k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Když chcete skočit, skočte

31. 12. 2017 — k47

Tenhle článek bych nej­spíš na­tr­valo dal k ledu, kdyby se mi twit­ter ve své ne­ko­nečné moud­rosti ne­roz­hodl před ně­ja­kou dobou poslat tenhle veselý mail:

Ahoj, ██████████,

Osoba, která o vás má sta­rost, nás ne­dávno upo­zor­nila na ko­men­táře po­chá­ze­jící z vašeho účtu po­ten­ci­álně sou­vi­se­jící se se­be­vraž­dou nebo se­be­po­ško­zo­vá­ním.

V těž­kých chví­lích, kdy po­tře­bu­jete někoho, kdo vám pomůže zvlád­nout ak­tu­ální okol­nosti, může pomoci pro­mlu­vit si s od­bor­níky.

Pa­ma­tujte, že tu jsou lidé, kterým na vás záleží víc, než si uvě­do­mu­jete. Udě­lejte první krok a kon­tak­tujte te­ra­pe­uta nebo na­vštivte naše Cen­t­rum bez­peč­nosti, kde na­jdete seznam or­ga­ni­zací, které vám mohou pomoci, se­řa­zený podle zemí: Cen­t­rum bez­peč­nosti.

Nejste na to sami.

Opatrujte se!

Twit­ter

Co se to děje? Po­slední dobou jsou moje žvásty čisté jako fab­rika na kře­mí­kové čipy. Navíc, kdo je ta mý­tická osoba, která o vás má sta­rost? Ne­do­vedl jsem si před­sta­vit, že by se někdo za­jí­mal tak hlu­boce.

Odkaz na cen­t­rum bez­peč­nosti vede na ně­ja­kou ge­ne­ric­kou stránku o twit­teru jako firmě. Na první pohled mail vypadá jako ne­po­ve­dený pokus o phishing. Navíc, jestli někdo něco ta­ko­vého na­hlá­sil, pak to musel od­ně­kud udělat. Chvíli jsem hledal, ale ne­na­šel jsem nic. Na­padlo mě, že mohlo jít o au­to­ma­tic­kou od­po­věď, kdy al­go­rit­mus vy­hod­no­til moje kydy jako špatně mas­ko­va­nou touhu odejít & aby měl větší emo­ci­o­nální dopad, v mailu uvedl, že jde o kon­krétní – byť nejme­no­va­nou – osobu.

Tak vypadá stan­dardní ar­gu­ment proti se­be­vraždě: „Mysli na lidi, které tím zraníš. Máš přá­tele a těm na tobě záleží.“ S tím jsem měl vždycky pro­blém. Všichni jsme sami, nikomu sku­tečně ne­zá­leží na nikom jiném & když ano, tak jedině ze so­bec­kých důvodů. Kdy­bych odešel, lidé by se možná divili, ale velice rychle by se přes to pře­nesli. Včera tady byl, dneska není, co se dá dělat.

Navíc tato ar­gu­men­tační linie je ne­u­vě­ři­telně so­becká. V pod­statě trvá na tom, abyste trpěli jen proto, aby jiní lidé ne­mu­seli zírat do chvě­jí­cích se řezáků Pro­pasti. Nebere ohledy na vás, na tr­pí­cího je­dince, ale na cizí svině, kte­rých by to mohlo do­tknout. Nasrat těmhle sobcům.

Na­ko­nec jsem ob­je­vil kýžený for­mu­lář pro ozná­mení se­be­vra­žed­ných úmyslů. Sku­tečně exis­tuje & někdo z něj musel poslat udání.

Pak jsem si vzpo­mněl z čeho by to mohlo být. Před ně­ja­kou dobou byl svě­tový den du­šev­ního zdraví a jako každá akce dneska měl svůj spe­ci­ální ha­sh­tag. Jednu noc jsem na tweety s tímto tagem spa­mo­val od­po­věď:

if you want to jump then jump

Chtěl jsem zjisti, jaké od­po­vědi se mi podaří vy­kře­sat. Když by se někdo ozval, plá­no­val jsem od­po­vě­dět, že si přeju, abych byl mrtvý. Skoro nikdo ne­od­po­vě­děl. A když ano a do­stali „chci chcíp­nout“ reakci, tweet sma­zali. (Jeden člověk řekl, že jsem nej­horší člověk, ale pak rychle ob­rá­til & za­hla­dil stopy.)

Když chcete skočit, skočte. Nebyla to jen snaha o planou kon­tro­verzi, pro­tože přesně v tohle věřím. Když chcete se vším skon­co­vat, proč ještě dý­cháte? To že jste naživu, je vaše sla­bost, vaše ne­roz­hod­nost, vaše ne­schop­nost do­táh­nout věci do konce. Když chcete něco udělat, udě­lejte to, skočte, skon­čete to, žít nebo nežít, obě va­ri­anty jsou stejně bez­cenné, není mezi nimi žádný rozdíl, žádná z nich nemá cenu a navíc nikomu ne­bu­deme sku­tečně chybět. Jen mrtví budou zproš­těni bu­dou­cích hrůz. Zá­vi­dím těmhle roz­hod­ným.

Ches­ter Ben­ning­ton se zabil, fa­noušci si mohli oči vy­bre­čet, ale za týden si na něj už nikdo ne­vzpo­mněl. Pár mla­dých mužů se za­stře­lil, nikdo se ne­za­jímá.

Havel v jedné knize roz­ho­vorů zmínil něco ve smyslu, že se­be­vražda dává životu smysl. Život je něco tak cen­ného, že když je člověk nucen žít špatně, žít proti svému pře­svěd­čení, se­be­vražda mu dodá smysl. (Těžce pa­rafrá­zuji & přes­nou citaci se mi nechce hledat.)

Ale spíš je to naopak, život ne­u­vě­ři­telně bez­cenný, a měl by se pře­žvý­kat a za­ho­dit v duchu mon­ty­py­tho­nov­ského skeče:

[…] and now if you'll excuse me I have to go and commit su­i­cide.

Oh I'm sorry.

It's all right. It's not be­cause of any­thing se­ri­ous.

Přesně tak: není to kvůli něčemu dů­le­ži­tému. Před­stavte si že jste na ně­ja­kém ve­čírku, bavíte se s pánem domu, omlu­víte se, ode­jdete na záchod a tam se pod­ře­žete a vy­kr­vá­cíte, mezi řečí, bez ná­znaků, prostě jenom tak. Proč ne? Relax – This won’t hurt.

+1: ██████████████████████████████.

+2: Tenhle seznam.

+3: Bec­kova ko­gni­tivní triáda

+4: Ni­xo­novo 'I be­lieve you should keep your troubles to your­self.'

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz