k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Dny pojídání koláčů jsou u konce

28. 6. 2013 — k47 (CC by-nc) (♪)

Zlom nutně musí nastat, je ne­od­vratný. Může vy­čká­vat celé měsíce, roky nebo sta­letí ukryt v mozkové kůře jako pra­starý pa­ra­zi­tický červ, ale jeho čas přijde a v ten oka­mžik vezmou dny po­jí­dání koláčů za své, dny po­klidné ne­ak­ti­vity a pří­jemné smys­lové pa­ra­lýzy se vypaří jako pára nad hrncem a všechno se změní. Ten pr­votní impulz může mít různé podoby, někdo dopije svoje po­slední mar­tini, někdo si dá svoje úplně první, někdo podá vý­po­věď, někdo vy­ces­tuje ze země bez úmyslu se vrátit. Všechny tyhle oka­mžiky ale mají jedno spo­lečné: svět po nich už není stejný jako dřív. Dny po­jí­dání koláčů jsou u konce.


Ironií všeho je, že jediný kdo sku­tečně čekal, byl ne­šťast­ník pře­šla­pu­jící nad pro­pastí a nad zlomem a ono čekání bylo jenom od­klá­dání ne­vy­hnu­tel­ného a spa­lo­vání dnů ve fa­mi­li­ér­ním moři.

O čem to tady sakra mele? ptá se zví­davý čtenář. O růz­ných věcech, které se mi v po­slední době honí hlavou, od­po­vídá váš po­korný vy­pra­věč.


Když se etuda kolem Bad Joke In­cor­po­ra­ted chý­lila ke konci a já ko­nečně tisk­nul, vklá­dal do obálky a ode­sí­lal fi­nální verzi po­vídky do li­te­rární sou­těže, dostal jsem meta-náladu a re­flek­to­val nad tím, co a jak vlastně tvořím a jaké jsou hlavní frak­tální motivy v mých po­víd­kách a le­há­val jsem na roz­pá­le­ném as­fal­to­vém bal­kóně a po­ti­chu pře­mýš­lel, dělal shyby v kůlně za ba­rá­kem a snažil se vy­těs­nit myš­lení hrubou fy­zic­kou ná­ma­hou, abych v trh­li­nách vědomí ob­je­vil pravdu, pil mar­tini, G\T, gimlet nebo černé rusy ve snaze se che­mic­kými pro­středky opros­tit od logiky a kauzál­ního uva­žo­vání. Na­ko­nec mi došlo, že se mi v psaní a uva­žo­vání opa­kují dva stě­žejní motivy:

  1. zlo je v každém z nás a je ne­vy­hnu­telné
  2. vždycky exis­tuje naděje

A oba dva se asympto­ticky blíží k dneš­nímu tématu.

Ale snad abych to trochu vy­svět­lil.

Zlem ne­mys­lím nutně zlé skutky páchané na ostat­ních lidech pro účely vlast­ního pro­spě­chu (jak je ty­picky chá­páno), ale mnohem obec­nější pojem zla, které je i v těch nej­lep­ších z nás a čeká na svůj oka­mžik. Ať už je to mi­nu­lost Pea a Adama K. (spolu s jeho se­be­de­struk­tivní sklony), Her­t­zmanna (de­tek­tiv, který spáchal vraždu, zbytek života stráví po­kry­tec­kou snahou od­či­nit svoje hříchy, než bude roku 2014 za­vrazděn – čás­tečně na­stí­něné ve Světlu v zádech) nebo Jes­seho (mon­strum, jemuž se chci vě­no­vat v BC a který bude hrát dů­le­ži­tou roli v DNOTS); cho­vání Adama K. ve Věku Bo­lesti (který tady chci pu­b­li­ko­vat v nej­bliž­ších dnech); záhuba, do které se spo­lečně ženou Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty (raidy, al­koh­lis­mus, zá­vis­lost na opi­á­tech a sti­mu­lan­tech); zcela cha­o­tické cho­vání Erika Krále v End-time nebo jeho otce; Mi­chael Ellis jako ne­u­stále bdící ne­me­sis v Te­mi­na­litě, DNOTS, End-timeBaru Cen­zura; po­sed­lost Zmi­ze­lého a poté i po­sed­lost jed­noho z de­tek­tivů, který vy­šet­řuje pří­činu ob­rov­ských požárů v po­vídce Případ živá po­cho­deň, kterou jsem napsal pro jinou soutěž, nebo na­prosto všechno, co se nějak týká K. včetně jeho vztahu k Ba­ro­novi a jeho ná­sle­dov­ní­kovi, kte­rého za­vraž­dil se­ky­rou, (End-time, Svě­dec­tví o cho­robě, Světlo v zádech, Spě­chej!, Term) atakdále atakdále atakdále.

Nejde jenom o temný stín mi­nu­losti, se kterým se každý musí jednou pro vždy vy­po­řá­dat (proto ta zmínka o dnech po­jí­dání koláčů), ale o tha­na­tos – vro­ze­nou schop­nost páchat další zlo. Proč? Z jakého důvodu? Z žád­ného. Pří­činy ne­e­xis­tují. Jenom zá­chvěv a křeč, se kterou musíme bo­jo­vat, když přijde a za­temní naše vědomí. Přesto přese všechno věřím, že lidé jsou v jádru dobří, jenom jejich hu­mánní fa­sádou občas pro­bleskne temný stín jako dě­dic­tví našich zví­ře­cích předků – zne­na­dání, na­jed­nou, bez va­ro­vání, jako blesk, jako vý­střel z re­vol­veru.

Exis­tence naděje, je další motiv, který po­va­žuji za na­prosto ne­zpo­chyb­ni­telný axiom a který je spojen s ne­vy­hnu­tel­nou exis­tencí zla. I když jed­not­livé po­vídky často nejsou nijak op­ti­mis­tické, jako stužka se jimi táhne naděje, že jednou možná bude líp, že při­jdou světlé zítřky, že olo­věné mraky zmizí a me­ta­fo­ric­kou kra­jinu pro­září slunce. Pocit, že už ne­zbývá žádná naděje a že dny už můžou být jenom tem­nější a tem­nější, je pod­stata kli­nické de­prese, přesně tak vypadá temné neuro-che­mické srdce čer­ného psa. Tohle na­prosto od­mí­tám. Naděje je to, co nás žene vpřed. Když pře­sta­neme věřit, pohltí nás tekutý asfalt. Z toho důvodu za­vr­huji mnoho post-apo­ka­lyp­tic­kých scé­nářů (až už je to no­to­rické 1984 nebo celá zá­plava prak­ticky ne­zná­mých po­ví­dek, jako třeba Cu­pa­nina z po­sled­ního čísla ča­so­pisu XB-1), pro­tože ne­vě­řím, že se lid­stvo může dostat do takhle bez­vý­chodné si­tu­ace a kdyby se tam do­stalo, už nemá smysl po­kra­čo­vat. Mnohem re­ál­nější a tím pádem i dě­si­vější mi při­pa­dají o něco více ne­ná­padné vize apo­ka­ly­psy, jako třeba Hu­xleyho Brave New World nebo Brad­buryho 451 stupňů Fa­hre­nhe­ita. Tyto dvě knihy jsou mnohem straš­li­vější, ne pro­tože v nich naděje ne­e­xis­tuje, ale pro­tože nikoho ne­za­jímá, nikdo ne­stojí o spa­sení. Svět pak už může být jenom tem­nější a tem­nější.

Pro mě vždycky exis­tuje naděje na něco, často na­prosto blá­hová, ne­pří­četná a ne­prav­dě­po­dobná, šílená jako sny, které mají jenom cho­vanci psy­chi­at­ric­kých lé­če­ben, ale exis­tuje. Tyto ne­re­álné tužby se ve vir­tu­ál­ních slo­vech zhmo­t­ňují na něco usku­teč­ni­tel­ného. Právě to, že jde o tak malý a ne­pa­trný stří­pek naděje, že se hr­di­nové drží tak malého stébla, mi­ni­a­turní třísky, těžko po­střeh­nu­tel­ného od­štěpku naděje a stále dou­fají, může jenom přidat na tra­gic­kém vy­znění pří­běhu. Máme tak málo, ale pořád je to aspoň něco. Ať už je to hrdina 10 vteřin, který má deset vteřin na to aby vyznal lásku, než na Zem do­padne me­te­o­rit, nebo příběh kolem Adama K. a Pea, je­jichž utr­pení je přímo na­sáklé nos­tal­gií a touhou, aby zítřek vůbec nastal (Peo má ne­spe­ci­fi­ko­va­nou cho­robu srdce a málem umřel, Adam K. se po­ku­sil spáchat se­be­vraždu, ale byl za­chrá­něn, Ruby trpí de­ge­ne­ra­tivní cho­ro­bou mozku), nebo Dívka, která mi­lo­vala mraky, nebo Tan­čící slon, nebo Šestý den, Pa­ra­zit, kde be­ze­jmen­nému hr­di­novi uřežou ruce i nohy, ale on se přesto pokusí utéct a na chvíli se mu to daří, než na něj do­lehne ko­nečná bez­na­děj jeho po­čí­nání nebo Město (#2#3), kde se hrdina ocitne ve zni­čené ne­ko­nečné me­t­ro­poli a doufá, že se mu z ní jed­noho dne podaří utéct, nebo Ano­ma­lo­ca­ris De­t­ri­men­tum, kde be­ze­jmenný hrdina doufá, že se ještě aspoň jednou setká se svým ka­ma­rá­dem Axelem, potom, co byli ná­silně od­dě­leni a Axel zmizel v ne­změr­ných pus­ti­nách kosmu na palubě po­sled­ního trans­portu z pla­nety Země nebo Útěk z ex­plo­du­jící pla­nety, který ope­ruje s po­dob­nou pre­mi­sou, ale děj a hle­dání končí až v dobách blízko te­pelné smrti vesmíru.

Ve světě, kde ne­e­xis­tuje naděje nemá smysl žít a to myslím v ter­mi­nač­ním smyslu.


Příště se vrátím k tomu o čem jsem chtěl pů­vodně psát, ale jako mistr úhyb­ných ma­né­vrů a oklik, jsme se k tomu ne­do­stal.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz