zapadli do baru Bomb Bay Doors a o hodinu a půl později jsme se vyvalili ven, když situace začínala houstnout. Paranoia sílila a nože začínaly vyskakovat.

Anit zmizela před nějakou dobou, narazila na nějakého svého kamaráda a spolu se vypařili do noci. Její slovník měl zajímavé nejednoznačnosti—kamarád mohl být platonický kumpán, jako byla Ruby, nebo fuckbuddy, jako bylo 15% města.

Ruby vypadla o něco později neznámo kam. Jednou jsem se otočil směrem k baru, kde začínaly bublat zárodky potenciální rvačky, a Ruby byla pryč. Zmizela mezi dvěma políčky filmu.

„Kde je?“ zeptal jsem se Pea, který se bavil s lidmi u vedlejšího kulatého stolku. Peo s guylinerem, jako rocker s pochybným srdcem, jen pokrčil rameny.

Klopýtali jsme na dlažbě, s pár anonymními dušemi, známými uprchlíků z Corporal Cortex, na soukromou narozeninovou party. Někdo, jehož jméno jsem zapomněl, slavil velkou třicítku, prolézal dírou na druhou stranu života, do závěrečné etapy, která se už jen svažuje do propasti, a chtěl slyšet pořádný výstřel startovní pistole.

Jídlo a alkohol, dvanáct lidí v aréně, další pokuřovali na balkóně, elektronika nabíjela vzduch statickým nábojem, oslavenec, jeho žena, dvě děti, které měly jít spát, ale nemohly, když se kolem nich dělo tolik nových věcí.

Napájel jsem se kombem vodka-tonic z velké kádinky ukradené z univerzitní chemické laboratoře, kde studenti vaří nové syntetické drogy. Držel jsem se při zemi, místo obvyklých šílených lží, jsem převážně jen poslouchal. V jenom bodě se večer nečekaně zpomalil a lidé začali pomalu odvíjet klubka svých životních příběhů.

Party-boy skupiny, nominálně křesťan, který se vyspal se vším, co se pohnulo, zkusil maximálně trávu a párkrát špetku MDMA, nic silnějšího, nic ve větším měřítku. I divoké děti se překvapivě držely při zemi, možná obavami z neprobádaného, možná v nich zůstávala lešení propriety. Proč se brzdit zrovna teď během konce časů?

Sto padesát vteřin před půlnocí jsme si připili. Peo začal štědře rozlévat vodku do všech nádob, které byly aspoň trochu prázdné. Jednu na konec dnů.

Příběhy se začínaly vršit jeden na druhý. Jeden chlápek dostal kopačky od jeho přítelkyně, která odešla s lesbou, jiný vyprávěl o své ex z univerzitních let, která experimentovala s nejrůznějšími drogami během sexu. Nedozvěděl jsem se, jestli i on dostával něco extra, trochu neurochemického nakopnutí, ale nezáleželo na tom.

Kontinuita se začala trhat.

A pak jsem se probudil, ve své posteli, Ruby pořád nikde, Peo a uprchlíci z Corporal Cortex usnuli v dopadové zóně, já radši odešel. Začínal jsem se nudit a na jazyku mi sílila chuť zkyslé krve. Nechtěl jsem nic riskovat.

Na obědě v Kladivech jsem seděl sám, měl jsem před sebou otevřený laptop, musel jsem konečně udělat nějakou práci, do sluchátek mi hrál No Words No Thoughts od Swans, když v tom se znenadání ukázala Ruby.

„Kde jsi byla?“ stáhl jsem sluchátka z uší a trochu pookřál.

„Nezáleží kde jsem byla, ale kde budeme dneska?“

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz