k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Trocha čísel k volbám, zodpovědnost, anarchismus, atd.

23. 5. 2010 — k47 (CC by-nc-sa)
CC by-sa (zdroj)

Člověk má tak nějak pocit, že na jednom hlasu vlastně ne­sejde, ale na druhou stranu mu musí být jasné, že kdyby tak pře­mýš­leli všichni, nikam se ne­do­sta­neme. Tahle am­bi­va­lence se ne­vy­hnula ani mě, ale když jsem si šel ne­dávno za­bě­hat, začal jsem o pro­blému pře­mýš­let v čís­lech. Takže tedy…

Ve vol­bách v roce 2006 hla­so­valo 5.348.976 lidí z cel­ko­vého počtu 8.333.305 opráv­ně­ných voličů – tedy celých 64%. Co z toho plyne? Na­pří­klad to, že jedno pro­cento ve vý­sled­ném koláči před­sta­vuje 53500 hlasů – něco přes pa­de­sát tisíc lidí a to není zas tak moc. Pě­ti­pro­centní mi­ni­mum nutné, aby se s tou kterou stra­nou někdo vůbec bavil, pře­sta­vuje 270 tisíc vo­leb­ních lístků. To není málo ani ná­ho­dou, ale zase na druhou stranu…

Zkrátka ne­pře­mýš­lejte o sobě jako o jednom osa­mo­ce­ném voliči v de­se­ti­mi­li­o­no­vém moři, ale jako o jednom z 270 tisíc. To už jsou trochu jiná čísla.

Na vůli kaž­dého jed­not­livce totiž záleží a není to tak, že oni vlád­nou nám, ale my jsme zdro­jem veš­keré státní moci, která je pro­střed­nic­tví nich jenom vy­ko­ná­vána, oni jsou jenom pro­střed­níci, všechna moc je v našich rukách. Ale při­padá mi, že si to nikdo ne­u­vě­do­muje a spo­leč­nost re­zig­nuje před ja­kousi vir­tu­ální vlád­noucí kastou.


A to je špatně. Oni nám ne­vlád­nou, oni se o nás ne­po­sta­rají, oni nejsou něco víc, jsou jenom zhmot­něná vůle masy. Uvě­do­mit si, že jsme tady jenom my a je jenom na nás, jaké budou ná­sle­du­jící roky, chce hodně kuráže. Ne­mů­žeme se poddat iluzi, že stačí jednou za 4 roky hodit lístek do urny a je vy­sta­ráno. Ne. Spo­leč­nost a její kva­lity se vy­ví­její ne­pře­tr­žitě. Když lidé stojí za hovno, nevěří po­li­ti­kům – svým zá­stup­cům, nevěří ve zlep­šení, jaká může být bu­douc­nost? Kdo se po­stará o zlep­šení? Nikdo a zá­ro­veň všichni. Na mo­rálce a síle kaž­dého z nás záleží. Co jste udě­lali vy, abychom se zítra měli lépe? Udě­lali jste vůbec něco, nebo se jenom pa­sivně po­dí­líte na pomalé erozi a de­strukci příš­tích ge­ne­rací?

Když už o tom mluvím, jedna věc je mi na anar­chismu za­tra­ceně sym­pa­tická: ve všech svých va­ri­a­cích staví do po­předí je­dince, sa­mot­ného a ab­so­lutně zod­po­věd­ného. Nemá záda krytá vyš­šími spo­le­čen­skými struk­tu­rami a ani jimi není za­tě­žo­ván. Není zod­po­vědný nějaké vyšší moci, ale vý­hradně sám sobě a tohle ne­do­káže každý při­jmout. Roz­hodně ne v téhle době, kdy všichni hlu­boko uvnitř re­zig­nují. Ale stačí se začíst do prv­ních slov naší ústavy:

My, občané České re­pub­liky v Če­chách, na Moravě a ve Slez­sku, v čase obnovy sa­mo­stat­ného čes­kého státu, věrni všem dobrým tra­di­cím dávné stát­nosti zemí Koruny české i stát­nosti čes­ko­slo­ven­ské, od­hod­láni bu­do­vat, chrá­nit a roz­ví­jet Českou re­pub­liku v duchu ne­do­tknu­tel­ných hodnot lidské dů­stoj­nosti a svo­body jako vlast rov­no­práv­ných, svo­bod­ných občanů, kteří jsou si vědomi svých po­vin­ností vůči druhým a zod­po­věd­nosti vůči celku, jako svo­bodný a de­mo­kra­tický stát, za­lo­žený na úctě k lid­ským právům a na zá­sa­dách ob­čan­ské spo­leč­nosti, jako sou­část rodiny ev­rop­ských a svě­to­vých de­mo­kra­cií, od­hod­láni spo­lečně stře­žit a roz­ví­jet zdě­děné pří­rodní a kul­turní, hmotné a du­chovní bo­hat­ství, od­hod­láni řídit se všemi osvěd­če­nými prin­cipy práv­ního státu, pro­střed­nic­tvím svých svo­bodně zvo­le­ných zá­stupců při­jí­máme tuto Ústavu České re­pub­liky

Mi­mo­cho­dem, tohle je věc se kterou všichni, co tu žijeme, im­pli­citně sou­hla­síme, ale pro vět­šinu je to jako s li­cenč­ními ujed­ná­ními: nikdo je nečetl a nikdo neví, co tam vlastně stojí. A podle mě jsou to za­tra­ceně silná slova: my občané jsme zod­po­vědní, nejsme žádné loutky v rukách po­li­tiků. A to je dů­le­žité si uvě­do­mit, pro­tože všechno sou­visí se vším a když je spo­leč­nost zka­žená, na­sáklá úpad­ko­vou mo­rál­kou, nemá žádné vy­hlídky.

Teď se okli­kou do­stá­vám k vý­bor­nému článku Sni­žo­vat dluh, nebo spra­vit, co je po­ka­žené?, kde se autor uka­zuje rozdíl mezi rych­lým jakoby-ře­še­ním pro­blému a sku­teč­nou změnou, která je mnohem kom­plex­nější, slo­ži­tější a trvá víc než jedno vo­lební období. Po­da­řilo se mu také jinými slovy opsat stejný pro­blém jako v TE­Dov­ské před­nášce Juan Enriquez shares min­d­bo­gg­ling science.

Změna ne­při­jde sama, ale musíme se k ní do­pra­co­vat. A první krok můžeme učinit už za pár dnů. Záleží jenom na nás, jaká bude bu­douc­nost této země.

PS: Ještě na okraj k tématu voleb: Stu­dent­ské volby dost jasně na­zna­čili ne­ob­lí­be­nost levice. Začal jsem si myslet, že až tahle ge­ne­race vy­roste a bude roz­ho­do­vat, pak se teprve něco může změnit. Ale pak jsem našel tenhle ani­mo­vaný graf uka­zu­jící odhad vývoje po­pu­lace v Česku do roku 2050. Je na něm pěkně vidět sni­žo­vání po­rod­nosti až téměř k nule. Z toho vy­plývá, že ta věková sku­pina, která volí po­pu­lis­tické zlo, nikam ne­zmizí, pořád tady bude a mla­dých, kteří by se mohli za­slou­žit o změnu, nebude nijak moc.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz