k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Dvě nejdůležitější fotografie v historii lidstva

14. 12. 2010 — k47 (CC by-nc-sa)

Na světě exis­tují dvě fo­to­gra­fie, ze kte­rých je jasně patrné naše místo ve vesmíru.


První z nich je Pale blue dot – ble­dě­modrá tečka, která za­chy­cuje Zemi jako smítko na zrnité fo­to­gra­fii, bod ztra­cený v prázd­notě kosmu – kterou roku 1990 po­ří­dila sonda Voyager 1, když se na okraji slu­neční sou­stavy na­po­sledy ohlédla zpět za do­mov­skou pla­ne­tou.

Autor: NASA

Carl Sagan vy­svět­lil hlubší význam této fo­to­gra­fie:

From this distant van­tage point, the Earth might not seem of par­ticu­lar in­te­rest. But for us, it's di­f­fe­rent. Look again at that dot. That's here, that's home, that's us. On it eve­ry­one you love, eve­ry­one you know, eve­ry­one you ever heard of, every human being who ever was, lived out their lives. The ag­gre­gate of our joy and su­f­fe­ring, thou­sands of con­fi­dent re­li­gi­ons, ide­o­lo­gies, and eco­no­mic doctri­nes, every hunter and fo­rager, every hero and coward, every cre­a­tor and de­stroyer of ci­vi­li­zation, every king and pe­a­sant, every young couple in love, every mother and father, ho­pe­ful child, in­ven­tor and ex­plo­rer, every te­a­cher of morals, every corrupt po­li­ti­cian, every „su­per­star,“ every „supreme leader,“ every saint and sinner in the his­tory of our spe­cies lived there – on a mote of dust suspen­ded in a sunbeam.

The Earth is a very small stage in a vast cosmic arena. Think of the rivers of blood spilled by all those ge­ne­rals and em­pe­rors so that, in glory and tri­umph, they could become the mo­men­tary mas­ters of a fraction of a dot. Think of the en­dless cru­el­ties vi­si­ted by the inha­bi­tants of one corner of this pixel on the scar­cely dis­tingu­ishable inha­bi­tants of some other corner, how frequent their mi­sun­der­stan­dings, how eager they are to kill one ano­ther, how fer­vent their ha­t­reds.

Our po­stu­rings, our ima­gi­ned self-im­por­tance, the de­lusion that we have some pri­vi­le­ged po­si­tion in the Uni­verse, are challen­ged by this point of pale light. Our planet is a lonely speck in the great en­ve­lo­ping cosmic dark. In our ob­scu­rity, in all this vast­ness, there is no hint that help will come from el­sewhere to save us from our­sel­ves.

The Earth is the only world known so far to harbor life. There is nowhere else, at least in the near future, to which our spe­cies could mi­grate. Visit, yes. Settle, not yet. Like it or not, for the moment the Earth is where we make our stand.

It has been said that as­t­ro­nomy is a hum­b­ling and cha­rac­ter-bu­il­ding ex­pe­ri­ence. There is per­haps no better de­mon­stration of the folly of human con­ce­its than this distant image of our tiny world. To me, it un­der­sco­res our re­spon­si­bi­lity to deal more kindly with one ano­ther, and to pre­serve and che­rish the pale blue dot, the only home we've ever known.


Druhou zá­sadní fo­to­gra­fií je Hubble Ultra Deep Field – pohled do hlubin vesmíru, který je zá­ro­veň po­hle­dem proti proudu času.

Za­chy­cuje mi­ni­a­turní kousek oblohy velký asi jako de­se­tina mě­síč­ního úplňku, který se na první pohled zdá prázdný, ale přesto v něm září deset tisíce ga­la­xií růz­ných ve­li­kostí, tvarů, barev i stáří. A i tato mi­ri­áda vesmír­ných os­t­rovů je jen malou částí ze sta mi­li­ard ga­la­xií v celém vesmíru, z nichž v každé září mi­li­ardy hvězd, kolem kte­rých obí­hají mi­li­ardy Zemí. A my žijeme na jedné z nich, na jedné z mnoha bledě mod­rých teček, ne­pa­tr­ných smít­kách me­zihvězd­ného prachu ztra­ce­ných v prázd­notě.

Autor: NASA, plná ve­li­kost (18MB, 6200x6200px)

Nechce se mi věřit, že i přesto někdo chce tvrdit, že nějaká vyšší bytost tohle všechno stvo­řila jenom pro nás, že jsme záměr těchto plánů, že jsme dů­le­žití? Vesmír tu není pro nás, neví o nás a ne­všimne si když zmi­zíme.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz