k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS

Playback - ukázka

20. 9. 2005 — k47 (CC by-nc-sa) (♪)

Všechny tyhle před­stavy mu vířily v hlavě spolu s oka­mži­kem, kdy au­to­bus srazil Moniku. Ner­vózně pře­chá­zel pod ho­di­nami v obý­váků a ne­u­stále si pře­hrá­val tu scénu tam i zpátky. Tlukot svého srdce slyšel hla­si­těji než tikání hodin. Ne­do­ká­zal si vy­ba­vit zda do­o­pravdy spal nebo byl vzhůru a cokoli co uviděl uvnitř své lebky ne­do­ká­zal za­řa­dit do žádné z ko­lo­nek: vý­mysly, vzpo­mínky, před­tu­chy.

Před­časně vy­ra­zil na cestu na dlouho oče­ká­va­nou schůzku, za měkkým stínem viš­ňo­vého sadu a vůní ko­berce rudých květů, ale me­zi­tím na čele cítil stu­dený stín vrhaný mra­kodra­pem a drátky lout­ko­vo­dičů.


Ko­nečná sta­nice!


Dveře se ote­vřely, aby začaly chrlit davy pra­cu­jí­cích do náručí olo­vě­ných clon mraků s pří­chutí sazí a dehtu a za­prá­še­ného ná­draží se sto pater vy­so­kou si­lu­e­tou kvádru z čer­ného mra­moru v pozadí. Petr také vy­stou­pil a dav ho unášel napříč ná­dra­žím přes pod­chody, es­ka­lá­tory a obří haly až ho vyvrhl na chod­níku před vstu­pem. Kousek od něj na pro­vi­zor­ním pódiu zpíval po­vě­domý muž, ale pohyb jeho rtů se ne­sho­do­val se slovy písně.

Zvedl se ze země. Po­kra­čo­val dál.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz