k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Zásadní životní pravdy

27. 4. 2017 — k47 (♪)

Jednu z věcí, kterou ne­sná­ším, jsou da­le­ko­sáhlé závěry a zá­sadní ži­votní pravdy vy­ná­šené bez opod­stat­nění.

Na­pří­klad je snadné a mo­derní tvrdit, že lidé jsou jen se­hnutí nad mobily a ne­vě­nují po­zor­nost svému okolí a vy­vo­zo­vat z toho závěry o tom, jaký má tech­no­lo­gie dopad na podobu spo­leč­nosti, me­zi­lid­ských vztahů, na­růs­ta­jící samoty a ne­schop­nosti se nudit.

Někdo jiný vy­táhne čer­no­bí­lou prehis­to­ric­kou fotku, na které všichni do po­sled­ního pa­sa­žéra vlaku čtou noviny & přidá ně­ja­kou sar­kas­tic­kou po­známku o tom, jak je ta tech­no­lo­gie hrozná & od­lu­čuje nás od světa.

Je to pocit proti anekdo­tic­kém důkazu.

Zá­vě­rem může být: Nikoho příliš nebaví se nudit a tak se snaží za­ba­vit. To ale nezní tak hlu­boce, pro­tože pravda může být kom­pli­ko­vaná a zá­ro­veň ne­pří­liš dra­ma­tická.

Sám se snažím psát o tom, co jsem buď sám zažil nebo o pří­kla­dech o kte­rých jsem četl/viděl/potkal. Ale jsou to jen exem­pláře, po­vět­ši­nou osa­mo­cené a vy­ční­va­jící z šedi. Při­nej­lep­ším to může na­vá­zat nějaký dialog, za­žeh­nout pla­mí­nek re­flexe, na­vá­zat pocit, že v tom nejsme sami, ale to je tak všechno. Ne­sna­žím se to ex­tra­po­lo­vat na celou spo­leč­nost & dělat z toho nějaké závěry, na to nemám ani nutnou pompózní aro­ganci, ani po­třebná data. Někdy to tak možná může vyznít, ale nikdy to není můj cíl.

Je lákavé napsat něco jako, že žijeme ve světě, který se potápí do samoty, než ro­ze­bí­rat vlastní pocit samoty nebo samoty z pří­běhů jiných lidí. Roz­hodně to zní dů­le­ži­těji & člověk si při­padá jako moudrý učenec. Takové věci můžou znít prav­divě, ale jsou? Není to spíš něco, co člověk čeká, že od něj ostatní chtějí slyšet & ne­kri­ticky po­si­luje určitý ná­zo­rový proud?

Ve hře může být me­cha­nis­mus, kdy zo­bec­ňuji vlastní pocity/po­stoje/pro­žitky na celou spo­leč­nost. To, co pro­ží­vám já, musí přece nějak pro­ží­vat všichni. Moje po­stoje přece musí být nor­mální. Nemusí.

Tenhle text je taky jen pří­klad, pouhý výčet exem­plářů. Ne­tvr­dím, že celá spo­leč­nost má ten­dence k dra­ma­tic­kým – ale ob­sa­hově prázd­ným – zá­vě­rům. Ne­sna­žím se tady kázat a ani se ne­sna­žím o eli­tis­tic­kou kri­tiku, je to jen jedna věc, která mě štve.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz