k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Tečky

7. 4. 2017 — k47 (♪)

Re­a­lita so­ci­ál­ních sítí není sku­tečná. Z větší části je to jen série peč­livě vy­bra­ných mo­mentů, které, tak jak jsou zvo­lené, jen zřídka re­pre­zen­tují něco sku­teč­ného. Když to­muhle pře­ludu člověk uvěří & začne se s ním srov­ná­vat, nemusí to mít dobrý dopad.

In­stagra­mová re­a­lita je fata mor­gána, něco pěk­ného pro oči, ale jen velice ne­přes­ným ob­ra­zem sku­teč­nosti, života a jeho kom­pli­kací, je to výběr ex­trémů, výšin nebo hlubin, nic mezi, nikoho přece ne­za­jí­mají všední de­taily a šeď, která tvoří pojivo našich dnů, nikdo si přece nechce číst o tom, že někomu po ránu je ne­sne­si­telně blbě, že je mu na umření, dokud do sebe ne­do­stane nějaký kofein a/nebo ni­ko­tin, že o sobě po­chy­buje, že si při­padá, že život ne­vy­u­žil naplno, že nej­lepší léta jsou za ním a všechno půjde už jen z kopce, že když stojí blízko hrany, vždycky do­stává nutkání skočit, že má strach, že se pro nic ne­do­káže na­dchnout. To není úplně pra­vada, někoho to přece jenom zajímá, je to jedna věc, kterou máme všichni spo­leč­nou, která nás spo­juje, která dává najevo, že jsme v tom všichni spolu. Místo toho je běžné na­sa­dit masku, fasádu blýs­ka­vého es­ka­pismu, peč­livě vy­bra­nou, zkom­po­no­va­nou, pro­hna­nou in­stagra­mo­vým a na­ra­tiv­ním fil­trem pře­há­nění & lží. Pro­tože to je cho­vání, kte­rému se do­stane nej­větší odezvy & je im­pli­citně od­mě­ňo­váno. So­ci­ální sítě jsou možná jeden velký so­ci­ální ex­pe­ri­ment, který tré­nuje ne­u­přím­nost. Ne­sna­žím se eli­tis­ticky tvářit, že jsem vy­jmutý z to­ho­hle kry­sího závodu, taky radši postnu něco, co je vtipné, než něco prav­di­vého. Když člověk přizná něco osob­ního & bo­les­ti­vého, může být snadno nař­čený z toho, že jen vy­hle­dává po­zor­nost.

Můj nej­větší strach je, že uvěřím něčím lžím.

Tohle jsem chtěl (mimo jiné) ro­ze­bí­rat v Ka­tedrále – chtěl jsem psát o neu­ro­tic­kých lidech, kteří tráví příliš mnoho času a du­šev­ního úsilí nad vý­bě­rem, kom­po­zicí a edi­tací mo­mentů jejich životů tak, aby za­padly to mustru, který se od nich oče­kává. Na­ko­nec z toho zůstal jen dialog mezi Peem a Catha­ri­nou, který skon­čil větami:

Peo na tom byl stejně. Dovedl jen lépe lhát.

Stejně tak je to ve fo­to­gra­fii obecně. Když mám model(a|ku) a můžu vy­tvo­řit, co se mi zlíbí, jakou to má cenu? Může to být vi­zu­álně pěkné, ale co to re­pre­zen­tuje? Kde je re­a­lita? Při­padá mi, že v sou­časné si­tu­aci musí exis­to­vat & sílit směr ze­sí­le­ného re­a­lismu, který hlásá, že věci jsou tím, čím se jeví. Street fo­to­gra­fie může být jednou z nich.

███████████████████████████████████ fa­lešné re­a­litě, █████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Kon­trast mezi blýs­ka­vou re­a­li­tou ve čtver­co­vém rá­mečku fotky a pus­ti­nou mojí re­a­lity ███████████████████████████████████████████████████████████████████████████ a ne­o­cho­tou uvěřit lžím.

Kusé zá­znamy na so­ci­ál­ních sítích jsou jako tečky v grafu. Když je vidím osa­mo­ceně, je snadné jimi pro­lo­žit čáru a fa­lešně před­po­klá­dat, že takový je celý život onoho lháře a můj je v po­rov­nání s ním nudný & za­ne­dba­telný.

█████████████████████████████████████████████████████████████████

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz