povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

15. 4. 2015

PragoFFest je dekadentní a zvrácený


Můžou za to nejspíš Beat Down Boogie. Právě jejich videa z velkých amerických conů mě donutila jít na PragoFFest. Micah Moore z BDB má velice speciální talent a dokáže chaos conů brilantně natočit, poutavě sestříhat a pak jako pièce de résistance přidat tu správnou hudbu pro finální útok na spánkový lalok. Outsideři, kteří neznají realitu, ale jen vyleštěný mediální obraz, tak nutně musí propadnout dojmu, že každé takové setkání naživo je jedna nekončící katarze.


Když jsem pak četl, jak se Jiří Nápravník vypravil na sólo pouť do srdce bestie, padlo konečné rozhodnutí. Když tam může jít jedna anonymní duše, můžou tam jít všechny. Dostat se dovnitř, najít hlavní nerv, spálit celé místo na prach jako šílený Nero na výhradní dietě Manhattanů a zmizet. Takové byly aspoň hrubé obrysy plánu, detaily zbývalo operativně doplnit přímo na místě.

První den Conu jsem oslavil tím, že jsem ho strávil někde úplně jinde - na srazu jehož jméno by mělo zůstat utajeno pro případ, kdyby se ostatní účastníci rozhodli vznést obvinění a podávat žaloby. Šlo o pestrou sebranku expatů, kteří z důvodů, které jsem nikdy plně nepochopil, našli útočiště právě v Republice. Burroughs už kdysi dávno psal: Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, zabijte ho. Jeho slova mi hluboce rezonují v duši. Kdo žil v blátě sní o betonu a geometrické přesnosti měst, kdo strávil všechny své dny v aseptických metropolích, může snít o troše rurální špíny.

Moje krycí historka zněla, že jsem fotograf převážně pracující pro NKP, ale než jsem ji stačil rozvést, přísedící, konvertovaní na místní víru, se horlivě pustili do svých piv a anglická konverzace začala divoce létat vzduchem. Já se jako slušný člen společnosti držel přísloví, že panáky jsou pro bastardy a pivo pro svině, a odstartoval gin\tonicem. Když jsem se začal bavit s jedním Velšanem o zvrhlosti masových pirohů, přešel jsem na černé rusy. Když se hovor přesměroval ke Giuseppemu - Italovi z Říma, který byl v Republice dva měsíce, viděl víc místních měst než já za necelé tři dekády, a kterému jsem se pokoušel střelit nějaké svoje špatné povídky - už jsem naplno jel v Martini koktejlech špinavých jako hlína.

Někdy v tom okamžiku mě začali srát. Nešlo o nic konkrétního, co by mě rozčilovalo - rozhodně nešlo o opilecké žvásty, kouř, ani hudbu, jejíž hlasitost byla s vědeckou přesností zvolena tak, aby znemožňovala pohodlnou konverzaci ve druhém jazyce - byla to jenom jakási obecná nálada, otrávená a nemocná aura v místnosti podporovaná faktem, že všichni přísedící stále dýchali a neměli ostrý metalický předmět vražený do průdušnic. Pochopitelně jsem s sebou jako slušný člen společnosti nosil kampfmesser - kus Solingenské oceli shodou náhod vybroušený do tvaru nože. Co se lidí týkalo, řadil jsem se mezi připravené optimisty - věřil jsem v humanismus a lidské dobro, ale v zásobě jsem měl připravenou smrtící sílu, kdyby došlo na nejhorší.

A někde tam, v okamžiku, kdy jsem jednou rukou svíral rukojeť nože skrytého v batohu a hledal bezpečnostní kamery, mi došlo, že nastal čas odejít.

Udělal jsem pár fotek, které jsem vzápětí smazal, potřásl pár rukama, které nikdy znovu neuvidím a zmizel do chladného a ostrého města - zase sám, jedna anonymní tvář ztracená v davu, zase na nohách, zase v pohybu. Zatím nebylo ani tak pozdě - něco kolem půlnoci - ideální čas se někam ztratit, přeskupit vojsko, přerovnat myšlenky a začít plánovat co dál. Poté, co zavřeli TAB a přesunuli ho na loď (mám dojem, že šlo o určitou formu pojišťovacího podvodu) zbývalo jediné místo v celém městě, kam mělo určitý smysl zajít - bar HG - a nohy mě tam nesly sami. Na uši jsem nasadil sluchátka, do kterých vyřvávaly Monochrome Nights od Watered - nejlepší skupiny, na kterou jsem v posledním roce narazil - a přeřadil na autopilota.

Zaplul jsem do HG, obsadil poslední volnou stoličku na baru, napravo nějaká blondýna, nalevo týpek ve vlněné čepici. "Pink gin," zavelel jsem a barmanka v kostýmu letušky zvedla obočí. "Tanqueray, jako vždycky?" Nezáleželo, jak velký do HG chodil dav, když si jeden jediný člověk párkrát řekl o koktejl z roku 1870, obsluha si ho nutně musela zapamatovat. Po čtvrté, když jsem v sobě měl už pár pink ginů a Manhattanů z Hunter S. Thompsonovy oblíbené Wild Turkey whisky a zase začalo jezdit metro, jsem odjel do ubytovny, poháněný jakýmsi prastarým instinktem podobným tomu, který navádí migrující ptáky.

Probudil jsem se s mírnou kocovinou a prvními příznaky začínající paranoii.

Na cestu jsem se vydal až po poledni. Zády ke stěně, neustále jsem se ohlížel přes rameno. Potřeboval jsem svůj hair of the dog - ranní drink na rozproudění, další kapitolu v boje ohněm proti ohni. Ale nebylo vůbec lehké nápoj obstarat. Překvapivě, když se člověk se závažnou potřebou několika Bloody Mary ukáže krátce po poledni, mají ho za alkoholika. Kam se poděla idea kapitalismu, kterému velí jen chladná rovnice nabídky a poptávky? Za co jsme vyšli na Václavák v roce '89, když ne právě za tohle?

"Ok, to je v pořádku. Musím jít na autobus, pár zastávek, velká modrá budova, zaplatím vstupné a když se mě zeptají, řeknu, že fotím pro NKP," říkal jsem si na uklidnění, když jsem se zase vydal na cestu. Na Con jsem se dostal těsně před třetí hodinou. Stále jsem smrděl kouřem. Strach, obavy a nejistota začaly sílit.

"Dobrý den."

"Na dnešek."

Na pokladně mě nějací mladí geekové, znudění repetitivní prací, označkovali páskou na ruku a najednou jsem se ocitl uvnitř. Co teď? Co dál? V batohu mi stále ležel blok s poznámkami, které jsem franticky načmáral v HG, ale bál jsem se ho otevřít a nahlédnout do těch slov, jako kdyby šlo o Necronomicon nebo transkript Zalgovy písně - pozůstatek starých hrůz, které by měly být zapomenuty. V těch stránkách leželo jen šílenství.

Chodbami se promenádovali gangsteři v sáčkách s maskami z Payday, stormtroopeři, hobiti, doktoři, tisíc a jedno ztělesnění anime. MLP gangy rázovaly chodbami jako ostraha koncentráku a shlukovaly se kolem svého nejprohnilejšího doupěte neřesti v místnosti číslo 2 - jediného místa, do kterého jsem se bál vstoupit. Zahlédl jsem krásnou Elizabeth z Bioshocku Infinite, která si vedla jednoho fotografa. Vůbec nepomáhalo, že jsem - jako odchovanec temných končin 4chanu - viděl všechno rule34 a ona do těchto deprivovaných vizí skvěle zapadala. Problesklo mi hlavou, že můj epitaf by měl znít: "Viděl jsem všechen R34 na světě. Nelituju ničeho."

Vyběhl jsem do patra, kolem stánků MatFyzu, v jednom baru si poručil točeného Rebela. Avšak jejich stroj na čepování fungoval tak žalostně pomalu, že jsem mezitím stihl vypít dva lahvové.

Poté jsem se ukryl v místnosti, která hostovala linii knihovna o tvorbě, psaní, povídkách a románech - serious business v moři žoviální zábavy. Avšak, když si na začátku jednoho workshopu začali hrát s neviditelným balonem musel jsem přehodnotit svoje předpoklady a očekávání.

Nicméně i z tohoto organizovaného šílenství vzešlo něco, co by se mohlo stát povídkou. Detaily jsou příliš oplzlé na vysvětlení, ale nějak se to točilo kolem klíčového slova hermafrodit, jako Múzu jsem si vybral milou Markétu (v poznámkách: kostkovaná košile, vysoké šněrovací boty).

Tři hodiny ráno, přes bar TAB se už přehnal obvyklý nápor cizinců a expatů a teď v něm zůstávali jen tři lidé, dva nedopité Manhattan koktejly a líný jazz. Seděl jsem na vysoké barové stoličce, jením loktem opřený o pult, mysl jako karamel a díval jsem se na dívku s ruměncem ve tváři a kaštanovými vlasy. Prstem kroužila po hraně sklenice a pak se na mě podívala s milým úsměvem. Na rtech jsem ji vak viděl velice lehký náznak pochybností a nejistoty.

V poznámkách mám poté uvedeno: sklon k násilí, šerm, slovní asociaci hazard - black jack - počítání karet (tento článek řetězu vznikl jako myšlenková mapa vycházející ze slova koza, ve které se mimo jiné bok po boku vyskytuje maďarský matematik Paul Erdős a gonzo žurnalistika, na jejich spojení doufám není třeba poukazovat).

Tohle byl svět neonů a velkých peněz, kam zvrhlíci chodili zažívat trochu vzrušení a riskovat svoje dolary, eura a jeny. Nízká oranžové světla, vyřezávaný interiér, ruleta pro ty, kteří pro svoje vzrušení potřebují riskovat velké částky, automaty pro rutinní hazard a stoly s blackjackem pro profesory statistiky, kteří sem přiletěli se skvadrou studentů, aby si v praxi ověřili nové způsoby počítání karet, vydělali pár tisíc dolarů za večer a byli posléze vyvedeni ostrahou a navěky jim byl znemožněn přístup kamerami, které si pamatují jejich tváře.

Výsledná povídka je zřejmá: V baru TAB potkám holku, která je ve skutečnosti hermafrodit, má skony k násilí a hazardu a miluje brutální stránku šermu. A nějakou shodou okolností skončíme v kasinu, abychom si zažili chvilku vzrušení a pomocí počítání karet ho v blackjacku obrali o velké peníze.

Když jsem unikl ze spárů knihovny, která se stejně jako zbytek Conu začínala zvrhávat do sále většího zmatku a šílenství, začal jsem se plížit chodbami a nohy mě dovedly do velkého game-roomu, který žil a tepal craft-conem a soutěžemi v nějakých MOBA hrách, které jsem nikdy nedokázal plně internalizovat, ale očividně byly velice populární. Místnost naplněná konzolemi a počítači na mě působila jako Austrálie - kontinent sestávající se výhradně z věcí, které se člověka snaží zabít. Všechno, co jsem viděl, křičelo, že tam nepatřím. Už pouhá skutečnost, že jsem byl o hlavu vyšší než většina davu, tomu nepomáhala. Tohle byl revír mladých a aktivně se mě snažil vypudit. Prošel jsem na konec místnosti, otočil se a vypadl ven. Už roky mi v mozku hnízdí sílící pocit depersonalizace, stavu, kdy si připadám, že nejsem skutečný, že na mě a na mých potřebách a přáních nezáleží, že všechno ostatní je reálné a hodné pozornosti, ale ne já, já jsem jen odlidštěný, nehmotný pozorovatel. Mám takový dojem, že tam jsem pod tíhou spontánní hostility na malou chvíli skutečně přestal existovat.

Vypadl jsem ven, loudal se chodbami a paranoia a pochybnosti se začaly naplno projevovat. Na záchodě mě napadlo: "Kdyby tady našli mrtvolu, to by určitě oživilo Con." V batohu jsem stále měl laserem broušený kampfmesser ostrý jako břitva. Mohl jsem to tam ukončit, rychle a efektivně, podélně si proříznout žíly na předloktí, strčit ruku pod vodu, aby se rány nezačaly zacelovat a počkat až si mě přisvojí Heideggerovy nichts.

Ale vyšel jsem z kabinky živý a bez zranění. Chvíli jsem seděl na přednášce o cyberpunku a v hlavě mi klíčila myšlenka naplnit sklepy pod Conem trhavinami a střelným prachem a všechno jako Guy Fawkes bez příčiny vyhodit do povětří. Proč ne? "Nemá smysl umřít bez jizev," pomyslel jsem si a odebral se přímo do místnosti číslo 2 - do centra MLP linie. Sedl jsem si a potichu poslouchal. Nevydržel jsem ani dvacet minut a musel jsem kapitulovat a pronásledovaný pochybnostmi a paranoiou vyklidit pozice. Když jsem se odcházel uviděl jsem známou tvář. Možná, že kdyby se to stalo dřív, něco by to znamenalo, ale ne teď. Už jsem neměl sílu, tohle místo, stejně jako jakékoli jiné, nebylo pro mě. Krátce po sedmé jsem se nepozorován vytratil ze dveří do studeného města, jako anonymní tvář v beztvarém davu.

Místo čtyř dnů jsem na Conu strávil jen čtyři hodiny, stravován pochybnostmi a paralýzou. Nečekal jsem mnoho, ale přesto jsem byl zklamaný, hlavně vlastní netečností a neschopností prorazit pomyslnou buněčnou membránu. Samota v davu je vždycky horší než samota osamotě. Con ukázal jenom jednu věc - že ani neomezený přísun piva a barák plný nerdů mě nedonutí si užívat života. Na cestě zpátky do domu těsně za hranicí města a na pokraji čekajících lesů, ve kterých bych se mohl oběsit a moje tělo by nikdo týden nenašel, jsem smazal všechny fotky - tohle nebyly moje vzpomínky, já byl jenom nehmotný pozorovatel, jakási parazitická forma života, špína na lesku události. Tam někde moje interní panika dosáhla stavu jaký to má smysl? a uvažoval jsem, vážně jsem uvažoval, že se zabiju na kraji silnice a po vzoru samurajského sepuku si proříznu břicho věrným kampfmesserem.

Následující den jsem se vypravil na posobotu udělat pár fotek. Bez naděje na cokoli jiného. Nakonec jsem přišel pozdě, vypil pár levných energy-drinků, koupil pár piv a club maté za bitcoiny a celý večer otravoval/bavil se s jedním klukem, který mi v mnoha ohledech až nepříjemně připomínal Pea - literární postavu o které píšu od roku 2007.

A co příště? Co další rok? Když jsem přežil tenhle - tak proč se neprohnat tím příštím v duchu Camusova absurdismu? Už jenom pro tu čirou zoufalost a paniku koncentrovanou do těch pár hodin. Příště to třeba vyjde. Příště přijdu vybaven břitvou nebo revolverem s jením nábojem v bubínku.

Proč ne?


«« 3. 5. 2015 Zapomínám
»» 14. 4. 2015 Intermezzo

příbuzné články:
Dny pojídání koláčů jsou u konce
život a smrt
Three quarks for Muster Mark
Techno-optimismus ještě nevymřel
Infarkt v sedmadvaceti

sem odkazují:
With a bit of luck, his life was ruined forever