Vodní plocha

„Hlavně neutopit foťák“, znělo mi v hlavě, když jsem balancoval na okraji rybníka. Rozhodl jsem se, že je na čase pokračovat v makro výpravě, tentokrát za havětí, která se pohybuje v, na nebo blízko vodních ploch a nechtěl jsem skončit s kilem zkratované elektroniky v rukách.

Naštěstí žádná výbava neskončila v temném bahně & to je pro mě jednoznačné plus.

Možné katastrofy jsem si byl vědom a proto, abych minimalizoval případné ztráty, jsem vyhrabal ghetto foto-stroj, kterého by nebylo tolik škoda. Konfigurace byla následující: ghetto foťák s vestavěným bleskem, který na dálku spouští ručně držený blesk nastavený jako optický slave. Tak můžu dostat světlo tam, kam potřebuji bez toho, aby mě kabel omezoval v mobilitě.

To ale funguje, jen pokud čidlo rozpozná že první blesk zažehl. Když je kolem příliš světla, nestane se nic. A kolem bylo příliš světla. Slunečné odpoledne a tak. Jak se zdá, žádný plán nepřežije kontakt s realitou bojiště.

Musel jsem tedy vytáhnout druhý foťák, ten lepší & dražší, který na sobě má horkou botu na níž se dá připojit blesk-kabel. Všechny ostatní komponenty stále patřily do ghetto cenové kategorie – makro kroužky a manuální objektivy, které jsem koupil v bazarech za tak nízké ceny, že se mi nechtělo věřit, že s nimi není něco strašlivého v nepořádku. Byly to jenom staré objektivy, vyráběné v prehistorických dobách pro filmové zrcadlovky. Nic víc a nic míň. Dostal jsem za co jsem zaplatil.

Jedním z nich byl věrný manuální Nikkor 50mm f/2, kterým jsem dosud fotil všechno malé a zanedbatelné. Nejde apriori o makro sklo, ale na tom příliš nesejde. S horou makro podložek, které umožní ostřit velice blízko, se s čímkoli dá dosáhnout makro-zvětšení jako víno. Stačí jen nastavit clonu někde v rozmezí f/8 – f/22, abych měl aspoň nějakou hloubku ostrosti a je čas jít na věc.

Zkoušel jsem taky Berroflex 28mm a 135mm, oba f/2.8, oba zakoupené za cenu, která stěží odpovídá šrotovému železu, které je v nich obsažené. Docela fajn byl ten tele-objektiv i přesto, že postrádal ostrost. Poskytl rozumné zvětšení z rozumné vzdálenosti. Nemusel jsem být jen pár centimetrů do cíle a doslova lézt pavoukům do sítí. Ta vzdálenost se hodila s přihlédnutím k tomu, že jsem přece jenom balancoval na kraji vodní plochy & nechtěl jsem koupat sám sebe nebo citlivé elektronické vybavení, které bylo voděodolné asi jako papírové ubrousky.

Ten břichem nahoru plavající brouk je nejspíš nějaký potápník a ta vodní věc bude larva stejného druhu. Potápníci jsou stydlivé bestie, stačí jeden rychlý pohyb & hned zmizí, bylo skoro nemožné se dostat dostatečně blízko bez toho, abych nespustil jejich alarm.

Pavouci jsou proti tomu zenově klidní jedinci, kteří jednak nepanikaří v blízkosti potenciálního nebezpečí a druhak úspěšně ignorují fyzikální zákony a zcela bez skurpulí se procházejí po vodní hladině.

+1: Když jsem psal tenhle článek, v hlavě ni zněl hlas Andyho Zaltzmana z podcastu The Bugle.