k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Sny

26. 2. 2017 — k47 (♪)

█████ se zmínil, že si ne­pa­ma­tuje sny, prý už mnoho let. To mi přišlo trochu smutné.

I když jak o tom teď pře­mýš­lím, vět­šina mých snů, které si pa­ma­tuji, je divná. Nejde nutně o noční můry, ze kte­rých se pro­bu­dím se stu­de­ným potem, ale jen o pra­po­divné sny. Když pak pro­citnu, musím si od­dech­nout: „Na­štěstí tohle není sku­tečné.“ Někdy po­div­nost zajde tak daleko, že si ve snu uvě­do­mím, jak je ta daná si­tu­ace zvláštní a říkám si: „Tohle přece musí být sen, každou chvíli se musím pro­bu­dit.“ A pak se pro­bu­dím a jsem rád, že ne­mu­sím nést zod­po­věd­nost za ty ne­smysly, které mi ještě před chvil­kou přišly tak sku­tečné.

Na­po­sledy se mi zdálo, že jsem █████ koupil auto. To je po­slední věc na světě, kterou bych udělal. Pro­bu­zení bylo vy­svo­bo­ze­ním. Pak je tu běžná várka ka­ta­strof – zdálo se mi, jak se na air­softu krčíme v pří­kopu u pole a na ho­ri­zontu začíná k nebi stou­pat ja­derný hřib.

Velká část snů má abs­trakt­nější cha­rak­ter.

Jednou jsem stál na po­tem­nělé pláži, nebyl den, ani noc, je po­divné přítmí, které vy­pa­dalo jako velice po­de­x­po­no­vaná fotka. Z moře po­stu­po­vala stěna zářící jako stará te­le­vize na­la­děná na mrtvý kanál, byla ob­rov­ská – od kraje ke kraji ho­ri­zontu a tyčila se vysoko až do mraků. Valila se ne­za­sta­vi­telně z moře na pláž. Uvě­do­mil jsem si, že ta stěna sym­bo­li­zuje smrt, ale těsně před tím, než všechno po­hl­tila, jsem se pro­bu­dil.

Lu­cidní sen jsem měl dva­krát. Poprvé jsem dělal něco straš­livě nud­ného, po­druhé jsem se vrhl rovnou do akce. Ve snech také do­stá­vám zá­vratě, ne z výšky, ale z pro­storu a objemu. Někdy zů­sta­nou i po pro­bu­zení.

Včera, během dvou/tří hodin ne­klid­ného spánku po­div­nost do­stala nový rozměr. Nor­málně ve snech smys­lové vjemy sedí – to co vidím, slyším & cítím k sobě nějak pasuje. Ale ne teď. Prožil jsem hodinu ka­ta­to­nické paniky, která ne­dá­vala žádný smysl – obrazy, zvuky, pocity a vjemy na­to­lik roz­dílné & ne­pa­su­jící, jak jen bylo možné a pak daleko, daleko za hra­nici mož­ností. Ve vir­tu­ál­ním světě mozek všechno namele do pr­votříd­ního prachu noční můry & užij si tu hrůzu, které ne­mů­žeš unik­nout nebo po­ro­zu­mět.

Dvě hodiny a pak jsem už neměl sílu ris­ko­vat spánek. A to jsem měl strá­vit celý den s fo­ťá­kem v ruce.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz