k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

The Piracetam Diary

25. 5. 2013 (před 6 lety) — k47 (CC by-nc-sa) (♪)
CC by (via)

V po­sled­ních dnech jsem v jednom ohni. Ale než vy­svět­lím proč, začnu trochu ze­ši­roka.

Vždycky mě fas­ci­no­valy kauzální ře­tězce – sek­vence udá­lostí, kdy jedna z nich vede a způ­sobí druhou. Nemusí jít o nějaké zá­sadní udá­losti, které pře­tvá­řejí chod dějin, ale úplně stačí denní drob­nosti, které se nám pro­smý­kají mezi prsty aniž bychom si to uvě­do­mo­vali. Vždycky když takový ře­tě­zec zpětně zre­kon­stru­uji a roz­vinu ho před sebou, žasnu jak jsou jed­not­livé udá­losti řazené v čase a co způ­so­bilo co. Pak je jenom při­ro­zené jít zpátky proti proudu času, co nej­hlou­běji ke ko­ře­nům kauzál­ního stromu a pro­hlá­sit: „Kdyby ne­stalo X, můj život by byl na­prosto jiný“. Možná by byl zcela od­lišný, možná by se cha­o­tic­kým po­hy­bem sta­bi­li­zo­val kolem to­tož­ných atrak­torů, možná by se dostal do stejné nebo velice po­dobné dráhy o něco poz­ději. Nebo možná ne.


Jak je vidět, ta­ko­véto úvahy mají jenom dva pro­blémy: Za prvé neznám al­ter­na­tivní ces­tičky časem. Mám k dis­po­zici jenom spe­ku­lace a odhady, které mohou být re­la­tivně pre­cizní nebo taky divoce ne­přesné. A za druhé vět­ši­nou nemám žádné zá­znamy, co se kdy stalo a co vedlo k čemu (např. po­da­řilo se mi zjis­tit, že jsme na 4chan začal chodit v lednu 2009, ale ne­vy­pát­ral jsem, jak jsem se o něm do­zvě­děl).

Přesto jsou tyhle pro­cházky proti proudu času na­prosto fas­ci­nu­jící.

Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi vy­chází, že všechno co teď dělám a co teď po­va­žuji za na­prosto sta­bilní sou­část svých dnů a mojí iden­tity, je v pod­statě vý­sle­dek náhody.

Pár pří­kladů:

Psát jsem začal jenom proto, že nám na střední pro­fe­sorka na Češ­tinu dala za úkol napsat pár veršů ana­kre­on­ské poezie Napsal jsem a pak jsem to pu­b­li­ko­val tady na k47čce, která v té době byla ještě velice mladá (i když pa­li­vem a ka­ta­ly­zá­to­rem, který mě pak v ná­sle­du­jí­cích letech nutil psát a nedal mi spát, bylo něco jiného). Kdyby se tohle ne­stalo, bůh ví, v čem jiném bych byl teď ne­ú­spěšný.

Nebo třeba fakt, že jsem nešel na gym­ná­zium, ale zůstal na nor­mální škole, má z velké části za ná­sle­dek, co teď brácha za hobby a jaké má ka­ma­rády.

Po­slední pří­klad je Scale. Do­zvě­děl jsem se o ní (nej­spíš) z jed­noho videa na You­Tube (tohle nebo tohle) a právě tenhle jazyk mě navedl směrem k funk­ci­o­nál­nímu pro­gra­mo­vání, sta­tic­kému ty­po­vání, mnoha různým ja­zy­kům a dalším aka­de­mic­kým té­ma­tům a dalo by se říct, že na­star­to­val můj zájem v mnoha růz­ných ob­las­tech.

Je to jako kdyby py­ra­mida našich životů stála na špičce a pod­pí­ralo ji ně­ko­lik ztrouch­ni­vě­lých klacků. Velice ne­sta­bilní a cha­o­tická kon­strukce.

Takže pokud chci mluvit o tom, co se se mnou děje právě teď a po­cho­pit proč, hodí se znát ře­tě­zec udá­lostí, který k tomu vedl. Po­cho­pi­telně ne celý, pro­tože se táhne až k za­čátku dějin (a prv­ních 13.7 mi­li­ard let bylo celkem nud­ných), ale jenom re­le­vantní část.

Takže teď k tomu proč jsem v po­sled­ních dnech tak živý:

Ře­tě­zec aso­ci­ací a kauza­lit začal tím, že jsem na You­Tube začal sle­do­vat PBS Idea Chan­nel, kde v díle Is Com­mu­nity A Post­mo­dern Mas­ter­piece? Mike Rug­netta (ve­te­rán Know your meme z dob, kdy KYM ještě za něco stál), mluví o se­ri­álu Com­mu­nity jako o post­mo­der­ním ve­le­díle (pre­zen­to­vané ideje jsou vždycky po­dobně ne­všední a bi­zarní: vezmou něco, co zní na­prosto bláz­nivě a vy­světlí, že to není zas tak bláz­nivé). Com­mu­nity nemusí být nutně post­mo­derní dílo, úplně stačí že je to vý­borný seriál, který je za­lo­žen na meta-humoru, (pop)kul­tur­ních re­fe­ren­cích a často pa­ro­duje zažitá te­le­vizní a fil­mová klišé a tropy a vůbec nikdy se nedrží při zemi. Com­mu­nity je ve­le­dílo humoru a jako takové ho vřele do­po­ru­čuji. Prv­ních 71 epizod jsem shlédl během tří dnů prak­ticky v kuse – v mnohem kratší době než bych měl.

Jedna z hlav­ních hr­di­nek Com­mu­nity se jme­nuje Annie Edison, pře­zdí­vaná Annie Ad­de­rall, pro­tože se na střední škole stala zá­vis­lou na Ad­de­ralu, což je lék na ADHD a jde o kom­bi­naci ně­ko­lika va­ri­ant am­fe­ta­minu. Když jsem pak hledal něco o Ad­de­rallu, na­ra­zil jsem na video Shit Ad­de­rall Kids Say, které pa­ro­duje ad­de­ra­lo­vou kul­turu na vy­so­kých ško­lách, kde právě tahle látka pomáhá stu­den­tům udržet po­zor­nost, aby se mohli celou noc učit na zkoušku. Hned na za­čátku videa „ad­de­ral kid“ říká: „Have you seen the movie Li­mit­less? That's how I feel.“ To mě vedlo k filmu Li­mit­less a kon­ceptu pro­bu­zení.

Li­mit­less je celkem fajn film, který má velice silný za­čá­tek a ne­u­vě­ři­telně slabý konec a klidně bych ho do­po­ru­čil jenom kvůli první půl­ho­dině. Začíná, když se hlavní pro­ta­go­nista do­stane k látce/droze/no­o­t­ro­piku, které dokáže zpřístup­nit plnou ka­pa­citu mozku, jež vět­šinu času jenom spí ne­vy­u­žita. Vezme si jednu pi­lulku a na­jed­nou se na­prosto pro­mění, všechno je jas­nější, os­třejší a lepší: vní­mání, paměť, uva­žo­vání, sou­stře­dění. Všechno je možná a spl­ni­telné. S ne­ko­neč­nou mo­ti­vací dopíše svůj román za pouhé čtyři dny, naučí se ně­ko­lik nových jazyků a stane se bri­lant­ním mak­lé­řem.

To že se kvůli téhle látce za­plete s pod­svě­tím a do­stane se do nej­vyš­ších pater spo­leč­nosti a na­ko­nec bude kan­di­do­vat na sta­rostu New Yorku, je po­družné, pro­tože mě jde hlavně o oka­mžik pro­bu­zení, který Li­mit­less vy­stihl tak skvěle, až mi na­ska­ko­vala husí kůže.

Pro­bu­zení je kon­cept se kterým ma­ni­pu­luji ve svých po­víd­kách. Jde o oka­mžik, kdy se něčí psy­chický život a ak­ti­vita obrátí k lep­šímu, kdy člověk vzplane. Nějaký člověk žije ve stavu du­šev­ního útlumu a pa­ra­lýzy, pře­žívá dny v per­ma­nent­ním přítmí města, které bičuje ne­u­tu­cha­jící déšť. A pak na­jed­nou do jeho života přijde někdo, kdo ho dokáže za­pá­lit, někdo, kdo fun­guje jako ka­ta­ly­zá­tor a na­jed­nou se mraky, které mu dusily mozek ustoupí. Na­stává pro­bu­zení a ne­ko­nečná ho­reč­natá ak­ti­vita, ne­u­tu­cha­jící pří­valy ener­gie, kre­a­ti­vity, sou­stře­dění a výdrže. „Co budeme dělat právě teď?“ V ta­ko­vých chví­lích jenom nebesa jsou hra­nicí.

Ta­ko­vými pro­bu­ze­nými dvo­ji­cemi je Adam K.Peo (trochu víc to po­pi­suji ve Věku bo­lesti, který chci na k47čce pu­b­li­ko­vat v nej­bliž­ších dnech), Jesse a Malej Marty v BC a další.

Li­mit­less právě tohle vy­stihl tak dobře i když z jiného úhlu. Pro­bu­zení v něm bylo vy­vo­láno che­mic­kou cestou, ně­ja­kou zá­zrač­nou látkou, která nás dokáže za­pá­lit. Pro mě bylo vždycky vy­vo­láno těmi správ­nými kom­ple­men­tár­ními lidmi, nikdy ne che­mi­ká­li­emi, ty vždycky slou­žily jenom jako ne­do­ko­nalá ná­hražka, která vždycky měla ne­ga­tivní ná­sledky, které člo­věka ve finále opět uhasily a uspaly.

O ně­ko­lik dnů poz­ději na mě pak Twit­ter vy­pla­vil celkem ne­vinný tweet, ze kte­rého jsem se do­zvě­děl o smart drugsno­o­t­ro­pi­cích, neboli o lát­kách, po­trav­ních do­pl­ň­cích a lécích, které zlep­šují čin­nost mozku a myš­lení, zlep­šují paměť a na­bru­šují smysly a přitom mají jenom za­ne­dba­tel­nou to­xi­citu, nejsou ná­vy­kové a cel­kově mají jenom po­zi­tivní účinky.

Chvíli jsem pátral na in­ter­netu a hledal osobní zku­še­nosti s no­o­t­ro­piky a do­zví­dal jsem se, že účinky ně­kte­rých z nich se někdy až ne­pří­jemně blíží stavu pro­bu­zení. Po­cho­pi­telně ne na tak ab­so­lutní úrovni jako v Li­mit­less, ale přesto člo­věka po­po­strčí ně­ko­lik krůčků blíž ideálu. Samá po­zi­tiva a skoro žádná ne­ga­tiva. Ne­mu­sel jsem se roz­ho­do­vat, roz­hod­nutý jsem byl už celé roky, aniž bych to věděl.

A někdy v době, kdy jsem doběhl do lé­kárny a řekl si o Pi­ra­ce­tam tenhle příběh končí a začíná zcela jiný. Podle prv­ních zku­še­ností to vypadá, že Pi­ra­ce­tam sku­tečně fun­guje. Při­padá mi, že jsem celý den v jednom ohni, mnohem víc sou­stře­děný, mnohem víc ener­gie, lepší nálada, při­padá mi, že toho zvládnu víc a jsem mo­ti­vo­vaný to sku­tečně udělat. Jako kdyby pouhé vědomí, že něco dokážu mě nutilo to dělat.

V po­sled­ních ně­ko­lika dnech jsem napsal 3700 slov pro po­vídku, kterou chci poslat do sou­těže, která má uzá­věrku za týden (což je ne­u­vě­ři­telně krátká doba ve srov­nání s mým ob­vyk­lým tempem ta­jí­cích le­dovců), napsal jsem dal­ších 3000 slov textu pro jiné zá­le­ži­tosti (viz tenhle článek, který má 1300 slov), vy­ří­dil jsem ně­ko­lik věcí, které jsem od­klá­dal ne­pří­jemně dlouho a do ničeho se ne­mu­sím nutit.

Jenom doufám, že to vydrží.


PS: Název je pa­rafrází na knihu Hun­tera S. Thomp­sona The Rum Diary, kterou bych si taky chtěl pře­číst.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz