k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Zlo a naděje (vol. 2)

13. 7. 2013 (před 6 lety) — k47 (CC by-sa) (♪)

Minule jsem psal o zlu a naději a o tom, že věřím, že jedno je ne­vy­hnu­telné a druhé je nutné. I když vý­sledné tex­tové svr­bění bylo ne­pří­jemně dlouhé (mělo skoro 1000 slov, z nichž 11 bylo „naděje“), ne­do­stal jsem se k ně­ko­lika věcem o kte­rých jsem pů­vodně chtěl psát. Tak to musím na­pra­vit aspoň teď, do­da­tečně.


Letmo jsem zmínil po­vídku Bad Joke In­cor­po­ra­ted a fakt, že ji po­sí­lám jako pří­spě­vek do sou­těže Di­da­los vy­hla­šo­vané ča­so­pi­sem XB-1. Nepsal jsem ji spe­ci­ficky pro Dai­dala nebo ja­kou­koli jinou soutěž, byla to jenom další věc, která vznikla na­prosto spon­tánně, v náhlém zá­chvatu či­no­ro­do­sti a teprve až potom mi došlo, že bych ji mohl někomu pod­str­čit. Na­ko­nec jsem ji a teď už ne­zbývá nic než čekat na zprávy, že Bad Joke In­cor­po­ra­ted byl tak otřesně di­le­tant­ský a abys­mální, že to porota ne­u­nesla, do po­sled­ního spáchali ha­ra­kiri a vy­zdo­bili míst­nost vlast­ními vnitř­nostmi.

Nicméně mě to bavilo psát a to je jediná me­t­rika, která mě zajímá a ne­sta­rám se, když to bude stát životy nebo zne­chu­cení ně­ko­lika po­rotců. Když na vý­sle­dek sám ne­kladu in­terní nároky, pak jsem schopný jed­no­duše tvořitne­u­padnu do pa­ra­ly­tic­kého stavu ne­ak­ti­vity.

Bad Joke In­cor­po­ra­ted na první pře­čtení může vy­pa­dat jako další va­ri­ance na Blade run­nera nebo jeho před­lohu Do An­dro­ids Dream of Elect­ric Sheep?, ale to je jenom ne­šťastná shoda náhod (v tomhle pří­padě se můžu napůl bránit vlastní ne­vzdě­la­ností, pro­tože jsem DADoES zatím nečetl). Jak jsem zdo­ku­men­to­val jinde, všechno se vy­ví­jelo cha­o­ticky a téměř do sa­mot­ného konce jsem neměl ponětí, o co v pří­běhu jde a jak vlastně do­padne. Letěl jsem se vpřed jako blázen vy­stře­lený ka­ta­pul­tem s tím, že se zbytek vyřeší cestou.

Na­ko­nec to na po­vrchu vypadá jako odvar blade-run­ne­rov­ské sci-fi s an­dro­idy po­strá­da­jící em­pa­tii. Rozdíl je v tom, že se ne­za­jí­mám o to, co před­sta­vuje lid­ství, ale co a jak se po­dě­lalo, když jsme se sna­žili lid­ství na­po­do­bit umělou in­te­li­gencí. V pod­statě jde o dra­ma­ti­zaci roz­poru mezi Noamem Chom­skym a Pe­te­rem Nor­vi­gem o bu­douc­nosti umělé in­te­li­gence. Chom­sky věří, že se podaří se­sta­vit ele­gantní teorii in­te­li­gence, Norvig na to re­zig­no­val a vidí bu­douc­nost ve sta­tis­tic­kých mo­de­lech, které ne­vy­světlí proč se něco děje, ale zdá se, že jsou do­sta­tečně přesné a to je všechno o co jde. Ne­mu­síme věcem ro­zu­mět, stačí, když budou vy­pa­dat, že fun­gují. Souboj kauza­lity a ko­re­lace. V Bad Joke In­cor­po­ra­ted vy­hrála ko­re­lace a vy­tvo­řila de­fektní vědomí, které není schopno cítit emoce a i když to umě mas­kuje, plně ho ovládá chladný kalkul.

Když chcete zjis­tit, jak hlu­boko vede krá­ličí nora, za zmínku stojí na­pří­klad tento článek: Are Ma­chine-Lear­ned Models Prone to Ca­ta­stro­phic Errors?, který vy­sti­huje, o co mi jde.

Tolik k Bad Joke In­cor­po­ra­ted. Pu­b­li­kuji ho tady až skončí soutěž a moje sna­žení bude od­sou­zeno k za­po­mnění.


Nicméně BJI není moje jediná po­vídka, která projde k to­tál­nímu za­po­mnění okli­kou přes li­te­rární soutěž. Druhou z nich je Případ Živá po­cho­deň, o které jsem se už letmo zmínil jako o sa­bo­táži fan­tasy zadání, které začalo na­bí­rat podobu, když jsem seděl v baru Repete (tam mě na­padlo už ně­ko­lik po­ví­dek, na­pří­klad Tan­čící slon). Tech­nicky vzato jde o fan­tasy, pro­tože celý příběh je hnán fan­tas­tic­kým mo­ti­vem, ale dlou­hou dobu se o něm vůbec neví, do sa­mot­ného konce nebude vy­je­ven a ani potom nebude vy­svět­len.

Ale o to nejde. Živá po­cho­deň je příběh o po­sed­losti a de­struk­tiv­ních do­pa­dech, které může mít a také o so­li­da­ritě tváří v tvář ka­ta­strofě, která je tak gi­gan­tická a ne­po­cho­pi­telná, že ji ani ne­mů­žeme po­cho­pit. Všechno začíná velkým po­žá­rem, který přišel zne­na­dání a na popel během tří dní sežehl po­lo­vinu města ve­li­kosti Prahy. V popelu se ode­hrává pá­t­rání jed­noho z de­tek­tivů, kteří vy­šet­řují pří­činy požáru a snaží se zjis­tit jestli ve sku­teč­nosti nešlo o te­ro­ris­tický útok. Tento de­tek­tiv najde stopy Zmi­ze­lého ve formě stohů zá­pisků a tisíců hodin ka­me­ro­vých zá­znamů. Tam začíná de­tek­ti­vova cesta po­sed­losti.

Živá po­cho­deň mě stála tři ná­vštěvy baru Repete, kde se, do té doby roz­bí­havé cesty myš­le­nek, začaly schá­zet a kde se ze tmy začaly vy­no­řo­vat jasné obrysy.

Může se tedy zdát, že na tomhle tvůr­čím pro­bu­zení má hlavní vliv al­ko­hol a faj­nové koktejly. Ale to není tak úplně pravda. Čás­tečně za to může taky ča­so­pis XB-1, který jsem si začal ku­po­vat jako prů­zkum terénu. Právě XB-1 vy­hla­šuje soutěž Dai­da­los a v mě­sí­cích po vy­hlá­šení vý­sledků jsou na jeho strán­kách pu­b­li­ko­vány ví­tězné po­vídky. Koupil jsem si ho jenom proto, abych mohl takří­ka­jíc mo­ni­to­ro­vat terén a sle­do­vat úroveň „kon­ku­rence“, ale na­ko­nec fi­nanční trans­akce o objemu 75 korun na mě měla mnohem větší dopad. Nejen, že si můžu pře­číst pár dob­rých za­hra­nič­ních a pár do­má­cích sci-fi nebo fan­tasy po­ví­dek (a že ně­které jsou na­prosté skvosty), ale ča­so­pis taky čte­náře uvede do všeho, co se děje na SF/F scéně, všechny možné cony, sou­těže, vy­chá­ze­jící knihy a tak dál a tak dál. A právě tohle byla po­slední kapka, která pře­vá­žila misky vah. To byl ten impulz, který mě po­po­str­čil z le­tar­gie. Všude kolem se děje tolik věcí a já nejsem jejich sou­částí. Ten starej známej pocit ne­smír­nosti sou­kolí světa a toho všeho co se děje tam někde venku, ten pocit, který mi celé roky dáv­ko­val de­vi­an­tArt dokud i tahle žíla ne­vy­hasla.

Jak napsal Jack Ke­rouac:

So in Ame­rica when the sun goes down and I sit on the old broken-down river pier watching the long, long skies over New Jersey and sense all that raw land that rolls in one unbe­lie­va­ble huge bulge over to the West Coast, and all that road going, all the people dre­a­ming in the im­mensity of it, and in the land where they let the chil­dren cry, and to­ni­ght the stars'll be out, and don't you know that God is Pooh Bear?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz