povídky foto kultura ostatní stripy
facebook twitter
ASCII blog doomsday party

k47.cz

26. 4. 2009

Bratři moji, setry moje, situace je den ode dne horší

       

Ve Francii málem prošel zákon, který by umožňoval bez soudu odpojovat od internetu uživatele, kteří sdílejí obsah chráněný autorským právem. Jediný, kdo by rozhodoval, koho odpojit a koho ne, by byli organizace, které o sobě prohlašují, že chrání autory. K odpojení by přitom stačilo jenom podezření.


Rozumíte tomu?

Nějaká komerční organizace dostane podezření, že jsem něco spáchal, což se mohlo stát nebo taky nemuselo a přesně ta samá organizace na základě tohoto podezření rozhodne o mém osudu a nakáže mě na rok odpojit od sítě. A to je pro nás - internetovou generaci - v podstatě trest smrti.

Ale to není všechno. Aby tento zákon mohl fungovat a mohlo se začít něco dokazovat, bylo by nutné sledovat veškerý provoz na internetu, analyzovat všechna data a rozhodovat zdali jde o chráněný obsah. Rozpoznávání, jak se psalo v zákonu, by probíhalo čistě na úrovni IP adres, takže lidé se sdílenou adresou by mohli být bez soudu potrestáni za něco co sami nespáchali. Korunu všemu nasazuje způsob, jak prokázat, že nejsem pirát a nesdílím nic nelegálního. Ten nápad je krásný a jednoduchý, bratři moji. Bylo by nutné si k sobě do počítače nainstalovat spyware, který by monitoroval každý můj krok na síti a tyto poznatky odesílal někomu, kdo potvrdí, že jsem čistý.

He?! Tohle musí být vtip, můžete se nevěřícně ptát, ale není, bratři moji. Není. Je to myšleno zcela vážně, je to obraz naší pokroucené doby, kdy si staré zákonné pořádky nevědí rady s nastupující technologií.

Ale to není všechno. Kam se třeba poděla presumpce neviny? Kde je tenhle skvělý princip svobodného světa? Už je mrtvý a v novém světě pro něj není míst. Tam je nutné neustále aktivně prokazovat svojí nevinu. A pořád a pořád a pořád a když přestanete, začínáte být podezřelý.

Kdyby onen zákon skutečně začal platit, najednou bychom se pohybovali na ostří nože: buď být v neustálém riziku falešného obvinění nebo se preventivně vzdát pořádného kusu vlastního soukromí. Ani jedna z těchto možností není lepší než ta druhá, nikdo není vítěz. Tedy kromě vlastníků obsahu, kteří by dostaly další způsob jak nás držet pod krkem a jak prosazovat svoje práva na úkor našich.

Argument, že kdo nedělá nic špatného, se nemusí ničeho bát, je úplně zcestný. Optikou selského rozumu vypadá tak dokonale logicky, ale tato myšlenka je zkrátka nemocná. Protože tady nejde o to, kdo pirátí a kdo ne a jak tento boj bude účinný, ale o to, co tímto bojem ztratíme. Následky, které by postihli každého, v tomto případě mnohokrát převyšují zisk v podobě ochrany duševního vlastnictví. Napíchnuté dráty, monitorování internetového provozu, skutečnost, že o trestech začne rozhodovat někdo jiný než soud, absurdní nutnost preventivního dokazování neviny, které považuje každého člověka za potenciálního viníka. Není to trochu moc velká oběť kladená na oltář utíkajících zisků několika hudebníků a filmařů?

Je, bratři moji. Je to tak velká a nesmyslná oběť, že zákon nakonec neprošel. Ale bohužel to nebyl jediný případ takto nevyrovnaného zásahu do naší svobody. Už jich několik bylo a mnoho jich ještě přijde.


PS: Nakonec si poslechněte, jaká krásná slova o presumpci neviny říká wikipedie:

Presumpce neviny je princip, podle kterého je na účastníka trestně-právního řízení v různých fázích řízení (podezřelého, obviněného, obžalovaného) nahlíženo jako na nevinného, dokud není pravomocným rozsudkem soudu rozhodnuto o opaku. Je jedním z principů právního státu a výkonu soudnictví. Odpovědnost za dokazování viny leží na žalobcích, žalovaný nemusí dokazovat svou nevinu.

Ale jak vidíte, to všechno je jenom teorie.


publikováno 26. 4. 2009

příbuzné články:
Bratři moji, sestry moje, musíme vytrvat
Nepochopení problému
Konec svobodné kultury
Elektronický policejní stát
Drahá Velká Británie, táhněte do hajzlu!

sem odkazují:
Bratři moji #1
Bratři moji #2
20009 - léta nultá, konec