k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Slepota v osmadvaceti

15. 5. 2016 — k47 (♪)

Brýle jsem začal nosit někdy v páté třídě.


Do dneška si pa­ma­tuji první den, kdy jsem se poprvé ukázal mezi spo­lu­žáky ve stu­pid­ních brý­lích s ten­kými že­lez­nými obrouč­kami a jednou ne­ga­tivní di­optrií v každém skle. Všichni se po­di­vili, vy­zkou­šeli si, jak se dívá přes brýle, pan učitel do mě nalil nějaké zby­tečné rady a druhý den si už nikdo ani ne­všiml. Od té doby se mi zrak vy­tr­vale zhor­šo­val a di­optrie na­růs­taly. Vždycky se však pro­blém dal jed­no­duše vy­ře­šit o něco sil­něj­ším sklem. Po pár letech se mi oční vada ustá­lila někde v okolí pěti di­optrií a tam na dlouho dobu zů­stala. Všechno na­jed­nou vy­pa­dalo celkem při­ja­telně.

V té době jsem začal pře­mýš­lel o la­se­rové ope­raci, která by oční po­ru­chu nadobro od­stra­nila. Abych mohl zákrok pod­stou­pit, sta­čilo vy­so­lit balík Pa­lac­kých na dřevo a mít jis­totu, že mi zrak pře­stal sláb­nout. A to se zdálo, že platí. Vždycky, když jsem se po roce nebo dvou ukázal na očním, nic se ne­změ­nilo. Ne­lep­šilo, ale ani ne­hor­šilo.

Tedy aspoň do po­sled­ního roku a půl.

Když jsem si rozflá­kal jedny staré brýle, které by sedly Go­r­do­novi Fre­e­ma­novi nebo mladém Dijkstrovi, zašel jsem si pro nový kousek vy­ba­vený stej­nou op­tic­kou silou, ale v nich jsem na­jed­nou viděl blbě. Za ně­ja­kou dobu, kdy mě to začalo štvát, jsem vletěl na oční, otra­vo­val je tam tři čtvrtě hodiny, dokud jsme se ne­do­pra­co­vali ně­ja­kému uspo­ko­ji­vému vý­sledku – na levém oku jsem měl o něco víc di­optrií než si si­tu­ace žádala a proto, tak aspoň zněla teorie, jsem viděl špatně na pravé oko.

Proč ne? Já byl spo­ko­jený, nechal jsem si pře­zbro­jit druhé obroučky (stejně jako Si­thové mám vždycky dvě – mistra a učně) na novou di­optráž a věřil, že tím je všechno za mnou.

Nebylo.

Na chvíli jsem si při­pa­dal, že vidím dobře, ale šlo nej­spíš jen o pla­cebo efekt. Ten za chvíli zmizel a zase se vrá­tilo ta známá únava čer­ve­ných očí a rozostřené a ne­po­ho­dlné vidění.

Někdy v té době jsem zas začal nosit kon­taktní čočky. Poprvé jsem s nimi ko­ke­to­val pár měsíců na střední škole, ale pře­stal jsem potom, co mě k ne­sne­sení začalo štvát si je každé ráno rvát do ro­ze­spa­lých očí. Znovu jsem se k nim vrátil a ten­to­krát jsem s nimi pře­kva­pivě viděl celkem dobře. Pořád trochu tupý pocit v očích, ale všechno, co mělo být za­ostřené, za­ostřené bylo.

Aspoň při­bližně.

Ale můj pro­blém pořád pře­tr­vá­val. S brý­lemi přesně zka­lib­ro­va­nými pro můj zrak, jsem viděl blbě. Byly to snad první pří­znaky věčné tem­noty? Byla to snad sle­pota plí­žící se do mých zra­ko­vých nervů ještě před tím, než osla­vím Kris­tova léta? Jako slepý bych nebyl vůbec ve špatné spo­leč­nosti. Jorge Luis Borges, jeden z mých ob­lí­be­ných autorů, také ztra­til zrak a já byhch ho tak mohl aspoň čás­tečně ná­sle­do­vat, i když ne ta­len­tem nebo úspě­chem.

Do toho jsem měl v očích čím dál tím víc flo­a­terů otrav­ných, ale jinak zcela ne­škod­ných vad očního moku, a za­čí­nal jsem vídat záblesky světla, když jsem rychle pohnul hlavou nebo uhnul očima. Ty mi dělaly sku­tečné sta­rosti, pro­tože jsem si vzpo­mněl jak Bonwha po­pi­so­vala epi­zodu s od­tr­že­nou ro­hov­kou, která měla velice po­dobné symptomy.

Znal jsem chlapa, který měl tak nízké se­be­vě­domí, že ne­chtěl otra­vo­vat dok­tory se svými pro­blémy. Měl ra­ko­vinu a za tři měsíce umřel.

Jed­noho rána, po pro­bděné noci, jsem se zvedl a s vláč­nými smysly pěšky vy­ra­zil na oční. Vět­šina nej­lep­ších roz­hod­nutí při­chází ráno po noci beze snů, kdy je­di­nou mož­ností je na­mí­chat silné kafe, za­po­me­nout na spánek a po­kra­čo­vat naplno vpřed. Při­vá­zal jsem se tam k topení a ne­chtěl odejít, dokud ne­zjistí, co přesně se mnou je. Hodinu a půl mě vy­šet­řo­vali na po­div­ných pří­stro­jích a za­ří­zení, tes­to­vali mi zorné pole, měřili nit­ro­oční tlak, roz­ší­řili zor­ničky, až jsem musel vy­pa­dat jako nějaký Hunter S. Thomp­so­nův acid freak, stu­do­vali in­terní de­taily oku­lárů svět­lem, které pálilo jako letní slunce v pravé po­ledne sou­stře­děné lupou do pro­storu lidské ro­hovky, tak silné až se mi z něho dělalo zle, a pak při­dali celou další sadu ob­skur­ních vy­šet­ření o je­jichž sku­tečné efek­ti­vitě jsem měl vážné po­chyb­nosti.

Všechno. Bylo. V. Po­řádku. Jen trochu sta­žené cévy v oku. Všechno je jinak, jak má být.

„Ještě udě­láme jednu věc,“ řekla sestřička a po­ky­nula, abych si sedl do křesla, a vra­zila mi tenké proužky papíru pod víčka. Chvíli jsem tiše seděl, zíral do střední vzdá­le­nosti a pře­mýš­lel, jaký je účel tohoto kon­krét­ního utr­pení. Co přesně má zjis­tit? Třeba nic, na­padlo mě, třeba je to jen věc, kterou optici dělají pro vlastní po­ba­vení na úkor pa­ci­en­tům, kterým nic není, ale přesto vy­tr­vale trvají na opaku.

Za pár minut mi vy­táhla pa­pírky z očí. „Vy nám vůbec ne­sl­zíte.“ A bylo jasno.

Dok­torka mě na­smě­ro­vala do lé­kárny, koupil jsem si jeden kon­tej­ner umě­lých slz, tři­krát si na­ka­pal a pro­blém zmizel. Žádné čer­vené oči, žádná únava po­hledu, žádné roz­ma­zané, rozostřené, tupé nebo jinak špatné vidění. Konec.

Stejně jako v pří­padě ne­dáv­ného in­fark­to­vého in­ci­dentu to nebylo nic zá­važ­ného, ale jen stu­pidní ma­lič­kost, kterou sta­čilo najít a poté zmi­zela do ná­sle­du­jí­cího rána. Teď s sebou v batohu vždycky nosím jedno plato Ibupro­fenu a malou plas­to­vou dózu očního bal­zámu a všechno je v pohodě.

V po­dob­ném duchu se nesou všechny moje kon­takty s lé­kař­skou pro­fesí: Z ničeho nic mě začal bolet pravý palec, skočil jsem k or­to­pe­dovi a prý to přejde. Přešlo. O něco poz­ději se mi udě­lala bo­les­tivá boule na noze, doktor mě poslal na chi­rur­gii, ti mě pře­smě­ro­vali na so­no­gra­fii, tam mi řekli, že to odezní, a za týden neduh úplně zmizel.

Takto bylo se všemi pro­blémy. Kromě jed­noho.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz