k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Twin Peaks 3-14

15. 8. 2017 — k47 (♪)

Nové Twin Peaks je pro mě pořád pa­de­sát na pa­de­sát. Nebo spíš se­dm­de­sát pět na pět-a-dvacet ve pro­spěch nej­no­věj­šího Lyn­chova počinu.

Na jednu stranu je v něm tolik věcí, které není možné ne­mi­lo­vat, ale na druhou stranu se uka­zují hluchá místa a po­měrně přímá ex­po­zice bez ná­de­chu mysté­ria (Janey-E je ne­vlastní sestra Diane, to je příliš přímé, někdo musí lhát). V jednu chvíli jsem si uvě­do­mil, že ně­která z vo­dí­tek nejsou určená pro diváky ale pro aktéry Twin Peaks 3.0. My už dávno víme, že exis­tují dva Co­o­pe­rové, ale Gordon Cole stále tápe v mlze. To mě pře­kva­pilo. Všechny Lyn­chovy počiny se vy­zna­čují tím, že pro­ta­go­nisté děje vždycky vědí víc než divák, který za nimi za­o­stává a musí na­rychlo sklá­dat střípky mo­zaiky jen proto, aby do­ká­zal udržet krok. Ale tady je to naopak. Pro­tože děj je roz­lezlý po mnoha mís­tech Spo­je­ných Států (a i ně­ko­lika mís­tech okol­ního světa), pro­ta­go­nisté nemají in­for­mace o tom, co se děje jinde.

Ale přesto děj po­stupně nabírá na ob­rát­kách, ne­zře­telně, pomalu, jako tichá bouře, která se ne­hlučně nasune na oblohu, než začne hřmít, příběh kul­mi­nuje, dějové linky se po­stupně sbí­hají do­hro­mady, lidé na růz­ných mís­tech se do­stá­vají do kon­taktu. V ur­či­tých ohle­dech mi to při­po­míná dlouhý & dobrý post-rock. Právě jsme někde v desáté minutě čtvrt­ho­di­nové skladby & věci jen & jen na­bí­rají vyšší ob­rátky. Přesto přese všechno při­bý­vají další dílčí pří­běhy & jsou zmi­ňo­váni další lidé, o kte­rých sly­šíme poprvé nebo je známe jen z kusých zmínek. To je na jednu stranu ma­toucí, ale na druhou stranu to dává smysl. Od po­slední série Twin Peaks uběhlo 25 let, jeho hr­di­nové žili dál a tato na půl dechu zmi­ňo­vaná jména jsou záblesky jejich ži­vot­ních pří­běhů, které jsme neměli šanci poznat & možná že se o nich nikdy ne­do­zvíme nic víc.

Přesně pro tento pocit exis­tuje ne­o­lo­gis­mus sonder, který The Dicti­o­nary of Ob­scure Sorrows de­fi­nuje jako:

The re­a­li­zation that each random pas­serby is living a life as vivid and com­plex as your own—po­pu­la­ted with their own am­bi­ti­ons, fri­ends, rou­ti­nes, worries and inhe­ri­ted cra­zi­ness—an epic story that con­ti­nues in­vi­si­bly around you like an an­thill spraw­ling deep un­der­ground, with ela­bo­rate passageways to thou­sands of other lives that you’ll never know exis­ted, in which you might appear only once, as an extra sip­ping coffee in the bac­kground, as a blur of traf­fic pas­sing on the highway, as a li­gh­ted window at dusk.

Mnoho z těchto střípků na­zna­čují, že životy lidí z Twin Peaks nebyly příliš šťastné. Big Ed pod ubí­ha­jí­cími ti­tulky minulé epi­zody o samotě srká po­lévku, Bobby Briggs je roz­ve­dený s Shelly atd atd atd.

Ale když je Twin Peaks dobré, je tak za­tra­ceně dobré, že klidně pře­hlédnu všechno, co mě na něm uvádí do roz­paků.

Když se stará garda po­li­cej­ního sboru Peaks vy­praví do lesů po kryp­tic­kých sto­pách, které po sobě za­ne­chal major Briggs, a najdou tělo bezoké ženy, se kterou se setkal agent Cooper při své cestě do sku­teč­ného světa, začala mi na­ska­ko­vat husí kůže. Do značné míry tomu na­po­má­hal fan­tas­tický zvuk – pras­kání elektřiny, zá­hadné temné hučení, tíseň zkon­den­zo­vaná do akus­tické podoby. Zvu­kový pod­kres, když je pří­tomný, bere dech, dokáže na­vo­dit at­mo­sféru prů­mys­lo­vého napětí. Pod­kres je pří­tomný na­pří­klad, když Gordon Cole začne vy­klá­dat sen Monice Bellucci, a jenom to stačí, aby di­vá­kovi začalo srdce bušit o něco rych­leji.

A ná­le­zem nahého těla bezoké ženy to jen začíná. Otevře se portál, který jsme viděli o pár epizod dříve a Andy – ano, přesně ten bez­radný Andy – je pře­ne­sen do čer­no­bí­lého světa za Obrem, který se před­staví jako Fi­re­man, a jsou mu pak vy­je­veny vize o Novém Mexiku, kde se v epi­zodě osm vy­buchla ja­derná bomba, o Lauře Palmer a dvou Co­o­pe­rech.

Andy se vrátí zpátky, nikdo si nic ne­pa­ma­tuje, bez­o­kou ženu zavřou do cely, aby byla v bez­pečí, ve ve­d­lejší cele sedí muž, prav­dě­po­dobně Billy, který stejně jako Dougie, jen pa­sivně opa­kuje, co slyší & přitom z něj uka­pává stejná zka­žená břečka jako ze zombie-dítěte, které jsme viděli před ně­ko­lika epi­zo­dami.

Surre­álné bahno se na sebe začne vršit zdán­livě bez konce. Jakoby z ničeho nic je nám před­sta­ven Fred­die, který má nad­lid­skou sílu v ruce na níž nosí gu­mo­vou ru­ka­vici a také se nějak dostal do říše Fi­re­mana, který ho z rodné Anglie poslal přímo do Twin Peaks. A pak přijde ještě jedna scéna, která ukáže, že Sarah Palmer není tou, kterou se může zdát, a že je ze­vnitř vy­hlo­daná zlem. Přijde to jakoby z ničeho nic, téměř na konci epi­zody & ne­chalo mě ve stavu, kdy se nemůžu dočkat na další dávku Twin Peaks.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz