Twin Peaks 3-7

Po shlédnutí poslední dávky dílů nového Twin Peaks mě napadlo, že jednou z tezí nového Twin Peaks může být to, že nostalgie, a především nostalgie pro samotné Twin Peaks, je stupidní. Celá ta věc, kdy Cooper jede na autopilota, duchem je jen napůl přítomný, mě nahlodala. Cooper existuje jen jako vizuální obraz, je postrkován externími činiteli a sám nic nedělá, skoro jako kdyby existoval jen kvůli nostalgii, musel být přítomný jen kvůli fanouškům i když se děj ubírá úplně jiným směrem a zcela ho míjí. Nová série místy působí jako nezávislý projekt, ke kterému je realita TP přilepená jen jako neplánovaný dodatek. Většina zajímavých scén má s historickým TP společného jen málo.

Někdy mi přijde, že Lynch paroduje sám sebe a dělá si legraci ze svého přespříliš kryptického stylu (šestý díl, kdy šéf pojišťovací společnosti vyčte ze čmáranic něco velice důležitého).

Ale možná to jen nechápu, možná že Lynch stále rozestavuje figurky po hrací ploše a všechno do sebe začne perfektně zapadat v druhé půlce série.

Možná. Nezbývá než doufat. Zatím je to tak padesát na padesát. Někdy mi to přijde jako bezcílné bloudění, které se ze všech sil snaží chytit TP nostalgie, jindy přijdou scény, které skvělé a i když není jasné, co přesně znamenají & kam povedou.

To je asi moje hlavní námitka: Není jasné, o co přesně tady jde. V prvním díle první série TP trvá 3 minuty, než Pete Martell pronese slova „She's Dead, Wrapped In Plastic“ a tím uvede mystérium vraždy Laury Palmer. Všechno se začne točit kolem její smrti a každý díl se o něco přiblíží k vyřešení případu. Ale v nové sérii není jasně vidět žádná podobná kostra. O co vlastně jde? Co je hnacím motorem všeho?

V ideálním případě to dopadne jako 18 hodin Mulholland Drive – matoucí mystérium, které má dokonalý smysl, v horším jako to samé, jen to nikoho nebude bavit natolik, aby vydržel do poslední epizody.