V ulicích

Osud má zvláštní smysl pro ironii.

Přesné detaily nemůžu vyzradit z důvodů, které si taky musím nechat pro sebe & tak tohle tvrzení zůstane poněkud prázdné. Ale věřte mi, osud a ironie je možná jedno a to samé.¹

Nicméně – zapomeňte, že jsem něco říkal – jednoho dne, když jsem v Pze zařídil Akci (na detaily je také uvalené embargo) a mizel po mostu od Stalina do mraveniště Epicentra, byl jsem zrovna ve veselé náladě & přišlo mi jako dobrý nápad se chovat po všech stránkách jako idiot. Komicky jsem podešel foťák jedné ženy, která mířila objektivem na některou z dominant Města, hodil úsměv a pokračoval v horizontálním pádu do srdce vybudované ze starého kamene.

„Jak dlouho tady jste?“ uslyšel jsem za zády anglicky. Byla to ona.

Vrátil jsem se pár kroků nazpět a podívám, že někdy od osmdesátých let.

Měla mě za turistu, protože jsem v ruce balancoval █████ foťákem (v druhé jsem svíral blesk, to prošlo bez povšimnutí). Toužil jsem po troše kontaktního bleskování, než nadobro opustím hranice Města a v té době se už setmělo natolik, že blesk spouštěl jako optický slave & realizaci tužeb už nic nebránilo. Takový byl aspoň plán, ale ve světle událostí byl odsunut na dobu neurčitou.

Jmenovala se M█████, vyrazila z D.C, v té době si razila cestu starým kontinentem jako hurikán, strávila nějakou dobu ve Skandinávii (Švédsko je lepší než Finsko, tady to máte), viděla polární záři (lépe vypadá na fotkách, protože na vlastní oči je poněkud šedá) a pak začala sestupovat níž, do teplejších krajin, do středu kontinentu, Republika teď, Bukurešť později (nebo možná Budapešť) a pak dál, dál a dál, dokud nepřepadne přes okraj světa.

Tam jsem si uvědomil, jak málo dokážu pomoct turistům, protože vůbec neznám turistické atrakce, turistické pasti a cesty k nim. Aspoň jsem ji navedl na Honest Guide to Prague, což je skvělá série o Pze, která je poučná nejen cizincům, ale i náplavám.

Chválila místní kávovou kulturu. To patřilo mezi její forte, sama byla coffee bloggerkou. Doporučila několik podniků & míst, kde vaří exkluzivní černý mok. O žádném z nich jsem nikdy neslyšel, pochopitelně. Všechny z popisů působily, že jsou určeny primárně pro hipsterskou krustu populace. Takovým místům se nejen aktivně vyhýbám, ale v okamžicích extrémního vyčerpání sním o jejich násilné likvidaci.

Ale to není něco, s čím bych se svěřoval cizince při prvním oťukávání. To patří až na některou s dalších met, kdy si lidé bez ostychu začnou svěřovat se svými problémy a sdílet náčrtky a schémata bomb a náloží.

Největší moje faux-pas ale bylo, že jsem se nezeptal, kde sídlí její blog.

Co naplat…

(tohle má pokračování, ale to dopíšu až někdy jindy)

1. Čekám, až někdo oznámí startup vyvíjející motor poháněný ironií.