k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

PragoFFest je dekadentní a zvrácený

15. 4. 2015 — k47 (CC by-nc-sa)

Můžou za to nej­spíš Beat Down Boogie. Právě jejich videa z vel­kých ame­ric­kých conů mě do­nu­tila jít na Pra­go­F­Fest. Micah Moore z BDB má velice spe­ci­ální talent a dokáže chaos conů bri­lantně na­to­čit, pou­tavě sestří­hat a pak jako pièce de résistance přidat tu správ­nou hudbu pro fi­nální útok na spán­kový lalok. Out­si­deři, kteří ne­znají re­a­litu, ale jen vy­leš­těný me­di­ální obraz, tak nutně musí pro­pad­nout dojmu, že každé takové se­tkání naživo je jedna ne­kon­čící ka­tarze.


Když jsem pak četl, jak se Jiří Ná­prav­ník vy­pra­vil na sólo pouť do srdce bestie, padlo ko­nečné roz­hod­nutí. Když tam může jít jedna ano­nymní duše, můžou tam jít všechny. Dostat se dovnitř, najít hlavní nerv, spálit celé místo na prach jako šílený Nero na vý­hradní dietě Ma­nhat­tanů a zmizet. Takové byly aspoň hrubé obrysy plánu, de­taily zbý­valo ope­ra­tivně do­pl­nit přímo na místě.

První den Conu jsem osla­vil tím, že jsem ho strá­vil někde úplně jinde – na srazu jehož jméno by mělo zůstat uta­jeno pro případ, kdyby se ostatní účast­níci roz­hodli vznést ob­vi­nění a po­dá­vat žaloby. Šlo o pes­trou se­branku expatů, kteří z důvodů, které jsem nikdy plně ne­po­cho­pil, našli úto­čiště právě v Re­pub­lice. Burrou­ghs už kdysi dávno psal: Přes kopce a daleko, daleko, do Zá­pad­ních zemí. Kdo­ko­liv se vám po­staví do cesty, za­bijte ho. Jeho slova mi hlu­boce re­zo­nují v duši. Kdo žil v blátě sní o betonu a ge­o­me­t­rické přes­nosti měst, kdo strá­vil všechny své dny v asep­tic­kých me­t­ro­po­lích, může snít o troše ru­rální špíny.

Moje krycí his­torka zněla, že jsem fo­to­graf pře­vážně pra­cu­jící pro NKP, ale než jsem ji stačil roz­vést, pří­se­dící, kon­ver­to­vaní na místní víru, se hor­livě pus­tili do svých piv a an­g­lická kon­ver­zace začala divoce létat vzdu­chem. Já se jako slušný člen spo­leč­nosti držel pří­sloví, že panáky jsou pro bastardy a pivo pro svině, a od­star­to­val gin\to­ni­cem. Když jsem se začal bavit s jedním Vel­ša­nem o zvrh­losti ma­so­vých pirohů, přešel jsem na černé rusy. Když se hovor pře­smě­ro­val ke Giusep­pemu – Ita­lovi z Říma, který byl v Re­pub­lice dva měsíce, viděl víc míst­ních měst než já za necelé tři dekády, a kte­rému jsem se po­kou­šel stře­lit nějaké svoje špatné po­vídky – už jsem naplno jel v Mar­tini koktej­lech špi­na­vých jako hlína.

Někdy v tom oka­mžiku mě začali srát. Nešlo o nic kon­krét­ního, co by mě roz­či­lo­valo – roz­hodně nešlo o opi­lecké žvásty, kouř, ani hudbu, jejíž hla­si­tost byla s vě­dec­kou přes­ností zvo­lena tak, aby zne­mož­ňo­vala po­ho­dl­nou kon­ver­zaci ve druhém jazyce – byla to jenom jakási obecná nálada, ot­rá­vená a ne­mocná aura v míst­nosti pod­po­ro­vaná faktem, že všichni pří­se­dící stále dý­chali a neměli ostrý me­ta­lický před­mět vra­žený do prů­duš­nic. Po­cho­pi­telně jsem s sebou jako slušný člen spo­leč­nosti nosil kam­p­f­mes­ser – kus So­lin­gen­ské oceli shodou náhod vy­brou­šený do tvaru nože. Co se lidí týkalo, řadil jsem se mezi při­pra­vené op­ti­misty – věřil jsem v hu­ma­nis­mus a lidské dobro, ale v zásobě jsem měl při­pra­ve­nou smr­tící sílu, kdyby došlo na nej­horší.

A někde tam, v oka­mžiku, kdy jsem jednou rukou svíral ru­ko­jeť nože skry­tého v batohu a hledal bez­peč­nostní kamery, mi došlo, že nastal čas odejít.

Udělal jsem pár fotek, které jsem vzá­pětí smazal, po­třásl pár rukama, které nikdy znovu ne­u­vi­dím a zmizel do chlad­ného a os­t­rého města – zase sám, jedna ano­nymní tvář ztra­cená v davu, zase na nohách, zase v pohybu. Zatím nebylo ani tak pozdě – něco kolem půl­noci – ide­ální čas se někam ztra­tit, přesku­pit vojsko, pře­rov­nat myš­lenky a začít plá­no­vat co dál. Poté, co za­vřeli TAB a pře­su­nuli ho na loď (mám dojem, že šlo o ur­či­tou formu po­jiš­ťo­va­cího pod­vodu) zbý­valo jediné místo v celém městě, kam mělo určitý smysl zajít – bar HG – a nohy mě tam nesly sami. Na uši jsem na­sa­dil slu­chátka, do kte­rých vy­řvá­valy Mo­nochrome Nights od Wa­te­red – nej­lepší sku­piny, na kterou jsem v po­sled­ním roce na­ra­zil – a pře­řa­dil na au­to­pi­lota.

Zaplul jsem do HG, ob­sa­dil po­slední volnou sto­ličku na baru, na­pravo nějaká blon­dýna, nalevo týpek ve vlněné čepici. „Pink gin,“ za­ve­lel jsem a bar­manka v kos­týmu le­tušky zvedla obočí. „Ta­nque­ray, jako vždycky?“ Ne­zá­le­želo, jak velký do HG chodil dav, když si jeden jediný člověk pár­krát řekl o koktejl z roku 1870, ob­sluha si ho nutně musela za­pa­ma­to­vat. Po čtvrté, když jsem v sobě měl už pár pink ginů a Ma­nhat­tanů z Hunter S. Thomp­so­novy ob­lí­bené Wild Turkey whisky a zase začalo jezdit metro, jsem odjel do uby­tovny, po­há­něný ja­kýmsi pra­sta­rým in­stink­tem po­dob­ným tomu, který navádí mi­gru­jící ptáky.

Pro­bu­dil jsem se s mírnou ko­co­vi­nou a prv­ními pří­znaky za­čí­na­jící pa­ra­noii.

Na cestu jsem se vydal až po po­ledni. Zády ke stěně, ne­u­stále jsem se ohlí­žel přes rameno. Po­tře­bo­val jsem svůj hair of the dog – ranní drink na roz­prou­dění, další ka­pi­tolu v boje ohněm proti ohni. Ale nebylo vůbec lehké nápoj ob­sta­rat. Pře­kva­pivě, když se člověk se zá­važ­nou po­tře­bou ně­ko­lika Bloody Mary ukáže krátce po po­ledni, mají ho za al­ko­ho­lika. Kam se poděla idea ka­pi­ta­lismu, kte­rému velí jen chladná rov­nice na­bídky a po­ptávky? Za co jsme vyšli na Vác­la­vák v roce '89, když ne právě za tohle?

„Ok, to je v po­řádku. Musím jít na au­to­bus, pár za­stá­vek, velká modrá budova, za­pla­tím vstupné a když se mě ze­ptají, řeknu, že fotím pro NKP,“ říkal jsem si na uklid­nění, když jsem se zase vydal na cestu. Na Con jsem se dostal těsně před třetí ho­di­nou. Stále jsem smrděl kouřem. Strach, obavy a ne­jis­tota začaly sílit.

„Dobrý den.“

„Na dnešek.“

Na po­kladně mě nějací mladí ge­e­kové, znudění re­pe­ti­tivní prací, označ­ko­vali páskou na ruku a na­jed­nou jsem se ocitl uvnitř. Co teď? Co dál? V batohu mi stále ležel blok s po­znám­kami, které jsem fran­ticky na­čmá­ral v HG, ale bál jsem se ho otevřít a na­hléd­nout do těch slov, jako kdyby šlo o Ne­cro­no­mi­con nebo tran­skript Za­l­govy písně – po­zůsta­tek sta­rých hrůz, které by měly být za­po­me­nuty. V těch strán­kách leželo jen ší­len­ství.

Chod­bami se pro­me­ná­do­vali gan­gs­teři v sáč­kách s mas­kami z Payday, storm­tro­o­peři, hobiti, dok­toři, tisíc a jedno ztě­les­nění anime. MLP gangy rá­zo­valy chod­bami jako os­t­raha kon­cen­t­ráku a shlu­ko­valy se kolem svého nej­pro­hni­lej­šího dou­pěte neřesti v míst­nosti číslo 2 – je­di­ného místa, do kte­rého jsem se bál vstou­pit. Za­hlédl jsem krás­nou Eli­za­beth z Bi­oshocku In­fi­nite, která si vedla jed­noho fo­to­grafa. Vůbec ne­po­má­halo, že jsem – jako od­cho­va­nec tem­ných končin 4chanu – viděl všechno rule34 a ona do těchto de­pri­vo­va­ných vizí skvěle za­pa­dala. Pro­blesklo mi hlavou, že můj epitaf by měl znít: „Viděl jsem vše­chen R34 na světě. Ne­li­tuju ničeho.“

Vyběhl jsem do patra, kolem stánků Mat­Fyzu, v jednom baru si po­ru­čil to­če­ného Rebela. Avšak jejich stroj na če­po­vání fun­go­val tak ža­lostně pomalu, že jsem me­zi­tím stihl vypít dva lah­vové.

Poté jsem se ukryl v míst­nosti, která hos­to­vala linii knihovna o tvorbě, psaní, po­víd­kách a ro­má­nech – se­ri­ous busi­ness v moři žo­vi­ální zábavy. Avšak, když si na za­čátku jed­noho workshopu začali hrát s ne­vi­di­tel­ným ba­lo­nem musel jsem pře­hod­no­tit svoje před­po­klady a oče­ká­vání.

Nicméně i z tohoto or­ga­ni­zo­va­ného ší­len­ství vzešlo něco, co by se mohlo stát po­víd­kou. De­taily jsou příliš oplzlé na vy­svět­lení, ale nějak se to točilo kolem klí­čo­vého slova her­mafro­dit, jako Múzu jsem si vybral milou Mar­kétu (v po­znám­kách: kost­ko­vaná košile, vysoké šně­ro­vací boty).

Tři hodiny ráno, přes bar TAB se už pře­hnal ob­vyklý nápor ci­zinců a expatů a teď v něm zů­stá­vali jen tři lidé, dva ne­do­pité Ma­nhat­tan koktejly a líný jazz. Seděl jsem na vysoké barové sto­ličce, jením loktem opřený o pult, mysl jako ka­ra­mel a díval jsem se na dívku s ruměn­cem ve tváři a kašta­no­vými vlasy. Prstem krou­žila po hraně skle­nice a pak se na mě po­dí­vala s milým úsmě­vem. Na rtech jsem ji vak viděl velice lehký náznak po­chyb­ností a ne­jis­toty.

V po­znám­kách mám poté uve­deno: sklon k násilí, šerm, slovní aso­ci­aci hazard – black jack – po­čí­tání karet (tento článek řetězu vznikl jako myš­len­ková mapa vy­chá­ze­jící ze slova koza, ve které se mimo jiné bok po boku vy­sky­tuje ma­ďar­ský ma­te­ma­tik Paul Erdős a gonzo žur­na­lis­tika, na jejich spo­jení doufám není třeba po­u­ka­zo­vat).

Tohle byl svět neonů a vel­kých peněz, kam zvrhlíci cho­dili za­ží­vat trochu vzru­šení a ris­ko­vat svoje dolary, eura a jeny. Nízká oran­žové světla, vy­ře­zá­vaný in­te­riér, ruleta pro ty, kteří pro svoje vzru­šení po­tře­bují ris­ko­vat velké částky, au­to­maty pro ru­tinní hazard a stoly s blac­kjackem pro pro­fe­sory sta­tis­tiky, kteří sem při­le­těli se skvad­rou stu­dentů, aby si v praxi ově­řili nové způ­soby po­čí­tání karet, vy­dě­lali pár tisíc dolarů za večer a byli po­sléze vy­ve­deni os­t­ra­hou a navěky jim byl zne­mož­něn pří­stup ka­me­rami, které si pa­ma­tují jejich tváře.

Vý­sledná po­vídka je zřejmá: V baru TAB potkám holku, která je ve sku­teč­nosti her­mafro­dit, má skony k násilí a ha­zardu a miluje bru­tální stránku šermu. A ně­ja­kou shodou okol­ností skon­číme v kasinu, abychom si zažili chvilku vzru­šení a pomocí po­čí­tání karet ho v blac­kjacku obrali o velké peníze.

Když jsem unikl ze spárů knihovny, která se stejně jako zbytek Conu za­čí­nala zvr­há­vat do sále vět­šího zmatku a ší­len­ství, začal jsem se plížit chod­bami a nohy mě do­vedly do vel­kého game-roomu, který žil a tepal craft-conem a sou­tě­žemi v ně­ja­kých MOBA hrách, které jsem nikdy ne­do­ká­zal plně in­ter­na­li­zo­vat, ale oči­vidně byly velice po­pu­lární. Míst­nost na­pl­něná kon­zo­lemi a po­čí­tači na mě pů­so­bila jako Aus­trá­lie – kon­ti­nent se­stá­va­jící se vý­hradně z věcí, které se člo­věka snaží zabít. Všechno, co jsem viděl, kři­čelo, že tam ne­pa­t­řím. Už pouhá sku­teč­nost, že jsem byl o hlavu vyšší než vět­šina davu, tomu ne­po­má­hala. Tohle byl revír mla­dých a ak­tivně se mě snažil vy­pu­dit. Prošel jsem na konec míst­nosti, otočil se a vypadl ven. Už roky mi v mozku hnízdí sílící pocit de­per­so­na­li­zace, stavu, kdy si při­pa­dám, že nejsem sku­tečný, že na mě a na mých po­tře­bách a přá­ních ne­zá­leží, že všechno ostatní je reálné a hodné po­zor­nosti, ale ne já, já jsem jen od­lid­štěný, ne­hmotný po­zo­ro­va­tel. Mám takový dojem, že tam jsem pod tíhou spon­tánní hos­ti­lity na malou chvíli sku­tečně pře­stal exis­to­vat.

Vypadl jsem ven, loudal se chod­bami a pa­ra­noia a po­chyb­nosti se začaly naplno pro­je­vo­vat. Na zá­chodě mě na­padlo: „Kdyby tady našli mrt­volu, to by určitě oži­vilo Con.“ V batohu jsem stále měl la­se­rem brou­šený kam­p­f­mes­ser ostrý jako břitva. Mohl jsem to tam ukon­čit, rychle a efek­tivně, po­délně si pro­říz­nout žíly na před­loktí, strčit ruku pod vodu, aby se rány ne­za­čaly za­ce­lo­vat a počkat až si mě při­svojí Hei­de­g­ge­rovy nichts.

Ale vyšel jsem z ka­binky živý a bez zra­nění. Chvíli jsem seděl na před­nášce o cyber­punku a v hlavě mi klí­čila myš­lenka na­pl­nit sklepy pod Conem tr­ha­vi­nami a střel­ným pra­chem a všechno jako Guy Fawkes bez pří­činy vy­ho­dit do po­větří. Proč ne? „Nemá smysl umřít bez jizev,“ po­mys­lel jsem si a ode­bral se přímo do míst­nosti číslo 2 – do centra MLP linie. Sedl jsem si a po­ti­chu po­slou­chal. Ne­vy­dr­žel jsem ani dvacet minut a musel jsem ka­pi­tu­lo­vat a pro­ná­sle­do­vaný po­chyb­nostmi a pa­ra­no­iou vy­kli­dit pozice. Když jsem se od­chá­zel uviděl jsem známou tvář. Možná, že kdyby se to stalo dřív, něco by to zna­me­nalo, ale ne teď. Už jsem neměl sílu, tohle místo, stejně jako ja­ké­koli jiné, nebylo pro mě. Krátce po sedmé jsem se ne­po­zo­ro­ván vy­tra­til ze dveří do stu­de­ného města, jako ano­nymní tvář v bez­tvarém davu.

Místo čtyř dnů jsem na Conu strá­vil jen čtyři hodiny, stra­vo­ván po­chyb­nostmi a pa­ra­lý­zou. Ne­če­kal jsem mnoho, ale přesto jsem byl zkla­maný, hlavně vlastní ne­teč­ností a ne­schop­ností pro­ra­zit po­my­sl­nou bu­něč­nou mem­bránu. Samota v davu je vždycky horší než samota osa­motě. Con ukázal jenom jednu věc – že ani ne­o­me­zený přísun piva a barák plný „nerdů“ mě ne­do­nutí si užívat života. Na cestě zpátky do domu těsně za hra­nicí města a na po­kraji če­ka­jí­cích lesů, ve kte­rých bych se mohl oběsit a moje tělo by nikdo týden ne­na­šel, jsem smazal všechny fotky – tohle nebyly moje vzpo­mínky, já byl jenom ne­hmotný po­zo­ro­va­tel, jakási pa­ra­zi­tická forma života, špína na lesku udá­losti. Tam někde moje in­terní panika do­sáhla stavu jaký to má smysl? a uva­žo­val jsem, vážně jsem uva­žo­val, že se zabiju na kraji sil­nice a po vzoru sa­mu­raj­ského sepuku si pro­říznu břicho věrným kam­p­f­mes­se­rem.

Ná­sle­du­jící den jsem se vy­pra­vil na po­so­botu udělat pár fotek. Bez naděje na cokoli jiného. Na­ko­nec jsem přišel pozdě, vypil pár lev­ných energy-drinků, koupil pár piv a club maté za bit­co­iny a celý večer otra­vo­val/bavil se s jedním klukem, který mi v mnoha ohle­dech až ne­pří­jemně při­po­mí­nal Pea – li­te­rární po­stavu o které píšu od roku 2007.

A co příště? Co další rok? Když jsem přežil tenhle – tak proč se ne­pro­hnat tím příš­tím v duchu Ca­mu­sova ab­sur­dismu? Už jenom pro tu čirou zou­fa­lost a paniku kon­cen­t­ro­va­nou do těch pár hodin. Příště to třeba vyjde. Příště přijdu vy­ba­ven břitvou nebo re­vol­ve­rem s jením ná­bo­jem v bu­bínku.

Proč ne?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz