Signal festival 2 - Jak ztratit tři nehty během jednoho večera

Nadpis říká pravdu & nic než pravdu—během jed­noho dne jsem přišel o tři nehty ve třech ne­zá­vis­lých in­ci­den­tech.

Jeden nehet se mi po­da­řilo za­lo­mit v po­lo­vině lůžka. Nor­málně, když se něco ta­ko­vého stane, od­kousnu plan­da­jící konec & jedu dál. I když lom zajede kousek do lůžka, není to pro­blém, žádná bolest, žádná krev. Když jsem ale od­stra­ňo­val třetí nehet, něco bylo jinak, bolelo to jako svině & na rtech jsem cítil lep­ka­vou krev. Na­štěstí i tohle do­ká­zala spra­vit duct tape, která za­suplo­vala roli ná­plasti.

Stalo se to na druhém dnu Signal festu, když jsem na Ná­městí Míru čekal na za­čá­tek svě­telné pro­jekce na fasádu kos­tela svaté Lud­mily.

První den patřil pro­zkou­má­vání sa­mot­ného epi­cen­tra města, druhý den bylo na čase po­dí­vat na ex­po­zice kousek od hlavní osy.

Druhý den sig­nálů se kom­bi­no­val s ope­rací Děsíru. Po­sled­ních pár jejich akcí bylo pa­de­sát na pa­de­sát., ale jakmile jsem si pře­četl pro­po­zice pro tenhle výjezd, věděl jsem, že tam musím být. Šlo o jed­no­du­chou pre­misu – elek­trický vlak – do vla­ko­vých zá­str­ček za­po­jit ne­če­kané spo­tře­biče, které pře­kvapí ostatní ces­tu­jící. Nemusí do nich přece patřit jenom na­bí­ječky te­le­fonů nebo no­te­booků, ale i třeba takové fény nebo elek­trické pří­mo­topy. Proč ne?

Dis­ci­plína při­hlá­še­ných lidí byla laxní. Osm při­slí­bilo účast, ale na­ko­nec se uká­zali jen tři ak­tivní duše a z toho jedna byla jen ve stavu možná jo/možná ne.

Nebylo jasné kolik lidí se na místě srazu—na Hlav­ním u od­jezdů—vlastně potká & jestli se vůbec potká. Šlo o nej­ruš­nější místo z celého ná­draží a nebylo snadné hledat ne­známé lidi v moři jiných ne­zná­mých.

K tomu vy­pa­dalo, že bude zábava. Na jedno ná­stu­piště se sunul kordon těž­ko­o­děnců, nej­spíš byli na cestě fa­noušci baníku. Jed­nomu z po­li­cistů se na krku houpal čty­ři­ce­ti­mi­li­me­t­rový gra­ná­to­met. Bylo jasné, že měl nabité jen slzné gra­náty, ale i takhle, pro­boha.

Ope­race na­ko­nec byla stí­hána or­ga­ni­zač­ním cha­o­sem. Přesto má fan­tas­tický po­ten­ciál na roz­sé­vání zmatku, který by se měl někdy v bu­douc­nosti využít pro větší fla­shmob.

Jedna cesta vlakem tam, pár minut akce, cesta zpátky, pár minut neakce. Hned potom se skromná po­sádka pře­pnula z módu Děsír do módu Signal.

Ale tady to rozříznu & do­kon­čím to zítra, už beztak je to příliš dlouhé.

(ASCII začalo jako ko­lekce rych­lých a ne­váž­ných zá­pisků v rychlé ka­denci, ne sá­ho­louhé články. Po­slední dobou jsou re­porty stále delší a delší a skoro mi na vý­sledku začíná zá­le­žet. To je velká chyba, které se musím za každou cenu vy­va­ro­vat. Když mi na ASCII začne zá­le­žet, bude mít na­kro­čeno do hrobu.)