povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

13. 7. 2013

Zlo a naděje (vol. 2)


Minule jsem psal o zlu a naději a o tom, že věřím, že jedno je nevyhnutelné a druhé je nutné. I když výsledné textové svrbění bylo nepříjemně dlouhé (mělo skoro 1000 slov, z nichž 11 bylo "naděje"), nedostal jsem se k několika věcem o kterých jsem původně chtěl psát. Tak to musím napravit aspoň teď, dodatečně.


Letmo jsem zmínil povídku Bad Joke Incorporated a fakt, že ji posílám jako příspěvek do soutěže Didalos vyhlašované časopisem XB-1. Nepsal jsem ji specificky pro Daidala nebo jakoukoli jinou soutěž , byla to jenom další věc, která vznikla naprosto spontánně, v náhlém záchvatu činorodosti a teprve až potom mi došlo, že bych ji mohl někomu podstrčit. Nakonec jsem ji a teď už nezbývá nic než čekat na zprávy, že Bad Joke Incorporated byl tak otřesně diletantský a abysmální, že to porota neunesla, do posledního spáchali harakiri a vyzdobili místnost vlastními vnitřnostmi.

Nicméně mě to bavilo psát a to je jediná metrika, která mě zajímá a nestarám se, když to bude stát životy nebo znechucení několika porotců. Když na výsledek sám nekladu interní nároky, pak jsem schopný jednoduše tvořit a neupadnu do paralytického stavu neaktivity.

Bad Joke Incorporated na první přečtení může může vypadat jako další variance na Blade runnera nebo jeho předlohu Do Androids Dream of Electric Sheep?, ale to je jenom nešťastná shoda náhod (v tomhle případě se můžu napůl bránit vlastní nevzdělaností, protože jsem DADoES zatím nečetl). Jak jsem zdokumentoval jinde, všechno se vyvíjelo chaoticky a téměř do samotného konce jsem neměl ponětí, o co v příběhu jde a jak vlastně dopadne. Letěl jsem se vpřed jako blázen vystřelený katapultem s tím, že se zbytek vyřeší cestou.

Nakonec to na povrchu vypadá jako odvar blade-runnerovské sci-fi s androidy postrádající empatii. Rozdíl je v tom, že se nezajímám o to, co představuje lidství, ale co a jak se podělalo, když jsme se snažili lidství napodobit umělou inteligencí. V podstatě jde o dramatizaci rozporu mezi Noamem Chomskym a Peterem Norvigem o budoucnosti umělé inteligence. Chomsky věří, že se podaří sestavit elegantní teorii inteligence, Norvig na to rezignoval a vidí budoucnost ve statistických modelech, které nevysvětlí proč se něco děje, ale zdá se, že jsou dostatečně přesné a to je všechno o co jde. Nemusíme věcem rozumět, stačí, když budou vypadat, že fungují. Souboj kauzality a korelace. V Bad Joke Incorporated vyhrála korelace a vytvořila defektní vědomí, které není schopno cítit emoce a i když to umě maskuje, plně ho ovládá chladný kalkul.

Když chcete zjistit, jak hluboko vede králičí nora, za zmínku stojí například tento článek: Are Machine-Learned Models Prone to Catastrophic Errors?, který vystihuje, o co mi jde.

Tolik k Bad Joke Incorporated. Publikuji ho tady až skončí soutěž a moje snažení bude odsouzeno k zapomnění.


Nicméně BJI není moje jediná povídka, která projde k totálnímu zapomnění oklikou přes literární soutěž. Druhou z nich je Případ Živá pochodeň, o které jsem se už letmo zmínil jako o sabotáži fantasy zadání, které začalo nabírat podobu, když jsem seděl v baru Repete (tam mě napadlo už několik povídek, například Tančící slon). Technicky vzato jde o fantasy, protože celý příběh je hnán fantastickým motivem, ale dlouhou dobu se o něm vůbec neví, do samotného konce nebude vyjeven a ani potom nebude vysvětlen.

Ale o to nejde. Živá pochodeň je příběh o posedlosti a destruktivních dopadech, které může mít a také o solidaritě tváří v tvář katastrofě, která je tak gigantická a nepochopitelná, že ji ani nemůžeme pochopit. Všechno začíná velkým požárem, který přišel znenadání a na popel během tří dní sežehl polovinu města velikosti Prahy. V popelu se odehrává pátrání jednoho z detektivů, kteří vyšetřují příčiny požáru a snaží se zjistit jestli ve skutečnosti nešlo o teroristický útok. Tento detektiv najde stopy Zmizelého ve formě stohů zápisků a tisíců hodin kamerových záznamů. Tam začíná detektivova cesta posedlosti.

Živá pochodeň mě stála tři návštěvy baru Repete, kde se, do té doby rozbíhavé cesty myšlenek, začaly scházet a kde se ze tmy začaly vynořovat jasné obrysy.

Může se tedy zdát, že na tomhle tvůrčím probuzení má hlavní vliv alkohol a fajnové koktejly. Ale to není tak úplně pravda. Částečně za to může taky časopis XB-1, který jsem si začal kupovat jako průzkum terénu. Právě XB-1 vyhlašuje soutěž Daidalos a v měsících po vyhlášení výsledků jsou na jeho stránkách publikovány vítězné povídky. Koupil jsem si ho jenom proto, abych mohl takříkajíc monitorovat terén a sledovat úroveň "konkurence", ale nakonec finanční transakce o objemu 75 korun na mě měla mnohem větší dopad. Nejen, že si můžu přečíst pár dobrých zahraničních a pár domácích sci-fi nebo fantasy povídek (a že některé jsou naprosté skvosty), ale časopis taky čtenáře uvede do všeho, co se děje na SF/F scéně, všechny možné cony, soutěže, vycházející knihy a tak dál a tak dál. A právě tohle byla poslední kapka, která převážila misky vah. To byl ten impulz, který mě popostrčil z letargie. Všude kolem se děje tolik věcí a já nejsem jejich součástí. Ten starej známej pocit nesmírnosti soukolí světa a toho všeho co se děje tam někde venku, ten pocit, který mi celé roky dávkoval deviantArt dokud i tahle žíla nevyhasla.

Jak napsal Jack Kerouac:

So in America when the sun goes down and I sit on the old broken-down river pier watching the long, long skies over New Jersey and sense all that raw land that rolls in one unbelievable huge bulge over to the West Coast, and all that road going, all the people dreaming in the immensity of it, and in the land where they let the children cry, and tonight the stars'll be out, and don't you know that God is Pooh Bear?


«« 27. 7. 2013 Vědomí uchvácené hudbou
»» 28. 6. 2013 Dny pojídání koláčů jsou u konce

příbuzné články:
Dny pojídání koláčů jsou u konce
Spolu sami
Jak psát a nezbláznit se z toho
Bude-li čas...
The Piracetam Diary

sem odkazují:
Samé dobré zprávy a jenom minimum špatných vtipů
Proč ne?