k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Třicet jeden den o samotě na mělčinách

13. 12. 2015 — k47 (CC by-nc-sa)

Když tu tak sedím sám před mo­ni­to­rem a všední pocit blí­žící se ne­od­vratné zkázy pomalu pře­chází do pra­vi­delné noční paniky, napadá mě, že bych měl udělat tečku za le­toš­ním li­te­rár­ním ší­len­stvím Na­NoWriMa.


Hlavní otázka zní: Dostal jsem se do finiše? Bo­hu­žel ne.

I když jsem letos nej­spíš napsal víc než za všechny před­chozí roč­níky do­hro­mady, stejně se mi s Měl­či­nami ne­po­da­řilo dostat za cí­lo­vou metu 50000 slov. Jak je vidět z grafu, který po­le­tuje někde kolem, až do po­lo­viny lis­to­padu se mi dařilo držet tempo, ale pak jsem po­le­vil a ztrátu se mi už ne­po­da­řilo dohnat. S úderem po­slední lis­to­pa­dové půl­noci napsal něco kolem 38600 slov.

To co však od­li­šuje tenhle ročník od všech před­cho­zích je fakt, že jsem s koncem měsíce ne­pře­stal psát. Po půl­noci na prv­ního pro­since jsem se dostal na 39500 slov a od té doby se držím více méně He­min­gwa­y­ova minima ±500 slov denně. Teď jsem někde kolem 46500 slov a pomalu a vy­tr­vale píšu dál. Stále nevím přesně jak to skončí, ale to nic ne­zna­mená. V tomto pří­padě platí víc než cokoli jiného, že cesta je cíl a stále jedu podle plánu sedmi ve­čírků a sklá­dám jedno slovo za druhým o dvou fo­to­gra­fech, šest­nác­ti­le­tém Gab­rie­lovi a hojném od­dá­vání se al­ko­holu, drogám a ne­zle­ti­lému sexu v cestě za ne­jis­to­tou zítřků, kterou pomalu pro­bublá­vají ná­znaky něčeho zlo­věst­ného.

Měl­činy, jak už jsem psal, jsou volně kon­stru­o­vány jako pa­rafráze na soud se So­kra­tem za kažení Atén­ské mlá­deže. Ale to je jen po­vrchní příběh, pod nímž se skrý­vají Hlu­biny – dějová linka o pomstě a ab­so­lut­nímu ode­vzdání, jejíž ná­znaky, na­rážky a zmínky jsou pomalu a po­zvolně po­dá­vány ne­dů­vě­ry­hod­ným vy­pra­vě­čem, který oči­vidně za­ta­juje a vy­ne­chává mnohé de­taily.

Jedna věc, které pře­kva­pila mě sa­mot­ného, byla, kolik toho dokážu napsat a ne­po­hnout se přitom v roz­vrhu skoro vůbec vpřed. V osnově můžu mít ně­ko­lik bodů o tom, co chci napsat o jednom dni, na­pří­klad:

Je to velice jed­no­du­chý plán, který na první pohled vypadá, že zabere na­nej­výš tři od­stavce. S tímhle si sednu ke klá­ves­nici (někdy na la­vičce na Hlav­ním Ná­draží) a za pár hodin napíšu 1000 slov a skoro vůbec se ne­po­hnu vpřed. Od­bočky a de­taily se za­čí­nají hro­ma­dit a plazí se textem jako je­do­vatí hadi. Při­nej­lep­ším do­kon­čím jeden bod. Oněch pět zmí­ně­ných od­rá­žek vydá na 6200 slov a to jsem se ještě ne­do­stal k po­slední z nich, která má být nejdelší.

Takhle to pro­bíhá večer za ve­če­rem v téměř kom­pletní samotě a tichu, do slu­chá­tek jen úpí post-rock, který ne­do­káže pře­hlu­šit nebo přebít zá­chvat nad­chá­ze­jící paniky. Někdy, abych se pro­bral a udržel se v man­ti­ne­lech kon­cen­t­race a pří­čet­nosti, se mlátím do tváře, dokud můžu jen stěží po­hnout če­listí, ne­scho­pen se vy­po­řá­dat se světem jinak než v excesu, v křehké iluzi, že tahle sna­žení dá mým zby­teč­ným dnům nějaký význam a na­pa­dají mě jen slova z Apo­ka­ly­psy:

Eve­ry­one gets eve­ry­thing he wants. I wanted a mis­sion. And for my sins, they gave me one. Brou­ght it up to me like room ser­vice.

A potom to, co říkal fo­to­graf ze stej­ného filmu, když slovy T.S. El­li­ota po­pi­so­val svůj vztah k plu­kov­níku Kur­t­zovi:

I should have been a pair of ragged claws // scutt­ling across floors of silent seas.

█ ████████ ████████████████ █████ ███████ ██ █████████ ██ ███ ███████

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz