povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

12. 11. 2008

Šablony a stereotypy

       

Poslední dobou stále víc přemýšlím o šablonách a stereotypech všude okolo nás (do spirály úvah mě uvrhl pochopitelně deviantArt, kde se to u mangových fanartistů šablonami jenom hemží) a čím díl tím víc mě začíná srát ten souhlasný svět, který v našich hlavách vybudovala média, ten fantastický iluzorní svět, ve kterém je každý fajn a nikdo nemá problém. Ale každý z nás má problém. Minimálně ten jeden finální a terminální problém. Nejsnazší řešení je pochopitelně všechno popřít a jednoduše o tom nemluvit, pak můžeme podlehnout iluzi, že problém přestává existovat. Ale to je jednak hovadina a druhak sebeklam.


Pochopitelně netoužím na každém kroku potkávat naříkající individua a neurotické lidi těsně před infarktem z celkového vyčerpání, ale chci pravdu. Ale pravda má bohužel tu špatnou vlastnost (nebo výhodu - záleží na úhlu pohledu), že je pružná a tvárná jako modelína a když se člověk nachází za anonymní bariérou internetu je deformovatelnost pravdy prakticky nekonečná. (Tento atribut pravdy se snažili zrůdy z Okouna odstranit a někdy se jim to s úspěchem dařilo.)

A právě v okamžicích, kdy se díváte optikou internetu, nabývá skutečnost obludných tvarů. Příkladem jsou blogeři, kteří často nepíšou o sobě a o svém životě, ale o stereotypu, který by chtěli naplňovat a jací by chtěli být. Překrucování příběhů a drobná cenzura skutečnosti, vynechání několika vět nebo přibarvení můžou celou věc vykreslit naprosto jinak. Stereotypně. "Jsou tu jenom vítězové a poražení. A já jsem vítěz." Víte, že vítězové jsou v pohodě a užívají si života. To přece musíte vědět!

Poslední kapku do ohně, která iniciovala napsání tohoto článku, bylo jednak čtení pásofcových stránek a pak moje nenávist vůči smajlíkům. Smajlík je totiž velice zajímavý artefakt. Na jednu stranu je to plevel internetové komunikace, wtz. Na druhou stranu používání smajlíků degeneruje význam a dopad sdělení. Něco-něco-něco-smajlík. Co tohle kurva znamená? Ten člověk se něco snažil říct, ale pak zabil svojí ideu a rozmělnil jí na prach banality, dal jí ránu do zátylku, zničil jí. Důvod, proč tu (většinou žlutou) sračku do textu někdo napsal, může být různý. Třeba chtěl autor zmírnit cílevědomost nějakého tvrzení, rozmělnit odvážnost svých slov, zakrýt trapnost, rozpít ráznost sdělení. Dal tam smajlík, aby neutralizoval ta slova, ale vytvořil jen běžné nevýrazné komunikační bahno. Když se smějeme, přestáváme myslet.

Sám v IM komunikaci (pokud tedy už s někým komunikuji, což se stává taky jednou za uherský rok) používám smajlíky minimálně, prakticky vůbec a to lidi na druhé straně linky neuvěřitelně mate. Zkrátka nevědí, kdy se mají smát, nerozliší co je vtip a co ne. Nepoznají, kdy přichází pointa a kdy rozuzlení. Chybí jim ta značka: "tady se směj, tohle je k smíchu, vole". Slova bez emotikonů jsou pro ně strohá, studená. Jsou to písmena z ledu s ostrými hranami a oni si nejsou jisti, co si o tom myslet. Nejsou si jistí, protože ta komunikace neodpovídá šablonám, na které jsou zvyklí.

"Tak se zasměj!"

Tobě bych dal nejradši přes držku.

Víte, všichni se totiž musíme smát! MUSÍME. Je to správné. To je jediný správný přístup. Kdo se nesměje s námi, má problém a kdo má problém se nehodí do vize souhlasného světa, kde je každý spokojený. Každý musí být spokojený, každý se musí pachtit za spokojeností. Musí.

Ale jsou tu samozřejmě i jiné šablony a člověk si chce všechny ostatní zařadit do nějaké jasně označené kolonky, přihazuje je hlava nehlava podle letmého pohledu k jasným a snadno rozpoznatelným stereotypům. "A ty jseš kdo? Ajťák, geek, socka, borec, hoper, metla nebo co? Jo ty jseš emo, to je jasný!" Hotovo. Jeden pohled a bylo jasno. A s tímto jedním slovem přicházejí další asociace daného stereotypu, které v konkrétním případě nemusejí vůbec pasovat, ale to nikomu nevadí. Emo se přece řežou, to je jasný? Ne? Násilím narvou novou identitu do krabice označené obrovským neonovým poutačem spolu s dalšími hypotetickými šablonovitými jedinci a nepřipouští vícerozměrné osobnosti.

Z tohoto principu pochopitelně pramení předsudky.

Do stereotypů nás to táhne, abychom byli jasně identifikovatelní a ztotožnitelní s davem, protože v jednotě je síla.

**

Jak jsem říkal na začátku, chci pravdu.

Now, the truth is not always a pleasant thing, but it is necessary now make a choice... (Dr. Strangelove)

Pravda nemusí být vždycky krásná.

"Jak se máš?" znáte to, je to ta nejzbytečnější otázka, protože nikdo nikdy neodpoví, že se má na hovno. Nikdo. Maximálně provede úhybný manévr: "Ále, za moc to nestojí. Ale..." Je to obranný reflex, protože mnohem nepříjemnější je, když by problém začal ten, který se ptal, řešit. S tím se pojí zdvořilostní fráze, což jsou nejprázdnější větné celky, které bych většinou nejradši vynechal.

"Jak jsi se měl?"

Mlčím, protože oni si odpoví sami. Odpoví si tím, co chtějí slyšet.

"Nespal jsem a nemůžu spát, jsem unavenej už od rána, celý den mi přišel jako ztráta času, nic si z toho nepamatuju, nic se nestalo, jenom jsem zestárl o jeden zbytečnej den, mám pocity úzkosti, nemůžu se soustředit, nemůžu nic dělat, cítím, jak na mě padá tíha všednosti a jenom strnule zírám na okolní dění."

"Takže dobře?"

Nikdo nechce slyšet tohle. Je to mimo šablony světa lesku a úspěchu. Maximálně by se mohli zeptat: "Proč?" Ale oni ani vzdáleně nevědí, že může být něco mimo stereotyp.

Teď určitě ti, kteří se dočetli až sem (myslím, že jich moc nebude) a už si nechali nasrat do hlav a věří té iluzi perfektního světa, všichni ti mladí, krásní, usměvaví lidé přesně odpovídající svým celofánovým šablonám, do kterých se schovávají jako do ulity, aby se bránili, aby o nich nikdo neřekl, že jsou divní, přesně tihle lidé bez kruhů pod očima a s vybělenými zuby budou namítat, že jenom já jsem v hajzlu a z toho důvodu pomluvám všechny kolem a říkám, co chci, aby byla pravda, abych si nepřipadal tak strašně.

Připouštím, že možná někde v hloubi vesmíru existují ti vyvolení jedinci, kteří jsou naprosto spokojení a s ničím nemají problém. Ale skutečnost, že nechtějí slyšet a ani si připustit, že tohle lamentování může být pravda, souvisí s dalším globálním rysem - a to, že hluboko pod tou slupkou humanismu a bůh ví jakých dalších moderních myšlenkových hnutí, jsem arogantní sebestřední parchanti, které se zajímají hlavně sami o sebe. A v dnešní době se těmto pohnutkám říká projev individuality.

Další věc, která se tohoto týká je jazyk. Protože myslíme prostřednictvím řeči a myšlenky formulujeme v přirozeném jazyce, je jasné, že když se změní výrazové prostředky jazyka, když se pokroutí významy slov, donutí nás to myslet určitým způsobem a další jiné styly to kompletně eliminuje. Psal o tom Orwel v 1984 a mluvil o tom i zesnulý George Carlin. Řeč se postupně mění a komplikuje a vrážejí se klíny mezi jednoduchost a upřímnost. Jazyk se zaobaluje do politické korektnosti, kdy se nesmí říkat pravda, tak jak je, ale nepříjemná skutečnost se musí komplikovaně opsat, aby nikdo nebyl uražen. Všichni se musejí cítit dobře. Nikdo nemůže říct, že je někdo starý. Je senior. Nikdo není blbec, jen má poruchu učení nebo soustředění, nikdo není ošklivý, jen není nejkrásnější, nejsou žádní cikáni, jsou romští spoluobčané. Nikdo nemůže říct: "Nesnáším tě!", musí říct: "Nepatříš mezi moje nejoblíbenější." Řeč se vzdaluje jednoduché, prosté a úderné mluvě a význam rozbředává do neutrality.

Je to snad známka toho, že se bojíme čelit realitě taková jaká je? Snad si lidé nezačali myslet, že když změní jméno daného stavu, změní samotný stav. To je samozřejmě blbost a další dávka nalhávání.

Neříkám, že to musí být pravda, možná je to jenom příliš vyhraněný názor příliš nasraného člověka.

Ale jak říkal Howard Beale: "All I know is that first, you’ve got to get mad."


další slova vytržená z kontextu, která se do článku už nevešla: .[malepismo nenapadne]

...a přitom tady máme tolik krizí, krizi identity, krizi středního věku, krizi pohlavní identity (minimálně se dost věcí vylamuje z kloubů) o kterých si nesmíme promluvit mezi sebou, ale jen s psychologem. Nikdo se o nikoho nezajímá... .[malepismo nenapadne]

...jsou to jen slova, nejsou dobrá ani špatná, špatný je může dělat jenom kontext ve kterém se nacházejí... .[malepismo nenapadne]


* 7. - 9. listopadu 2008


publikováno 12. 11. 2008

příbuzné články:
Namiřte na sebe kamery
Konec svobodné kultury
Tvorba
život a smrt
Svobodná kultura, komunity, Wikipedia a ti druzí

sem odkazují:
Říkal tady někdo hejt?