povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

28. 6. 2013

Dny pojídání koláčů jsou u konce


Zlom nutně musí nastat, je neodvratný. Může vyčkávat celé měsíce, roky nebo staletí ukryt v mozkové kůře jako prastarý parazitický červ, ale jeho čas přijde a v ten okamžik vezmou dny pojídání koláčů za své, dny poklidné neaktivity a příjemné smyslové paralýzy se vypaří jako pára nad hrncem a všechno se změní. Ten prvotní impulz může mít různé podoby, někdo dopije svoje poslední martini, někdo si dá svoje úplně první, někdo podá výpověď, někdo vycestuje ze země bez úmyslu se vrátit. Všechny tyhle okamžiky ale mají jedno společné: svět po nich už není stejný jako dřív. Dny pojídání koláčů jsou u konce.


Ironií všeho je, že jediný kdo skutečně čekal, byl nešťastník přešlapující nad propastí a nad zlomem a ono čekání bylo jenom odkládání nevyhnutelného a spalování dnů ve familiérním moři.

O čem to tady sakra mele? ptá se zvídavý čtenář. O různých věcech, které se mi v poslední době honí hlavou, odpovídá váš pokorný vypravěč.


Když se etuda kolem Bad Joke Incorporated chýlila ke konci a já konečně tisknul, vkládal do obálky a odesílal finální verzi povídky do literární soutěže, dostal jsem meta-náladu a reflektoval nad tím, co a jak vlastně tvořím a jaké jsou hlavní fraktální motivy v mých povídkách a lehával jsem na rozpáleném asfaltovém balkóně a potichu přemýšlel, dělal shyby v kůlně za barákem a snažil se vytěsnit myšlení hrubou fyzickou námahou, abych v trhlinách vědomí objevil pravdu, pil martini, G\T, gimlet nebo černé rusy ve snaze se chemickými prostředky oprostit od logiky a kauzálního uvažování. Nakonec mi došlo, že se mi v psaní a uvažování opakují dva stěžejní motivy:

1) zlo je v každém z nás a je nevyhnutelné
2) vždycky existuje naděje

A oba dva se asymptoticky blíží k dnešnímu tématu.

Ale snad abych to trochu vysvětlil.

Zlem nemyslím nutně zlé skutky páchané na ostatních lidech pro účely vlastního prospěchu (jak je typicky chápáno), ale mnohem obecnější pojem zla, které je i v těch nejlepších z nás a čeká na svůj okamžik. Ať už je to minulost Pea a Adama K. (spolu s jeho sebedestruktivní sklony), Hertzmanna (detektiv, který spáchal vraždu, zbytek života stráví pokryteckou snahou odčinit svoje hříchy, než bude roku 2014 zavrazděn - částečně nastíněné ve Světlu v zádech) nebo Jesseho (monstrum, jemuž se chci věnovat v BC a který bude hrát důležitou roli v DNOTS); chování Adama K. ve Věku Bolesti (který tady chci publikovat v nejbližších dnech); záhuba, do které se společně ženou Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty (raidy, alkohlismus, závislost na opiátech a stimulantech); zcela chaotické chování Erika Krále v End-time nebo jeho otce; Michael Ellis jako neustále bdící nemesis v Teminalitě, DNOTS, End-time a Baru Cenzura; posedlost Zmizelého a poté i posedlost jednoho z detektivů, který vyšetřuje příčinu obrovských požárů v povídce Případ živá pochodeň, kterou jsem napsal pro jinou soutěž, nebo naprosto všechno, co se nějak týká K. včetně jeho vztahu k Baronovi a jeho následovníkovi, kterého zavraždil sekyrou, (End-time, Svědectví o chorobě, Světlo v zádech, Spěchej!, Term) atakdále atakdále atakdále.

Nejde jenom o temný stín minulosti, se kterým se každý musí jednou pro vždy vypořádat (proto ta zmínka o dnech pojídání koláčů), ale o thanatos - vrozenou schopnost páchat další zlo. Proč? Z jakého důvodu? Z žádného. Příčiny neexistují. Jenom záchvěv a křeč, se kterou musíme bojovat, když přijde a zatemní naše vědomí. Přesto přese všechno věřím, že lidé jsou v jádru dobří, jenom jejich humánní fasádou občas probleskne temný stín jako dědictví našich zvířecích předků - znenadání, najednou, bez varování, jako blesk, jako výstřel z revolveru.

Existence naděje, je další motiv, který považuji za naprosto nezpochybnitelný axiom a který je spojen s nevyhnutelnou existencí zla. I když jednotlivé povídky často nejsou nijak optimistické, jako stužka se jimi táhne naděje, že jednou možná bude líp, že přijdou světlé zítřky, že olověné mraky zmizí a metaforickou krajinu prozáří slunce. Pocit, že už nezbývá žádná naděje a že dny už můžou být jenom temnější a temnější, je podstata klinické deprese, přesně tak vypadá temné neuro-chemické srdce černého psa. Tohle naprosto odmítám. Naděje je to co nás žene vpřed. Když přestaneme věřit, pohltí nás tekutý asfalt. Z toho důvodu zavrhuji mnoho post-apokalyptických scénářů (až už je to notorické 1984 nebo celá záplava prakticky neznámých povídek, jako třeba Cupanina z posledního čísla časopisu XB-1), protože nevěřím, že se lidstvo může dostat do takhle bezvýchodné situace a kdyby se tam dostalo, už nemá smysl pokračovat. Mnohem reálnější a tím pádem i děsivější mi připadají o něco více nenápadné vize apokalypsy, jako třeba Huxleyho Brave New World nebo Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Tyto dvě knihy jsou mnohem strašlivější, ne protože v nich naděje neexistuje, ale protože nikoho nezajímá, nikdo nestojí o spasení. Svět pak už může být jenom temnější a temnější.

Pro mě vždycky existuje naděje na něco, často naprosto bláhová, nepříčetná a nepravděpodobná, šílená jako sny, které mají jenom chovanci psychiatrických léčeben, ale existuje. Tyto nereálné tužby se ve virtuálních slovech zhmotňují na něco uskutečnitelného. Právě to, že jde o tak malý a nepatrný střípek naděje, že se hrdinové drží tak malého stébla, miniaturní třísky, těžko postřehnutelného odštěpku naděje a stále doufají, může jenom přidat na tragickém vyznění příběhu. Máme tak málo, ale pořád je to aspoň něco. Ať už je to hrdina 10 vteřin, který má deset vteřin na to aby vyznal lásku, než na Zem dopadne meteorit, nebo příběh kolem Adama K. a Pea, jejichž utrpení je přímo nasáklé nostalgií a touhou, aby zítřek vůbec nastal (Peo má nespecifikovanou chorobu srdce a málem umřel, Adam K. se pokusil spáchat sebevraždu, ale byl zachráněn, Ruby trpí degenerativní chorobou mozku), nebo Dívka, která milovala mraky, nebo Tančící slon, nebo Šestý den, Parazit, kde bezejmennému hrdinovi uřežou ruce i nohy, ale on se přesto pokusí utéct a na chvíli se mu to daří, než na něj dolehne konečná beznaděj jeho počínání nebo Město (#2 a #3), kde se hrdina ocitne ve zničené nekonečné metropoli a doufá, že se mu z ní jednoho dne podaří utéct, nebo Anomalocaris Detrimentum, kde bezejmenný hrdina doufá, že se ještě aspoň jednou setká se svým kamarádem Axelem, potom, co byli násilně odděleni a Axel zmizel v nezměrných pustinách kosmu na palubě posledního transportu z planety Země nebo Útěk z explodující planety, který operuje s podobnou premisou, ale děj a hledání končí až v dobách blízko tepelné smrti vesmíru.

Ve světě, kde neexistuje naděje nemá smysl žít a to myslím v terminačním smyslu.


Příště se vrátím k tomu o čem jsem chtěl původně psát, ale jako mistr úhybných manévrů a oklik, jsme se k tomu nedostal.


«« 13. 7. 2013 Zlo a naděje (vol. 2)
»» 23. 6. 2013 10 let a pořád nic...

příbuzné články:
Bradburyho rady, detektivky & realizace, že už je rok 2013
Bude-li čas...
Svět je divnej a já nechci ztratit krok
Kdo dlouho hledí do internetu, toho internet pohltí
Londýn bude sportovat!

sem odkazují:
Zlo a naděje (vol. 2)