k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Ztracení

27. 2. 2017 — k47 (♪)

Když jsem psal Slepou skvrnu, čekal jsem, že mě někdo obviní, že jsem svině bez srdce, pro­tože při­rov­ná­vat žádost o pří­spěvky na léčbu malé holky k emoč­nímu vy­dí­rání, je zby­tečně kruté. (Je to kruté. Nebyl jsem na sebe příliš hrdý, když jsem to psal, ale tak jsem to cítil.) Nic ta­ko­vého se ne­stalo. Na­ra­zil jsem jen na pár chyb­ných vý­kladů.

Když jsem to psal, byl jsem █████ & na­štvaný.

Nejvíc mě srala ta mar­ke­tingová stránka – někdo pro­hraje, někdo vy­hraje – o ví­tě­zích roz­ho­duje, jak moc se člověk dokáže prodat. Spra­ved­li­vost ne­e­xis­tuje. Velká hurá akce sklidí velký úspěch, ale ti, kdo po­tře­bují mnohem méně, často jen lidský kon­takt a pocit po­ro­zu­mění, pro­pad­nou sítem. I když možná, že někomu podat vřelou ruku, po­slou­chat ho a po­cho­pit, je mnohem, mnohem víc než při­spět pár tisíc & koupit si od­pus­tek.

Jednu věc musím zdů­raz­nit: ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Chtěl jsem jen použít nej­horší možnou si­tu­aci, v jaké se někdo může na­chá­zet, a co může být hor­šího a smut­něj­šího něž někdo, kdo za­bředl do hlubin & touží jen po cestě ven s dírou v hlavě?

Měl jsem na mysli ztra­cené. Všechny ty, kteří se na so­ci­ál­ních sítích pře­tva­řují, aby za­kryli svoje pro­blémy, a vtipy a sar­kas­mem mas­kují pus­tinu uvnitř: „Tady máte jeden mem, za­smějte se, za­tímco já uvnitř umírám.“ Pár lidí se za­směje, ale pro­past se ro­ze­vírá dál. Je to forma es­ka­pismu, který vy­tlouká klín utr­pení klínem otu­pení. ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Viděl jsem to často na twit­teru i když tam není snadné poznat sku­teč­nou mo­ti­vaci – někdy může jít o volání o pomoc, jindy jen touhu po po­zor­nosti. Navíc se nedá z kusých zpráv přesně změřit in­ten­zita pocitu. To je pro­blém s ter­mí­nem „de­prese“ – na jedné straně je lidové po­u­žití, které vět­ši­nou zna­mená „cítit se trochu smutně“ a na druhé je F32.2 – hro­zivá zni­ču­jící cho­roba, která tr­pí­cího vyřadí do té míry, že vůbec nemůže fun­go­vat.

Ale jedno místo, kde se nedalo po­chy­bo­vat, byl /r9k/ na 4chanu. Šlo o skli­ču­jící díru, která mě málem po­ra­zila, málem jsem začal věřit jejich ší­le­ným lžím. Pře­vlá­dala tam po­ra­že­necká nálada, všem bylo jasné, že oni pro­hráli, buď im­pli­citně nebo vlastní vinou, a byli ská­lo­pevně pře­svěd­čení, že není nic, co s tím můžou udělat. Tahali za kratší konec pro­vazu už příliš dlouho. Bylo jedno v jakém ohledu – ka­ri­éra, práce, úspěch, spo­le­čen­ský nebo mi­lostný život. Nic v jejich ži­vo­tech ne­fun­go­valo a oni se to už ani ne­po­kou­šeli změnit.

Byla to díra, kde se schá­zeli všichni ti ztra­cení a hle­dali útěchu a po­ro­zu­mění u jiných ztra­ce­ných, pro­tože neměli nikoho jiného, na koho se můžou ob­rá­tit. Nikdy to nikam ne­mohlo vést, pro­tože všichni, kdo tam cho­dili, už uvě­řili své prohře. Fun­go­valo to jako echo cham­ber – ztra­cení lhali jiným ztra­ce­ným a vzá­jemně po­tvr­zo­vali své před­sudky & svůj status škra­loupu spo­leč­nosti, který je de­fi­ni­tivně bez naděje.

Pře­stal jsem na /r9k/ chodit, ███████████████████████████████████. Nikdy jsem ne­u­vě­řil jejich oči­vid­ným & ší­le­ným lžím (bylo zá­bavné vy­vra­cet vadnou logiku, kterou pod­klá­dali své zvrá­cené & bláz­nivé ar­gu­menty, kte­rými se nějak sna­žili ospra­ve­dl­nit svoje po­sta­vení, ve kterém byli z velké části proto, že v něj uvě­řili, a jak to do­padlo, teď už všichni víme). Přesto na mě do­lé­hala at­mo­sféra bez­moci a ka­pi­tu­lace, která se táhla kam až oko do­hlédne.

To byli ztra­cení, kterým nikdo ne­po­mohl. To byla ta be­ze­jmenná masa bez naděje, ato­mi­zo­vaná & sama, která svoje pro­blémy ne­do­ká­zala prodat, pre­zen­to­vat ve formě pěkné stránky s od­ka­zem na paypal dotace a snížit se k mar­ke­tingu vlast­ního utr­pení.

Sta­čilo by mnohem méně, žádné velké dary, možná jen trochu em­pa­tie, sta­čilo by na­táh­nout ruku a říct, že jsme v tom všichni spolu, že spo­leč­nost není nutně ne­přá­tel­ská, jen nikomu na ničem příliš ne­zá­leží a všichni lžou nebo jsou při­nej­lep­ším velice se­lek­tivní s pre­zen­tací re­a­lity, že nemá smysl věřit těmto lžím a při­pa­dat si ne­do­sta­tečný v po­rov­nání s obrazy umě­lých životů, že jsme po­ra­žení hlavně ve svých hla­vách, jen proto, že jsme uvě­řili ně­ja­kým gran­di­óz­ním lžím & navíc nikoho naše prohry ne­za­jí­mají.

Přesně v tomto duchu se nesl bod zlomu na pá­teč­ním kon­certu As­t­ro­nau­ta­lise: „Eve­ry­body dances. If you don't know how, sur­prise, we all are terri­ble dan­cers.“ Byl to oka­mžik vy­rov­nání: Všichni máme vady, ale to je jedno. Všichni jsme v tom spolu a jedině na tom záleží.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz