k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Šablony a stereotypy

12. 11. 2008 — k47 (CC by-nc-sa)

Po­slední dobou stále víc pře­mýš­lím o ša­b­lo­nách a ste­re­o­ty­pech všude okolo nás (do spi­rály úvah mě uvrhl po­cho­pi­telně de­vi­an­tArt, kde se to u man­go­vých fa­nar­tistů ša­b­lo­nami jenom hemží) a čím díl tím víc mě začíná srát ten sou­hlasný svět, který v našich hla­vách vy­bu­do­vala média, ten fan­tas­tický ilu­zorní svět, ve kterém je každý fajn a nikdo nemá pro­blém. Ale každý z nás má pro­blém. Mi­ni­málně ten jeden fi­nální a ter­mi­nální pro­blém. Nej­snazší řešení je po­cho­pi­telně všechno popřít a jed­no­duše o tom ne­mlu­vit, pak můžeme pod­leh­nout iluzi, že pro­blém pře­stává exis­to­vat. Ale to je jednak ho­va­dina a druhak se­beklam.


Po­cho­pi­telně ne­tou­žím na každém kroku po­tká­vat na­ří­ka­jící in­di­vi­dua a neu­ro­tické lidi těsně před in­fark­tem z cel­ko­vého vy­čer­pání, ale chci pravdu. Ale pravda má bo­hu­žel tu špat­nou vlast­nost (nebo výhodu – záleží na úhlu po­hledu), že je pružná a tvárná jako mo­de­lína a když se člověk na­chází za ano­nymní ba­ri­é­rou in­ter­netu je de­for­mo­va­tel­nost pravdy prak­ticky ne­ko­nečná. (Tento atri­but pravdy se sna­žili zrůdy z Okouna od­stra­nit a někdy se jim to s úspě­chem dařilo.)

A právě v oka­mži­cích, kdy se díváte op­ti­kou in­ter­netu, nabývá sku­teč­nost ob­lud­ných tvarů. Pří­kla­dem jsou blo­geři, kteří často ne­pí­šou o sobě a o svém životě, ale o ste­re­o­typu, který by chtěli na­pl­ňo­vat a jací by chtěli být. Pře­kru­co­vání pří­běhů a drobná cen­zura sku­teč­nosti, vy­ne­chání ně­ko­lika vět nebo při­bar­vení můžou celou věc vy­kres­lit na­prosto jinak. Ste­re­o­typně. „Jsou tu jenom ví­tě­zové a po­ra­žení. A já jsem vítěz.“ Víte, že ví­tě­zové jsou v pohodě a uží­vají si života. To přece musíte vědět!

Po­slední kapku do ohně, která ini­ci­o­vala na­psání tohoto článku, bylo jednak čtení pá­so­f­co­vých strá­nek a pak moje ne­ná­vist vůči smaj­lí­kům. Smaj­lík je totiž velice za­jí­mavý ar­te­fakt. Na jednu stranu je to plevel in­ter­ne­tové ko­mu­ni­kace, wtz. Na druhou stranu po­u­ží­vání smaj­líků de­ge­ne­ruje význam a dopad sdě­lení. Něco-něco-něco-smaj­lík. Co tohle kurva zna­mená? Ten člověk se něco snažil říct, ale pak zabil svojí ideu a roz­měl­nil jí na prach ba­na­lity, dal jí ránu do zá­tylku, zničil jí. Důvod, proč tu (vět­ši­nou žlutou) sračku do textu někdo napsal, může být různý. Třeba chtěl autor zmír­nit cí­le­vě­do­most ně­ja­kého tvr­zení, roz­měl­nit od­váž­nost svých slov, zakrýt trap­nost, rozpít ráz­nost sdě­lení. Dal tam smaj­lík, aby ne­utra­li­zo­val ta slova, ale vy­tvo­řil jen běžné ne­vý­razné ko­mu­ni­kační bahno. Když se smě­jeme, pře­stá­váme myslet.

Sám v IM ko­mu­ni­kaci (pokud tedy už s někým ko­mu­ni­kuji, což se stává taky jednou za uher­ský rok) po­u­ží­vám smaj­líky mi­ni­málně, prak­ticky vůbec a to lidi na druhé straně linky ne­u­vě­ři­telně mate. Zkrátka nevědí, kdy se mají smát, ne­roz­liší co je vtip a co ne. Ne­po­znají, kdy při­chází pointa a kdy ro­zuz­lení. Chybí jim ta značka: „tady se směj, tohle je k smíchu, vole“. Slova bez emo­ti­konů jsou pro ně strohá, stu­dená. Jsou to pís­mena z ledu s os­t­rými hra­nami a oni si nejsou jisti, co si o tom myslet. Nejsou si jistí, pro­tože ta ko­mu­ni­kace ne­od­po­vídá ša­b­lo­nám, na které jsou zvyklí.

„Tak se zasměj!“

Tobě bych dal nej­radši přes držku.

Víte, všichni se totiž musíme smát! MUSÍME. Je to správné. To je jediný správný pří­stup. Kdo se ne­směje s námi, má pro­blém a kdo má pro­blém se nehodí do vize sou­hlas­ného světa, kde je každý spo­ko­jený. Každý musí být spo­ko­jený, každý se musí pach­tit za spo­ko­je­ností. Musí.

Ale jsou tu sa­mo­zřejmě i jiné ša­b­lony a člověk si chce všechny ostatní za­řa­dit do nějaké jasně ozna­čené ko­lonky, při­ha­zuje je hlava ne­hlava podle let­mého po­hledu k jasným a snadno roz­po­zna­tel­ným ste­re­o­ty­pům. „A ty jseš kdo? Ajťák, geek, socka, borec, hoper, metla nebo co? Jo ty jseš emo, to je jasný!“ Hotovo. Jeden pohled a bylo jasno. A s tímto jedním slovem při­chá­zejí další aso­ci­ace daného ste­re­o­typu, které v kon­krét­ním pří­padě ne­musejí vůbec pa­so­vat, ale to nikomu nevadí. Emo se přece řežou, to je jasný? Ne? Ná­si­lím narvou novou identitu do kra­bice ozna­čené ob­rov­ským ne­o­no­vým pou­ta­čem spolu s dal­šími hy­po­te­tic­kými ša­b­lo­no­vi­tými je­dinci a ne­při­pouští ví­ce­roz­měrné osob­nosti.

Z tohoto prin­cipu po­cho­pi­telně pra­mení před­sudky.

Do ste­re­o­typů nás to táhne, abychom byli jasně iden­ti­fi­ko­va­telní a zto­tož­ni­telní s davem, pro­tože v jed­notě je síla.

**

Jak jsem říkal na za­čátku, chci pravdu.

Now, the truth is not always a ple­a­sant thing, but it is ne­cessary now make a choice… (Dr. Stran­ge­love)

Pravda nemusí být vždycky krásná.

„Jak se máš?“ znáte to, je to ta nej­zby­teč­nější otázka, pro­tože nikdo nikdy ne­od­poví, že se má na hovno. Nikdo. Ma­xi­málně pro­vede úhybný manévr: „Ále, za moc to ne­stojí. Ale…“ Je to obranný reflex, pro­tože mnohem ne­pří­jem­nější je, když by pro­blém začal ten, který se ptal, řešit. S tím se pojí zdvo­ři­lostní fráze, což jsou nej­prázd­nější větné celky, které bych vět­ši­nou nej­radši vy­ne­chal.

„Jak jsi se měl?“

Mlčím, pro­tože oni si odpoví sami. Odpoví si tím, co chtějí slyšet.

„Nespal jsem a nemůžu spát, jsem una­ve­nej už od rána, celý den mi přišel jako ztráta času, nic si z toho ne­pa­ma­tuju, nic se ne­stalo, jenom jsem ze­stárl o jeden zby­tečnej den, mám pocity úz­kosti, nemůžu se sou­stře­dit, nemůžu nic dělat, cítím, jak na mě padá tíha všed­nosti a jenom str­nule zírám na okolní dění.“

„Takže dobře?“

Nikdo nechce slyšet tohle. Je to mimo ša­b­lony světa lesku a úspě­chu. Ma­xi­málně by se mohli zeptat: „Proč?“ Ale oni ani vzdá­leně nevědí, že může být něco mimo ste­re­o­typ.

Teď určitě ti, kteří se do­četli až sem (myslím, že jich moc nebude) a už si ne­chali nasrat do hlav a věří té iluzi per­fekt­ního světa, všichni ti mladí, krásní, usmě­vaví lidé přesně od­po­ví­da­jící svým ce­lo­fá­no­vým ša­b­lo­nám, do kte­rých se scho­vá­vají jako do ulity, aby se brá­nili, aby o nich nikdo neřekl, že jsou divní, přesně tihle lidé bez kruhů pod očima a s vy­bě­le­nými zuby budou na­mí­tat, že jenom já jsem v hajzlu a z toho důvodu po­mluvám všechny kolem a říkám, co chci, aby byla pravda, abych si ne­při­pa­dal tak strašně.

Při­pouš­tím, že možná někde v hloubi vesmíru exis­tují ti vy­vo­lení je­dinci, kteří jsou na­prosto spo­ko­jení a s ničím nemají pro­blém. Ale sku­teč­nost, že ne­chtějí slyšet a ani si při­pus­tit, že tohle la­men­to­vání může být pravda, sou­visí s dalším glo­bál­ním rysem – a to, že hlu­boko pod tou slup­kou hu­ma­nismu a bůh ví jakých dal­ších mo­der­ních myš­len­ko­vých hnutí, jsem aro­gantní se­bestřední par­chanti, které se za­jí­mají hlavně sami o sebe. A v dnešní době se těmto po­hnutkám říká projev in­di­vi­du­a­lity.

Další věc, která se tohoto týká je jazyk. Pro­tože mys­líme pro­střed­nic­tvím řeči a myš­lenky for­mu­lu­jeme v při­ro­ze­ném jazyce, je jasné, že když se změní vý­ra­zové pro­středky jazyka, když se po­kroutí vý­znamy slov, donutí nás to myslet ur­či­tým způ­so­bem a další jiné styly to kom­pletně eli­mi­nuje. Psal o tom Orwel v 1984 a mluvil o tom i ze­snulý George Carlin. Řeč se po­stupně mění a kom­pli­kuje a vrá­žejí se klíny mezi jed­no­du­chost a upřím­nost. Jazyk se za­o­ba­luje do po­li­tické ko­rekt­nosti, kdy se nesmí říkat pravda, tak jak je, ale ne­pří­jemná sku­teč­nost se musí kom­pli­ko­vaně opsat, aby nikdo nebyl uražen. Všichni se musejí cítit dobře. Nikdo nemůže říct, že je někdo starý. Je senior. Nikdo není blbec, jen má po­ru­chu učení nebo sou­stře­dění, nikdo není oš­k­livý, jen není nej­krás­nější, nejsou žádní cikáni, jsou romští spo­lu­ob­čané. Nikdo nemůže říct: „Ne­sná­ším tě!“, musí říct: „Ne­pa­t­říš mezi moje nej­ob­lí­be­nější.“ Řeč se vzda­luje jed­no­du­ché, prosté a úderné mluvě a význam roz­bře­dává do ne­utra­lity.

Je to snad známka toho, že se bojíme čelit re­a­litě taková jaká je? Snad si lidé ne­za­čali myslet, že když změní jméno daného stavu, změní sa­motný stav. To je sa­mo­zřejmě blbost a další dávka nalhá­vání.

Ne­ří­kám, že to musí být pravda, možná je to jenom příliš vy­hra­něný názor příliš na­sra­ného člo­věka.

Ale jak říkal Howard Beale: „All I know is that first, you’ve got to get mad.“


další slova vy­tr­žená z kon­textu, která se do článku už ne­vešla:

…a přitom tady máme tolik krizí, krizi iden­tity, krizi střed­ního věku, krizi po­hlavní iden­tity (mi­ni­málně se dost věcí vy­la­muje z kloubů) o kte­rých si ne­smíme pro­mlu­vit mezi sebou, ale jen s psy­cho­lo­gem. Nikdo se o nikoho ne­za­jímá…

…jsou to jen slova, nejsou dobrá ani špatná, špatný je může dělat jenom kon­text ve kterém se na­chá­zejí…


* 7. – 9. lis­to­padu 2008

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz