k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Signal festival 1 - Jsem tady u tý hromady skla a je to marný.

17. 10. 2017 — k47 (♪)

Pou­liční/street fo­to­gra­fie je žánr, který se snaží za­chy­tit magii všed­ního dne. Nechci tady nic víc vy­svět­lo­vat, po­dí­vejte se na tvorbu kla­siků žánru jako Henri Car­tier-Bres­son, Robert Do­isneau, nebo Bruce „na­štvaný newy­or­čan s bleskem“ Gilden.

Street photo mě vždycky při­ta­ho­valo. Nevím proč. Možná že ve světě bez bu­douc­nosti jako jediné dává smysl za­chy­tit zkázu. Zájem to však byl jen te­o­re­tický, nikdy jsem na to neměl koule. Vždycky jsem si při­pa­dal mimo svůj ele­ment, v ne­přá­tel­ském moři, kde každý brousí nůž, zčásti me­ta­fo­rický, zčásti sku­tečný. Ná­silně vnikat do cizích životů mi přišlo ris­kantní. Sa­mot­nému by se mi to ne­lí­bilo.

Dělat něco oprav­dově a upřímně je pro­blém, ale když člověk zajde krok přes čáru a začne fotit pou­liční scény s bleskem v ruce, tedy tím nej­in­va­ziv­něj­ším možným způ­so­bem, všechny sta­rosti opad­nou. Jedině v excesu si člověk nemůže při­pa­dat jako pod­vod­ník, pro­tože jím je. Kri­tika ho nemůže zranit, pro­tože všechno je už od za­čátku vtip.

A přesně takhle jsem fun­go­val během prv­ního dne Signal festu – vý­stavy svě­tel­ných in­sta­lací ve ve­řej­ném pro­storu Prahy – v jedné ruce foťák, v druhé blesk, dostat se co nej­blíž, snažit se pře­moci od­pu­divé síly & učit se jak & co. Na ničem ne­zá­leží, tak proč ne­dě­lat zrovna tohle. Jako vždycky mi přijde za­jí­ma­vější všechno, co se děje kolem, jen ne to proč sem všichni ti lidé přišli. Svě­telné in­sta­lace vyfotí tisíc lidí mnohem lépe než bych sám do­ká­zal. Tohle máme po­kryté víc než dobře. Zbývá jen ne­ob­sa­zená pozice di­ver­zanta, který udělá všechno naopak.

Vý­sledky jsou—jak to popsat—takové, jaké bych čekal. Jsem pořád jenom di­le­tant, který neví co dělá.

story cube

In­sta­lace sa­motné byly—jak to popsat—mo­derní. Na Ná­městí Re­pub­liky se na­chá­zely dvě—roz­sy­pané sklo na dlažbě a story cube. U skla jsem za­sle­chl někoho říkat do te­le­fonu větu z nad­pisu. Názory na kva­litu in­sta­lací byly roz­ličné. Story cube, ať už to bylo cokoli, spon­zo­ro­val sam­sung. Na­padlo mě, jaké by to bylo, kdyby i velká díla mi­nu­losti byla spon­zo­ro­vaná, Mona Lisa v triku s logem sam­sungu, socha Davida s logem mer­ce­des-benz na zádech. Nebyl jsem si jistý, co vlastně ta story cube vlastně dělala, ale shlu­ko­valo se kolem ní dost lidí & to byla živná půda pro kaž­dého di­ver­zanta-po­zo­ro­va­tele.

V Malé Kláš­terní v úplné tmě hučely dva kvádry měnící barvu jako cha­me­leon na LSD. Au­di­o­vi­zu­ální po­ži­tek vy­vo­lal vzpo­mínku na Annu von Hausswolff, která kdysi před­ska­ko­vala Swans, a její mocný drone vy­kle­pá­val zuby z dásní. Za chvíli se jim posral jeden z po­čí­tačů & místo hyp­no­tic­kých ob­razců se na kvádr pro­mí­tala při­hla­šo­vací ob­ra­zovka do MacOS. To na­ru­šilo čtvr­tou stěnu, v tomhle pří­padě do­slova.

Za roh kos­tela sva­tého Sal­vá­tora se táhla fronta na další in­sta­laci. Chlá­pek z os­t­rahy to odhadl, že je to tak na čtvrt hodiny čekání. Raději ne, nebudu ztrá­cet čas tam, cen­t­rum je pro­rostlé ex­po­náty Sig­nálů, když budu pořád na nohách, uvidím toho mnohem víc, než bych se snažil vystát frontu.

Vy­ra­zil jsem dál, po paměti, neměl jsem mapu, jen mlhavé zna­losti jed­not­li­vých bodů. Na jednom ná­měs­tíčku hrála na klavír žena uvěz­něná v kon­strukci ja­kýchsi zá­ří­cích trubek. Příliš velká tma na bles­ko­vání, i světla jejího vězení za­čí­nala po­ha­sí­nat.

Na Ovoc­ném trhu se na­chá­zela další in­sta­lace, jeden člověk vstou­pil do bílého stanu a jeho tvář se pro­mí­tala na bílá plátna vzty­čené jako plachty ve středu ná­městí. Také fronta. Ne­zdr­žel jsem se příliš dlouho. Místo toho jsem se po paměti snažil zo­ri­en­to­vat v po­kři­ve­ných ulič­kách epi­cen­tra, abych se dostal do Kle­men­tina, kde se bzu­čely pro­jek­tory.

Další místo zájmu byl Sta­ro­max: tunel světel a hudby, od něj se od­ví­jely dvě fronty a krou­tily se jako ty­ka­dla ně­ja­kého noč­ního hmyzu. Člověk ne­mu­sel být uvnitř, aby dostal dojem, jaké to muselo být nechat se te­ro­ri­zo­vat ne­ú­pros­ným elet­ro­nic­kým beatem a ex­plo­zemi fotonů z LED sprch.

Signal fest byl na­ko­nec dobře strá­vený večer/noc, pro mě možná z jiných důvodů než pro ostatní, ale pořád dobré. Kromě story cube a svě­tel­ného tunelu v pozadí nemám žádnou fotku svě­tel­ných exhi­bic. Ale jak říkám, to nebylo ani zda­leka to nej­za­jí­ma­vější.

tan­čící bez­do­mo­vec před tu­ne­lem na Sta­ro­maxu, soz my man

+1: Jeden docela fajn do­ku­ment o pou­liční fo­to­gra­fii.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz